Home Kultura

Včerejší premiéra klasické antické tragédie Oresteia z pera Aischylova v režii J.A. Pitínského a v provedení souboru Městského divadla Zlín mi přinesla smíšené pocity. Začnu tím dobrým. Vizuálně je scéna velmi zajímavá, přesazení části diváků na jeviště dokresluje dojem amfiteátru, kostýmy jsou atraktivní a některá scénická řešení velmi nápaditá. Molo středem hlediště přináší divákům zcela nový poled na herce a světlo vytváří působivou hru stínů. Stejně tak hudba a sborové zpěvy jsou zpracovány velmi dobře a kvituji přítomnost živých muzikantů. Pro ucho a oko je tedy inscenace potěchou, leč obsahově a koncepčně jsem byl myslím nejen já poněkud na rozpacích.

První půle byla provedením i po jazykové stránce poměrně věrná antickému originálu s příměsí časově nedefinovatelné fantasy. S výjimkou jediného momentu v podobě písně Michelle od Beatles, jejíž přítomnost jsem příliš nepochopil a jelikož se jednalo o jediný současný odkaz v celé první hodině hry, působila tato vsuvka spíš rušivým dojmem.

Druhá část inscenace nás náhle, co se kostýmů týká, přenesla někam do poloviny dvacátého století, bez vysvětlení. Pokračování po přestávce jakoby nepatřilo k první části a dokonce se v něm objevilo několik humorných prvků, které sice pobavily, nicméně koncepčně dle mého do žánru nezapadaly a na kvalitě představení nepřidaly. Závěrečnou část pak uvedla žena s býčí hlavou v latexovém obleku a ani tato pasáž opět nekorespondovala s předchozími dvěma.

Divák neznalý antického dramatu mohl být snadno dezorientován a v ději se ztratit, mnoho postav nebylo nijak představeno a člověk si mohl pouze domýšlet o koho se jedná, nebo se to zkrátka nedozvěděl vůbec. Samozřejmě, někdo by mohl namítnout, že patřičná vodítka byla k nalezení v programu, leč ne každý si program koupil a ne každému by se chtělo studovat v sále divadla dvanáct hustě popsaných stran textu popisujících Pelopovu lest či Atreovu hostinu. Ke špatné srozumitelnosti přispělo ještě to, bráno z pohledu diváka, který seděl na jevišti, že hovořili li herci do hlediště, bylo jim leckdy špatně rozumět. Překvapivě výrazně pak také rušilo šustění šatů Klytaiméstry.

Jak jsem tedy uvedl v úvodu, vizuálně a zvukově je představení atraktivně řešené, herecké výkony jsou ve většině případů dobré, ale co se odle mého ztrácelo byla dějová linie, myšlenky jednotlivých monologů a jednotná koncepce inscenace. Já osobně jsem se při této dlouhé tragédii nudil a přestože jsem přívržencem zlínského divadla nemohl bych ji bohužel doporučit.

0

Sobotní odpoledne patřilo na Kašavě tradičnímu stavění májky u mateřské školky. Atmosféra byla příjemná a stavitelé i přihlížející měli k dispozici občerstvení. Májka byla opravdu vysoká a její vztyčení si vyžádalo práci více než tuctu mužů.

Komentovat, označit přátele a udělit like můžete přímo ve fotogalerii na Facebooku.

 

[fbphotos id=430658583630553]

0

Na prostranství před malenovickým kinem se v sobotu uskutečnilo tradiční stavění máje a dětský slet čarodějnic v režii občanského sdružení Malenovice a Komisí místní části Malenovice. Celou akcí provázel netradičně z hasičského auta moderátor Vlasťa Macík. Vystoupil folklorní soubor Děvčice z Vonice a jako další následovala ukázka harmonie s koněm. Později měly děti možnost se na koni projet. Nechyběly ani soutěže pro malé čaroděje a čarodějky.

Komentovat, označit přátele a udělit like můžete přímo ve fotogalerii na Facebooku.

[fbphotos id=430966766933068]

S úspěšným skladatelem a bavičem Jaroslavem uhlířem jsem měl tu čest se setkat při jeho nedávném vystoupní pro děti v Městském divadle Zlín. Pan Uhlíř byl velmi sdílný a zábavný, zkrátka takový, jakého jej známe z obrazovky. V rozhovoru jsme se věnovali hudbě, zavzpomínali na jeho televizní působení i účinkování v divadle Járy Cimrmana.

Chybí vám pořady, jako byla Hitšaráda?

Jsem rád, že jsme s Karlem Šípem pracovali takovým evolučním způsobem, já jsem říkal, když jsme dělali napřed hitšarádu potom šarádu. Já jsem byl v roli herce a mě nejvíc baví muzika a Karla baví víc to povídání. Když ale najednou něco bylo každý měsíc, tak mě to opravdu zatěžovalo, takže to dopadlo tak, že já sem se začal věnovat té muzice a Karel v sobě objevil tu strašnou pohotovost. Já mám rád prostě muziku, ale jsem mu velmi vděčný, protože jsme spolu byli dvacet let a já jsem se naučil mluvit. Kdybych jenom zpíval a hrál písně tak by mi to musel někdo uvádět, ale takto si to člověk obstará sám.

Takže teď už byste do toho nešel?

No, nikdy neříkám nikdy. Když jsem měl třeba šedesátiny, tak poprvé v životě psali scénář Karel Šíp a Zdeněk Svěrák a v tomto jsme se setkali všichni tři tak to je taková radost. Takže nějaká taková věc může nastat.

Máte pocit, že ani k stáru nemáte o životě páru?

No, to máme společné se Svěrákem. On říká, že je to tak, že může být člověk tři sta let starý, ale stejně o tom životě nic neví. Teda teď už je mi to jasné, jak ten život kráčí, nestačím se jen divit, v tom starším věku si pak říkáte, hergot to jsem bambula

Který ze současných mladých českých hudebníků je pro vás nejzajímavější?

Mě se líbí, jako hudebník a dokonce jsme se seznámili na zlínsku, Tomáš Klus. Je to šikovný kluk, textařsky i herecky výborný. Já si dokonce pamatuju, že jsme tady byli v kině, bylo nějaké mecheche a já jsem tady požádal Tomáše Kluse, aby šel do Paraplete a on šel.

Co vám dává práce a účinkování s dětmi?

S dětmi to je výborné tím, že ony dodávají energii. Ale taky nemůžete jen tak jako brnkat a něco říkat, to říkám pořád, že děti jsou vynikající publikum, ale jsou nekompromisní. Dospělý, když se mu to nelíbí, tak odejde a nevíte o něm, kdežto to dítě to dá najevo, takže vás dotáhnou do určité úrovně energie.

Jak často se vídáte se Zdeňkem Svěrákem? Stíháte to i mimo práci?

No, se Zdeňkem se moc nevídáme, my třeba píšeme písničky po telefonu. Jednou se nám stalo, to ještě nebyl internet, že Zdeněk mi diktoval texty, na které  já sem dělal muziku a potom, když se to bylo natáčet, tak sem říkal: ježiši Zdeňku, já to mám pro sbor. To je důkaz toho, že jsme se třeba i půl roku neviděli.

Prý se Zdeňkem Svěrákem připravujete nějaký projekt, můžete prozradit něco bližšího?

Ano, ale nesmíme o tom mluvit. Ale Zdeňek pustil, tak já můžu pustit taky, že v tom figuruje jeho syn Honzík. A dál už nesmím.

Jaký je váš vztah k divadlu Járy Cimrmana?

Divadlo Járy Cimrmana je zajímavé tím, že ho znám od samého začátku. Divadlo začalo poprvé hrát v roce 1967 a my jsme tehdy jako první písničku se Svěrákem napsali Strašidýlko Emílek. Málo se ví, že já jsem byl dokonce členem Divadla Járy Cimrmana půl roku. Když jsem prošvihl první představení, tak udělali schůzi, že mě vyhodí a Zdeněk Svěrák říkal pánové ne, protože to bychom se museli vyhodit všichni navzájem. Takže jednou jo, ale když se mi to stalo podruhé, tak už jsem skončil.

Jak se vám hrál podruh Bárta v Záskoku?

Tenkrát byla doba, kdy jsme s Karlem dost ostře dělali Šarádu, a vím, že myslím Jarda Weigl, ten to nemohl pochopit a říkal „to musí být nějaký podvodník“, protože já jsem zjistil, že ten podruh Bárta v té hře má slovy pětadvacet vět v celých dvou hodinách a on říkal „člověče, když se dívám na televizi, tak brebentí celou hodinu a tady dvacet pět vět o on není schopen to udržet“. A pak jsme na to přišli. Když mám scénář a timing, tak to jde, ale když má člověk říct jednou za sto let větu, tak třeba oni hráli rychle a já jsem to řekl pomalu, nebo oni hráli pomalu a já jsem byl rychlý. Když mám mluvit hodinu tak to odříkám, protože to tempo si určuji sám, ale jakmile jsem v souboru a mám na něco odpovědět, tak je zle.

Co myslíte, že musí mít písnička, aby uspěla u dětského diváka?

Jo, tak to já nevím. My máme několik stejných věcí se Zdeňkem Svěrákem. Tak první je, že máme rádi naše učitele, což je Karel Hašler, Voskovec, Werich, Šlitr a Suchý. To jsou lidi, kteří psali pro lidi, aby si to mohli zpívat. Třeba je absurdní, abych viděl někoho hrát písničku Život je jen náhoda a dívat se do not nebo číst text. To znáte zpaměti. Ne, že by ostatní psali pro velbloudy, ale oni opravdu psali pro ty lidi. Tak to jsou naši vzorové. A co se týká dětského publika, tak my máme takovou filozofii se Zdeňkem Svěrákem, že dítě není rádo, že je dítě, to je jen náš omyl. Máme názor, že když se zeptáte desetiletého kluka, jestli je šťasten, že je mlád, tak kdyby vám odpověděl popravdě, tak si to nepřejte slyšet, protože on to dětství bere jako takovou šlamastiku. Co mě to potkalo, já už chci chodit za holkama a pivo pít a fotbal hrát, prostě vyloženě už chce být dospělý. Proto Zdeněk píše ty texty tak, že jsme si vědomi toho, že děcka vlastně nechtějí být děcka. Písnička nesmí být uňahňaná nebo se nesmí šišlat. To já vím, že moje tetička, když přišla a začala Jaroušku, tak já sem si říkal: co ode mě chce, že pořád šišlá, prostě neměl jsem z toho radost.

V jakou denní dobu se vám nejlíp skládá? Máte nějaký rituál?

Já jsem si vždycky myslel, že si budu muset pořídit barák, abych nerušil sousedy kdyby mě v noci něco napadlo. Ale pak jsem zjistil, že jsem vlastně unavený a že mě nic nenapadne. Takže já bych řekl, tak ihned po procitnutí, dokonce jdu někdy z postele rovnou k piánu. Nemůžu udělat třeba to, že bych se vyšel podívat do kastlíku, jestli nemám poštu, protože hrozí, že potkám sousedku a ona řekne to je počasí co, a ono už mě to vykolejí. Opravdu ihned po probuzení  jsem čerstvý a schopný něco dělat.

Máte nějakou osobní vzpomínku na Zlín?

Na Zlín mám několik vzpomínek. Tady třeba mě režisér Jirka Adamec požádal o spolupráci na pohádce Princezny jsou na draka, to je talková zajímavost. A spoustu věcí se tady vykonalo, spoustu filmových festivalů a se Zdeňkem Svěrákem jsem tu mockrát byli, takže tu mám spoustu vzpomínek.

0

V uterý dne 24. dubna 2012 přivítala zlínská hala Euronics hvězdy české hudební scény Wanastowi Vjecy. V osm hodin večer halu, která se proměnila v koncertní sál, zaplnily tisíce fanoušků ze Zlína i okolí a společně s v současnosti čtyřčlennými „Wanastowkami“ a jejich dechberoucí světelnou show vytvořili skutečně skvělou atmosféru. Z každého fanouška zářilo nadšení a spokojenost z naplno prožitého koncertu a Wanastowi Vjecy se tak neloučily bez přídavku.

Komentovat, označit přátele a udělit like můžete přímo ve fotogalerii na Facebooku.

 

[fbphotos id=428515710511507]

Pětičlenná rocková formace Miss God z Holešova se stala hostem pátého dílu seriálu videorozhovorů Hovory H. Sešli jsme se s nimi při příležitosti natáčení jejich videoklipu v zahradách holešovského zámku. Kapela Miss God slaví pět let existence a tak nastal vhodný čas bilancovat a ohlédnout se i za začátky hudební kariéry.

 

Tento rok jste oslavili pět let. Projevila se za tu dobu ponorková nemoc?

Kateřina: Ano.

Michal: Jak u koho.

Kateřina: Tak asi to není v takovém rozsahu, jako bývají ponorkové nemoci obyčejně, ale už mě serou.

Jakub: To je fáma.

Kateřina: Ne, není.

 

Vaší první písní se stala skladba s názvem Balerína. Vzpomenete si, jak vlastně vznikla?

Jakub: Já nevím, já jsem u ní ještě nebyl.

Kateřina: Já taky ne.

Petr: U toho jsme byli my dva s Michalem, a jelikož mě se nechtělo učit převzaté písničky, tak jsme tak jsem si musel vymyslet nějakou, aby se to učili podle mě.

Michal: No a Petr si spletl figurínu s balerínou a to tak nějak přispělo k vytvoření této písně. Byla to vlastně naše první píseň a první tet co jsem napsal.

 

Kdo u vás skládá písně?

Kateřina: Všichni. Tedy my jsme zjistili, že to funguje tak, že kluci donesou nějaký nápad a potom, když to ostatní vyhodnotí, jako že by to mohlo být použitelné, tak uděláme pěvecké linky a nakonec se udělá text. Takže opravdu se na tom podílí všichni.

 

Kdy budou moct fanoušci vidět videoklip, který právě natáčíte?

Kateřina: Doufáme, že na konci května, když to půjde dobře. Zatím to jde výborně teda.

Petr: Takže to vidíme tak o měsíc později.

 

Máte nějaký rituál před koncertem?

Jakub: Cigáro.

Kateřina: Jo, máme, zmatkujeme, že nám chybí kabel, takže jezdíme zpátky.

Jakub: Někdy dvojšlapka.

Kateřina: Pobíháme po zkušebně, nestíháme a to jsou takové rituály.

Michal: Pravidelně nestíháme.

 

Kdo je váš hudební vzor?

Michal: Jéje. Těch je.

Kateřina: Slash.

Petr: Kdokoliv, kdo to umí líp než já.

Michal: Ano, takže všichni.

 

Jaké to je koncertovat před tolika lidmi?

Petr: To bych taky rád věděl.

Kateřina: Pro mě je vždycky lepší, když je tam těch lidí víc. Je tam potom lepší nálada a líp se hraje, protože když tam stojí jeden člověk a zírá na vás tak to není nic moc. Na konci tohoto roku máme domluvených několik koncertů a tam by mělo být těch lidí víc, takže doufáme, že to bude lepší.

Michal: No, ale jinak je to v celku jako jedno.

Kateřina: To teda není.

Michal: Vždycky se to nějak odehraje, nejlépe dobře.

 

Zpěvačka: Jak se cítíš jako jediná holka v partě rockerů?

Kateřina: No já se vlastně necítím jako holka, protože nemám ani žádné výhody. Bedny tahám stejně jako oni, že by mi někdy pochválili účes, to jsem ještě neslyšela.

Jakub: Máš pěkný účes.

Kateřina: Dík. No jinak převlíkám se s nimi, takže ani mi tak nepřijde, že jsem jediná holka mezi klukama.

 

Co považujete za svůj největší úspěch?

Michal: Tak, že jsme to tak nějak těch pět let vydrželi a že tak nějakým způsobem kráčíme vstříc.

Kateřina: Já si myslím, že ty největší úspěchy teprve přijdou, intenzivně na tom pracujeme, ale asi jak říká Míšan, asi že jsme se ještě nepozabíjeli.

Jakub: Ale tak možná to ještě přijde.

Kateřina: No to přijde, to si piš.

 

Kde vás lidé mohou letos slyšet?

Kateřina: Teď nejbližší koncert bude Rohálovská padesátka, tam budeme hrát, potom v létě Master sof Rock a hlavně na podzim je naplánovaná tour se Zakázaným ovocem, zatím tam máme potvrzených deset koncertů, takže tady Morava, Ostrava, Olomouc a potom se pojede do Čech.

 

[youtube]http://youtu.be/5piaCnlK_jo[/youtube]

Na začátku dubna vystoupil s kapelou B-Side Band jeden z nejúspěšnějších mladých českých muzikantů a herců současnosti, Vojtěch Dyk. Při této příležitosti poskytl Nočníku interview v prázdném sále Městského divadla ve Zlíně.

Která oblast vaší práce vás nejvíc baví, a která vás nejvíc živí?

Momentálně mě nejvíc asi baví ta hudební. A živí mě ta herecká, filmová.

 

Cítíte se být na vrcholu kariéry? Čeho byste chtěl ještě dosáhnout?

Necítím se určitě být na vrcholu kariéry, protože nevím, co je vrchol kariéry a jak se to pozná. A dosáhnout bych chtěl asi toho, abych měl nějaký hezký dům v přírodě a mohl každé ráno chodit na procházku se psem, jezdit na koni, mít ženu a děti, které budu milovat.

 

Jaký nejšílenější zážitek jste měl s fanynkami?

Já se s nimi moc nestýkám, takže žádné. Jsou to spíš taková setkání, více či méně příjemná.

 

Máte nějakou osobní vzpomínku na Zlínsko?

Osobní vzpomínku určité mám. Měli jsme hrát tady na náměstí, ale jelikož organizátory asi nenapadlo, že když bude pršet, tak bude mokré pódium, nemohli jsme hrát venku. Nakonec to ale byl skvělý koncert v klubu Master of Rock Café, takže na to mám takovou myslím celkem dobrou vzpomínku. Jinak ta Morava je vždycky přívětivá, takže pouze hezké vzpomínky.

 

Chtěl byste si zahrát v Krysaři, kterého napsal váš předek Viktor Dyk?

Není to nějaký můj cíl, ani sen. Vůbec nevím, proč bych si v něm měl zahrát, už jenom kvůli tomu, že to napsal nějaký předek, který byl dost nepřímý. Takže asi nechtěl.

 

Koho z žijících českých muzikantů skutečně uznáváte?

Já uznávám hodně muzikantů, ale když budu jmenovat z českých zpěváků, tak určitě Dan Bárta, Gondolán, Ruppert, a co se týká ostatních muzikantů mimo můj obor, tak je to Michal Žáček, Boris Urbánek, Michal Pavlíček a spousta dalších.

 

Co byste chtěl na sobě změnit?

Nechci momentálně nic měnit. To, co bych chtěl, to nemůžu prozradit, ale já žiju tady a teď, takže teď zrovna nechci měnit nic.

 

Jakou radu byste dal mladým lidem, kteří by chtěli prorazit a uspět v umělecké sféře?

Tak hlavně aby nechtěli prorazit a uspět.

 

Jaký je Váš názor na českou mediální scénu? Čtete noviny?

Noviny moc nečtu, když, tak jen na internetu nějaké zprávy. Naposledy jsem si koupil noviny kvůli panu Bémovi nebo ne kvůli němu, ale chtěl sem se něco dozvědět ohledně těch odposlechů. Jinak si nepamatuji, že bych si někdy koupil noviny. A mediální scénu, mě to přijde spíš všechno takové legrační, co se týká bulváru i „seriózních“ zpráv.

 

Máte nějakou sběratelskou vášeň?

Dá se říct, že sbírám sluneční brýle. Na chlapa mám docela dost slunečních brýlí, ale není to, že bych je úplně sbírat, většinou totiž zapomenu, že jsem si koupil nějaké staré. Takže jich mám asi čtyřicet.

 

Jak vypadá váš běžný den?

Ráno vstanu, odvedu děti do školky, potom se nasnídám, přečtu si nějaký časopis, dále mívám schůzky, jdu na oběd, odpoledne spím a večer jsem většinou doma, nebo hraji, ale takový volnoběh.

0

Téměř po roce Zlín opět navštívil známý zpěvák a scénárista Xindl X, vlastním jménem Ondřej Ládek. V průběhu celého koncertu ho doprovázela kapela ve složení David Landštof – bicí, Josef Štěpánek – kytara, Jan Cidlinský – baskytara, Dalibor Cidlinský jr. – klávesy, banjo, kytara. Akce se konala v Golemu a upřímně jsem čekala, že dojde více než asi jen osm desítek lidí. I přes nízký počet fanoušků byla atmosféra nadmíru příznivá. Xindl X po celou dobu svého vystoupení sršel humorem a z publika se kromě skandování ozýval i upřímný smích. Všichni na pódiu byli velice dobře sehraní a písně, které zahráli se setkaly s úspěchem u diváků. Že se koncert povedl a líbil, dokazuje i fakt, že si fanoušci doslova vydupali tři přídavky. Po koncertu si mohli fanoušci pořídit i slovy samotného Xindla „trička, cédéčka a jiné pi*oviny“.

 

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=W78CzS2xroU&feature=plcp[/youtube]

 

Komentovat, označit přátele a udělit like můžete přímo ve fotogalerii na Facebooku.

 

[fbphotos id=420605631302515]

0

Své nové album‚ Someone with a slow heartbeat přijela do Zlína představit třinecká kapela Charlie Straight. Koncert začínal ve 20:00 a předskokanem byla zlínská kapela Mistake, kluci z Charlie Straight jim křtili novou desku. Na lístky před Golemem čekal obrovský zástup lidí a uvnitř byla hlava na hlavě. Klub se otřásal v základech, když mladí muzikanti přišli na pódium a fanynky začaly ječet, pištět a skandovat. Charlie Straight roztančili celý parket, dokonce i lidé vzadu u stolů se pohybovali do rytmu. Jejich výstup byl velice energický a zpěvák Albert každého překvapil, když skočil do davu. Všichni jsme byli velice rádi, když ho ve zdraví vrátili na pódium. Po dvou přídavcích se prodávala trička, desky a jiné předměty s logem skupiny. Celá kapela se pak pohybovala v davu a rozdávala autogramy všem nadšeným fanouškům. Po skončení AfterParty, kde dělala DJ Lenka Nosková, všichni odcházeli s obrovským úsměvem na tváři a obohaceni o skvělý hudební zážitek.

 

Komentovat, označit přátele a udělit like můžete přímo ve fotogalerii na Facebooku.

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=M_fkaWYRysE[/youtube]

 

[fbphotos id=412779918751753]

0

Říkají si 5Angels a jedná se o pět mladých dívek, které zpívají pop. Jejich fanouškovská základna má bezesporu nejnižší věkový průměr, jelikož ji tvoří většinou děti pod dvanáct let. Dívky zazpívaly a zatančily písně ze svých již tří desek a školačky v publiku je hlasitě povzbuzovaly.

Komentovat, označit přátele a udělit like můžete přímo ve fotogalerii na Facebooku.

[fbphotos id=411972965499115]