Home Publicistika

Pochází z Otrokovic, je jí 19 let a za pár měsíců maturuje na zlínském gymnáziu. Kromě toho se od čtyř let let věnuje aerobiku, ve své disciplíně je nejlepší v republice a patří mezi top 15 v Evropě. Tato milá slečna se jmenuje Barbora Karlíková, svému sportu rozumí dokonale a ve svém vlastním studiu v Otrokovicích už dokonce vychovává novou generaci.

V neděli odpoledne měla v Městském divadle Zlín premiéru nevšední inscenace s názvem Povídky z jedné a druhé kapsy na motivy šesti povídek ze stejnojmenné knihy Karla Čapka. Premiéra nezačínala ve 14:30 náhodou, vždyť některým hercům bylo sotva dvanáct a klasické večerní představení končívá po desáté hodině. Na prknech velkého sálu se pod režijním vedením Vladislava Kracíka předvedli talentovaní žáci Základních uměleckých škol a sekundovalo jim duo profesionálů.

Ve Zlíně vznikl v roce 2014 snímek Intimity režiséra Ivo Macharáčka a scénáristy Evžena Gogely. Právě druhého jmenovaného jsme se ptali, proč se snímek se jmény jako Klus, Leichtová, Štěpánek, Vetchý, Plesl nebo Adamovská nedostal mezi diváky prostřednictvím multikin a jaká byla cesta k jeho vzniku. Velká část filmu se natáčela ve Zlíně a ve spolupráci s městem. Také díky tomu mají diváci možnost jej v pátek 27. července vidět při venkovní projekci na nádvoří zlínského zámku. Před promítáním navíc zahraje zlínská kapela MERS, která pro snímek nahrála většinu soundtracku.

Světovou premiéru nového českého filmu Dana Svátka dnes zhlédlo zlínské publikum při předpremiéře snímku Úsměvy smutných mužů. Do města obuvi dorazila i početná delegace tvůrců filmu v čele s režisérem a absolventem zlínské filmové školy Svátkem, hercem Jaroslavem Duškem a autorem Josefem Formánkem. Představitel hlavní role David Švehlík se nemohl zúčastnit, jelikož byl právě u narození syna (gratulujeme).

Erwin Thoma miluje stromy a práci se dřevem. Když se v knize rozvyprávěl o svých zážitcích z dětství, tak ty z lesa a se stromy patří k těm nejvýraznějším. Není divu, že ho pak o pár desítek let později osud zavedl k podivuhodné situaci. Jednoho dne se probudil a v hlavě měl živý sen o tom, kterak konečně stavět domy ze dřeva bez použití zbytečného pojiva. Všechno komplet dřevo! A bylo to… co si nechal v hlavě zrát takovou dobu, to se té noci stalo a až do rána strávil čas nad papíry a zapisoval, kreslil a zase zapisoval.

Nejen o kožiších, sbírání odpadků a splněných snech jsem si při nedávných oslavách ve Zlatém jablku měl možnost popovídat s Leošem Marešem. Rozhovor jsme stihli v zákulisí přímo mezi jednotlivými bloky programu. Byl velmi vstřícný, sympatický a jeho odpovědi mají hlavu a patu (posuďte sami). Při interview jsem si potvrdil svůj dřívější dojem, a sice ten, že Leoš Mareš to má v hlavě dobře srovnané a není žádná namistrovaná primadona.

„Jistě žili po svém, jednoduše. Byl to jejich život a většina ani o lepším nevěděla, natož aby po něm toužila a chtěla něco měnit. Na co taky? Kopce, lesy i půda, kterou si od hor a lesů půjčili, jim dávala málo, ale to málo bylo vším, co potřebovali. Hofer, jak je znát z jeho článků, cítil sounáležitost s krajem, do kterého se dostal víceméně za trest. Postupně objevoval jeho kouzlo, a také něco, co mu pod vousy moc nešlo – čarování, magii a Bohyně.“