Home Publicistika

Žít a nechat žít. To je pravidlo, kterým by se měl člověk řídit ve vztahu ke svému okolí. Bohužel si to uvědomuje zpravidla až příliš pozdě. Tak tomu bylo například u velkých šelem na území naší republiky, které byly v devatenáctém století zcela vyhubeny. V několika posledních desetiletích se rys ostrovid, vlk obecný a medvěd hnědý do našich krajů vracejí. Jak se k nim budeme chovat dnes? Patří velké šelmy do naší přírody? Rozhodně patří a nebýt lovecké vášně minulých století neměli bychom příležitost si takové otázky klást. Obavy ze dvou nebo možná pěti mědvědů, kteří se vyskytují v Beskydech jsou zbytečné. Medvěd, ač šelma, je hlavně všežravcem a podle analýz trusu jsou hlavní složkou jeho potravy – světe div se – mravenci. Nebezpečí před časem přinesl jen cirkusový medvěd vypuštěný do přírody. Zvíře putovalo po moravě a bylo nakonec usmrcen skupinou vesnických lovců. Tento jediný medvěd způsobil za pár měsíců škody ve výši, které všichni ostatní divocí medvědi u nás nedosáhnou ani za dvacet let. Škody na ovcích, za jejichž původce jsou označováni vlci, jsou z valné části prokazatelně výsledkem touhy pastevců po státních náhradách. A počet rysem stržených kusů přemnožené spárkaté zvěře je zanedbatelný. Každá velká šelma vždy raději uteče než by zaútočila byť na neozbrojeného turistu a v přírodě neškodí o nic víc než kterýkoli lovec. Přesto se až třetina  myslivců přiznává že ví o případu nelegálního lovu těchto zákonem chráněných zvířat. Kdy dospěje kultura české myslivosti úrovně našich západních sousedů, kdy úcta k prostředí a vzácnému druhu převáží nad strachem a touze po trofeji, to jsou otázky, které zodpoví následující roky. O vývoji situace budou nejlépe informovat počty velkých šelem na našem území.

„Not in my backyard“, zkráceně nimby, je anglický pojem označující bohužel přístup většiny společnosti. Pokud by se rozdávaly odznaky nimby, mnoho Čechů by se jím mohlo „pochlubit“. Takový nimby člověk se pozná snadno. Zeptáte-li se ho na globální oteplování, odpoví vám, že u něj doma je zrovna větší zima než loni, a tak by nějaký ten stupeň dva navíc docela přivítal.

Dívá-li se v televizi na hořící skládku pneumatik u Liberce, libuje si, že bydlí v Hodoníně. Rozšiřování pouští je pro něj nepodstatnou informací, vymírající druhy obojživelníků jsou pro něj „blbý žáby a dobře jim tak“ a degenerace odrůd banánů jej začne zajímat až ve chvíli, kdy v obchodě banány podraží. Možná, že v tom někdo pozná souseda, známého nebo i sám sebe. „Může se dít cokoli, dokud to není na mým dvorku, tak mě to nezajímá,“ říká si nimby člověk, když umývá své auto saponáty u pole za vesnící, a netuší, že si tím znečistí vodu ve vlastní studni. „Znečištěný ovzduší?“ ptá se nimby, „mně se dejchá dobře, takže budu topit uhlím dál a nějaký problémy ať si řeší moje vnoučata, to už mě dávno nebude zajímat.“ „Proč mám třídit odpad? Stejně to nikdo nedělá a jeden člověk už to nevytrhne, tak co,“ říká si nimby a doufá, že má pravdu. Takové myšlení a chování je tristní, leč běžné. Externalizace neboli převedení dnešních nákladů a problémů na budoucnost je o to horší, vyskytuje-li se v nejvyšší politice. Investuje-li stát do problematických projektů s nadějí, že budoucí generace budou chytřejší a bohatší a vzniklé problémy vyřeší, odkazuje se tak sám ke zhoubné spirále zadlužení a přehazování pomyslené horké brambory. Podceňování moci jednotlivce je také jeden ze symptomů nimbysmu společnosti. Vždyť co je to společnost, pouze soubor jednotlivců. A když každý jeden bude sám za sebe např. třídit odpad, bez ohledu na to, jestli to dělají i druzí, bude nakonec třídit celá společnost. „Mysli globálně, jednej lokálně,“ je v tomto případě heslo zcela na svém místě. Když naše babičky přestanou topit uhlím, bude se o něco lépe dýchat babičkám v Krčmani zrova tak, jako babičkám v Torontu. Samostatný člověk, který jedná v rámci svých možností, přispěje ke zlepšení celosvětové situace. Ne všechny problémy mohou řešit jen vlády, a jde-li o problémy životního prostředí, je právě na domácnostech, aby se zapojily, protože jejich životní prostředí je to, oč tu běží.

0

Na začátku března vystoupilo v bojkovickém klubu Maják bratrské trio Ebeni se svým instrumentálně vytříbeným repertoárem. Zpěvák, autor a moderátor Marek Eben poskytl Nočníku krátký rozhovor, v němž osobně zavzpomínal i na Zlín, ve vzpomínkách se vrátil ke svému působení v legendárním seriálu Váleček a popsal harmonický vztah se svými bratry.

Jakým způsobem tvoříte? Jedná se u vás o náhlé přívaly inspirace nebo spíše o řemeslnou práci a cizelování?

Je to spíš zdlouhavá práce. O náhlé přívaly bych stál, ale moc často se nedějí.  Výjimku tvoří situace, kdy mám píseň odevzdat za dva dny. To kupodivu někdy příval způsobí.

Jak využíváte svůj volný čas, máte-li nějaký?

Buď jsem s manželkou a psem nebo na golfu. Obojí miluju.

Jaký mělo vaše „válečkovité“ období vliv na váš další život?

Určitě mi to život trochu usnadnilo, protože o sobě dáte vědět. I když ty dětské role ještě nic neznamenají. Ale diváci aspoň vědí, že existujete.

Hádáte se někdy s bratry? O co většinou jde?

Nemůžu říct, že bychom se hádali, dokonce si ani nepamatuji, že by někdy někdo na toho druhého zvýšil hlas, to se neděje.  Ale máme samozřejmě rozdílné názory na spoustu věcí, nejčastěji se to projeví při aranžování nových písní. Já mívám spíš ta jednoduchá řešení, kluci ta komplikovanější, ale často lepší.

Zpíváte si doma jen tak pro radost?

Vůbec ne. Občas řvu v autě, když na mě jde spaní, to pomáhá.

Cítíte se být více zpěvákem, autorem, hercem nebo moderátorem?

To se liší podle poptávky. Já to moc neřeším, když dostanu nabídku na hudbu k filmu, tak se na nějaký čas věnuji jen psaní, ono mi to jde pomalu, ale je to osvěžující, dělat chvíli něco jiného. A na druhé straně třeba Stardance, to znamená vyčistit si celý podzim a dělat prakticky jenom tohle. Ale jsem vděčný, že mám těch profesí víc, aspoň mě netrápí stereotyp.

Koho ze současných českých hudebníků uznáváte?

Těch by bylo. Mám rád třeba Karla Plíhala, obdivuji tu jeho vynalézavost ve hře se slovy, něco takového jako banální verš, to u něj nenajdete nikdy. Škoda, že se jeho věci tak málo hrají, to by se lidi potěšili. Vůbec je taková spousta krásné muziky a neslyšíte z toho skoro nic. Zuzku Navarovou, Vlastu Redla, ale třeba taky Vltavu, myslím tu s Robertem Nebřenským, to se v éteru neobjeví vlastně nikdy.

Jak moc si vybíráte, co se týká práce? Odmítnete mnoho nabídek?

Odmítám tak dvě třetiny. Ono to taky není nic snadného pro mě najít roli. Divadlo jsem nezkoušel asi dvanáct let a celá moje filmografie je jedna scénka v jakési české detektivce, třicet let staré. Ne, že by ty nabídky nebyly, ale já už jsem taky trochu rozmazlený, jak si všechno píšu vlastně sám, na tělo, tak mám problém s jinými texty.

Jste jedním z posledních velkých gentlemanů na české mediální scéně, myslíte, že je v dnešní době ještě prostor pro etiketu?

Prostor by tady určitě byl, ale nejsou lidi.

Jaký nejnovější projekt připravujete?

Za chvilku mě bude čekat Filmový festival ve Varech, před tím ještě Plovárna číslo 500, ani se mi nechce věřit, že jsme jich udělali tolik, a bude k tomu takový speciální díl. No, a na podzim asi Stardance. Mezitím bych měl něco napsat pro kapelu, protože termín nové desky se začíná nebezpečně blížit.

Máte nějakou osobní vzpomínku na Zlínský kraj?

Jistě, ve Zlíně jsme točili asi v roce 1984 poprvé hudbu k filmu, jmenovalo se to Hele, on letí. A bylo to poprvé, kdy s námi hrál i Pavel Skála a Jaromír Honzák. No, a po dvaceti osmi  letech spolu pořád ještě hrajeme, to mi dělá radost.

0
Se zlínskou, z větší části holčičí, kapelou Livemore jsme se sešli v jejich zkušebně při příležitosti natáčení prvního dílu našeho hudebního pořadu rozhovorů Hovory H. Členové kapely jsou veselá partička a pořád se smáli, takže interview nebylo snadné, ale proběhlo v příjemné atmosféře. V tomto seriálu vám budeme přinášet rozhovory se zajímavými kapelami a interprety ze Zlínského kraje.

 

Jak jste se dali dohromady?

Jana: Někdy v osmé třídě se zrodila taková myšlenka, že když hrajeme na hudební nástroje, tak bychom to mohly s holkama dát dohromady. Připadalo nám, že by to bylo cool, a že bychom se mohly zviditelnit. Potom se nám odtrhla bubenice, která neměla moc výdrž, a nahradil ji Adam, náš stávající bubeník.
Adam: S holkama jsme se znaly ze školy. Jednou mi napsaly, že mám zkusit přijet na zkoušku, tak jsem přijel a nějak jsme to dali dohromady.
Tereza: Potom přišel lyžařský kurz a my jsme se opili a zjistili jsme, že nejlíp zpívám já, tak jsem si řekla, že se k nim přidám. A později se k nám přidal i David.

 

Kdo vymýšlel název vaší skupiny?

Aneta: Na druhý den jsme měli koncert. Sešli jsme se na zastávce, že pojedeme na zkoušku. Řekli jsme si jen tak: „Co dáme za to jméno? Tak třeba Livemore.“

 

Co říkají vaši rodiče na to, jaký styl hudby hrajete?

Tereza: Moje mamka si myslí, že takový styl hrají jen samí narkomani a feťáci, ale to mě nijak neovlivňuje.
Aneta: Mým rodičům je to úplně jedno.

 

Jaký je váš nejvyšší cíl?

Jana: Tak, asi aby se Adam dostavil alespoň jednou za měsíc na zkoušku. A taky více koncertů.

 

Co máte v plánu v nejbližší době?

Tereza: Nejblíže je zatím v březnu koncert u Tetoura.

 

Chystáte se nahrát CD?

Aneta: Kdyby to šlo, tak by to bylo jedině dobře.
Tereza: Kdyby byly peníze.
Jana: Už se na tom pracuje, máme hotové čtyři písničky za rok. Což je taková naše nejvyšší rychlost.

 

Daří se vám díky vaší hudbě „live more“ (žít víc)?

Tereza: Určitě, já bych třeba bez hudby vůbec nežila.
Aneta: Tak rozhodně, když potřebujete ze sebe něco vydat, tak máte možnost.

Jaký je váš nejlepší zážitek z koncertu?

Adam: Asi Bamboo, kde po nás házeli těstoviny.
Tereza: Ne, házení těstovin ne. Nejlepší je, když se lidi baví a hodně se tancuje.
Jana: A pijou, protože pak tančí víc.

 

Jaké to je, když se na vaši hudbu baví tolik lidí?

Aneta: No, tak je to bomba.
Tereza: Tak jako super, samozřejmě i nás to přitom povzbudí.

 

 

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=_wiQ_kSIHbk&feature=player_embedded[/youtube]