Home Publicistika

0

Úspěšná inscenace Maryši ve Zlíně se rozloučila s Městským divadlem několika posledními představeními. Při této příležitosti poskytla Nočníku krátký rozhovor představitelka titulní role, nositelka ceny Thalie a herečka pražského Švandova divadla, Petra Hřebíčková. Kvůli vytíženosti mladé herečky jsme toto krátké interview zrealizovali prostřednictvím elektronické pošty, což vyhovovalo vytížené laureátce více.

 

Byla pro vás velká změna přejít ze Zlína do Prahy? V čem jsou pro herce největší rozdíly?

Byla to určitě zásadní změna v mém životě, poprvé jsem si vyzkoušela být na volné noze, sice jen rok, ale byla to velká škola.

 

Je ve Švandově divadle, jehož jste členkou, švanda? Jak jste zapadla do pražského kolektivu?

Naštěstí je. Záleží na obecném rozpoložení a náladě, ale humor je vždy nejlepší zbraní, a tak se snažíme tasit tyto kordy. Už jsem asi zapadla….do kolektivu.

 

Projevuje se nějak pražsko-moravská rivalita?

Pro ty, kteří ji chtějí vnímat. Herci z Prahy více točí,  jsou víc videt. Někteří lidé rádi chodí na známé tváře a neuvědomují si, že někteří regionální herci jsou třeba i lepší. Myslim, že přímo rivalita snad není. Dobrý herec fandí dobrému divadlu, ať je kdekoliv…

 

Kterou z inscenací, v nichž nyní účinkujete, jste si oblíbila nejvíc?

Crash u potoka Doda Gombára ve Švandově divadle. V sobotu byla premiéra.

 

Máte za sebou role v několika úspěšných filmech, připravujete nějaký další projekt pro kino nebo televizi?

Teď možná bude trochu televize. Žánr, který jsem ještě nezkusila, tak jsem sama zvědavá.

 

Loni jsme vás mohli vidět ve filmu Muži v naději, jaká byla spolupráce s takovými baviči jako Jiří Macháček a Bolek Polívka?

Samozřejmě výborná! Jsou to chytří galantní pánové se zkušenostma, takže jsem jen čerpala jejich energii.

 

Kde máte uloženou Thálii za Maryšu?

Zatím pod postelí.

 

Chodíte do konkurenčních divadel ve volném čase?

Když mám čas tak ráda.

 

Máte nějakou radu nebo varování pro mladé začínající herečky?

Hrát  s otevřeným srdcem, pokorou, nevzdávat se a užívat si každé role. A je velmi důležité, s kým divadlo tvoříte.

0

Herec Dušan Sitek nám poskytl rozhovor, když se krátce vrátil do Zlína zahrát si v divadelní hře Maryša. Ve zlíně působil pětadvacet let, hrál a režíroval také v ochotnickém souboru ve Hvozdné, poté však své působení přesunul do divadla pod Palmovkou v Praze.

Budou tomu dva roky, kdy jste odešel ze zlínského divadla. Jak jste si v Praze zvykl?

Děkuji za optání: dobře. Na lepší bydlo si člověk zvykne snadno a já jsem se tam cítil jako doma již po čtrnácti dnech. Mám vedle sebe i své nejbližší a to vše mi přesun do Prahy usnadnilo.

Hrajete v Divadle pod Palmovkou, jaké jsou podle vás největší rozdíly mezi pražskou a regionální scénou?

Asi v tom, že zatímco jsme měli ve Zlíně až dvanáct premiér za sezónu, pod Palmovkou mám jen tři. A pak má člověk větší šanci hostovat i v jiných divadlech, v projektech a je blíže dabingu, rozhlasu a jiným aktivitám.

Intenzivně jste spolupracoval s ochotníky z Hvozdné, jaký je váš názor na ochotnické divadlo?

Na ochotnické divadlo nedám dopustit, celý život si ho nosím v srdci a po těch mých hvozdenských je mi opravdu smutno. Ještě, že žijeme v době, kdy díky internetu můžeme být v neustálém spojení. Pokaždé, když moje kroky zamíří do Zlína, se mezi ně vypravím.

Co byste poradil mladým hercům, kteří by chtěli dosáhnout úspěchu?  Jak se probojovat z oblasti do hlavního města?

Dostat se do Prahy není otázkou boje. Je třeba hrát celý život naplno a věřit, že si vás někdo všimne. Nechtěl jsem zůstat v Praze po ukončení DAMU, protože mi můj profesor Miloš Nedbal kladl na srdce, že absolvent má zamířit aspoň do tří oblastních divadel a teprve pak může dobývat hlavní město! No, a já jsem ho poslechl. Jenže jsem ve Zlíně zůstal dvacet pět let a v Divadle pod Palmovkou jsem teď nejstarším řádným členem.

Před dvěma týdny jste měl premiéru inscenace Pavla Kohouta August August, august, kde hrajete ředitele cirkusu. Myslíte, že má tato tragikomická hra čím oslovit dnešního diváka?

Hodně lidí si myslí, že dnes je tato komedie již vyčichlá, a že nemá současnému diváku co říct. Snad se nám premiérou podařilo dokázat, že i dnes je tato hra současná, a že boj člověka o naplnění snu má své opodstatnění. Mám krásné vzpomínky na Bolka a jeho Klauna ve Zlíně a stejně tak budu rád vzpomínat na našeho Radka Valentu, kterého pan Kohout přirovnal k Augustovi Vlastimila Brodského.

Na představení spolupracoval i Boris Hybner a Michal Pavlíček, přítomnost profesionálů tohoto formátu je jistě velkým pražským plus že?

Boris Hybner měl na starost hlavně Augusty a byl přítomen na všech zkouškách. Jeho zkušenost se určitě v představení promítla. V koutku hlediště seděl i sám autor a myslím, že byl s průběhem zkoušek spokojen. Ve Zlíně bylo víc písniček, pro Divadlo pod Palmovkou udělal Michal Pavlíček nové aranžmá, ale i po těch letech je ta muzika velice krásná.

Jak často se vracíte do Zlínského kraje a kam míří vaše kroky?

Tak často, jak mi to naplánují ve Zlínském divadle, kde ještě pořád hostuji nebo když mám pár volných dnů v divadle. Vracím se sem rád a vždycky se na těch pár chvilek těším.

Před několika lety jste si v rozhovoru postěžoval, že ikdyž herec z oblasti uspěje v pražském konkurzu, z natáčení často kvůli jeho vytíženosti nedojde. Teď jste přímo u zdroje a letos už jste účinkoval v televizním cyklu Okno do hřbitova. Dočkáme se vás tedy častěji v kině nebo televizi?

Točil jsem epizodní roli do seriálu Vyprávěj, na pár kamerových zkouškách jsem už byl také, ale na pořádnou práci v televizi nebo ve filmu, čekám. Třeba se na mne usměje štěstí.

Je ve hře možnost, že byste se někdy zase vrátil do Zlína, třeba jen na důchod?

Nikdy neříkám nikdy! Pokud všechno klapne, tak si ve zlínském divadle na podzim zase zahraji nádhernou roli. Jinak si dovedu představit, že budu stáří trávit na lavičce u Vltavy, obklopen vnoučaty, pejskem a labutěmi. Jo, je mým přáním skončit na nádherném Lesním hřbitově. Takže se snad oklikou do Zlína přece jenom vrátím!

0

Pro třetí vydání našeho seriálu Hovory H, v kterém vám přínášíme rozhovory s kapelami a hudebníky ze Zlínského kraje, jsme zvolili jednu z živoucích legend valašské zábavové scény, skupinu Focus. Natáčení bylo zábavné, o čemž svědčí i bonusové video z vystříhaných záběrů.

Letos slavíte deset let společného vystupování. Co ponorková nemoc?

Pavel: My a ponorková nemoc?

Fera: My se občas zabijeme ale jinak dobré

Pavel: Deset let, jak bych to řekl…

Fera: No máme se plné zuby.

Pavel: Nevím jak oni, ale když se jde hrát bigbít, tak tam prostě blbnem jak malí jarini , ale baví nás to. Jinak bychom to nedělali. Jako nevím jak ogaři, ale když někam jedeme, těším se, protože tam se vždy člověk aspoň odreaguje.

Lojza: Táhneme za jeden provaz.

Pavel: Stojí to za to.

 

Jak jste se za těch deset let změnili?

Pavel: Hodně.

Libor: Asi tak o patnáct kilo.

Pavel: Všichni přibrali asi tak o patnáct kilo.

Tomáš: Přitlač.

Pavel: Napiš tam sto šest, to je naše symbolické číslo.

 

Co připravujete na oslavu tohoto jubilea pro fanoušky?

Pavel: Fanynkám miminka, to není problém….

Fera: A fanouškům zájezd.

Pavel: A fanouškům alimenty… Ne, pro fanoušky chystáme na devatenáctého května výročí. Bude to v Lůžkovicích na hřišti. Bude tam průřez kapelou, chceme tam udělat i projekce a podobně. Prostě aby bylo vidět, že těch deset roků už tady jsme

 

Máte spočítáno, kolik jste za tu dobu odehráli vystoupení?

Pavel: Nemáme to spočítané, ale když to vezmeme průměrem tak sedmdesát kšeftů do roka krát deset, sedmset kšeftů. Plus mínus, protože když jsme začínali tak jich tolik nebylo.

 

Jak skládáte písničky?

Fera: Za sebe.

Pavel: Máme pár svých věcí, a teď chceme udělat svoje vlastní cédo, plánujeme to, co nejdřív

Fera: V rámci další desetiletky.

Pavel: Když zkoušíme nové věci, tak se prostě přijde, hraje to, nehraje to, smete se to ze stolu. Pokud to lidi berou tak budem hrát, pokud to lidi neberou, smeteme to a jede se dál.

 

Co na to vaše rodiny, že nejste skoro žádný víkendový večer doma?

Pavel: Už si zvykly. To je fakt těžká otázka, ale už si zvykly, co jiného jim taky zbývá.

 

A co děláte v běžném životě?

Pavel: Nic.

Fera: Pracujeme.

Pavel: No tak všichni máme zaměstnání, každý chodí do práce, protože ta muzika není na uživení.

 

Máte děti, chtěli byste, aby chodily na zábavy? Kdy myslíte, že je správný věk začít?

Lojza: Co nejdřív.

Pavel: No, co my slýcháme, tak už prej v postýlkách to začíná frčet, že jim tlačí Focusy do hlavy, tak jsme rádi, že to tak funguje.

Lojza: My jsme chodili, tak naše děcka budou taky určitě chodit.

Libor: Od patnácti, šestnácti.

Pavel: Taky bychom chtěli, aby ten bigbít fungoval jako dřív, lidi se přišli pobavit, přišli zapařit. Protože takové techno, disco, to už si prostě myslím, že ten bigbít se začíná vracet zpátky. A uděláme všechno proto, aby to bylo čím dál lepší.

 

Co vám hraní dává? Pro peníze to asi neděláte…

Pavel: Jak jsem říkal na začátku. Odreagování. Nevím jak pro ogary, ale já když hraju, tak přepnu, prostě jsem jiný člověk.

Libor: Vypnout hlavu.

Pavel: Ano, já sem úplně jiný člověk já to vím, lidi to říkají, že když jsem na bigbítu tak jsem jiný, než v civilu. To jsou asi takoví všichni, protože přepnou, nic neřeší a prostě se hraje.

Libor: On je takový sladší na bigbítu.

Pavel: Já su šťavnatý!

 

Jak je to s fanynkami?

Fera: No, teď odpověz. Honem, honem, mluv.

Pavel: Já to řeknu slovy našeho jednoho člena kapely. My jsme lilie. Takže pohoda. Fanynky byly a budou, teda doufáme, že budou. Prostě když nebudou fanynky, nebude kapela to je pořád dokola, no. My jsme rádi, že ty fanynky jsou, ale kdyby jich nebylo, tak my nebudem hrávat.

Libor: To, ale neděláš pro fanynky, to děláš obecně pro lidi.

Pavel: Ano, děláme to obecně pro lidi, ale kdyby nebylo fanynek, tak by nebyl Focus.

Libor: Ty si to řekl jako, že kdyby nebylo fanynek, nebyl by Focus.

Fera: No, ono by to tak asi ve finále bylo, protože kdyby nebyly fanynky, tak ho to bavit nebude.

Pavel: Asi tak.

 

Co byste chtěli vzkázat lidem?

Pavel: My bychom hlavně chtěli vzkázat lidem a fanouškům, že jsme rádi, že na nás chodí, že nás v tom podporují, protože kdyby na nás nikdo nechodil, tak se na to okamžitě vyfláknem.

Fera: Ty jo, ty sis tu řeč připravoval celou směnu v práci.

Pavel: Ty jsi vůl… Chtěli bychom poděkovat, že na nás chodí v takovém hojném počtu, jak chodí. Když chodí, tak my pro ně uděláme maximum. Myslím, že na těch bigbítech to jde prostě vidět, že ze sebe vydáváme to maximum, že to není, že přijdeme, odstojíme to, odehraje se to, sbalí se to a jede se pryč. Myslím, že ti lidi to z nás cítí, že to jde ven, že to tlačí, ví že, když přijede Focus, tak bude show.

 

0

Tomio Okamure je v poslední době mediálně velmi známá osoba. Podnikatel, poloviční moravák, čtvrtinový japonec a čtvrtinový korejec, dobrovolník v Asociaci českých cestovních kanceláří a agentur, potenciální budoucí politik a patriot Zlínského kraje dorazil do krajské metropole na moderovanou diskusi pořádanou společností Merlin design v prostorách Univerzity Tomáše Bati. I přes velmi nabitý program si našel chvíli na krátký rozhovor pro Zlínský nočník.

Jste známý svým kladným vztahem k přírodě. Přizpůsobil jste tomu i svou domácnost?

No tak já odpad třídím automaticky já to znám ještě z Japonska z dětství kdy se to v Česku ještě ani nedělalo, takže to je mi velmi blízké a co se týče obnovitelných zdrojů tak já jsem proti tom, aby se budovaly další bloky a jaderné elektrárny já si myslím že by bylo dobré a myslím si, že je to takový krok dopředu protože ty nerostné zdroje dojdou a dochází a dřív nebo později to budeme muset postavit před otázku jako Němci a další. To znamená, že by bylo dobré abychom vytvořili naše domácnosti a bydlení pokud možno energeticky soběstačné, to znamená samozřejmě, kdybychom měli všichni vlastní solární panely na domech třeba, abychom většinu své energie si spotřebovávali sami tak zlevní nám to elektřinu a nemuseli bychom jí tolik brát os čezu Rozvoj solárních panelů je právě díky třeba německu, který je už bude postupně zavádět a podobně tak prostě budou klesat a já si myslím že i ta návratnost bude velmi v budoucnu dobrá to znamená ten směr určitě v tom být energeticky soběstačný a nespoléhat na jaderné elektrárny.

Ve Zlínském kraji máte své kořeny. Chtěl byste se tady třeba na stáří usadit? Jak si vlastně představujete svůj důchod?

No tak samozřejmě já už sem o tom uvažoval delší dobu, že bych si úplně jako ve stáří tady koupil nějakou chaloupku a že bych tady byl, protože je to kraj mojí maminky mám tady spoustu příbuzných protože maminka je z šesti dětí takže je to pro mě to nejmilejší místo v České republice.

Kdo z filosofů je vám nejbližší? Podle titulu vaší knihy Umění vládnout, by se mohlo zdát, že Machiavelli.

Já nemám nějakého blízkého filosofa speciálně i ve své knize Umění vládnou, cituji celou řadu různých filosofů, líbí se mi různé jednotlivé myšlenky, takže konkrétního nemám.

Jaké tři vlastnosti by měl mít mladý člověk, který by chtěl dosáhnout podobného úspěchu jako vy?

Tak já si myslím, že velmi důležité je být pracovitý, velmi slušný a řekl bych, že je důležité také nezávidět určitě je dobré být solidární a nebýt sobecký a lidem přát.

Vaše odlišnost vám přes veškeré útrapy v dětství nakonec pomohla k úspěchu v Čechách. Myslíte, že byste mohl stejným způsobem uspět i v Japonsku?

Tak já myslím, že každý může spět kdekoliv, ale předpokladem je dobře umět ten jazyk já sem měl velkou výhodu že většinu svého života sem prožil v české republice jsem v Japonsku žil jen deset let to znamená, že já jsem to tady velmi dobře znal naopak bych měl velký problém spíše v Japonsku to znamená že i přesto že ten jazyk ovládám také velmi dobře.

Jak vnímáte postavu Tomáše Bati, který s nedokončeným základním vzděláním prakticky vybudoval Zlín?

Tak já si myslím, že je důležité si uvědomit, že lidé, kteří se vlastní pílí vypracovali k úspěchu a uznání ve světě a zároveň měli pevné osobní a morální postoje, že ti by se měli stát vzory nás, naší společnosti, nikoliv fotbalista, pop star nebo nějaký účastník reality show v televizi. Z těch bychom si měli brát příklady. To znamená, že Tomáš Baťa patří mezi ty, které bychom si měli brát příkladem. Není to dostatečné ta propagace na státní úrovni. Mladí lidé si to dostatečně neuvědomují, není to zdůrazňováno to češství a hrdost na čechy a na moravu. Měli bychom být pyšní na naše lidi a brát je jako své příklady. To znamená, že myšlenky Tomáše Bati by se měly, když sem nahlédl do knížky jeho citátů, ta úvaha, ta je vysoce aktuální i dnes je to velmi zajímavý člověk.

Máte spíš český nebo japonský styl myšlení?

Tak já sem přebral myslím, že z obou dvou zemí důležité vlastnosti. Tatínek mě naučil starat se sám o sebe, nespoléhej na druhé, všechno si musíš udělat sám, protože ta japonská společnost je takto postavena k tomu kapitalismu. A maminka, protože z věřící rodiny, chodili jsme do kostela celé dětství a maminka po pořád říkala, abych byl hodný, ohleduplný a pomáhal lidem, takže takový mix té výchovy rodičů z obou stran.

0

Kapela Blackties je seskupení mladých muzikantů ze Zlínska. Původně začínali jako Green Day revival, ale dnes už se věnují i vlastní tvorbě. Díky svému mládí a osobitému hudebnímu projevu se stali druhými hosty našeho pořadu hudebních interview Hovory H. Kromě videorozhovoru si můžete vychutnat i několik záznamů z jejich koncertu.

Proč se vaše kapela jmenuje BlackTies ?

Luke: Tak, protože si myslím, že je to dobrý nápad a protože náš vzor je Greenday a všichni je znají jako červenou kravatu a černou košili.

Koho napadlo nosit na koncerty bílé kravaty?

Majky: Tak to napadlo mě, protože já jdu vždycky proti proudu, takže když všichni budou černí tak já prostě budu bílý. Takže tak nějak to vzniklo.

Jak často zkoušíte?

Luke: Bohužel jen jednou týdně, ale chtěli bychom to zvýšit ten rozsah zkoušek na více dnů.

Kde budete hrát v nejbližší době?

Luke: Tak čeká nás sedmnáctého března koncert s kapelou Livemore u Tetoura.

Máte nějaký hudební vzor jako kapela?

Jason: No tak třeba Nirvana

Luke: Green Day

Martin: Blink 182

Majky: Sum 41 to jsou takové kapely, které nás inspirují svojí tvorbou.

Chystáte se nahrát nějaké písně ve studiu?

Luke: Tak určitě. Zrovna se chystáme v blízké době, aby se to stihlo do jara, nahrát aspoň tři nějaké písničky.

Dokázali byste si představit život bez kapely?

Luke: Ne nedokázal.

Majky: Tady bez těch? Ne.

Jason: Co bych dělal v úterý večer.

Kam byste to chtěli dotáhnout jako kapela?

Luke: Tak já si myslím, že sen každé kapely je dotáhnout to na úroveň, kdy hrají po kontinentech.

Kolik máte vlastních písní – o čem jsou, kdo u vás tvoří texty a kdo hudbu?

Luke: Máme zatím šest písní a text tvořím já a hudbu tvoříme dohromady.

Máte nějaký rituál před koncertem?

Luke: To je celkem vtipná otázka, protože každýmáme svůj vlastní rituál. Neslavíme to nijak dohromady.

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=5g-ye7gt-R8&feature=relmfu[/youtube]

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=Wah6B9Isc_0[/youtube]

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=kPFfRyNw70c[/youtube]

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=j-Wr2tR-cPA[/youtube]

Žít a nechat žít. To je pravidlo, kterým by se měl člověk řídit ve vztahu ke svému okolí. Bohužel si to uvědomuje zpravidla až příliš pozdě. Tak tomu bylo například u velkých šelem na území naší republiky, které byly v devatenáctém století zcela vyhubeny. V několika posledních desetiletích se rys ostrovid, vlk obecný a medvěd hnědý do našich krajů vracejí. Jak se k nim budeme chovat dnes? Patří velké šelmy do naší přírody? Rozhodně patří a nebýt lovecké vášně minulých století neměli bychom příležitost si takové otázky klást. Obavy ze dvou nebo možná pěti mědvědů, kteří se vyskytují v Beskydech jsou zbytečné. Medvěd, ač šelma, je hlavně všežravcem a podle analýz trusu jsou hlavní složkou jeho potravy – světe div se – mravenci. Nebezpečí před časem přinesl jen cirkusový medvěd vypuštěný do přírody. Zvíře putovalo po moravě a bylo nakonec usmrcen skupinou vesnických lovců. Tento jediný medvěd způsobil za pár měsíců škody ve výši, které všichni ostatní divocí medvědi u nás nedosáhnou ani za dvacet let. Škody na ovcích, za jejichž původce jsou označováni vlci, jsou z valné části prokazatelně výsledkem touhy pastevců po státních náhradách. A počet rysem stržených kusů přemnožené spárkaté zvěře je zanedbatelný. Každá velká šelma vždy raději uteče než by zaútočila byť na neozbrojeného turistu a v přírodě neškodí o nic víc než kterýkoli lovec. Přesto se až třetina  myslivců přiznává že ví o případu nelegálního lovu těchto zákonem chráněných zvířat. Kdy dospěje kultura české myslivosti úrovně našich západních sousedů, kdy úcta k prostředí a vzácnému druhu převáží nad strachem a touze po trofeji, to jsou otázky, které zodpoví následující roky. O vývoji situace budou nejlépe informovat počty velkých šelem na našem území.

„Not in my backyard“, zkráceně nimby, je anglický pojem označující bohužel přístup většiny společnosti. Pokud by se rozdávaly odznaky nimby, mnoho Čechů by se jím mohlo „pochlubit“. Takový nimby člověk se pozná snadno. Zeptáte-li se ho na globální oteplování, odpoví vám, že u něj doma je zrovna větší zima než loni, a tak by nějaký ten stupeň dva navíc docela přivítal.

Dívá-li se v televizi na hořící skládku pneumatik u Liberce, libuje si, že bydlí v Hodoníně. Rozšiřování pouští je pro něj nepodstatnou informací, vymírající druhy obojživelníků jsou pro něj „blbý žáby a dobře jim tak“ a degenerace odrůd banánů jej začne zajímat až ve chvíli, kdy v obchodě banány podraží. Možná, že v tom někdo pozná souseda, známého nebo i sám sebe. „Může se dít cokoli, dokud to není na mým dvorku, tak mě to nezajímá,“ říká si nimby člověk, když umývá své auto saponáty u pole za vesnící, a netuší, že si tím znečistí vodu ve vlastní studni. „Znečištěný ovzduší?“ ptá se nimby, „mně se dejchá dobře, takže budu topit uhlím dál a nějaký problémy ať si řeší moje vnoučata, to už mě dávno nebude zajímat.“ „Proč mám třídit odpad? Stejně to nikdo nedělá a jeden člověk už to nevytrhne, tak co,“ říká si nimby a doufá, že má pravdu. Takové myšlení a chování je tristní, leč běžné. Externalizace neboli převedení dnešních nákladů a problémů na budoucnost je o to horší, vyskytuje-li se v nejvyšší politice. Investuje-li stát do problematických projektů s nadějí, že budoucí generace budou chytřejší a bohatší a vzniklé problémy vyřeší, odkazuje se tak sám ke zhoubné spirále zadlužení a přehazování pomyslené horké brambory. Podceňování moci jednotlivce je také jeden ze symptomů nimbysmu společnosti. Vždyť co je to společnost, pouze soubor jednotlivců. A když každý jeden bude sám za sebe např. třídit odpad, bez ohledu na to, jestli to dělají i druzí, bude nakonec třídit celá společnost. „Mysli globálně, jednej lokálně,“ je v tomto případě heslo zcela na svém místě. Když naše babičky přestanou topit uhlím, bude se o něco lépe dýchat babičkám v Krčmani zrova tak, jako babičkám v Torontu. Samostatný člověk, který jedná v rámci svých možností, přispěje ke zlepšení celosvětové situace. Ne všechny problémy mohou řešit jen vlády, a jde-li o problémy životního prostředí, je právě na domácnostech, aby se zapojily, protože jejich životní prostředí je to, oč tu běží.

0

Na začátku března vystoupilo v bojkovickém klubu Maják bratrské trio Ebeni se svým instrumentálně vytříbeným repertoárem. Zpěvák, autor a moderátor Marek Eben poskytl Nočníku krátký rozhovor, v němž osobně zavzpomínal i na Zlín, ve vzpomínkách se vrátil ke svému působení v legendárním seriálu Váleček a popsal harmonický vztah se svými bratry.

Jakým způsobem tvoříte? Jedná se u vás o náhlé přívaly inspirace nebo spíše o řemeslnou práci a cizelování?

Je to spíš zdlouhavá práce. O náhlé přívaly bych stál, ale moc často se nedějí.  Výjimku tvoří situace, kdy mám píseň odevzdat za dva dny. To kupodivu někdy příval způsobí.

Jak využíváte svůj volný čas, máte-li nějaký?

Buď jsem s manželkou a psem nebo na golfu. Obojí miluju.

Jaký mělo vaše „válečkovité“ období vliv na váš další život?

Určitě mi to život trochu usnadnilo, protože o sobě dáte vědět. I když ty dětské role ještě nic neznamenají. Ale diváci aspoň vědí, že existujete.

Hádáte se někdy s bratry? O co většinou jde?

Nemůžu říct, že bychom se hádali, dokonce si ani nepamatuji, že by někdy někdo na toho druhého zvýšil hlas, to se neděje.  Ale máme samozřejmě rozdílné názory na spoustu věcí, nejčastěji se to projeví při aranžování nových písní. Já mívám spíš ta jednoduchá řešení, kluci ta komplikovanější, ale často lepší.

Zpíváte si doma jen tak pro radost?

Vůbec ne. Občas řvu v autě, když na mě jde spaní, to pomáhá.

Cítíte se být více zpěvákem, autorem, hercem nebo moderátorem?

To se liší podle poptávky. Já to moc neřeším, když dostanu nabídku na hudbu k filmu, tak se na nějaký čas věnuji jen psaní, ono mi to jde pomalu, ale je to osvěžující, dělat chvíli něco jiného. A na druhé straně třeba Stardance, to znamená vyčistit si celý podzim a dělat prakticky jenom tohle. Ale jsem vděčný, že mám těch profesí víc, aspoň mě netrápí stereotyp.

Koho ze současných českých hudebníků uznáváte?

Těch by bylo. Mám rád třeba Karla Plíhala, obdivuji tu jeho vynalézavost ve hře se slovy, něco takového jako banální verš, to u něj nenajdete nikdy. Škoda, že se jeho věci tak málo hrají, to by se lidi potěšili. Vůbec je taková spousta krásné muziky a neslyšíte z toho skoro nic. Zuzku Navarovou, Vlastu Redla, ale třeba taky Vltavu, myslím tu s Robertem Nebřenským, to se v éteru neobjeví vlastně nikdy.

Jak moc si vybíráte, co se týká práce? Odmítnete mnoho nabídek?

Odmítám tak dvě třetiny. Ono to taky není nic snadného pro mě najít roli. Divadlo jsem nezkoušel asi dvanáct let a celá moje filmografie je jedna scénka v jakési české detektivce, třicet let staré. Ne, že by ty nabídky nebyly, ale já už jsem taky trochu rozmazlený, jak si všechno píšu vlastně sám, na tělo, tak mám problém s jinými texty.

Jste jedním z posledních velkých gentlemanů na české mediální scéně, myslíte, že je v dnešní době ještě prostor pro etiketu?

Prostor by tady určitě byl, ale nejsou lidi.

Jaký nejnovější projekt připravujete?

Za chvilku mě bude čekat Filmový festival ve Varech, před tím ještě Plovárna číslo 500, ani se mi nechce věřit, že jsme jich udělali tolik, a bude k tomu takový speciální díl. No, a na podzim asi Stardance. Mezitím bych měl něco napsat pro kapelu, protože termín nové desky se začíná nebezpečně blížit.

Máte nějakou osobní vzpomínku na Zlínský kraj?

Jistě, ve Zlíně jsme točili asi v roce 1984 poprvé hudbu k filmu, jmenovalo se to Hele, on letí. A bylo to poprvé, kdy s námi hrál i Pavel Skála a Jaromír Honzák. No, a po dvaceti osmi  letech spolu pořád ještě hrajeme, to mi dělá radost.

0
Se zlínskou, z větší části holčičí, kapelou Livemore jsme se sešli v jejich zkušebně při příležitosti natáčení prvního dílu našeho hudebního pořadu rozhovorů Hovory H. Členové kapely jsou veselá partička a pořád se smáli, takže interview nebylo snadné, ale proběhlo v příjemné atmosféře. V tomto seriálu vám budeme přinášet rozhovory se zajímavými kapelami a interprety ze Zlínského kraje.

 

Jak jste se dali dohromady?

Jana: Někdy v osmé třídě se zrodila taková myšlenka, že když hrajeme na hudební nástroje, tak bychom to mohly s holkama dát dohromady. Připadalo nám, že by to bylo cool, a že bychom se mohly zviditelnit. Potom se nám odtrhla bubenice, která neměla moc výdrž, a nahradil ji Adam, náš stávající bubeník.
Adam: S holkama jsme se znaly ze školy. Jednou mi napsaly, že mám zkusit přijet na zkoušku, tak jsem přijel a nějak jsme to dali dohromady.
Tereza: Potom přišel lyžařský kurz a my jsme se opili a zjistili jsme, že nejlíp zpívám já, tak jsem si řekla, že se k nim přidám. A později se k nám přidal i David.

 

Kdo vymýšlel název vaší skupiny?

Aneta: Na druhý den jsme měli koncert. Sešli jsme se na zastávce, že pojedeme na zkoušku. Řekli jsme si jen tak: „Co dáme za to jméno? Tak třeba Livemore.“

 

Co říkají vaši rodiče na to, jaký styl hudby hrajete?

Tereza: Moje mamka si myslí, že takový styl hrají jen samí narkomani a feťáci, ale to mě nijak neovlivňuje.
Aneta: Mým rodičům je to úplně jedno.

 

Jaký je váš nejvyšší cíl?

Jana: Tak, asi aby se Adam dostavil alespoň jednou za měsíc na zkoušku. A taky více koncertů.

 

Co máte v plánu v nejbližší době?

Tereza: Nejblíže je zatím v březnu koncert u Tetoura.

 

Chystáte se nahrát CD?

Aneta: Kdyby to šlo, tak by to bylo jedině dobře.
Tereza: Kdyby byly peníze.
Jana: Už se na tom pracuje, máme hotové čtyři písničky za rok. Což je taková naše nejvyšší rychlost.

 

Daří se vám díky vaší hudbě „live more“ (žít víc)?

Tereza: Určitě, já bych třeba bez hudby vůbec nežila.
Aneta: Tak rozhodně, když potřebujete ze sebe něco vydat, tak máte možnost.

Jaký je váš nejlepší zážitek z koncertu?

Adam: Asi Bamboo, kde po nás házeli těstoviny.
Tereza: Ne, házení těstovin ne. Nejlepší je, když se lidi baví a hodně se tancuje.
Jana: A pijou, protože pak tančí víc.

 

Jaké to je, když se na vaši hudbu baví tolik lidí?

Aneta: No, tak je to bomba.
Tereza: Tak jako super, samozřejmě i nás to přitom povzbudí.

 

 

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=_wiQ_kSIHbk&feature=player_embedded[/youtube]