Hlavní stránka Kultura HOVORY H: Chinaski: Chceme natočit album na cestách po světě

HOVORY H: Chinaski: Chceme natočit album na cestách po světě

Za své poslední album Rockfield, které natáčeli ve slavném stejnojmenném studiu ve Walesu, si vysloužili trojplatinovou desku. A šestičlenná kapela Chinaski ji převzala na únorovém koncertu ve Zlíně. Dva ze členů kapely – frontman Michal Novotný alias Malátný a trumpetista Petr Kužvart – se v pořadu Hovory H rozpovídali o svých zážitcích z natáčení, o tom jak vznikají jejich písně i o vztazích uvnitř kapely.

V únoru jste oslavili 22 let existence kapely. Dřív by se o nezadané 22leté dívce řeklo, že je stará panna. Kdyby Chinaski byla dívka, jaká by byla?

Michal: To je dobrá otázka. Jaká by byla?

Petr: Vyzrálá, krásná.

Michal: No v nejlepších letech, že jo? Trošku zkušená, zároveň vlastně dost mladá, přesně holka pro nás.

Petr: Taková ostřílená.

Michale, vy hrajete ještě v divadle. Jak se vám daří kloubit rodinu, kapelu a divadlo dohromady?

Michal: Není to zas takový problém, protože s kapelou už nehrajeme dvě stě koncertů ročně, hrajeme jich tak kolem padesáti, ten plán je třeba hotový na rok dopředu, takže já už teďka vím, jaké budu mít koncerty v prosinci, a do toho to divadlo nějak jde zapasovat. A třeba celý leden jsem byl doma, takže jsem koupal, hlídal a všechno. Dřív, kdybych měl děti před dvaceti lety, tak by to asi nešlo.

Probíráte vaši hudbu v Semaforu třeba i s Jiřím Suchým?

Michal: Tak já jsem donesl panu Suchému i paní Molavcové loni naši desku a oba se shodli na tom, že nejvíc se jim líbí píseň Až nebudu a myslím si, že se jim to docela líbilo. Dokonce byli na našem koncertě v Lucerna Baru, vlastně nám tam křtili i desku.

Petr: Bylo to perfektní, fakt zážitek.

Michal: Takže oni jsou bezvadní, oni jsou mentálně vlastně hrozně mladí.

Jak v kapele řešíte neshody?

Michal: Demokracie v kapele nefunguje, to jsme zkoušeli mockrát, ale ono to nejde. Takže my jsme se naučili ty neshody, které samozřejmě vznikají a jsou, to je jasné, řešit nějakým způsobem…

Petr: Prostě nějakou dohodou, ale musí být někdo, kdo rozhoduje. Takže je kapelník a Michal, což jsou lidi, kteří se mezi sebou domluví na nějakých věcech a my ostatní to pak prokomunikujeme. A už se známe fakt dlouho, takže poznáme, když je někdo naštvaný, nebo když prostě něco nefunguje. Ale vždycky musí na někoho padnout to rozhodnutí, protože to bychom nedělali nic jinýho, než se pořád bavili. A nakonec chápeme, že jde o tu kapelu.

Michal: Kapelník je Franta Táborský, kytarista a já jsem teda tvář kapely a mám jakési právo veta, takové malinké. Protože když jsem zpěvák a já o tom nebudu přesvědčený, tak to nezazpívám tak, aby to bylo uvěřitelné pro lidi. Takže když řešíme nějakou písničku a už je desátá verze, poslední slovo mívám často já. Přijde mi dobré, že jsme kapela ne jednoho tvůrce. Všichni kluci v kapele jsou schopní napsat písničku, většina kluků i nějaký text, takže to je potom ohromná variabilita. Když vybíráme z třiceti písniček na desku, tak skutečně každá může být úplně jiná. To beru jako výhodu a snažím se nejít proti tomu. Ale někdy holt je potřeba říct toto ne a toto ano. A někdy je to bohužel na mně.

Jaký máte odpad z písní?

Michal: Musím říct, že hodně, protože my na každou desku vybíráme třeba z třiceti věcí a na té desce je jich pak deset nebo dvanáct. Takže hodně písniček zůstane v šuplíku. Ale mám takovou zkušenost, že kdykoliv jsme něco tahali ze šuplíku a snažili se to předělat a dodělat, tak to vlastně nikdy nedopadlo, nebo málokdy. Ty věci jsou v šuplíku zřejmě právem, protože nejsou tak dobré a měly by tam zůstat. Snažíme se spíš psát nové věci a šuplík nechat. Ale občas se povede, že se vytáhne nějaká stará věc a ono to klapne, ale nedá se na to moc spoléhat.

Petr: Asi se nedá z toho šuplíku vytáhnout už ta písnička, ale jenom ten tvar, ten pocit, to co vyjadřuje. Třeba Hvězdy nad hlavou, písnička, která byla na nějaké pohádkové desce, byla ze šuplíku, ale úplně předělaná.  Zůstalo tam jenom minimum z těch původních věcí.

Michal: Jak jsme natočili poslední desku Rockfield, tak nás to zase pošťouchlo, nakoplo a cítím v kapele, že všichni mají chuť dělat nové věci. Nechceme hrát pořád dokola Dlouhej kouř a Kláru. Takže kluci nosí, já píšu texty a nové písničky děláme průběžně. Na podzim jsme byli v listopadu v Austrálii tři neděle a hráli jsme tam čtyři koncerty pro krajany. A náš producent Greg Haver je Angličan, ale v současné době žije na Novém Zélandu, tak jsme mu zavolali a říkáme Hele Gregu, my jsme v Austrálii, to je kousek, pojď, něco vymyslíme. Tak Greg sehnal studio a my jsme v Austrálii natočili dvě písně, které jsme sice vymysleli, ale neuměli jsme je předtím zahrát. Zafungovalo to, takže máme takové neskromné přání, že bychom tímhle způsobem chtěli letos točit desku. V dubnu pojedeme hrát do Londýna pro krajany, a když už tam pojedeme, tak tam zase máme objednané studio na dva dny a natočíme tam jednu nebo dvě písničky. Na podzim jedeme na tři neděle do Ameriky zase hrát koncerty po hospodách pro Čechy a Slováky a sháníme někde v San Francisku studio na dva dny. A kdyby to dobře dopadlo, tak ta naše nová deska by mohla být takhle natočená kolem světa na cestách.

Cítili jste v Rockfieldu při nahrávání tu atmosféru, že tam nahrávali třeba i Queeni?

Petr: Tak tam je třeba piano, kde údajně Freddie Mercury složil Bohemian Rhapsody. Já jsem znal starou historku, jak tam přijeli Sex Pistols a pomalu se poprali s Queenama. Ale ne jenom Queeni, i novodobé kapely jako Oasis tam dělaly. Má to strašnou patinu to studio. Je to uprostřed Walesu, kde se pasou krávy, ten majitel je takový borec ze sedmdedsátých let, který tam přijel normálně v naleštěném starém Rollsu. Vzpomínal na dobré časy, kdy se asi ještě prodávaly miliony desek a bylo to strašně vtipné. Byl neuvěřitelně skromný a fajn chlapík. Já jsem si nejdřív říkal, co tady ten údržbář prudí a to byl majitel toho studia.

Michal: Ten genius loci funguje. Ono vám to v ničem konkrétním nepomůže, ale ten pocit, že jste v tom studiu. A ten majitel přesně to byl borec v holinkách s vidlema v ruce, který ráno šel kydat koně a krávy. A on říkal Tady v tom pokoji spal Robert Plant, tady na té lavičce Coldplay napsali Yellow, tady Black Sabbath… Tak že ono to prostě na vás zapůsobí. Nejbližší město bylo půl hodiny daleko, takže tam nebylo moc co dělat kromě té hudby. Buďto někdo točil ve studiu, ostatní seděli na dvorku, nebo v kuchyni u krbu a tam se hrálo na španěly a pořád se vymýšlelo, dodělávaly se texty a člověk neviděl českou televizi, nečetl noviny, neviděl rodinu…

Petr: …nikdo mu nevolal.

Co vás vedlo k tomu vydat Rockfield i na vinylu?

Michal: Taková nostalgie, protože jsem samozřejmě vyrůstal na vinylových deskách, mám je všechny doma schované a zase jsem ten gramofon po letech vytáhnul. A když jsme vydávali první desku v roce devadesát pět, tak vlastně už vinyly moc nefrčely. A já si říkám, tak já tu černou placku nikdy vlastě mít nebudu. A když teda po těch letech se to vrací, tak jsme tu možnost využili, protože dneska hudba je úplně obyčejné spotřební zboží, ale jsou lidi, kteří to mají rádi, jsou fajnšmekři a chtějí si doma vysát ten koberec, položit na něj desku. A to je úplně jiný rituál, než když si pouštíte MP3.

Chodíte společně jako kapela na koncerty?

Michal: Na koncerty moc nechodím. Občas se to povede, třeba jeden rok byli v Praze Faith No More, Prodigy, AC/DC, takže jsem si dal v kupě ty své oblíbené. Loni jsem snad nebyl ani jednou. Když už jdu, tak to musí být opravdu nějaká moje srdcovka. To si ale stoupnu normálně do druhé řady jako obyčejný divák.

Petr: Já říkám, že to je jako kdyby se boxer chodil rvát do hospody ve svém volnu. Ale někdy je dobré vidět, jak to dělají kolegové buď ze zahraničí, nebo z Čech.

Michal: Jeli jsme jako kapela na Stinga třeba do Ostravy všichni společně.

Petr: To bylo super.

Za bicíma vám sedí rapper Marpo. Má někdy tendence ten rap prosazovat i do vašich písní?

Michal: My jsme to zkusili na předminulé desce, kde jsme udělali s Otou píseň, kde on rapoval. Ale myslím si, že to není úplně šťastné. On má prostě svůj svět Marpa, což je ten hip hop, kterému já už vlastně moc nerozumím. Já mám hip hop rád, ale mám rád takové ty klasické věci jako Cypress Hill, Beastie Boys, Fugees, tak to ještě chápu. Ale tohle nový už ne. Já to obdivuju, přijde mi to sympatický, ale myslím si, že s naší hudbou to prostě nejde dohromady. My jsme kluci, kteří vyrostli na Beatles, Pink Floyd, Rolling Stones, na Hudbě Praha, nebo na písničkách na kytaru tři akordy, což není Otův svět. Ota vyrostl na kapelách, které já už ani neznám a nedovedu vyslovit. A u nás v kapele je hlavně jako bubeník a to jsem s ním velice spokojený.

Petr: V tom bubnování nějaké ty prvky asi jsou, takové energické. Tam on má svou volnost a s basákem často vymýšlí nějaké věci, které ty písničky nakopávají.

Čím vás zaujala kapela Like it, která vám dělá na turné předskokana? A jak se vůbec kapela může vaším předskokanem stát?

Michal: My jsme si na každý koncert vzali jinou předkapelu, vždycky jsme vyhlásili soutěž. Třeba hrajeme v Pelhřimově, tak kdo si chce s náma zahrát, pošlete nám demo nebo video nebo něco. Těch kapel nám napsalo asi čtyři sta a my jsme si to museli opravdu všechno poslechnout, vždycky jsme se na hotelu na snídani sešli, vzali noťas a říkali ano, ne, ano, ne, pryč, dobrý. Zajímaly nás kapely, které dělají vlastní písničky, když zpívají česky, to máme rádi, a když ta tvorba je něčím prostě zajímavá. Takže když tam bylo video, kde najednou ze stromu seskočili čtyři kluci, měli na hlavě papírové pytlíky a jenom rapovali, tak mně to přišlo bezvadný.

Je podle vás u mladých kapel důležitější hodně zkoušet nebo co nejvíc koncertovat?

Michal: Na to neexistuje obecný recept, to má každá kapela jinak. My jsme strávili léta ve zkušebně a ne že by to bylo k ničemu, ale zase jedna hodina na pódiu je za deset hodin ve zkušebně. Takže já bych vlastně z dnešní zkušenosti doporučil hrát, hrát a hrát, tam se toho naučíte úplně nejvíc.

Petr: A hlavně pište písničky, pořád pište písničky. I když se vám začne dařit a uděláte jednu skvělou a začne to jít, tak pořád pište dál, dál, dál.

Michal: Někdy to jde líp, někdy hůř. Já pamatuju léta, kdy jsem za celý rok nenapsal nic, měl jsem pocit, že to je úplně zbytečné, marné, že to vůbec nemá žádný význam. Pak zase přišel rok, kdy jsem sednul a najednou jsem třeba za noc napsal tři texty, které pak byly na desce. Musíte se dostat do té správné nálady, něco si prožít. Něco zažít, aby bylo vlastně o čem zpívat.

Jak se vám vůbec hrálo ve Zlíně?

Petr: No bomba. Jak jsme se dozvěděli, tak největší hala, kde se tu hraje, plná, lidi super. To byl největší koncert z těch pěti, tak jsme si to moc užili. Máme hroznou radost, protože jsme neměli už hrát tuhle tour. My jsme si řekli, že už to stačilo, ale v zimě jsme přidávali další koncerty. A ještě jsme se rozhodli udělat opravdu posledních pět koncerů Rockfield tour a to, že je to vyprodané a lidi o to mají stále zájem, nás velmi těší. Nicméně kapitola Rockfield koncertů se definitivně uzavírá a budeme dělat na nové desce a připravovat další písničky, abychom je mohli celé, tak jak jsou na té desce, zahrát na koncertě. Protože to ukazuje, že se ta deska povedla, jinak by to lidi nevydrželi. Nikdy jsme to ještě neudělali a povedlo se to.

Michal: Já mám Zlín rád, jak to město, tak ty koncerty tady vždycky byly docela dobrý. Nebo vždycky byly dobrý, kromě párkrát v Golemu si pamatuju, že to bylo hodně vostrý, ale to spíš bylo špatné z naší strany. Na to, že byl čtvrtek, tam bylo teda hodně lidí, na to, že jsme do té haly vlezli na zvukovku a podle mě tam byly mínus dva stupně a myslel jsem, že tam zmrzneme… Říkáme Nemůžete zatopit? a oni My tady nikdy netopíme. Tak jsem měl obavy, ale lidi to tam rozhýbali a zadýchali a nakonec to bylo bezvadné.

prokapely