Hlavní stránka Kultura Hovory H: Zlín máme rádi, říká kapela Zrní

Hovory H: Zlín máme rádi, říká kapela Zrní

Kapela Zrní z Kladna byla hostem druhého dílu nových Hovorů H. Členů skupiny je pět: Jan Unger (zpěv, kytara, housle), Jan Juklík (kytara, zpěv), Jan Fišer (housle, zpěv), Jan Caithaml (baskytara, zpěv), Ondřej Slavík (bicí, akordeon, beatbox, zpěv). Rozhovor s touto pěticí byl všehno jen ne běžný.

Čtyři Honzové a jeden Ondřej – jak se oslovujete, neplete se vám to? Máte i nějaké přezdívky?

Jan Fišer: Já sem Hudebnic a Fíša.

Ondřej: Já jsem Ondřej.

Jan Caithaml: Já jsem Cajt, Honza.

Jan Unger: Já jsem Hudebnic.

Jan Juklík: A já jsem „nebo někdo“. Když se řekne Cajt anebo někdo, tak to jsem většinou já.

Své skladby občas hodně prožíváte, jako byste si žili ve vlastním světě. Je to jenom divadlo nebo míváte i trému?

JF: Tak když si vezmeme, že svět je jedno velký divadlo, tak já občas trému mívám.

JC: Mně se to teda líbilo, ta otázka. A já bych odpověděl, že trému občas někdy mívám, ale většinou je to jenom divadlo.

JJ: Mě probíjí kytara, takže se svíjím zcela přirozeně.

O: Já jsem ve svém vlastním světě za sklem.

Hrajete patnáct let. Muselo publikum dozrát k pochopení vaší hudby?

O: Možná, to je prostě dlouhodobější proces i pro nás. Dozrát v ty hudbě, co děláme.

JF: Jo, my dozráváme a publikum taky dozrává. Takže jsme v pubertě.

Album Soundtrack ke konci světa byl plná lesa a lásky, v Následuj kojota byli zase indiáni a kojoti. Co přijde dál?

JF: Něžný artbrut přijde dál.

JJ: Kladenskej uhelnej zen.

JU: My vždycky chceme natočit nejlepší desku, co jsme kdy natočili. Takže teďka natočíme opět naši nejlepší desku. A chtěli bychom vydefinovat žánr, kterej hrajeme. Takže nějak ho úplně jasně stanovit. To je ten něžný artbrut.

Jak byste charakterizovali ten něžný zen?

JU: To musíme ne slovy, ale tou hudbou. To právě předvedeme teďka na naši fenomenální nový desce. Příští rok.

Jan Unger; foto: Dominika Danieliková

Jakou roli hraje při tvorbě vašich písní improvizace?

JU: Velkou roli hraje improvizace při vzniku těch písniček.

JC: A vlastně v celý tvorbě a vůbec hraní, co děláme obecně. Třeba teďka jsme měli představení s tanečnicemi (s taneční skupinou VerTeDance – pozn. red.) – Ceviche [céviše]. A tohle představení je vlastně celá improvizace padesátiminutová. Vlastně skoro pořád, když někde hrajeme, tak v tom jsou prvky improvizace.

Jak vznikl nápad na projekt s VerTeDance?

O: To vzniklo tak, že holky nás slyšely kdysi dávno na Radiu 1 a vymýšlely nějaký nový projekt. Tehdy vznikl projekt Kolik váží vaše touha, který jsme s nima udělali. To představení mělo docela velký úspěch. A teďka máme i to nový představení, o kterém mluvil tady Honza. Což je Ceviche, což je právě improvizovaný.

Ostatní se předhánějí v kreativnějším vyslovení slova Ceviche: sevíče, selavíče, kevíke, …

Chystáte spolupráci s někým z české hudební scény?

JC: Asi ne plánovaně. Ale když se něco někde namane, tak proč ne?

JU: Já budu zpívat s Radúzou na jejím koncertě na Střeláku v červnu.

JJ: Jinak s náma na velký části turné jezdí kladenský písničkář Michal Koberstein.

JU: My máme totiž patnáct let teďka výročí, tak jedeme turné k patnácti letům. Tak kromě toho, že před každým koncertem ještě hrajeme na ulici, tak ještě jsme si k tomu přizvali na tuhletu šňůru Michala Kobersteina. Když jsme začínali, tak on měl úspěšnou kapelu a pak jsme se na dlouho dobu rozešli. A teďka jsme si ho zase vzali, aby s náma mohl jezdit.Jan Juklík; foto: Dominika Danieliková

Jaký je váš názor na sdílení hudby, stahování a podobně?

JU: My to berem tak, že doba je taková, že to k tomu patří a že proti tomu bojovat prakticky nelze. Kdybys proti tomu bojoval, tak by ses stejně umotal do nějakých slepých uliček. A utentočkoval.

JC: A rozhodně do větrných mlýnů.

JU: Takže proti tomu nebojujem, berem to jako fakt.

JJ: Většina z nás to má tak, že hudbu taky stahujeme, ale když se nám něco hodně líbí, tak pak si pak koupíme desku nebo cédéčko.

Když se podíváte zpátky na poslední tři roky, která událost pro vás byla nejdůležitější?

JC: Ono jich asi bylo víc. Tak třeba za mě, mně se hrozně líbilo to vystoupení s Janáčkovou filharmonií na Colours of Ostrava.

O: To bylo třeba, když jsme vyhráli Anděla. To je taky pravda nutno říct, protože byť…

JU: To bylo už před čtyřmi lety.

O: Aha tak pardon, to vypadlo z množiny, takže můj hlas neplatí. Ale chtěl jsem k tomu říct, že ona ta cena, v tu dobu nám to přišlo, dávala nějaký smysl. Vypadalo to, že se ty ceny ubírají nějakým dobrým směrem. Teď už se to úplně dobrým směrem neubírá, takže už ty ceny teď berem na lehčí váhu.

JJ: Já mám trošku horší paměť a snažím se žít přítomností a mně přišlo úplně skvělý to vystoupení na zlínským náměstí unplugged (v den rozhovoru – pozn. red.).

Jan Fišer; foto: Dominika DanielikováMáte do budoucna nějaké cíle?

JU: Můj cíl je natočit absolutně fenomenální desku.

O: Já bych chtěl mít tak dobrou paměť, jako má Jukla.

JF: Já bych chtěl žít přítomností jako Jukla.

JU: Já jsem ztělesnění přítomnosti.

Hrajete pro sebe nebo pro lidi?

JC: Hlavně pro lidi a i pro sebe.

JU: My zprostředkováváme jenom spojení mezi sebou a lidma.

JF: Hlavně pro sebe, ale i pro lidi.

JU: Tou hudbou vlastně vytváříme nějakej tunýlek nebo most, kterým se ty lidi můžou s náma setkávat.

O: Hrajem především pro sebe, takže hlavně pro lidi.

Jak řešíte sporné body? Mý někdo právo veta nebo hlasujete?

JF: U nás se vyvinul absurdní kapelní komunismus, kdy nevíme sami, jak to funguje.

O: Je to chaosokracie.

JF: Chaosokracie, ano (smích). Takže právo veta má každý a nikdo.

O: Zároveň ještě máme Tomáše, našeho manažera, který vždycky v pravý moment zasáhne. Ještě do toho vnese takovej správnej hybnej moment, takže pak se to celý ještě víc roznese. Takže jak to funguje, to je, myslím, otázka, která nám nebude jasná, ani až budeme umírat na smrtelný posteli.

JJ: Hlavně na turné máme svého šéfa, který nás komanduje.

JU: Náš šéf je náš řidič Michal, kterého tímto zdravíme. A to je osoba, která postupně v Zrní zastává větší a větší roli. Nejdřív jenom řídil, pak začal prodávat merch (merchandise – pozn. red.). Pak začal bejt road manažer, takže režíruje tu naši cestu časově, harmonogram vytváří, ubytování. Už si vlastně bez Michala neumím představit, že bychom existovali.

O: Trhá lístky teďka.

JU: Jednu chvíli měl být i osvětlovačem.

JJ: No a teď začal balit holky, který normálně chodily na nás.

Jan Caithaml; foto: Dominika Danieliková

Máte ambice prorazit i do zahraničí?

JC: Já myslím, že se o to zrovna letos pokoušíme. Byl to náš takovej cíl na letošní rok a snažíme si udělat vlastně nějakou strategii, koncepci a postupně oslovovat nějaké zahraniční především labely, skrz který bychom se potom mohli dostat i na nějakou cizí scénu. Popřípadě tam hrát s nějakou místní kapelou a zkusit prostě tu naši hudbu ukázat lidem za hranicemi, nezávisle na tom, že zpíváme česky.

Máte v kapele nějaká rituál či psané nebo nepsané pravidlo?

O: Často hrajeme někteří z nás bosi. To tady hlavně Honza, já taky často. To je třeba jeden z takových rituálů.

JF: Já se třeba před každým koncertem naladím a nakalufunuju si smyčec.

Co byste poradili začínajícím kapelám, nějaký recept, který by jim pomohl prosadit se?

JC: Já bych začal tím, že hlavně vydržet. A nějak se zkusit na začátku vším prokousat a najít si svoji vlastní cestu.

O: Já bych řekl, že je docela důležité pořád se do toho snažit vnášet tu energii, která často je na začátku, když ta kapela vzniká.

JF a JU současně: Vzlátat.

O: Ano, kapela musí vzlátat. To je důležitý. Pořád se tam snažit vracet, probouzet nějakou základní radost z toho, co dělám.

JU: Což se stane každé kapele, která přirozeně má co říct. Takže vlastně jakákoliv rada se stává zbytečnou, protože každé kapela, která v sobě něco má, se to nakonec stejně povede.

Ondřej Slavík; foto: Dominika DanielikováMáte nějakou speciální vzpomínku na Zlín?

(sborový smích)

JJ: Kromě všech těch zhovadilostí, co chtěli říct, tak jsme tady nahrávali naši první desku Voní. Takže tady jsme byli poprvé ve studiu a výborně jsme si to užili.

JF: A já jsem tady při tom nahrávání poprvé ochutnal uzenýho lososa a řapíkatý celer.

O: Máme to tu rádi. Zlín máme rádi.

Když máte rádi Zlín, jaké jsou tady koncerty?

JF: Tady jsou vždycky dobrý koncerty.

JU: Ostatně jako všude na Moravě. Na Moravě se nám hraje výborně. Ostatně jako všude čím víc na západ tím líp…

ostatní: …na východ.

ševci banner