Hlavní stránka Kultura 💋 JSF ABB: Dobrá fotka je z 10% technika a z 90%...

💋 JSF ABB: Dobrá fotka je z 10% technika a z 90% oko

Jeho fotky jste už s největší pravděpodobností viděli na Facebooku, Instagramu, na výstavě nebo v kalendáři Magický Zlín. Kdo ale je ten Jsf Abb, který svým skleněným okem zachycuje každodenní poetiku Zlína? 

Neodpustím si obligátní otázku – Proč Jsf Abb, když se jmenuješ Josef Řezníček?

Mám v Jeseníkách bar, jen přes zimní sezónu. S kámoškou jsme to tam otevřeli před dvaceti lety. Vždycky si tam zajezdíme na prkně a v noci se staráme o bar, chodí tam za náma vlekaři, takže klientela je dobrá. Vždycky někdo přišel a řekl „Dobrý den“ nebo „Dobrý večer“, a já jsem zpoza toho baru odpověděl: „Aby byl“. A z toho vlastně vzniklo to ABB, no a JSF je Josef.

Jak dlouho už fotíš Zlín a proč?

Zlín fotím od té doby, co jsem si pořídil foťák, takže něco přes deset let. A fotím ho, protože jsem v něm furt, takže by byla blbost nefotit.

Deset let fotíš jedno město, není to nuda?

Několikrát jsem už byl v té fázi „ježišmarja“ furt to samé, furt jednadvacítka a furt náměstí, ale pak se to přehoupne a začneš v tom vidět úplně nové věci. Když jsi dva roky ve Zlíně, tak máš všechno nafocené a pak začneš sledovat počasí. Třeba pozici slunce, nebo větrno, jak to vypadá ve Zlíně, když je opadané listí a podobně. A najednou zjistíš, že ty věci, které už máš nafocené, nemáš při západu slunce, a pak že to nemáš při východu. Takže začneš zjišťovat, že můžeš fotit do nekonečna. A taky se tady pořád něco děje, opravuje, mění, je vidět progres.

Taky jsi zaznamenával rekonstrukci Obchodního domu…

Věděl jsem, že se ta oprava chystá, takže jsem dělal fotky před rekonstrukcí, protože mi bylo jasné, že už nikdy v životě nebudou ty reklamy, ty pomalované schody a ty další porevoluční exempláře, ty obchůdky jeden vedle druhého.

Když pak rekonstrukce začala, tak jsem vyfotil nějakou noční fotku obchodňáku, a oni se ozvali, že by ji chtěli použít. Tak mě napadlo, jestli by nechtěli zmapovat celou tu proměnu a oni se toho chytli.  Takže jsem to sledoval a dávali mi vědět, kdy bude sundávání nápisů nebo barák očištěný na skelet. No a na závěr by snad měla být i nějaká výstava.

Ty vlastně dokumentuješ proměny Zlína v poslední dekádě…

No, primárně ne, spíš než dokument je to jen záznam. Ale ten vývoj vidím. Vím, že před deseti rokama všichni kňučeli, že se ve Zlíně nic neděje, že pozavírali kluby a hospody a každý nadával. Ale teď se do toho všichni obuli a připadá mi, že Zlín jede naplno, že ani lidi nestíhají všechno obejít. Dřív jsme jezdívali do Prahy, Olomouce, Brna, protože tam se něco dělo, ale teď to tady žije.

Fotíš každý den?

Snažím se mít foťák pořád u sebe, takže jo. Ročně udělám něco mezi dvaceti a třiceti tisíci fotek, takže průměrně sto za den. Ale klidně polovina z toho je odpad.

A lidi fotíš taky?

Jasně, musím. Ozývají se, takže fotím svatby, rodiny, děti, štěňátka. Je to spíš kvůli penězům a od člověka se to tak nějak očekává. Je toho tolik, že je blbé odmítat, minimálně známým, takže furt mám co dělat. Teď už se živím jenom focením na volné noze.

Už osm let připravuješ kalendář Magický Zlín, jak vznikl tenhle nápad?

Fotka, u které mě to napadlo, to byl odraz jednadvacítky v kaluži. Teď už je všude dlažba, ale dřív býval asfalt, to bývalo víc kaluží. Normálně si toho nevšimneš, to byla malá kaluž, asi tak půl metru a v jednom bodě, v jednom úhlu, tam byla okna. A když jsem to vyfotil, líbilo se mi to a vlastně od toho se to celé odvíjí. Zajímavý, jak změna povrchu vozovky může mít vliv na fotky. Jako vážně. Taky si kvůli tomu pamatuju, kde všude jsou ještě asfalty.

Aranžuješ některé fotky?

To ne, ale čekám. Třeba čekám až projede červené auto nebo projde ženská v červených šatech.

Na tu můžeš někdy čekat dost dlouho…

Přesně tak, takže se snažím počkat. Červené šaty jsou lepší než třeba modré, protože to vždycky jakoby zvětší emoce. Takže čekání, žádné stylizace, že bych se třeba domlouval nebo tak.

Jak moc fotky upravuješ?

Photoshop sice mám, ale nepoužívám ho, abych měl v tomto čisté svědomí, protože kdybych do toho jednou drbl, tak už bych musel furt řešit, že je to vyfotoshopované. V podstatě řeším jen doostření, saturaci a vyvážení bílé. Ani neretušuju fotky dětiček a podobně, prostě se domluvím, aby přišli na focení až ten opar sleze.

V jakém ročním období je podle tebe Zlín nejhezčí na focení?

To nejde říct. Když opadne listí, tak jsou fantastické ty průhledy, že najednou vidíš přes stromy, protože jinak je Zlín strašně zarostlý, což je dobře. Ale když opadá listí, tak najednou vidíš věci, které přes léto neuvidíš. Jednu dobu jsem měl rád podzim, pak jsem chvilku čekal, až bude nasněžené a bude všechno ladovské, potom to zase zarostlo a byla krásná ta baťovská oranžová cihla v kombinaci se zelenou. Takže to nejde říct, podzim, jaro nebo tak.

Měl jsi někdy nějaký legislativní problém s fotkami, například ohledně aktuálního GDPR?

Ne, dávám si na to bacha. Snažím se nedělat fotky tak, aby lidi naštvaly. Vyhýbám se takovým těm líbivým fotonáhodám. Jako třeba, že se paní sehne na zastávce a vypadá to, že někomu strká hlavu do zadku, to může být sice humorná fotka, ale oba dva to dehonestuje. Takové věci třeba vyfocené mám, ale to nedávám ven, říkám si sice dobrá náhoda, ale vůbec to není fér. Vůči nim je to nefér, protože já sám bych se taky nerad viděl v této pozici.

Nedávno jsem přemýšlel, jestli mám dát do kalendáře siluetu dítěte na dětském hřišti v parku, není tam moc vidět do obličeje, ale kdo by chtěl, tak v tom někoho najde. Je to silueta, je to tmavé, takže tohle bych nemusel vůbec řešit, samozřejmě, ale když jsou tam oči, tak jo. No, a tak si říkám, že to risknu, že ta fotka není úplně blbá, a to děcko tam nedělá nic špatného.  No a do týdne se mi ozvala maminka, jestli nemám víc fotek z toho hřiště, že si koupila kalendář, pro babičky a pro všechny, a že byla ráda, že tam je.

Zkoušel jsi fotit i přírodu?

To mě baví moc. Teď jsem chvilku přemýšlel, že se úplně vykašlu na město, protože zvířata má větší cenu fotit než lidi. U lidí je to vždycky přetvářka. Třeba fotíš člověka, on zaregistruje, že ho fotíš a v tu ránu, ať je ožralý, střízlivý, děcko, neděcko (i když děti jsou ještě dobré, ještě se tak nepřetvařují, ale rodiče už je to učí – fotíš se, usměj se, zamávej), když vidí objektiv, tak ustrnou, začnou se usmívat, začnou se dívat do objektivu. Všichni lidi to tak mají, jenom když je člověk třeba hodně na šrot, tak přeostří, vůbec tě nevidí a je aspoň trošku přirozený.

Lidi se prostě dostanou do pózy. Ne, že by něco dělali, zkrátka ustrnou v hlavě. Takže začnou přemýšlet jak se tváří, jestli se mají dívat, začnou uhýbat, bojí se, třeba i chtějí být na fotce, ale nedokážou se podívat přímo do objektivu. Jedině zvířata jsou ultra přirozená. A tak jsem si chvilku říkal, že bych se vykašlal na lidi a fotil jenom zvířata, protože tam je ta podstata.

Používáš i kinofilm?

Já jsem na kinofilm začínal. Kamarádce kdysi otec koupil foťák, na tu dobu dost drahý, třeba za třicet tisíc, když ještě nebyly digitály. Ona jezdila do školy do Hradiště a já jsem bydlel v Březnici, takže vždycky čmajzla otci foťák, vzala ho jakože do školy, vystoupila na Březnici a šli jsme fotit. Její otec si pak ale nechal ten film vyvolat a to nás prozradilo. Teď už fotím jen na digitál a barevně. Nikdy jsem nechápal, proč bych měl ten nářez venku degradovat na černobílou.

Někdo má pocit, že když je fotka černobílá, tak je automaticky umělecká…

To je nesmysl. Když se podívám na tvou fotku v černobílé, tak vidím tebe s nějakým pozadím, ale jsi tam ty. A když je fotka barevná, tak vidím tebe s rajčetem, vidím tam pěknou zelenou, začnu si všímat všeho. Černobílá může být někdy dobrá, protože ti vyrazí ven to téma a líp ti to ukáže. Všichni si myslí, že je to umění a kdo „umí“ fotit, fotí do černobíla. Většinou, když si někdo koupí foťák, tak to nejdřív všem oznámí, vyfotí si foťák, že ho má nový, začne fotit kamarádky a kamarády a zjistí, že to není to, co si myslel a do půl roku tam začne dávat už jenom černobílé fotky, protože si myslí, že  tak je aspoň umělec. A lidi říkají „Ježíši, ten se posunul během půl roku, ten je dobrý.“ Teprve když umíš fotit na barvu, můžeš se vrátit k černobílé a tu černobílou používat jako vyjadřovací prostředek. To je, jako když maluješ, když se naučíš dělat portrét, tak můžeš začít dělat abstrakci, ale ne naopak.

Co bys poradil mladým fotografům nebo lidem, kteří by chtěli fotit?

Ať si koupí foťák a ať jdou hned fotit. Ze začátku fotíš všechno, protože zjišťuješ možnosti. Koupíš si foťák, začneš fotit první kámoše, psa, děcka, to nejbližší, co máš. A pak se dostaneš dál, začneš fotit struktury, kůry, věci, které dobře vypadají, mříže, sítka, listy proti slunci. Začneš používat makro, začneš se přibližovat. Takže začít fotit a až za nějakou dobu zjistíš, co tě baví, jestli se tím chceš živit, nebo jestli chceš fotit jenom sebe. Dobrá fotka, to je podle mě 90% oko a 10% technika.


Tento text mohl být publikován díky podpoře našich partnerů, mezi které patří i: 

Chcete nás také podpořit a získat prostor u nás na webu? Napište na: redakce@zlinskynocnik.cz