Hlavní stránka Kultura Piano: Vlaďka i Lucie dělají věci po svém a mají úspěch

Piano: Vlaďka i Lucie dělají věci po svém a mají úspěch

Vlaďka Podlezová je majitelkou zlínské baletní školy Ballerine. Balet jí učaroval už od mala. Dostala se k němu vlastně omylem, když rodiče neměli hlídání a dvouletou dcerku vzali s sebou do divadla. A od té doby zkrátka baletí. Dávali ji do různých kroužků, aby vybila svou energii, nakonec byla v deseti letech u přijímacího řízení na konzervatoř. Maminka jí podporovala, tatínek naopak z počátku nechtěl o baletu ani slyšet, ale postupně se nechal obměkčit a dnes je podle Vlaďčiných slov nejspíš pyšný na to, co jeho dcera dělá.

Od nápadu založit si ve Zlíně baletní školu Vlaďku prý všichni nejdřív zrazovali s argumenty, že to nepůjde a nebude o to tady zájem. Předpovědi se ale nevyplnily. Na otázku, jak moc je klasický balet v dnešní době in, odpovídá, že někteří ohrnují nos, ale většinou když někdo na hodinu přijde, uchytí se narvalo.

Vlaďka učí radši holčičky – ví, že mladým „baleťákům“ nemůže vštípit potřebnou mužnost. Holčičky na baletu jako takovém prý fascinují zejména kostýmy a to, že mají baletní vystoupení vlastní děj. Vlaďka tvrdí, že když se děvčátka naučí tancem vyjádřit příběh, dává jim to i větší sebevědomí.

foto: archiv pořadu Piano

„Může balet dělat každý?“, zněla těžce zodpověditelná otázka moderátora Jiřího Vedrala, se kterou se však taneční lektorka vypořádala s lehkostí. „Každý balet dělat nemůže, ale každý může tancovat,“ odpověděla Vlaďka. Tancovat podle jejího názoru mohou všechny děti, jde jen o to, aby opravdu chtěly. Mohou být tedy sebevíc talentované, pokud ale nemají dostatečnou vůli, nic se nedá dělat. Vlaďka už během svého působení objevila mezi dětmi několik talentů, holčičky pokračovaly, nebo se připravují na taneční konzervatoř.

V baletní škole Ballerine probíhají i netradiční hodiny fitbaletu. Koncept těchto lekcí Laďka vymyslela, když ji maminky svěřenkyň přemluvily, aby udělala hodinu baletu i pro ně. Hodina obsahovala posilování, ale i prvky ze známých baletů. Když pak byla po fitbaletu poptávka, rozhodla se Vlaďka otevřít školu veřejnosti a začala tyto hodiny provozovat pravidelně.

V rozhovoru mluvila s moderátorem taky o často přehnaných ambicích rodičů vůči jejich dcerám. Rodiče by prý občas chtěli vidět větší výsledky, než je v silách jejich dětí, ty se pak na soutěžích trápí. Někteří rodiče jsou však naopak málo ambiciózní, těm je tedy potřeba ukázat potenciál jejich dítěte.

Vystoupení by měla být pro malé tanečnice jakousi odměnou. „Ony potřebujou odměny, protože nemůžou jenom dřít a nic z toho nemít. Takže buď jsou to soutěže, nebo hlavně vystoupení a na to se těší, protože to uděláme ve velkém stylu. Máme kadeřnice, kosmetičky a všechno to kmitá a poznají tu atmosféru toho divadla takovou, jakou my jim vytvoříme, vysvětluje svůj přístup učitelka baletu.

V budoucnu plánuje do své školy přibrat pomocníka, ale stále bude vyučovat hlavně ona sama. Zejména ale touží mít ve své škole šťastné děti a podle vlastních slov chce, aby měly radost z toho, co dělají, aby to nedělali pro medaile, ale pro to hezké.

Posledním úspěchem baletní školy Ballerine jsou dvě zlaté a jedná stříbrná medaile, které získaly baletky na soutěži Czech dance masters.

Lucie Urban: Foťák mám u sebe neustále

V posledním díle Piana se představila mladá fotografka studující ve Zlíně, Lucie Urban. Nejdříve si s moderátorem Jiřím Vedralem povídali o tom, jaký je rozdíl mezi tím být fotografem a pouze mít foťák, který v dnešní době vlastní téměř každý. Lucie ho vidí v tom, že lidé, kteří mají potřebu s ostatními všechno sdílet, fotí jídlo a místa která navštíví. Takže je dnes svým způsobem fotograf každý. Pak jsou ale lidé, kteří to myslí vážně, fotí momentky a nejen fotky na Instagram.

Směřovat k focení začala už okolo svých jedenácti let, kdy začala více vnímat své okolí, lidi a to jak věci fungují. Začala fotit na kompaktní foťák a po dvou letech dostala od rodičů na Vánoce první zrcadlovku. To prý plakala radostí. Všemu, co dnes umí, se učila sama stylem pokus omyl. Vlastní úctyhodnou sbírku asi čtyřiceti foťáků na středoformát nebo kinofilmy. Naučila se tedy pracovat kromě digitální tvorby i s kinofilmem.

Lucie má za sebou tři výstavy, z nichž první se konala už v jejích čtrnácti letech. Výstava se tehdy konala v Loftu. Myslí si, že lidé přišli spíš proto, že vystavovala tak mladá. Bylo to pro ní ale velmi silné, protože jich přišlo opravdu hodně. A chtěli vidět více, proto přišla s výstavou druhou. Tam zveřejnila zejména fotky, které do té doby nebyly nikde jinde k vidění a kombinovala klasické fotografie s černobílými. Lidé prý chodí i v dnešní době na výstavy, protože na ně obrázek dýchá úplně jinak na papíře, než z mobilu a z počítače.

Mladá fotografka se podle svých slov snaží pracovat s prostorem. V areálu svitu jsou například místa, kdy jen tak prochází a najednou si chce něco vyfotit. Foťák má u sebe neustále právě proto, že se prý bojí, aby jí něco neuteklo.

foto: archiv pořadu Piano

Sama o sobě tvrdí, že je ostýchavá, ale focení jí kromě nových kontaktů a lidí přineslo i to, že se musela naučit lepší komunikaci a být trochu drzejší. Touha něco vyfotit je totiž zkrátka větší, než ostych.

Na otázku na co se zaměřuje a čeho si jako fotografka všímá, odpověděla, že ji fascinují přirozená gesta lidí, jejich pohyby a nevědomé posunky. Tajemstvím úspěchu Lucie Urban je možná fakt, že v rámci své tvorby věří v přirozenost a přirozenou fotografii. Při focení si s lidmi povídá, fotka je pak prý vnímána jinak a má i jinou váhu, focený člověk navíc není nervózní. Dokonce i při tvorbě módních fotek prosazuje jednoduchost a snaží se odstranit strojenost. Focení komerčních fotek si vyzkoušela i jako modelka a styl práce těchto fotografů, kdy jsou lidi předem nastaveni do určitých póz, jí prý zkrátka není vlastní. Svého záměru docílí tak, že komunikuje s lidmi, vysvětluje jim, co a jakým způsobem dělá, upozorní je dopředu, že focení se koná spíše formou povídání. Často na to lidé nejsou zvyklí, ale ona se snaží zachovat si svůj styl u jakéhokoliv focení.

knihotrh banner