Hlavní stránka Lifestyle Magdalena Mikuličáková: Kýč parazituje na umění

Magdalena Mikuličáková: Kýč parazituje na umění

12946934_10205747776875756_1634010754_o

Začínající módní návrhářka Magdalena Mikuličáková vnímá módu na prvním místě jako byznys. Přesto se designem oblečení snaží vytvářet umění, které má hodnotu, smysl a uspokojí i ji samotnou.

Volné šaty dlouhé od krku až na zem v růžových pastelových barvách nevychvalují postavu modelky. Skládají se z mnoha dílů hladké látky a mezi nimi jakoby nepatřičně vykukují křiklavě žluté volány. Na zadní straně přes celou plochu pak přeskakuje azurově modrý kůň s tmavě růžovou hřívou a ohonem. To je ale kýč, chce se říci snad každému. Autorkou tohoto modelu, který byl v únoru poprvé představen na módní přehlídce, je Magdaléna Mikuličáková. A nejen toho.

Dá se říct, že tvá tvorba jde mimo hlavní názorový proud. Příkladem jsou i tvé fotografie konkrétně portréty a autoportréty. Používáš třeba líčení, které není líbivé, ale spíš nese nějaký obsah. Snažíš se o to nebo je to jen náhoda?

Spíš bych řekla, že mám v sobě takovou divnou estetiku. Dnes to vnímám jako plus, když vidím své fotky zpětně. A říkám si, že je to super, že jsou v něčem jiné. Ale když jsem s tím začínala, když jsem byla mladší, tak jsem to brala jako negativum. Připadala jsem si, že nejsem schopna zapadnout do toho, co se očekává, co se lidem líbí. Tehdy jsem si říkala, chci udělat věc, která se bude lidem líbit a bude mít tisíc „lajků“ na Facebooku, ale vždycky jsem pak udělala věc, která byla zase jiná. Dnes už nad tím ani nepřemýšlím. Spousta lidí k umění přistupuje tak, že chce záměrně vytvořit něco odlišného. Mě už ale nezajímá, jestli to, co udělám, bude mainstream nebo bude odlišná. Já chci udělat věc, která mě uspokojí a která bude mít smysl. To dílo vzniká docela přirozeně a až s odstupem času zjišťuji, jestli to zapadá nebo ne.

Takže když fotíš, navrhuješ nebo i jinak tvoříš, víš přesně, co vznikne, nebo spíš experimentuješ?

Ono to jde ruku v ruce – důležitá je pro mě důkladná příprava i experiment. Říkám o sobě, že jsem racionalista. Nezakládám si na pocitu ani náladě. Chci, aby každé věc, kterou tvořím, vznikla z nějakého racionálního základu.

Konkrétně u toho oděvu připravím nejdřív koncept, chci to mít nachystané. Je to proces, který trvá třeba měsíc a půl. Pak nastává moment, kdy se dostávám do konfrontace s materiálem, se samotnými prostředky. Dá se říct, že v tu chvíli i experimentuji. Hraje tam velkou roli moje intuice a kreativita. Přikládám různě látky, zkouším je k sobě, přidávám, ubírám a tím experimentem hledám, co se mi líbí.aa

Jde vidět, že ta filosofická rovina pro tebe hraje významnou roli…

To ano. Občas přemýšlím, kam se mám ubírat. Říkám si, že vycházet pořád jen z pocitů a nálad nemá dlouhodobý smysl. Člověk musí prozkoumávat věci, které nejsou tolik prozkoumané a hledat střední cesty mezi myšlenkami, které už byly řečeny. Filosofie mě zajímá a myslím, že je to pro mě velká výhoda. Já ji pak nějakým způsobem přetavuji do formy, která je pak i vizuálně příjemná.

Než ses dostala k módě, dva roky jsi filosofii studovala. Jak se konkrétněji tyto znalosti promítají do tvé tvorby?

Nejsem velká filosofka, už si nevzpomenu, kdo a kdy které dílo napsal. Co jsem se ale naučila, je přemýšlet. Přemýšlet způsobem, který mě teď vede v umělecké tvorbě. Je to pro mě opravdu důležité zejména při tvorbě konceptu celé práce, vůbec té myšlenky. Jdu do knihovny a čtu a přemýšlím nad tím tématem.  Díky filosofii se na problém dívám z více různých úhlů. Samozřejmě si přečtu některé své oblíbené filosofy, hlavně ale filosofii využívám při tvorbě nového konceptu – hodně čtu, hledám a přemýšlím.

Máš svůj styl?

Tak nad svou tvorbou nechci přemýšlet, že bych měla nějaký styl. To by bylo svazující. Chci, aby každé mé dílo mluvilo za sebe a bylo silné samo o sobě. Spíš bych to nazvala rukopis – ten je do určité míry společný pro všechny věci, co dělám. Teď se v poslední době hodně inspiruji kýčem, takže to by mohl možná někdo považovat za můj styl. Ale sama to tak vůbec nevnímám.

„Kýč parazituje na umění. Tváří se, že má hodnotu, ale přitom si na to jen hraje.“

Kýčem je inspirovaná právě tvoje první kolekce, kterou jsi prezentovala na módní přehlídce Dotek 2016. Dominantou této kolekce jsou nepřehlédnutelné velké růžové šaty s křiklavě žlutými volány, které na sebe strhávají pozornost. Proč zrovna kýč?

Už v době když jsem studovala filosofii, mě hodně zajímala estetika a pak asi rok a půl jsem se teoreticky věnovala kýči. Četla jsem na toto téma hodně literatury. To mě začalo bavit a tak jsem se kýčem začala i obklopovat. Později jsem už cítila potřebu zhmotnit ty teoretické znalosti, které jsem získala. K tomu se přidaly pak ještě další vizuální inspirace – například právě ty velké růžové šaty jsou inspirovány kolotoči. Samotný koncept byl postaven ale na kýči.

Jak ten koncept tedy konkrétněji vypadal?

Základní myšlenka je, že kýč je úspěšný díky tomu, že lidé obvykle nepoznají, že se o něj jedná. Já jsem chtěla udělat design, u kterého 95% lidí řekne: tohle je kýč. Mým cílem bylo udělat sofistikovaně kýčovitou věc, aby měla hodnotu, ale zároveň působila vizuálně neuvěřitelně. Trochu jsem si tak pohrála s divákem.

aaa

Jak se dá v běžném životě poznat kýč?

Tak to je hodně těžká otázka. Známe kýče jako kočičky s mašlemi pod krkem, různé růžové třpytivé věci –  tomu většina lidí říká kýč. Tyto vizuální prvky jsou jen symboly kýče. Kýč jako takový vlastně parazituje na umění. Tváří se že má hodnotu, ale přitom si na to jen hraje. Ta hranice je hodně tenká a člověk se ji musí naučit chápat. Také je nebezpečné ukázat na konkrétního umělce a říci, že vytvořil kýč, protože on sám často neví, že kýč vytvořil.

„Důležité je mít vlastní názor, vědět proč si to oblečení kupuji.“

Dá se říci, že luxusní značky kýče nedělají?

Já si myslím, že právě u těch luxusních značek je hodně velké nebezpečí, že vznikne kýč. Tyto značky dělají často krásně propracované drahé věci, ale také se může stát, že díky tomu, že jsou tak vyhlášené, tak lidi vůči nim mají určitý respekt. Pak ten konzument, divák nebo zákazník přistoupí na jejich názor a sám si neudělá vlastní. Člověk se bojí říct, že je něco špatně, že se mu to nelíbí. Naopak se v tom snaží nalézt zalíbení, když už je ta věc drahá. Jde tedy o přístup, schopnost udělat si vlastní názor na design a nekonzumovat slepě vše, co je trend a má to značku a nenechat si diktovat, co se nám líbí a co ne. Můžu si koupit věc, která se zdá někomu jako kýč. Důležité je ale mít vlastní názor, vědět proč si to oblečení kupuji.

Takže neexistuje něco jako špatný nebo dobrý vkus?

Dobrý a špatný vkus asi ne. Jakmile se v nějakém oblečení cítím dobře a podporuje to moji osobnost, tak je to správně, i když se to někomu líbit nemusí.

Neplatí to ale univerzálně, co se týká módy celkově. Stane se, že nějaká drahá značka vytvoří oblečení, které je ošklivé. Vtip je, ale v tom, že to tak udělá schválně a udělá to kvalitně. Jiná firma udělá kopii toho oblečení. Okopíruje ale jen tu vykuchanou vizuální stránku bez její podstaty, to je špatně.

Je světový módní design spíše orientovaný na byznys než na uměleckou tvorbu?

Jsem v tomhle nováček, takže do toho možná tolik nevidím. Ale z mého pohledu je móda na prvním místě byznys. Na druhou stranu to nelze těm značkám zazlívat, že se takto orientují. Hodně zákazníků chce prostě koupit hezkou věc. Je to poptávka, na kterou oni odpovídají. Na každou sezónu například vychází trendy, co lidé budou chtít, co budou kupovat. Mnoho značek se řídí jenom tím a fungují.

Existuje ale i mnoho značek a návrhářů, kteří nad designem módy opravdu přemýšlí jako nad uměním. To je přístup, který je mi vlastní.

prokapely