Hlavní stránka Publicistika Ondřej Pavelka: Učil jsem v Bradavicích

Ondřej Pavelka: Učil jsem v Bradavicích

0

[youtube]https://youtu.be/R8osTWLQCrk[/youtube]

Herce Ondřeje Pavelku můžete aktuálně vidět ve dvou nových českých filmech Padesátka a Teorie tygra. V prvním z nich hraje zarputilého běžkaře a horala, ačkoli běžky odmala nesnáší. Působí také v Národním divadle a v A studiu rubín, kde má významné slovo. „Na divadlo chodím jako divák málo. Je to, jakoby si horníci šli po práci zafárat s kámošema,“ popisuje v rozhovoru, který se konal při Zlín Film Festu.

Studoval jste na DAMU a teď tam i učíte…

… ne ne, v současný době tam neučím, ale učil jsem.

Aha a kdy to skončilo?

Řekl bych, že to jsou tak tři, čtyři roky zpátky.

Jak dlouho jste tam učil?

(přemýšlí) S takovejma různejma přestávkama bych řekl, že takových patnáct let. Asi tak zhruba. Ale nevedu si žádnou statistiku, ani žádný přesný přehled. Učil jsem jak na tý takzvaně velký DAMU, tý herecký – tam jsou dvě katedry: katedra zla, to jsou ti herci, a pak jsou Bradavice, a to je ta alterna. Tak já jsem učil na obou katedrách a naposledy na tý alterně, v Bradavicích. Tam jsem skončil s jedním ročníkem a od tý doby, hlavně z časových důvodů… Protože když to člověk chce dělat, tak to vyžaduje docela čas a investici, aspoň ty první dva roky. Tam s těma studentama je potřeba být, neříkám, že denně, ale skoro jo.

Pozoroval jste nějaký vývoj té fakulty, za dobu, kdy jste tam studoval a pak učil?

Je to samozřejmě o lidech. Tím, že někteří lidi přišli a jiní odešli, tak se asi proměnila. Ta alterna byla původně vyloženě loutkářská katedra, která byla zaměřená jen na to loutkové divadlo, dneska se jmenuje Katedra alternativního divadla. Takže tam došlo k posunu dost výraznýmu a dnes se zaměřuje spíš na jakoby autorský divadlo, když to řeknu velmi zkráceně. Ale to divadelnický řemeslo je tak starý, že ty postupy jsou hrozně podobný. Takže možná v nějakým myšlení asi.

Věnujete se taky dabingu?

Párkrát jsem daboval, ale velmi sporadicky.

A chtěl byste víc?

Ne ne ne. Já myslím, že pro takový řemeslo se musí mít člověk cit, a mně to upřímně řečeno moc nešlo. Já jsem dyslektik, takže spojit ten text s tou tváří na obrazovce a ještě aby ta pusa správně mluvila rytmicky a zároveň aby to mělo nějaký obsah, je pro mě hrozně náročný. Tak párkrát jsem to zkusil, ale myslím, že nepatřím mezi lidi, kteří to umějí skvěle.

Pamatujete si, koho jste daboval?

Myslím, že posledně jsem daboval, snad to bylo ve filmu 48 hodin, a byl to Eddie Murphy. Ten rychle mluví a divně se směje. (úsměv)

Jak se vám učí texty pro vaše role, když máte problémy se čtením?

Tak ten dabing je přece úplně jiná disciplína, taková rytmická. S tím herectvím je to trošku jinak.

Díváte se rád na filmy, ve kterých hrajete?

Ne!

Proč?

Tak zaprvý nechci ztrácet čas. (směje se) To je jedna věc a druhá věc je… to každý říká, že se nedívá na svý filmy a samozřejmě každý na to čumíme. Ale taková ta obligátní odpověď je, že člověk na tom vidí spoustu chyb a jak by to dělal jinak.

A není to právě dobré proto, aby se člověk poučil?

Tak to víte, film není divadlo. Ty chyby v divadle můžete na příští repríze opravit, kdežto na tom filmu neopravíte nic. Tam to jednou natočíte a už to tam zůstane nadosmrti. Film, to je nekrofilní umění, tam můžou hrát i mrtví, což na divadle jde dost těžko.

Jeden z vašich posledních filmů je Padesátka. Jak se ztotožňujte s vaší rolí Pavky? Jste třeba taky do něčeho tak zapálený, máte rád hory?

Hory mám rád, mám rád i sport, jenom nesnáším běžky. Což je podivný, protože to je člověk, kterej má vášeň pro tenhleten druh sportu. Já rád lyžuju, myslím na sjezdovkách, ale běžky jsem odmalička nesnášel. Takže ta identifikace s tou rolí byla velmi náročná. Úplně původně ta Padesátka je divadelní hra, kterou jsme hráli u nás na A studiu Rubín, což hrajeme jenom tři – já, Kuba Prachař a Marek Taclík. Ta se odehrává jenom uvnitř tý chalupy a ta hra už byla psaná s tou představou, že případně by z toho mohl být film, který je samozřejmě rozepsaný. Ale hlavní témata tam odpovídají tomu, co v tý hře je. Čili on to byl takový pěkný proces od toho divadla až po to natáčení ve Špindlerově mlýně.

Za čím konkrétně jste přijel do Zlína?

Konkrétně jsem přjjel za zlínským festivalem.

Takže se projdete po červeném koberci…

Tady Jana (festivalová asistentka – pozn. red.) mi už říkala, že mi to naplánovala, takže asi se projdu. Já nemám doma koberec, protože my máme doma jenom dřevěnou podlahu a dlažbu, a tak já se vždycky těším do Zlína, že se projdu po koberci.

Jak máte rád ten blízký kontakt s diváky, fanoušky, takovou promenádu?

Patří to k tý práci a já se rád potkávám s lidma, který třeba zajímá moje práce občas, když se s nima člověk může vidět na blízko a něco si s nima říct, tak je to vždycky fajn.

Pokolikáté tady jste?

(přemítá) Tady byl léta prezidentem festivalu Petr Koliha (Petr Koliha byl uměleckým ředitelem festivalu – pozn. red.), můj kamarád, se kterým jsem třeba natočil Výchovu dívek v Čechách – takovej starší film podle Vieweghova románu – a ten mě vždycky do Zlína zval a já jsem nikdy nemohl. Byl jsem tady kdysi dávno, ale během toho jeho funkčního období jsem nikdy nemohl přijet. Když vás zve prezident, že jo, tak většinou by člověk měl přijet. A já jsem teda nepřijel a pak on skončil. A najednou potom, co skončil, mi to vyšlo třikrát po sobě. Je to vždycky odvyslý od toho, jestli máte čas. Já sem jezdím hrozně rád, za prvý to město mám rád, ten festival je hrozně příjemnej, takovej lidskej. Člověk se tady potká s kamarády, který třeba celej rok nevidí. Je tady krásná příroda, bezvadná zoo, pěkný baráky.

Působíte ve filmu i v divadle. Chodíte nebo šel byste raději do kina, nebo do divadla jako divák?

Představte si, že děláte třeba dolech. Přijdete domů utahanej z práce, umyjete se z toho mouru. Máte to všude, v očích, ve vlasech. A řeknete si, Hele, dneska fárá Franta s Lojzou, tak já se na ně půjdu podívat. Myslíte, že byste šel takhle jako horní k ve volným čase si zafárat s kámošema? Tak to je podobný. Ale samozřejmě chodím do divadla rád, i do kina. Ale zase když máte třeba patnáct, šestnáct představení měsíčně, do toho něco točíte, tak ty večery jsou příjemnější na zahrádce u vína, než v divadle. Když mi někdo to divadlo nebo film doporučí, tak jdu.

K čemu byste ten mour, o němž jste mluvil, přirovnal v herecké branži? Čím jste zanesený vy?

Jsou to texty, je to takovej náročnej rytmus. Pořád jste někde mezi lidma, pořád musíte na něco odpovídat, jako třeba teďka vám, nebo jindy panu režisérovi musíte říkat texty, který jste se naučil. On vám říká, že to říkáte špatně, ať to řeknete jinak. Já tu práci miluju, ale je to náročný. Jako když šijete boty, když jsme tady ve Zlíně… To je to samý. Prostě je to nějaká práce, nějaká řemeslnost. Strávíte na tom čas a každej je pak unavenej z něčeho jinýho. Někdo je unavenej z toho, že je pořád mezi lidma, tak pak je radši sám, a tak je to podobný.

V čem vás teď lidé mohou vidět? Co chystáte?

Dělám v Národním divadle a tam chystáme Sen noci svatojánské. Pak ještě hraju v A studiu Rubín, což je na Malý straně. Tam jsme teď udělali novou inscenaci Slast, kde hraju třeba s Kubou Prachařem a Kristýnou Fuitovou. V létě budu natáčet detektivní seriál a nějaký streamový věci. A připravujeme nějaký divadlo na podzim – muzikál o Kleopatře. Je toho docela dost.

Hrál jste už v detektivním seriálu?

Já nevím. (přemýšlí) Hrál jsem vlastně v Malém pitavalovi z velkého města, ale poslední dobou myslím, že ne. Určitě ne.

Nepřipadá vám, že detektivních seriálů se poslední dobou dělá hodně?

Připadá.

Nic proti tomu nemáte? Myslíte, že lidé to chtějí?

My herci nejsme moc odvislí od toho, co si myslíme. To A studio Rubín neříkám, že je moje divadlo, ale mám tam docela slovo, tak tam si můžeme říct, co chceme hrát, co nás baví a co dělat nechceme. To si prostě říct můžeme a taky se podle toho chováme. U toho filmu je to o tom, co vám nabídnou za práci a jestli ji přijmete, nebo ji nepřijmete. Ale už to těžko zhodnotíte a ten tlak dneska je tak zvláštní, odvislej od sledovanosti. Zvlášť ty komerční televize to tak mají. Sám se mnohdy divím, co zabírá a co nefunguje. Jsou věci, který jsou třeba podle mě skvělý a skončí na druhým programu od jedenácti večer, a věcí, o kterých si myslím, že jsou úplně pitomý, tak jsou nejvíc navštěvovaný. Ale teďka jsem dotočil ještě jeden seriál, který myslím, že bude zajímavej. Jmenuje se to Bohéma. Je to o hercích před válkou, za války a do dvaapadesátýho roku. O hercích z Barrandova, který žili pod tlakem okupace a potom naopak toho znárodnění a nástupu komunismu. O tom, jak selhali, nebo neselhali, jak se ubránili. Je to šestidílný seriál a myslím, že to bude velmi zajímavý.