Hlavní stránka Publicistika Ready Kirken: Vždycky jsme tvrdili, že už jsme ustálení

Ready Kirken: Vždycky jsme tvrdili, že už jsme ustálení

0

 

[youtube]https://www.youtube.com/watch?v=ZUAqVNHKrp0[/youtube]

Z původní sestavy kapely Ready Kirken, která má letos za sebou dvacet let působení, nezůstal kámen na kameni. Jen kytarista Zdeněk Ceral zůstal. Úlohu hlavní tváře skupiny převzal po odchodu známého zpěváka Michala Hrůzy jeho jmenovec Mráz. Za bicími sedí nejmladší člen uskupení Michal Bečka s uměleckým jménem Mika Ronos. Po dvou desetiletích se z nich stala vícegenerační kapela. „Dnes na náš koncert přijde třeba patnáctiletá dcera s rodiči,“ říká v rozhovoru jediný zakládající člen.

Z původní sestavy zbyl jen Zdeněk Ceral. Proč došlo k tolika personálním změnám?

ZC: Personální změny se dějí z několika důvodů: jednak protože ti lidi odejdou sami, nebo jsou vyhozeni, nebo se přestěhují, nebo změní zájem, koníčka… Těch personálních změn za dvacet let kariéry Ready Kirken bylo hodně. Bubeníků bylo třeba pět, basistů pět, byla tam vokalistka, byl tam pianista. Těch lidí, kteří kapelou prošli, bylo tak patnáct, dvacet.

Je teď už složení ustálené?

ZC: Vždycky jsme tvrdili, že už je ustálené. (smích)

MM: Ale není to tak.

ZC: Samozřejmě vždycky máme pocit, že je ustálená. Ale co přinese život, to člověk nikdy neví, že jo.

Jak řešíte spory v kapele? Hlasujete, nebo má někdo právo veta?

ZC: Většinou kluky utluču argumenty.

MM: Já bych to řekl tak: my jsme jednou udělali takovou hloupost, že jsme zvolili Zdendu, a od tý doby s ním nikdo nesouhlasí. (směje se)

Jak potom to řešení vypadá?

MM: Vypadá tak, že ho pomlouváme v autě, pak ho vyzvedneme a tváříme se jako kamarádi. (všichni se smějí)

ZC: Já samozřejmě vím, že mě do tý doby pomlouvali, ale těší mě ten pocit, že jsem si přes nevoli prosadil tu svoji pitomost. Takže to je taková symbióza.

Setkali jste se po odchodu Michala Hrůzy s odporem fanoušků?

ZC: Tak jako dostali jsme několikrát přes hubu, dost mně zvonili na zvonky, pronásledovali nás… Ale nějak jsme to ustáli. Samozřejmě to zlehčuju. Je to deset let. Když jsme se rozešli s Michalem, tak nás pochopitelně čekalo několik těžkejch let, protože když kapele odejde zpěvák, tak vlastně odejde obličej kapely. Takže to vůbec nebyla sranda a kapela byla krok od toho to zabalit. Ustáli jsme to a bez Michala Hrůzy jsme natočili už čtvrté album, a to díky tomu, že jsme se potkali tady s Michalem, který ho nahradil a stal se obličejem kapely.

Změnilo se vaše publikum za těch dvacet let, co hrajete?

MM: Jak kde, jak na kterém pódiu. Jednou jsme dělali vánoční koncert v pardubickým zámku. Měli jsme tam pozvaný kvarteto a celý to bylo takový načančaný a přišli tam spíš starší lidi. A rok na to jsme zase dělali vánoční koncert v Pardubicích, ale v klubu. Přišli tam stejní lidi, jako na tom předchozím koncertu, a nebyli šťastní, že jsme nehráli akusticky a že je to moc nahlas a že si to takhle nepředstavovali. Takže ty babičky potom odešly… (skupinový výbuch smíchu)

ZC: Teď už je to taková fáze, že těm teenagerům z doby, kdy jsme měli první singl v rádiu Zejtra mám, tak dneska jim je přes třicet, řekněme pětatřicet. Takže dneska už je to vícegenerační kapela. A opravdu se nám stává, že na koncert přijde třeba patnáctiletá dcera s rodiči. I kapela jsme vícegenerační – Roman má dvacet let, já čtyřicet.

MM: …já třicet let.

ZC: Takže je to takový průnik.

Jakým vývojem prošel váš hudební styl?

ZC: Nevím, jestli jsme si prošli úplně vývojem stylu. Myslím, že ty písničky, když hrajeme třeba hodinový koncert s písničkami starými půl roku i dvacet let, nejsou tak rozdílné. Není to jako dechovka a heavy metal. Ale přirozeně, jak se ta kapela vyvíjí a změnili se i lidi, tak to asi nějakej vývoj zaznamenalo.

Co charakterizuje vaše poslední album?

MM: Pustili jsme se tam do něčeho jiného. Je to vesměs akustická deska, kde hraje i to zmiňované kvartero. Udělali jsme teda nějaký akustický písničky, což se vždycky zvrtlo v to, že Zdeňa z nějakýho důvodu stejně nakonec vzal elektrickou kytaru. Ale je z toho cítit, že je to jiný. Na další desce, kterou teď připravujeme, se vrátíme zase k elektrickým kytarám. Nebo tomu možná dáme úplně volný průběh a uvidíme, co z nás vypadne. Zatím to ale vypadá, že to bude dost tvrdý.

Jak vznikají vaše písně?

ZC: Třeba ta poslední deska má tři důležitý aspekty vzniku…

MM: Budu ti to počítat.

ZC: Za prvé akustická kytara, za druhé krb, za třetí červený víno.

MM: Ano, jsou tam všechny.

ZC: Jsme kapela, která hraje od jara do podzima a přes zimu hrajeme jen zřídka. Takže jsme se s Michalem jednu zimu scházeli u něj doma, on má strašně útulnej byt, kde má ten krb, červený víno a španělku. A tak jsme celou tu desku dělali z Michalových nápadů ve dvou doma u toho krbu. Michal si nechává z Francie přivážet červený víno a ta deska je právě hodně o tom. Proto je tam i tahací harmonika, nás by to jinak nikdy nenapadlo. V žádné písničce jsme ji nikdy neměli. Není tam ala Tři sestry, ale ala francouzský šanson.

MM: Věříme tomu, že to zní jako šanson.

ZC: Šanson v krabici.

Které své písničky máte v oblibě a které zase rádi slyší fanoušci?

MM: To je ono, to řešíme každý koncert. Jak nám je líto, že hrajeme smutnou písničku a lidi vůbec nejsou smutný s náma. (Zdeněk se rozesměje.) A chtějí slyšet jenom ty singly. Když se hrají ty odrhovačky, tak moc dobře reagujou, a když jim chcete předat něco citlivýho, co jde od srdce, tak to prostě nefunguje.

ZC: Tohle řeší všechny intelektuální kapely, to tak prostě je. Přirozeně jako všechny kapely se nevyžíváme v singlech, protože jsme je hráli tisíckrát a máme je omletý. Nejvíc nás baví ty druhoplánovky, který nejsou na první dobrou, když si to člověk poslechne. Ale lidi chtějí samozřejmě slyšet to, co znají.

Jak těžké je uživit se muzikou v Česku?

ZC: To byste se měli zeptat tady Miky. To je náš bubeník, který s námi je druhou sezónu, takže je nejmladší člen kapely, služebně i vůbec. Mika Ronos, řecký bubeník z Pardubic a finalista soutěže… Talent, Česko má talent nebo jak se to jmenuje.

MM: Československo! Nezapomeň to Slovensko, to je teďka důležitý. Všiml jsem si, že se na to teď hodně dá.

ZC: Tak to jsem nevěděl. On byl ale ve finále. My jsme to teda neviděli. A tohle je jeho chvíle, protože je jediný profesionální hudebník v kapele. My všichni máme civilní povolání a neživíme se hudbou, jedinej Michal. Já živení hudbou neplánuju.

MR: V Český republice je to těžký. Buď budete hrát s dvaceti kapelama, nebo s jednou, a já hraju s jednou v zahraničí a něco tady s klukama. Samozřejmě s klukama je to dobrý, že je aspoň něco, hrál jsem i s Lucií Bílou jako host na turné.

MM: To neznělo hezky, že „s klukama jen něco“.

ZC: Jo, pak ho zmlátíme.

MR: Já to myslel tak, že bez těchto projektů, jako je Ready Kirken by to bylo určitě těžký se uživit.

ZC: Samozřejmě záleží na tom, kolik si člověk kupuje drog, milenek a podobný zhovadilosti. Pokud se chová slušně, což my jako zbytek party jsme takový usazený…

MM: …máme úplně standardní dluhy jako každej druhej…

ZC: …tak je to úplně v pohodě. Vzpomínám si, že jsem se živil hudbou asi pět, nebo šest let a zas tak problematický to nebylo. Ale, pravda, držel jsem nároky těchto temných pudů hodně nízko. Nekupoval jsem si holky a drogy.

MM: …to přišlo až s věkem.

Co byste poradili mladým kapelám, které chtějí prorazit?

ZC: Hrát, hrát, nekoukat nalevo napravo a hrát. Hlavně se vykašlat na to, co vám kdo říká. Pokud máte vlastní cíl a vizi, tak si je nenechat vzít a tvrdošíjně si za tím jít.

MM: A kdyby ani to nevyšlo, tak tady ještě máme to Československo má talent.

ZC: Jinak tady máme teď jednoho volného bubeníka.

MM: Jasné, po tom, co řekl, už s náma hrát nemůže.

ZC: Takhle třeba končí muzikanti v kapelách.

Můžeme teda napsat titulek „Kapela Ready Kirken zase není usazená“?

ZC: Tak, usazená… On se ani nestihl ohřát, teprve druhá sezóna.