Hlavní stránka Publicistika ROZHOVOR: Klára Janečková: Jsem pyšná na všechny své knihy

ROZHOVOR: Klára Janečková: Jsem pyšná na všechny své knihy

0

autor: Martin Talaš

Klára Janečková působí jako školní psycholožka, zároveň ale pravidelně v tisku publikuje povídky nebo reportáže, vyučuje tvůrčí psaní a píše romány. Letos na jaře vydala a ve Zlíně pokřtila svůj poslední román Deník Gréty Kaiserové. V rozhovoru prozradila, jak vlastní životní zážitky promítá do svých knih.

Obsahuje Deník Gréty Kaiserové autobiografické prvky?

V každé knížce je něco z mého života, takže z malé části ano.

Na svých stránkách píšete, že v závěru práce na této knize jste dokonce uronila pár slz. Mohou se tedy i čtenáři těšit na silný emotivní zážitek?

Já myslím, že ano. Je to opravdu první kniha, u které jsem opravdu na konci brečela. Vždycky je to smutné, když se loučíte s těmi hrdiny, protože s nimi třeba rok žijete. Ale toto je opravdu hodně emotivní. Ten konec dojal i více lidí, ne jenom mě, ale dokonce i muže, kteří to četli. A to je těžší než u žen.

Jste na některou z vašich knih obzvlášť pyšná a máte ji nejradši?

Nejradši mám asi pořád prvotinu – Ďábelskou tvář, ale pyšná jsem asi na všechny knihy. Samozřejmě jsem pyšná i na tuto, také na svou první detektivku, co jsem vydala před dvěma lety – Temnotu. Jinak asi na všechny knihy, protože napsat knihu dá spoustu práce, trvá to rok i déle a pak držet ji v ruce je opravdu ta nejhezčí odměna.

Při psaní knihy Unesená jste čerpala z vlastních vzpomínek na únos. Jak se vám kniha psala?

Přiznám se, že se psala těžce. Původně jsem ji chtěla psát jako zpověď v první osobě, ale po pár stranách jsem zjistila, že to prostě nedokážu. Tak jsem stvořila třetí osobu – Karlu a dala jsem všechno, co jsem zažila, do ní a psalo se mi to lépe. Ale jak jsem byla zvyklá psát až osm hodin denně, tak jsem psala tak dvě a měla jsem toho fakt dost. Poprvé jsem na té knize ani nedělala korektury a poslala jsem ji do redakce tak, jak byla. Nečetla jsem ji ještě vůbec. Ještě pořád je to pro mě silný zážitek.

O jakých tématech se chystáte psát příště?

Zatím neprozradím, mám víc témat. Ještě nevím, jestli se pustit do něčeho ze života. Uvažovala jsem i o nějakých lechtivějších erotických povídkách, že by to bylo takové lehčí čtení pro ženy třeba i na dovolenou. Mám ale v hlavě i takový dramatický příběh. Uvidím, do čeho se pustím, kam mě to povede.

Využíváte svých zkušeností z psychologie při psaní knih?

Využívám. Myslím si, že ty postavy i příběhy jsou víc propracované i psychologicky. A zkombinovala jsem to i pracovně, když jsem pracovala pro nějaké PR agentury v Praze, kde jsem psala jako psycholog-spisovatel odborné články a hodnotila výrobky. Určitě mi ale psychologie pomohla nejen při tom mém únosu. Proto jsem ji teda šla taky studovat, to byla taková motivace, impulz a i při tom psaní mi to pomáhá.

Jako psycholožka se soustředíte převážně na práci s dětmi. Máte odtud nějakou vzpomínku na situaci, která vás obzvlášť zasáhla?

Měla jsem dívčinku, která byla týraná maminkou. Byla v první třídě, když ji ke mně přivezli. Tam jsem se opravdu držela, protože se mi chtělo samotné plakat z toho, co zažila ve svém věku. Jenom jsem jí řekla, že byla velmi statečná holčička. A ona pak byla hrozně šťastná, doma o tom řekla babičce. Víc asi nepotřebovala, jenom takovou podporu. Tak to je asi můj nejemotivnější zážitek.

Co byste poradila mladým lidem, kteří se pokusili napsat povídku nebo dokonce román a uložili ho doma do šuplíku?

Určitě trpělivost, když budou hledat nakladatele, protože oni vás většinou vyhodí. Oni na to, jak ty autory odradit a jak je velmi tepenně poslat někam, mají, jak říkám, školy. Je to docela tvrdé.  Ale jeden názor nic neznamená, takže by měli obejít těch nakladatelství a redakcí víc. Co člověk, to názor. Vůbec to neznamená, že ten člověk špatně píše, protože si to třeba ani nepřečtou. Jsou zavaleni rukopisy. Takže hlavně trpělivost a vydržet, aby to vyšlo.

Na co byste upozornila mladé zájemce o psychologii?

Je to povolání, které vypadá strašně krásně. Mluví se o něm, vidíme ho v amerických filmech, je populární. Je to ale taky strašně smutné povolání, protože pracujete jenom s negativy, s lidskou bolestí, s těžkými věcmi. Nepřijde za vámi člověk, který se cítí příjemně, je mu fajn. Člověk si to hodně na sebe navazuje. Hlavně ty povahy, které jsou citlivější. Nedokážete zamknout kancelář, jít domů a nemyslet na to.

Máte nějakou vzpomínku na Zlín?

Jednak na koncerty v hale, protože mám ráda rockovou hudbu a jednak se přiznám, že jsem kdysi dávno fandila hokeji. Byla jsem tedy fanynka Vsetína, když hrál se Zlínem ještě kdysi o titul. Fandila jsem tedy opačné straně, tak mě pak fanoušci ze Zlína vyhodili. Poslední třetinu jsem pak strávila v kině, protože jsem se tam bála vrátit. Byli hodně agresivní. (směje se) Jinak je to hezký město. A máte tady suši restauraci, kterou miluji, takže sem často jezdím.