Hlavní stránka Publicistika Škwor: Jsme rádi, že lidi pořád chodí na naše koncerty

Škwor: Jsme rádi, že lidi pořád chodí na naše koncerty

0

Tomáš Kmec, Leo Holan, Petr Hrdlička a Martin Pelc, tato čtveřice tvoří kapelu Škwor. Metalové či hardrockové uskupení existuje od roku 1998. Část osazenstva před svým koncertem ve Zlíně mluvila o začátcích kapely nebo o své poslední desce z minulého roku Hledání identity. Stali se tak hosty šestého dílu Hovorů H.

Jak to bylo na začátku? Co vás vedlo k založení kapely?

Petr: Asi jako každý mladý kluk, kvůli ženským.

Tomáš: Nás tehdy hlavně spojovalo pití a taky ta zábava kolem toho. My jsme pak viděli Leoše (Leo Holan) v nějakém klubu, kde pidlal, a taky se nám pak líbilo, jak pije, a tak se to pak nějak dalo do kupy.

Vaše první album bylo trashmetalové až punkové…

Tomáš: Ale to nebylo nikdy. On to někdo někde napsal a podle mě to nikdy trashmetal nebyl a punk už vůbec ne.

Proč jste teda pak změnili styl?

Tomáš: Vývojem. Asi jsme pak už dospěli, ale on nám to taky říkal hodně tady Leoš, ale my jsme ho pokaždé poslali do háje. Ale bylo to asi hlavně tím, že jsme dospěli.

Za dva roky oslavíte dvacet let kapely. Chystáte něco velkého?

Petr: Necháme si to jako překvapení.

Co považujete za svůj největší úspěch v kariéře Škworů?

Tomáš: Asi to, že pořád chodí lidi a stále máme vyprodáno. To je pro nás to hlavní ocenění, že lidi přijdou a koupí si lístek.

A jaký je váš největší sen?

Tomáš: Vyfotit se v záclonách (smích) a samozřejmě nahý.

Petr: On to není ani tak sen, ale byli bychom rádi, aby to pořád fungovalo. Takže sen do budoucna je, aby lidi pořád chodili a podařila se nám další dobrá deska.

Původně jste se jmenovali Skwar a až později jste se přejmenovali na Škwor. Proč?

Petr: Lidi nám říkali hroznými názvy a možná to bylo i tím, že jsme tehdy byli taková no name skupina a těm lidem to bylo jedno. Říkali nám „Švár“, „Švára“ i na dveřích to bylo s jednoduchým V. Tak jsme si i sami říkali, že je to blbost a že Škwor je menší nesmysl. I když je to v podstatě taky celkem nesmysl a ještě s W.

Tomáš: My asi moc chytří nebudeme (směje se).

Vaše poslední deska byla v pořadí devátá. Určitě na ní máte každý nějakou oblíbenou písničku. Kterou?

Petr: Musím říct za sebe, že pokaždé, když vybereme do toho koncertního setu nějaké písničky, tak nás to baví. A to díky tomu, že jsou nové a neohrané a zařadíme je do playlistu s těmi starými písničkami.

A nějakou neoblíbenou máte taky?

Petr: Ono je to jinak. Lidi po nás chtějí třeba Mý slzy neuvidíš. Tuto písničku už máme za těch dvacet let hodně ohranou a není to o tom, že ji nemáme rádi. Ale podobně to mají určitě i ostatní kapely. Ta písnička je v tom playlistu zařazená proto, že ji lidí chtějí.

Kde berete inspiraci k tvorbě textů? Je to hodně z vašeho života?

Petr: Ano, jsou z našich životů, z mého života nebo ze života našich kamarádů, ale i ze života normálních lidí.

Jak moc vaším cestováním po koncertech trpí vaše rodiny?

Petr: Naše rodina to má už odtrpený (všichni se smějí).

Tomáš: Ta moje ani netrpí. My hrajeme hlavně o víkendech, takže zbytek toho týdne máme volný, takže jsme s rodinami.

Co byste poradili novým začínajícím kapelám?

Petr: Já si hlavně myslím, že ty lidi, co chtějí jednou něco dokázat, na to nesmí kašlat a měli by to dělat naplno. My jsme třeba začínali s kapelama, které byly lepší než my před těmi skoro dvaceti lety. Ale my jsme to vždycky dělali naplno, dávali jsme do toho všechen čas. A ti ostatní okolo nás se v podstatě rozpadli, protože každý měl nějakou jinou prioritu. Oni to měli jako takové zpestření, takový koníček. Třeba jako když hraješ rekreačně fotbal. My jsme se tím chtěli od začátku živit.

Tomáš: Hlavně my jsme žárlivý svině. Kdyby někdo v té kapele měl nějakou jinou prioritu, tak by musel skončit.

Petr: To bychom ho hnali.

Kterou z vašich desek považujete za nejlepší a nejoblíbenější?

Petr: Poslední.

Tomáš: Ono to ani jinak být nemůže. Jamile bude mít někdo něco jiného, tak musí jít od nás pryč. Jak říkám, my jsme žárlivý svině.

Petr: Ono je to dané tím, že musíte tu aktuální desku propagovat. A podřizuje se tomu veškerá kampaň. Aby se to dobře prodávalo, aby to bylo vidět, aby to lidi slyšeli.

Tomáš: Kdyby to tak nebylo, tak by to asi bylo špatně, protože jsme do toho dali všichni nějaký čas. A kdyby třeba jeden z nás říkal, třeba ten Vyvolenej byla nejlepší deska, tak by to bylo asi zbytečný.

Pavel: Je pravda, že když někde slyšíme třeba v jukeboxu nějaký starý písničky, tak jsme hodně překvapený. Protože jak je neposloucháme, tak když slyším nějakou osm, deset let starou desku, tak si fakt říkáme, že to zase není tak blbý. Takže máme rádi všechny desky. Ale ta nejnovější je vždycky u nás nejaktuálnější.