Hlavní stránka Publicistika Voxel: Můj telefon je plný příšerných nápěvů

Voxel: Můj telefon je plný příšerných nápěvů

0

Mladý hudebník Václav Lebeda aka Voxel ke svým vystoupením potřebuje jen kytaru nebo ukulele a looper a publikum, které si s ním bude broukat jeho pozitivně laděné písně. Ve třiadvaceti letech má je otcem a manželem a kromě péče o rodinu si užívá i příjemné starosti v podobně našlapaného harmonogramu vystoupení. Za svůj úspěch vděčí i zásadnímu rozhodnutí ukončit studium krátce před státnicemi.

„Voxel“, nebo „Voxl“ – jak se to čte správně?

Já říkám „Voxel“, ale je mi to docela jedno. Ať si to každý přečte, jak chce.

Vychází to z latinského slova „vox“, nebo jak to vzniklo?

Je to odvozenina od slova „pixel“. To je ve 2D prostoru, zatímco „voxel“ je ve 3D. My jsme tu takzvaně voxelovou grafiku použili v mém prvním videolipu a já jsem si z toho odvodil to slovo voxel. Říkal jsem si, že je to dost divné slovo na to, aby se na to každý ptal a zajímal se, co to vlastně je. To byl hlavní důvod, proč jsem si to zvolil jako pseudonym. Až později jsem zjistil, že to obsahuje moje iniciály – VL jako Václav Lebeda – a taky latinské slovo vox, čili hlas.

Několikrát ses neúspěšně pokoušel prorazit v Superstar. Kam myslíš, že by směřovala tvá kariéra, kdybys uspěl?

Nechci si to moc představovat, protože hrozně soucítím s těma, kteří se v téhle soutěži dostali dál než já. Uvědomil jsem si, že je strašně těžké ze sebe sundat tu nálepku Superstar. Že je to takové stigma, které má člověk hrozně dlouho. Já jsem se naštěstí nedostal třeba až do té finálové dvanáctky, abych tu nálepku dostal tak silně. V rozhovorech se mě na to lidi ptají, ale jinak si mě s tím nespojují. Takže jsem nakonec šel svou cestou a zjistil, že tamtudy má cesta nevede.

Jaký je vůbec tvůj názor na takové talentové soutěže?

Myslím, že kdyby byla taková soutěž jednou za tři, čtyři roky, tak by to mělo smysl. Ale připadá mi, že televize se z toho trošku zbláznily. Náklady na to asi nejsou tak velké a lidi to přesto sledujou, takže je to pro ně docela výhodný byznys. A jak to postupovalo, tak první série sledoval každý a pak to postupně upadalo. Pak už trh byl všemi těmi finalisty přesycený, protože podle mě není tak velký, aby dokázal pojmout takové množství nových zpěváků a talentů. Nehledě na to, že když jsou za rok takové soutěže tři, tak se počet těch lidí, kteří by mohli zaujmout, prostě musí vyčerpat.

Sleduješ třeba zahraniční verze?

Občas se ke mně něco dostane, ale tím, že nemám tolik času, tak si občas jen na youtube něco pustím. To si vyloženě vyhledám, něco, o čem jsem slyšel. Hodně mě baví lidi, kteří „buskují“ na ulici a pak je z nich v takových soutěžích cítit ten živočišný fíling. Trošku se to teda pere s konceptem té komerční soutěže, ale právě tyto kontrasty jsou zajímavé pro diváky.

Zkoušel jsi hrát jako busker na ulici?

Zkoušel jsem to v zahraničí, kde jsem cítil, že jsem tak nějak odpoután od všeho. Taky jsem se tam míň styděl jít s kůží na trh. A musím říct, že mě to hrozně baví a naplňuje a jednou bych si chtěl udělat třeba roční pauzu a zkusit objet Evropu. Protože tím podle mě člověk získá velké zkušenosti. I třeba můj kamarád Thom Artway, který je rodák tady kousek od Zlína, začal právě tím, že buskoval v Praze, a teď už funguje jako koncertní interpret, vystupuje na festivalech, vydává singly, které hrají rádia. Když se člověk umí pak vrátit mezi lidi a zůstat nohama na zemi, tak to podle mě dává i velkou pokoru. Takže bych si tím chtěl určitě někdy projít.

Hrál bys v zahraničí spíše své české písně s tím, že by jim lidé nerozuměli, nebo převzaté anglické?

Kdybych hrál tady, tak bych zkusil i své, ale aby měl člověk peníze i na cestování, tak chtě nechtě musí hrát věci, které lidi znají. Takže bych se prostě naučil písničky… Ale já jsem si dřív přivydělával hraní po hospodách, po svatbách, takže tady nějakou zkušenost mám, ale přímo s buskováním tady v Česku ne. Je to pro mě výzva.

Zkoušel jsi psát anglicky?

Dřív jsem psal jenom anglicky. Pak jsem se spojil se svým kamarádem Pokáčem, se kterým teď tvoříme písničky, a zjistil jsem, že u té češtiny získá hudba nový význam. Lidi se můžou zasmát, může je to urazit, pobavit, naštvat, prostě vzbuzuje to v nich další emoce. A to mě začalo bavit, tak jsem přesedlal na tu čestinu.

Když vzpomínáš Pokáče, jak jste se poznali?

Je zajímavé, že se na to ptáš právě tady ve Zlíně, protože tady mám kamarádku, která mi jednou vykládala o písničkáři, na kterého narazila na serveru Bandzone. Byl to právě Pokáč a mě ta hudba nadchla, tak jsem ho oslovil a naše spolupráce už vlastně trvá čtvrtým rokem. Začali jsme tím, že jsme byli jako spolupracovníci a pak se z toho vyklubalo to, že jsme skvělí kamarádi, navštěvujeme se, když přebývám v Praze, tak u něj z devadesáti procent spím. Tvoříme, jamujeme, hrajeme, takže jsme taková nerozlučná dvojka a autorské duo.

Ty vaše písně jsou nabité pozitivní energií. Je to plánovitě?

Je to určitě záměr, protože kdybych měl jiný záměr, tak dělám úplně jiné věci. Záleží, jak to člověk vnímá, jestli jako kalkul. Já v tom záměru cítím něco hlubšího, kdy my máme radost, že můžeme lidi motivovat k nějakému uvědomění a k tomu, aby se tolik nezaobírali všemi těmi problémy. A naopak si užívali věci, které můžou.

V poslední době se u nás rozmáhá taková pozitivní hudební vlna. Koho bys do ní zařadil?

Jsem velice rád, za to, co se teď děje. Když jsem začínal, což není až tak dávno, ale přece jen se za tu dobu moc změnilo. Dřív jsem cítil rivalitu a podkopávání mezi interprety. Dnes naopak, když je ta, jak říkáš, pozitivní vlna, tak ti lidi se naopak podporují, různě se propojují na turné. My plánujeme někdy do budoucna udělat právě turné třeba s Mirai nebo s kapelou Nebe nebo teď na podzim pojedeme turné s Pokáčem a budeme i tady ve Zlíně, tak samozřejmě všechny zvu. A koho bych tak ještě zmínil… Miluju třeba kluky z Light and Love, kluky Balcárkovi, kteří jsou z Petřkovic u Starého Jičína. S těma jsem kamarád už od dvanácti, třinácti let, kdy jsme začínali společně v kapele. Pak každý dělal to svoje a teď jsme se zase střetli, dělali jsme turné, oni natočili desku. A hrozně mě baví, jak je to jedna veliká fúze tady ta nová vlna.

Jak vnímáš budoucnost cédéček?

Co se týče prodejů, tam je to chabé a člověk si tím nevydělá. Můžu úplně na rovinu říct, že prodejem mojí druhé desky jsem si vydělal míň než za koncert. Desky jsou ale podle mě pořád důležité v tom, že až ji člověk má, tak je považován za reálného interpreta. Nedělají se totiž moc recenze na písničku, ale pořád je v rámci médií zakořeněno, že se dělají recenze na desky. Myslím si, že to bude pokračovat, jen už se ty cédéčka nebudou tolik prodávat v kamenných obchodech, kterých je taky už minimum. Digitální trh ale podle mě posiluje, ať už je to Deezer nebo Spotify, je to budoucnost prodeje hudby.

Je ti dvacet tři let a už máš rodinu, což je v dnešní době poměrně brzo. Bylo to plánované?

Bylo to neplánované, ale je to chtěné. My jsme do toho tak spadli, že jsme si ani nestačili uvědomit, jak se nám ten život změnil. Prostě jsme to přijali, jak to je, a je to úžasné a je to obrovská inspirace pro to, co dělám. Dřív jsem měl v životě tři pilíře, které mi zabíraly nejvíce času, a to rodina či přítelkyně, další věc byla škola a třetí hudba. A furt mi tam jedna věc neseděla, což byla ta škola, kterou jsem teda ve třeťáku před státnicema opustil. A zjišťuju, že to bylo asi nejlepší rozhodnutí v mém životě, protože jsem se začal tou hudbou živit naplno. Tím samozřejmě nikoho nepovzbuzuju k ukončování školy před státnicema, ale zjistil jsem, že to je ta má cesta. Každý by si měl jít tou svou a já jsem vděčný svému rozhodnutí, protože se najednou začalo všechno dařit.

Jakou školu jsi to nedokončil?

Byla to škola v Plzni, nebyla to teda práva, ale byl to obor, na kterém se mi líbil název, ačkoli jsem vůbec nevěděl, o co jde. Byla to popularizace hudební kultury. Jako ta škola byla v pohodě, ale brala mi tolik času, že jsem se radši začal věnovat naplno rodině a hudbě. Nic víc k tomu životu nepotřebuju.

Máš nějaké hudební vzdělání?

Mám zušku a tím to hasne. Mě baví, že člověk dneska může dělat pop na určité celorepublikové úrovni, aniž by měl nějaké hudební vzdělání. Kolikrát jsem poznal různé konzervatoristy a u některých jsem poznal, že je to i na škodu. Oni mají ty klapky na očích a dělají komplikovanou hudbu. Když je jednoduchá, tak ji smetou ze stolu. Ale lidi si chtějí zpívat písničky, které nejsou komplikované, chtějí hrát písně, které nemají čtyřicet akordů, ale čtyři. Já jsem takhle taky nastavený. Považuju se za člověka, který je vlastně docela jednoduchý (směje se), a takhle mě ten život baví. Hlavu si nezasmolím negacema a žije se mi tak o mnoho líp.

Jakým způsobem skládáš písničky?

Teď zjišťuju, a docela mě to trápí, že se i nejlíp skládají v době, kdy na to nemám čas. Když máme třeba jet na oběd k rodičům, mým, nebo mé ženy. Nebo když malý začne brečet a potřebuje, aby k němu někdo šel. Prostě když mi to okolnosti nedovolují, tak v ten moment se mi píše nejlíp. Myslím, že to je kvůli určitému lpění. Když si sednu s kytarou s tím, že něco napíšu, tak to stojí úplně za nic, ale v momentě, kdy na tom nelpím a ten čas nemám, tak to ze mě jde paradoxně nejlíp.

Píšeš rovnou v notách nebo si to nahráváš?

Všechno si nahrávám na diktafon. Doufám, že mi nikdo neukradne telefon, protože by tam slyšel úplně příšerné dema a nápěvy a skřehotání, které jsou docela brutální. Někdy je zajímavé si třeba dva roky potom, co už je písnička ve finální fázi i třeba s videoklipem a hraje někde, poslechnout si to demo a to je opravdu zážitek. To bych nepřál ani největšímu nepříteli.

Jednou z tvých prvních známých písní byl Hitmaker. Vychází ze skutečné události?

To bylo takové období, kdy jsem se docela hledal, a chtěli jsme dělat texty, které budou rýpavé, drzé, sebevědomé. To mě bavilo chvilku a pak jsem od toho upustil.

Chystáš kolem sebe poskládat kapelu?

Zatím ne, spíš plánuju různé projekty. Baví mě tento koncept, kdy hraju jen sám s looperem a všechno si na pódiu tvořím sám, protože jsem sólista a hodně věcí si řeším sám. I komunikaci s lidmi nebo domlouvání rozhovoru. Ohledně té kapely bych to neviděl natrvalo, ale určitě bych nějaký rok rád udělal změnu a vytvořil kolem sebe bandu lidí, které by bavilo si se mnou zahrát, odjet jedno, dvě turné a pak třeba tu letní sezónu.

Umíš hrát i na jiné nástroje než na kytaru?

Začínal jsem na klavír, pak jsem v kapele hrál na elektrickou kytaru a prodral jsem se až k tomu zpěvu. Původně jsem zpívat nechtěl, ale kluci v kapele mě vlastně donutili, abych to zkusil. Tak jsem to zkusil, chytlo mě to a začalo naplňovat. Třeba na poslední desku jsem si kromě basy v pár písničkách a bicích ve dvou písničkách nahrával veškeré nástroje. Ať už to byl cajon nebo uzbecký tar, baví mě totiž i cizokrajné strunné nástroje, které tak nějak sbírám. Taky třeba guitalele, takový hybrid mezi kytarou a ukulele.

Co si myslíš o srovnávání tebe s Tomášem Klusem, případně Xindlem?

Mě to netrápí. Pokud někoho trápí, že jsem někomu podobný, tak je to jeho věc. Pokud mě někdo připodobňuje k těmto lidem, tak je to pro mě radost, protože to jsou lidi, které uznávám. Ať už Tomáše Kluse, který má hrozně energické koncerty, které mě nabily energií, nebo Xindl, se kterým jsme teďka jeli turné. Ten mi pomáhal s prvním singlem. A je to jeden ze dvou mých nejoblíbenějších a podle mě nejschopnějších textařů. Jeden je Xindl a druhý Kato z Prago Union.

Kdy se to zlomilo, že ses stal slavným a úspěšným?

Já vlastně ani nevím, co to přesně znamená, nebo odkdy se to počítá. Spíš si uvědomuju ten mezník, kdy jsem se hudbou začal živit a přibývaly koncerty, začaly hrát singly a podobně. To byla doba, kdy jsem se vykašlal na hraní po diskotékách, kde jsem hrál s deejayem, a začal jsem hrát akusticky. To byla pro mě zásadní změna. Hned první akustický koncert jsem cítil, že to je ono.

Co bys poradil mladým, nejen klukům s kytarou, kteří by taky chtěli takhle prorazit?

Ať do toho určitě jdou a nenechají si zkazit tu cestu blbými kecy. Já jsem taky slyšel milionkrát, že se tím neuživím a že to je dobrý jako zábava, ale hlavně ta škola… Na to všechno jsem se vykašlal a teď jsem hrozně rád, i když to zní neskromně, že jsem se tomu vzepřel a šel za tím, co jsem cítil jako správné.