Home Štítky Posts tagged with "divadlo"

divadlo

0

Novou sezónu divadla Malá scéna Zlín otevírá v sobotu večer herečka Helena Čermáková se svým recitálem šansonů za klavírního doprovodu Josefa Ručky. „Přání udělat si vlastní šansonový pořad v sobě nosím už spoustu roků. Vlastně už jsem jeden takový pořad měla hned po skončení studia, ale dnes už není možné, se k tehdejším písním, které byly složeny pro mne, vracet. Jsem už někde jinde,“ uvedla Helena Čermáková a dodala, že pokud by se nevyburcovala k recitálu teď, zůstalo by již asi jen u přání. „No a to že jsem měla v divadle volný turnus, bylo startovacím momentem k tomu splnit si tenhle sen,“ vysvětlila.

Diváci a posluchači se mohou těšit na pořad složený z šansonů. „Já tento druh písní vnímám jako jedinečnou možnost na miniaturní ploše vyprávět celý příběh, což nabízí velkou možnost výrazových prostředků. Tento způsob vyjádření je mi blízký. Stejně, jako zajímavá melodie mě nejvíc láká silný, básnický text. Hudební doprovod pro mě nebyl oříškem, protože klavíristu pana Josefa Ručku znám díky naší divadelní práci už několik let a jsem šťastná, že měl o tento projekt zájem. Je výborný muzikant a skromný člověk a to je nejlepší možná kombinace,“ vysvětlila Helena Čermáková.

Herecká dráha Heleny Čermákové je již bezmála třicet let spojena s Městským divadlem ve Zlíně, kde má od absolutoria na JAMU stálé angažmá a vytvořila zde již kolem 130 rolí. Za titulní roli Judit ve stejnojmenné inscenaci z roku 1998 získala Cenu Thálie. Podruhé byla na toto prestižní ocenění nominována v roce 2006 za představení Smrt Hippodamie.

Přijďte do Komorního sálu divadla Malá scéna na Štefánikově ulici ve Zlíně (budova ZUŠ) zapomenout na všední starosti dnů, na chvíli se zastavit a setkat se v pořadu s názvem Setkávání… večer plný šansonů.

0

Rozhovor s filmovým a divadelním režisérem, dramatikem a scénáristou Petrem Zelenkou vznikal ve foyer zlínského divadla po premiéře jeho Příběhů obyčejného šílenství v nastudování umělecké šéfky Hany Mikoláškové. Prozradil mi, že měl z obřích prostor zlínského divadla trochu strach, ale že už ho nemá. Divadlo bylo to jediné, na co měl při své návštěvě Zlína čas. „Přijel jsem jen kvůli představení. Ráno musím zpátky do Prahy. Přijede ke mě Petr Fiala z Mňágy a Žďorp na dva dny bydlet,“ vysvětloval. O osobních šílenostech příliš mluvit nechtěl, ale o těch literárních, filmových a divadelních se rozvyprávěl rád.

Byl jste ve Zlíně už někdy, nebo jste tu poprvé?
Cestou sem jsem si dneska vzpomněl, že jsem tu už jednou byl, na filmové škole. Pouštěli jsme jim tam můj film Karamazovi. Ale to už je pět let. Ve zlínském divadle jsem prvně.

Jak na vás náš velký dům působí?
Bál jsem se, že to bude horší, protože všude kolují strašné pověsti o tom, jak je to tu veliké. Ale jeviště dnes vlastně působilo docela intimně. Myslím, že se tady dá hrát.

Příběhy ale původně vznikly pro mnohem menší jeviště Dejvického divadla…
Já jsem tady i tak dobře bavil. A nejvíc právě na místech, které byly jiné, než v Dejvicích.

Hru po velkém úspěchu v Dejvicích nastudovala i řada dalších divadel. Viděl jste jejich verze?
Tak teď jsem trochu vynechal, ale z těch zhruba čtyřiceti nastudování, které vznikly, jsem jich viděl asi deset, různě po světě.

A?
Zlínské nastudování patří z těch českých rozhodně k těm lepším. Arénu jsem neviděl, bohužel, protože to bylo asi dobré. Cheb jsem nedal, Budějovice mi tenkrát přišly docela špatné a v Pardubicích jsem taky byl, ale verze Hany Mikoláškové určitě řadím k těm zdařilejším.

Proč?
Jednoduše proto, že to dávalo celé smysl. A úplně nejvíc se mi líbí, když někdo něco udělá jinak, než jsem to udělal já, a objeví v textu nějaký nový smysl. Naopak mi docela vadí, když se někdo horko těžko snaží naplnit původní záměr, který se ne ve všech podmínkách naplnit podaří. Vcelku se mi líbilo i herecké obsazení. Matka a otec byli skvělí. Na Petra jsem si musel chvíli zvyknout, je to úplně jiný typ Petra než Ivan Trojan v Dejvicích. Ale vlastně jsem si zvyknul docela rychle a bylo to taky dobré.

Takže Vás ani trochu nerozčiluje, když si někdo předělává a přizpůsobuje Vaše dílo po svém?
Ne. Já jsem byl úplně nejspokojenější, když to kdysi udělali Poláci, studenti, tak, že si vzali motivy z různých mých filmů a spatlali všechno dohromady. Vznikla tak velice zajímavá koláž.

Vaší tvorby si cení diváci i kritika. Doma máte početnou smečku Českých lvů, ale i slušnou řádku dalších filmových i divadelních ocenění. Máte je vystavené na čestném místě, nebo schované pod postelí v krabici?
Mám naštěstí velký byt, takže není problém ocenění doma vystavit. Ale žena se mi pak směje, že jsem příliš sebestředný, takže je spíš nechávám stranou (smích).

Které ceny si nejvíc považujete?
(chvíli přemýšlí) V roce 1998 jsme dostali krásnou hlavní cenu v Rotterdamu, tygra. Za Knoflíkáře. Ta byla hodně důležitá.

Natočil jste také tři mystifikační hudební dokumenty. Visací zámek, Mňága a Žďorp a Čechomor s Jarkem Nohavicou – proč v nich figurují zrovna tyto kapely? Byla to náhoda, nebo záměr?
Visací zámek byl v mém životě naprosto určující a od puberty formoval můj hudební vkus a názor na to, jak má hudba ve skutečnosti fungovat, jakou má roli, to znamená ozdravnou a společensky kritickou. Mňága pak byla náhoda, ta potom přišla za mnou. Petr Fiala mě oslovil přes prostředníka. A Čechomor s Nohavicou v Roce ďábla? To byla podobně jako Visací zámek zase moje volba. To jsou muzikanti, kteří mě formovali pro změnu v pozdějším věku.

Jako jeden z mála umělců jste našel odvahu a zamotal se i do politiky, když jste před dvěma lety natočil klip Přemluv bábu, který apeloval na mladé, aby volili pravici. Nebylo to trochu nevděčné? „Bába“ přece jen vzbudila vlnu rozporuplných ohlasů…
Ta reakce byla vlastně mnohem zajímavější, než klip, který jsme udělali. Je sociologicky zajímavé, jak na něho lidé reagovali. Nějaký nerv to zřejmě zasáhlo. Vlastně dva nervy. Ukázali jsme, jak politické strany manipulují se starými lidmi. Když jsme s nimi úplně stejně začali manipulovat my, tak si to všichni konečně uvědomili. A druhá důležitá věc byla, že se ukázalo, jak mají lidé tendence mytizovat internet. Najednou jakoby všichni cítili, že to je takové čisté médium, kterým my jsme šířili něco nečistého. To byla nádherná iluze. A ono je to vlastně médium, které je zasvěceno pornografii, lži… A vy tam vyšlete takovou nevinnou věc, jako je Bába, a lidé se hned ozvou: no to ale na internet nepatří! To bylo nádherné. Vypovídá to hodně o dnešní populaci, o tom jak lidé vnímají svět kolem sebe.

Myslíte, že jste si tím mohl popudit nějaké své příznivce?
Jestli některé mé příznivce mohl odradit klip Přemluv bábu, tak to nejsou mí příznivci. Já bych očekával věrnější zastánce. Myslím, že ve filmech se člověk může někdy zpronevěřit víc. Ten klip nemá a nikdy neměl ambice být uměleckým dílem. Je to výkřik, ne umělecký tvar…

Psáno pro www.divadlo.zlin.cz

0

Před sobotní první premiérou letošní sezóny v Městském divadle Zlín, kterou byly Příběhy obyčejného šílenství, obdrželi členové souboru ocenění Aplaus 2012. Sošku za nejlepší mužskou roli si odnesl Radovan Král za své účinkování v Brouku v hlavě, Romanci pro křídlovku a Juanovi. Nejlepší ženskou představitelkou byla zvolena Michaela Doleželová za roli Teriny v Romanci pro křídlovku a Marcely ve hře Brouk v hlavě a jako nejlepší inscenace byl oceněn Brouk v hlavě v režii Petra Veselého. Hlasování se zúčastnilo přes 23 000 diváků.

Včerejší premiéra klasické antické tragédie Oresteia z pera Aischylova v režii J.A. Pitínského a v provedení souboru Městského divadla Zlín mi přinesla smíšené pocity. Začnu tím dobrým. Vizuálně je scéna velmi zajímavá, přesazení části diváků na jeviště dokresluje dojem amfiteátru, kostýmy jsou atraktivní a některá scénická řešení velmi nápaditá. Molo středem hlediště přináší divákům zcela nový poled na herce a světlo vytváří působivou hru stínů. Stejně tak hudba a sborové zpěvy jsou zpracovány velmi dobře a kvituji přítomnost živých muzikantů. Pro ucho a oko je tedy inscenace potěchou, leč obsahově a koncepčně jsem byl myslím nejen já poněkud na rozpacích.

První půle byla provedením i po jazykové stránce poměrně věrná antickému originálu s příměsí časově nedefinovatelné fantasy. S výjimkou jediného momentu v podobě písně Michelle od Beatles, jejíž přítomnost jsem příliš nepochopil a jelikož se jednalo o jediný současný odkaz v celé první hodině hry, působila tato vsuvka spíš rušivým dojmem.

Druhá část inscenace nás náhle, co se kostýmů týká, přenesla někam do poloviny dvacátého století, bez vysvětlení. Pokračování po přestávce jakoby nepatřilo k první části a dokonce se v něm objevilo několik humorných prvků, které sice pobavily, nicméně koncepčně dle mého do žánru nezapadaly a na kvalitě představení nepřidaly. Závěrečnou část pak uvedla žena s býčí hlavou v latexovém obleku a ani tato pasáž opět nekorespondovala s předchozími dvěma.

Divák neznalý antického dramatu mohl být snadno dezorientován a v ději se ztratit, mnoho postav nebylo nijak představeno a člověk si mohl pouze domýšlet o koho se jedná, nebo se to zkrátka nedozvěděl vůbec. Samozřejmě, někdo by mohl namítnout, že patřičná vodítka byla k nalezení v programu, leč ne každý si program koupil a ne každému by se chtělo studovat v sále divadla dvanáct hustě popsaných stran textu popisujících Pelopovu lest či Atreovu hostinu. Ke špatné srozumitelnosti přispělo ještě to, bráno z pohledu diváka, který seděl na jevišti, že hovořili li herci do hlediště, bylo jim leckdy špatně rozumět. Překvapivě výrazně pak také rušilo šustění šatů Klytaiméstry.

Jak jsem tedy uvedl v úvodu, vizuálně a zvukově je představení atraktivně řešené, herecké výkony jsou ve většině případů dobré, ale co se odle mého ztrácelo byla dějová linie, myšlenky jednotlivých monologů a jednotná koncepce inscenace. Já osobně jsem se při této dlouhé tragédii nudil a přestože jsem přívržencem zlínského divadla nemohl bych ji bohužel doporučit.

S úspěšným skladatelem a bavičem Jaroslavem uhlířem jsem měl tu čest se setkat při jeho nedávném vystoupní pro děti v Městském divadle Zlín. Pan Uhlíř byl velmi sdílný a zábavný, zkrátka takový, jakého jej známe z obrazovky. V rozhovoru jsme se věnovali hudbě, zavzpomínali na jeho televizní působení i účinkování v divadle Járy Cimrmana.

Chybí vám pořady, jako byla Hitšaráda?

Jsem rád, že jsme s Karlem Šípem pracovali takovým evolučním způsobem, já jsem říkal, když jsme dělali napřed hitšarádu potom šarádu. Já jsem byl v roli herce a mě nejvíc baví muzika a Karla baví víc to povídání. Když ale najednou něco bylo každý měsíc, tak mě to opravdu zatěžovalo, takže to dopadlo tak, že já sem se začal věnovat té muzice a Karel v sobě objevil tu strašnou pohotovost. Já mám rád prostě muziku, ale jsem mu velmi vděčný, protože jsme spolu byli dvacet let a já jsem se naučil mluvit. Kdybych jenom zpíval a hrál písně tak by mi to musel někdo uvádět, ale takto si to člověk obstará sám.

Takže teď už byste do toho nešel?

No, nikdy neříkám nikdy. Když jsem měl třeba šedesátiny, tak poprvé v životě psali scénář Karel Šíp a Zdeněk Svěrák a v tomto jsme se setkali všichni tři tak to je taková radost. Takže nějaká taková věc může nastat.

Máte pocit, že ani k stáru nemáte o životě páru?

No, to máme společné se Svěrákem. On říká, že je to tak, že může být člověk tři sta let starý, ale stejně o tom životě nic neví. Teda teď už je mi to jasné, jak ten život kráčí, nestačím se jen divit, v tom starším věku si pak říkáte, hergot to jsem bambula

Který ze současných mladých českých hudebníků je pro vás nejzajímavější?

Mě se líbí, jako hudebník a dokonce jsme se seznámili na zlínsku, Tomáš Klus. Je to šikovný kluk, textařsky i herecky výborný. Já si dokonce pamatuju, že jsme tady byli v kině, bylo nějaké mecheche a já jsem tady požádal Tomáše Kluse, aby šel do Paraplete a on šel.

Co vám dává práce a účinkování s dětmi?

S dětmi to je výborné tím, že ony dodávají energii. Ale taky nemůžete jen tak jako brnkat a něco říkat, to říkám pořád, že děti jsou vynikající publikum, ale jsou nekompromisní. Dospělý, když se mu to nelíbí, tak odejde a nevíte o něm, kdežto to dítě to dá najevo, takže vás dotáhnou do určité úrovně energie.

Jak často se vídáte se Zdeňkem Svěrákem? Stíháte to i mimo práci?

No, se Zdeňkem se moc nevídáme, my třeba píšeme písničky po telefonu. Jednou se nám stalo, to ještě nebyl internet, že Zdeněk mi diktoval texty, na které  já sem dělal muziku a potom, když se to bylo natáčet, tak sem říkal: ježiši Zdeňku, já to mám pro sbor. To je důkaz toho, že jsme se třeba i půl roku neviděli.

Prý se Zdeňkem Svěrákem připravujete nějaký projekt, můžete prozradit něco bližšího?

Ano, ale nesmíme o tom mluvit. Ale Zdeňek pustil, tak já můžu pustit taky, že v tom figuruje jeho syn Honzík. A dál už nesmím.

Jaký je váš vztah k divadlu Járy Cimrmana?

Divadlo Járy Cimrmana je zajímavé tím, že ho znám od samého začátku. Divadlo začalo poprvé hrát v roce 1967 a my jsme tehdy jako první písničku se Svěrákem napsali Strašidýlko Emílek. Málo se ví, že já jsem byl dokonce členem Divadla Járy Cimrmana půl roku. Když jsem prošvihl první představení, tak udělali schůzi, že mě vyhodí a Zdeněk Svěrák říkal pánové ne, protože to bychom se museli vyhodit všichni navzájem. Takže jednou jo, ale když se mi to stalo podruhé, tak už jsem skončil.

Jak se vám hrál podruh Bárta v Záskoku?

Tenkrát byla doba, kdy jsme s Karlem dost ostře dělali Šarádu, a vím, že myslím Jarda Weigl, ten to nemohl pochopit a říkal „to musí být nějaký podvodník“, protože já jsem zjistil, že ten podruh Bárta v té hře má slovy pětadvacet vět v celých dvou hodinách a on říkal „člověče, když se dívám na televizi, tak brebentí celou hodinu a tady dvacet pět vět o on není schopen to udržet“. A pak jsme na to přišli. Když mám scénář a timing, tak to jde, ale když má člověk říct jednou za sto let větu, tak třeba oni hráli rychle a já jsem to řekl pomalu, nebo oni hráli pomalu a já jsem byl rychlý. Když mám mluvit hodinu tak to odříkám, protože to tempo si určuji sám, ale jakmile jsem v souboru a mám na něco odpovědět, tak je zle.

Co myslíte, že musí mít písnička, aby uspěla u dětského diváka?

Jo, tak to já nevím. My máme několik stejných věcí se Zdeňkem Svěrákem. Tak první je, že máme rádi naše učitele, což je Karel Hašler, Voskovec, Werich, Šlitr a Suchý. To jsou lidi, kteří psali pro lidi, aby si to mohli zpívat. Třeba je absurdní, abych viděl někoho hrát písničku Život je jen náhoda a dívat se do not nebo číst text. To znáte zpaměti. Ne, že by ostatní psali pro velbloudy, ale oni opravdu psali pro ty lidi. Tak to jsou naši vzorové. A co se týká dětského publika, tak my máme takovou filozofii se Zdeňkem Svěrákem, že dítě není rádo, že je dítě, to je jen náš omyl. Máme názor, že když se zeptáte desetiletého kluka, jestli je šťasten, že je mlád, tak kdyby vám odpověděl popravdě, tak si to nepřejte slyšet, protože on to dětství bere jako takovou šlamastiku. Co mě to potkalo, já už chci chodit za holkama a pivo pít a fotbal hrát, prostě vyloženě už chce být dospělý. Proto Zdeněk píše ty texty tak, že jsme si vědomi toho, že děcka vlastně nechtějí být děcka. Písnička nesmí být uňahňaná nebo se nesmí šišlat. To já vím, že moje tetička, když přišla a začala Jaroušku, tak já sem si říkal: co ode mě chce, že pořád šišlá, prostě neměl jsem z toho radost.

V jakou denní dobu se vám nejlíp skládá? Máte nějaký rituál?

Já jsem si vždycky myslel, že si budu muset pořídit barák, abych nerušil sousedy kdyby mě v noci něco napadlo. Ale pak jsem zjistil, že jsem vlastně unavený a že mě nic nenapadne. Takže já bych řekl, tak ihned po procitnutí, dokonce jdu někdy z postele rovnou k piánu. Nemůžu udělat třeba to, že bych se vyšel podívat do kastlíku, jestli nemám poštu, protože hrozí, že potkám sousedku a ona řekne to je počasí co, a ono už mě to vykolejí. Opravdu ihned po probuzení  jsem čerstvý a schopný něco dělat.

Máte nějakou osobní vzpomínku na Zlín?

Na Zlín mám několik vzpomínek. Tady třeba mě režisér Jirka Adamec požádal o spolupráci na pohádce Princezny jsou na draka, to je talková zajímavost. A spoustu věcí se tady vykonalo, spoustu filmových festivalů a se Zdeňkem Svěrákem jsem tu mockrát byli, takže tu mám spoustu vzpomínek.

Na začátku dubna vystoupil s kapelou B-Side Band jeden z nejúspěšnějších mladých českých muzikantů a herců současnosti, Vojtěch Dyk. Při této příležitosti poskytl Nočníku interview v prázdném sále Městského divadla ve Zlíně.

Která oblast vaší práce vás nejvíc baví, a která vás nejvíc živí?

Momentálně mě nejvíc asi baví ta hudební. A živí mě ta herecká, filmová.

 

Cítíte se být na vrcholu kariéry? Čeho byste chtěl ještě dosáhnout?

Necítím se určitě být na vrcholu kariéry, protože nevím, co je vrchol kariéry a jak se to pozná. A dosáhnout bych chtěl asi toho, abych měl nějaký hezký dům v přírodě a mohl každé ráno chodit na procházku se psem, jezdit na koni, mít ženu a děti, které budu milovat.

 

Jaký nejšílenější zážitek jste měl s fanynkami?

Já se s nimi moc nestýkám, takže žádné. Jsou to spíš taková setkání, více či méně příjemná.

 

Máte nějakou osobní vzpomínku na Zlínsko?

Osobní vzpomínku určité mám. Měli jsme hrát tady na náměstí, ale jelikož organizátory asi nenapadlo, že když bude pršet, tak bude mokré pódium, nemohli jsme hrát venku. Nakonec to ale byl skvělý koncert v klubu Master of Rock Café, takže na to mám takovou myslím celkem dobrou vzpomínku. Jinak ta Morava je vždycky přívětivá, takže pouze hezké vzpomínky.

 

Chtěl byste si zahrát v Krysaři, kterého napsal váš předek Viktor Dyk?

Není to nějaký můj cíl, ani sen. Vůbec nevím, proč bych si v něm měl zahrát, už jenom kvůli tomu, že to napsal nějaký předek, který byl dost nepřímý. Takže asi nechtěl.

 

Koho z žijících českých muzikantů skutečně uznáváte?

Já uznávám hodně muzikantů, ale když budu jmenovat z českých zpěváků, tak určitě Dan Bárta, Gondolán, Ruppert, a co se týká ostatních muzikantů mimo můj obor, tak je to Michal Žáček, Boris Urbánek, Michal Pavlíček a spousta dalších.

 

Co byste chtěl na sobě změnit?

Nechci momentálně nic měnit. To, co bych chtěl, to nemůžu prozradit, ale já žiju tady a teď, takže teď zrovna nechci měnit nic.

 

Jakou radu byste dal mladým lidem, kteří by chtěli prorazit a uspět v umělecké sféře?

Tak hlavně aby nechtěli prorazit a uspět.

 

Jaký je Váš názor na českou mediální scénu? Čtete noviny?

Noviny moc nečtu, když, tak jen na internetu nějaké zprávy. Naposledy jsem si koupil noviny kvůli panu Bémovi nebo ne kvůli němu, ale chtěl sem se něco dozvědět ohledně těch odposlechů. Jinak si nepamatuji, že bych si někdy koupil noviny. A mediální scénu, mě to přijde spíš všechno takové legrační, co se týká bulváru i „seriózních“ zpráv.

 

Máte nějakou sběratelskou vášeň?

Dá se říct, že sbírám sluneční brýle. Na chlapa mám docela dost slunečních brýlí, ale není to, že bych je úplně sbírat, většinou totiž zapomenu, že jsem si koupil nějaké staré. Takže jich mám asi čtyřicet.

 

Jak vypadá váš běžný den?

Ráno vstanu, odvedu děti do školky, potom se nasnídám, přečtu si nějaký časopis, dále mívám schůzky, jdu na oběd, odpoledne spím a večer jsem většinou doma, nebo hraji, ale takový volnoběh.

0

Úspěšná inscenace Maryši ve Zlíně se rozloučila s Městským divadlem několika posledními představeními. Při této příležitosti poskytla Nočníku krátký rozhovor představitelka titulní role, nositelka ceny Thalie a herečka pražského Švandova divadla, Petra Hřebíčková. Kvůli vytíženosti mladé herečky jsme toto krátké interview zrealizovali prostřednictvím elektronické pošty, což vyhovovalo vytížené laureátce více.

 

Byla pro vás velká změna přejít ze Zlína do Prahy? V čem jsou pro herce největší rozdíly?

Byla to určitě zásadní změna v mém životě, poprvé jsem si vyzkoušela být na volné noze, sice jen rok, ale byla to velká škola.

 

Je ve Švandově divadle, jehož jste členkou, švanda? Jak jste zapadla do pražského kolektivu?

Naštěstí je. Záleží na obecném rozpoložení a náladě, ale humor je vždy nejlepší zbraní, a tak se snažíme tasit tyto kordy. Už jsem asi zapadla….do kolektivu.

 

Projevuje se nějak pražsko-moravská rivalita?

Pro ty, kteří ji chtějí vnímat. Herci z Prahy více točí,  jsou víc videt. Někteří lidé rádi chodí na známé tváře a neuvědomují si, že někteří regionální herci jsou třeba i lepší. Myslim, že přímo rivalita snad není. Dobrý herec fandí dobrému divadlu, ať je kdekoliv…

 

Kterou z inscenací, v nichž nyní účinkujete, jste si oblíbila nejvíc?

Crash u potoka Doda Gombára ve Švandově divadle. V sobotu byla premiéra.

 

Máte za sebou role v několika úspěšných filmech, připravujete nějaký další projekt pro kino nebo televizi?

Teď možná bude trochu televize. Žánr, který jsem ještě nezkusila, tak jsem sama zvědavá.

 

Loni jsme vás mohli vidět ve filmu Muži v naději, jaká byla spolupráce s takovými baviči jako Jiří Macháček a Bolek Polívka?

Samozřejmě výborná! Jsou to chytří galantní pánové se zkušenostma, takže jsem jen čerpala jejich energii.

 

Kde máte uloženou Thálii za Maryšu?

Zatím pod postelí.

 

Chodíte do konkurenčních divadel ve volném čase?

Když mám čas tak ráda.

 

Máte nějakou radu nebo varování pro mladé začínající herečky?

Hrát  s otevřeným srdcem, pokorou, nevzdávat se a užívat si každé role. A je velmi důležité, s kým divadlo tvoříte.

0

Herec Dušan Sitek nám poskytl rozhovor, když se krátce vrátil do Zlína zahrát si v divadelní hře Maryša. Ve zlíně působil pětadvacet let, hrál a režíroval také v ochotnickém souboru ve Hvozdné, poté však své působení přesunul do divadla pod Palmovkou v Praze.

Budou tomu dva roky, kdy jste odešel ze zlínského divadla. Jak jste si v Praze zvykl?

Děkuji za optání: dobře. Na lepší bydlo si člověk zvykne snadno a já jsem se tam cítil jako doma již po čtrnácti dnech. Mám vedle sebe i své nejbližší a to vše mi přesun do Prahy usnadnilo.

Hrajete v Divadle pod Palmovkou, jaké jsou podle vás největší rozdíly mezi pražskou a regionální scénou?

Asi v tom, že zatímco jsme měli ve Zlíně až dvanáct premiér za sezónu, pod Palmovkou mám jen tři. A pak má člověk větší šanci hostovat i v jiných divadlech, v projektech a je blíže dabingu, rozhlasu a jiným aktivitám.

Intenzivně jste spolupracoval s ochotníky z Hvozdné, jaký je váš názor na ochotnické divadlo?

Na ochotnické divadlo nedám dopustit, celý život si ho nosím v srdci a po těch mých hvozdenských je mi opravdu smutno. Ještě, že žijeme v době, kdy díky internetu můžeme být v neustálém spojení. Pokaždé, když moje kroky zamíří do Zlína, se mezi ně vypravím.

Co byste poradil mladým hercům, kteří by chtěli dosáhnout úspěchu?  Jak se probojovat z oblasti do hlavního města?

Dostat se do Prahy není otázkou boje. Je třeba hrát celý život naplno a věřit, že si vás někdo všimne. Nechtěl jsem zůstat v Praze po ukončení DAMU, protože mi můj profesor Miloš Nedbal kladl na srdce, že absolvent má zamířit aspoň do tří oblastních divadel a teprve pak může dobývat hlavní město! No, a já jsem ho poslechl. Jenže jsem ve Zlíně zůstal dvacet pět let a v Divadle pod Palmovkou jsem teď nejstarším řádným členem.

Před dvěma týdny jste měl premiéru inscenace Pavla Kohouta August August, august, kde hrajete ředitele cirkusu. Myslíte, že má tato tragikomická hra čím oslovit dnešního diváka?

Hodně lidí si myslí, že dnes je tato komedie již vyčichlá, a že nemá současnému diváku co říct. Snad se nám premiérou podařilo dokázat, že i dnes je tato hra současná, a že boj člověka o naplnění snu má své opodstatnění. Mám krásné vzpomínky na Bolka a jeho Klauna ve Zlíně a stejně tak budu rád vzpomínat na našeho Radka Valentu, kterého pan Kohout přirovnal k Augustovi Vlastimila Brodského.

Na představení spolupracoval i Boris Hybner a Michal Pavlíček, přítomnost profesionálů tohoto formátu je jistě velkým pražským plus že?

Boris Hybner měl na starost hlavně Augusty a byl přítomen na všech zkouškách. Jeho zkušenost se určitě v představení promítla. V koutku hlediště seděl i sám autor a myslím, že byl s průběhem zkoušek spokojen. Ve Zlíně bylo víc písniček, pro Divadlo pod Palmovkou udělal Michal Pavlíček nové aranžmá, ale i po těch letech je ta muzika velice krásná.

Jak často se vracíte do Zlínského kraje a kam míří vaše kroky?

Tak často, jak mi to naplánují ve Zlínském divadle, kde ještě pořád hostuji nebo když mám pár volných dnů v divadle. Vracím se sem rád a vždycky se na těch pár chvilek těším.

Před několika lety jste si v rozhovoru postěžoval, že ikdyž herec z oblasti uspěje v pražském konkurzu, z natáčení často kvůli jeho vytíženosti nedojde. Teď jste přímo u zdroje a letos už jste účinkoval v televizním cyklu Okno do hřbitova. Dočkáme se vás tedy častěji v kině nebo televizi?

Točil jsem epizodní roli do seriálu Vyprávěj, na pár kamerových zkouškách jsem už byl také, ale na pořádnou práci v televizi nebo ve filmu, čekám. Třeba se na mne usměje štěstí.

Je ve hře možnost, že byste se někdy zase vrátil do Zlína, třeba jen na důchod?

Nikdy neříkám nikdy! Pokud všechno klapne, tak si ve zlínském divadle na podzim zase zahraji nádhernou roli. Jinak si dovedu představit, že budu stáří trávit na lavičce u Vltavy, obklopen vnoučaty, pejskem a labutěmi. Jo, je mým přáním skončit na nádherném Lesním hřbitově. Takže se snad oklikou do Zlína přece jenom vrátím!