Home Štítky Posts tagged with "interview"

interview

V první epizodě obnoveného seriálu Hovory H (hudby) vám představíme talentované mladé muzikanty z moravské kapely Mirai, která v pátek vystoupila ve zlínském klubu Fénix. Michal Stulík hraje na baskytaru, za bicími sedí Šimon Bílý a frontmanem je Mirai Navrátil. Přestože pod názvem Mirai hrají jen něco málo přes rok, už z rádia můžete znát jejich hity Dítě robotí a Cesta z města. V redakci Nočníku se rozpovídali mimo jiné i o tom, jaké je zlínské publikum.

0

Autor: Jan Karásek

Když se řekne jméno Jakub Kohák, spousta lidí si vybaví humorné reklamy na telefonní operátory, na aplikace pro fotbalové nadšence nebo na seriál Okresní přebor. Zkušený herec a režisér televizních reklam v únoru přijel do Zlína a na besedě zvané Kouzlo reklamy se se studenty multimediálních komunikací podělil o své zkušenosti z natáčení. Při následném rozhovoru Jakub Kohák, jak je pro něj typické, vtipkoval, hýřil fantazií a několikrát přinutil redaktora k rozpačitému úsměvu. Někdy totiž není zcela zřejmé, co režisér myslí vážně a co je jen fór. Část rozhovoru a co při něm Jakub Kohák předváděl, si můžete prohlédnout ve videu.

[youtube]flc8tCzID1U[/youtube]

Máte vysněnou reklamu na nějaký konkrétní produkt nebo službu?

Ne, nemám. Je mi to jedno. Klidně na tkaničky vod bot.

Jak by mohla vypadat taková reklama?

To já nevím. Já to jen natočím. Od toho vymýšlení jsou jiný mozky. Agenturníci.

Do svých reklam komponujete téměř vždy příběh. Je to důležité pro dobrou reklamu?

Jak co. Pro každou reklamu se hodí něco jinýho. Ale příběhy obecně tak nějak provázejí lidstvo od pradávna, že jo. Všechno je založeno na příběhu – staré pověsti, ať už jsou to řecký mýty, báje, že. Lidi jsou na to tak nastavený. Proto ten příběh funguje dobře, když se dobře vystaví.

Co je pro vás kouzlo reklamy?

Když něco ve mně daný spot zanechá, co já neumím přesně popsat. Ideálně to je nějaký pocit. Když třeba máte značkové boty a vidíte pěknou reklamu na tu značku – když skončí, tak pocítíte, že jakoby patříte do rodiny těch lidí, co mají cool věc.

Jak se vám spolupracovalo s fotbalisty při natáčení reklam?

Vynikájícně.

Jací jsou to herci?

Výborní. Všichni bez výjimky. Já jsem sám sportovec, takže máme k sobě blízko, máme stejné uvažování.

Takže byli i naladění na stejný humor jako vy?

Přesně tak, hned všechno pochopili. Vždyť jsme sportovci, ne? Dáme si to do kecky pěkně… Strko brko, jak se říká a už uháníme na bránu.

Láká vás i jiný druh reklamy, třeba rozhlasová případně tištěná?

Jestli láká, úplně nevím, ale dělal jsem různý, i rozhlasový. Namlouval jsem je. Ale že bych je vytvářel to ne. Od toho jsou zase jiný profese. To jsou ti kreativci, co vymýšlí reklamní balíčky tisk, rozhlas, televize, internet a možná ještě něco… Balón, jak letí a má za sebou spuštěný prostěradlo s nějakým vzkazem…

Máte nějakou oblíbenou reklamu, kterou si rád pouštíte nebo se jí inspirujete?

Mám pár takovejch oblíbenejch spotů. Spíš bych řek nějaký tvůrce, jejichž tvorba mě baví: Frank Budgen, Frederik Bond, Michael Cunningham, Michel Gondry, Ringan Ledwidge. Frank Budgen dělal vynikající věci na Play Station a pivo Stella Artois a tak dál.

A co vás na nich zaujalo?

Nevím, pusťte si to. Je to přesně ten pocit, že je to skvěle udělaná práce a vy pak jdete si koupit to pivo s tím, že skrz tu reklamu rád patříte k těm lidem, kteří ho pijou.

Jaké reklamy naopak nemáte rád?

To je těžko říct, to je moc obecné. Když mě to nebaví, tak mě to nebaví.

Ani ty klasické reklamy na zubní pastu?

Tak to k tomu patří ale. Oni to mají vyzkoušený, že jim to funguje nejlíp. Na tento druh produktu nefunguje kreativní reklama, nikdo tady nechce vidět nějaký ekvilibristiky. Chtějí vidět, že si tím prostě děti dobře zuby a budou je mít potom bílý. Nepotřebujou tam vidět nějaký šílený nápady. Občas se stane, že se to někdo pokusí udělat, ale stejně nejlíp zabírá vyloženě produktový sdělení.

Co byste poradil mladým tvůrcům, kteří by se chtěli vrhnout na natáčení reklam?

Aby se nebáli dělat svoje nápady, aby byli originální. Protože jedině ta originalita je posune dál a bu

0

Autor: Michal Fedorko

Jedna z mála olympijských reprezentantek České republiky pocházejících ze Zlínského kraje Šárka Pančochová je zpátky doma. Snowboardistka, která v akrobatické disciplíně slopestyle útočila na medaili a nakonec byla ráda, že po ošklivém pádu neutrpěla vážnější zranění, se vrátila jako hrdinka. Dojem, že i při hodnocení poškodili rozhodčí v ní sice stále zůstává, ale už se v tom nechce pitvat. „Říkala mi to spousta lidí, včetně mých soupeřek, ale mně to jen o to víc štve,“ říká v rozhovoru.

Jak jste spokojená se svým výkonem.

Jsem ráda, že jsem zajela dobrou jízdu. Bohužel tam byl ten pád, který nebyl tou nejlepší částí výkonu, celkově si ale myslím, že se to vydařilo. Slopestyle byl na olympiádě první rok a myslím, že jsme to reprezentovali docela dobře.

Užíváte si současnou pozornost, nebo vás spíš obtěžuje?

Je super, že slyším pozitivní ohlasy. Negativních moc není. Jsem ráda, že mě lidi poznávají a mají radost a hlavně že teď vůbec znají ten sport.

Kolik podpisů jste už rozdala?

Docela dost. My jsme byli ještě na Letné (v olympijském parku v Praze – pozn. red.) dělat podpisovou akci a seděla jsem tam přes hodinu a pořád tam byla spousta lidí. Pak už jsme to museli, bohužel, utnout, protože už jsem to nezvládala. Trochu se teď snažím i schovávat na veřejnosti.

Kdy jste začala jezdit na snowboardu?

Naši mi jednou na Vánoce koupili snowboard, protože ho měl brácha a já ho chtěla taky. Jezdili jsme na Slovensko a pak jsem se zúčastnila snowboardového kempu, kde si mě někdo všiml a už jsem jela do Švýcarska. Tím začala moje závodní kariéra.

Proč jste se dala právě na slopestyle?

Já jsem si tu disciplínu vyloženě tehdy nevybrala. Zkrátka mě bavilo skákat, zkoušet různé triky a tak to pak vyplynulo.

Po kom jste zdědila touhu po adrenalinu?

Tak náš taťka lezl po skalách, dělal různé sporty. Naši byli vůbec docela aktivní, když byli mladší. Navíc jsem vyrůstala na Maršově u Uherského Brodu, kde je víceméně jen les, a vymýšleli jsme s kamarády, jak se zabavit. Jezdili jsme tam na kolech, zlézali stromy a tak.

Jaké máte vztahy se svými soupeřkami?

My spolu pořád jezdíme na závody a trénujeme spolu. To nás posouvá výš. Tím pádem je to vždycky sranda, když spolu cestujeme, pronajmeme si společný byt na závodech a tím pádem máme hodně přátelské vztahy. Když jsem v Soči spadla, hned se jich ke mně pár seběhlo a byly rády, že jsem v pohodě.

Proč víc tíhnete ke slopestyle než k u-rampě?

Základní problém je v tom, že v Evropě není moc míst, kde se dá na u-rampě trénovat. Taky je hodně náročné jezdit obě disciplíny, časově i silově. Když se chci zlepšovat ve slopestyle, musím do toho vložit všechnu energii a na u-rampu už jí moc nezbývá. Navíc tvoří jen zhruba třetinu mého tréninku. I tak jsme si ale s trenéry říkali, že na olympiádě jsem měla alespoň na finále, takže se ji teď budu snažit jezdit víc a natrénovat nové skoky. Třeba na příští olympiádě to bude ještě lepší.

Diskutuje se o tom, že vás rozhodčí při hodnocení vaší jízdy ve slopestyle obrali o body. Viděly to tak i vaše soupeřky?

Víceméně se všema, se kterýma jsem se bavila, třeba Tora Bright, říkaly, že mě prostě obrali. O to je to horší. Když si to myslí člověk sám, tak to ještě nemusí nic znamenat, ale když mi to říkali všichni okolo, tak jsem už byla dost nervózní. Nechtěla jsem to už slyšet, protože mě to vůbec nepovzbuzovalo a nemohla jsem s tím nic udělat.

Myslíte, že to může mít vliv na hodnocení v této disciplíně v budoucnu?

Musí se vymyslet nějaký systém, kdy se průběžně budou sledovat rozhodčí, kteří jsou nejlepší a vybrat ty správné pro olympiádu. Jenže v tuhle chvíli tam jsou vždycky celý rok ti stejní, které nominuje jeden hlavní rozhodčí. Chybí tam výběr podle kvality.

Mělo by podle vás smysl udělat menší freestyle park ve Zlíně?

Já jsem spíš měla teď jiný nápad než snowboardový svah. Byla jsem na podzim v Japonsku, kde mají skok s kartáčovým povrchem a dopadem airbagu. Ale tady ten airbag má dopad, takže se trik dá dojet do konce a nemusí se padat na placku. Tam jsem natrénovala spoustu triků pro slopestyle a technicky mi to hodně pomohlo. To řešení není ani náročné na počasí, může být i teplo, spíš je to ideální. A když napadne sníh, tak se udělá odraz jen ze sněhu a může se jezdit taky.

Co říkáte na letošní zimu v Česku?

Tady je nějaká zima? (otáčí se a vyhlíží z okna) Je to škoda. Celkově v Evropě byla špatná zima, ale tím, že většinu roku trávím v Americe, tak mi tolik nechybí. Je to samozřejmě špatné pro ty, kdo si chtěli jet zalyžovat, ale tak to holt někdy bývá.

A jaká byla zima v Soči?

Tam to bylo dobré. Na začátku jsme měli docela prašan, takže se nám dobře jezdilo. A bylo taky krásně, zvlášť na ten náš slopestyle. Byla jsem ráda, že nefoukalo, ani nesněžilo. Pak by byl problém vůbec přeskočit překážky. Navíc by to špatně prezentovalo ten sport, kdyby nepadaly tak dobré triky.

Jak se vám líbilo v olympijské vesnici?

Bylo to v pohodě. Překvapilo mě, že to tam tak zvládli. Loni, když jsem tam jela testovací závod, tam nic nestálo. Ještě teď tam dělali menší úpravy, ale nebylo to nic hrozného.

Sledovala jste i ostatní sporty?

Jo, byli jsme se podívat na hokej s Lotyšskem. Já říkám, že na hokej jdu jednou za čtyři roky a vždycky je to z nějakého důvodu s Lotyšskem. S hokejisty jsme se pak potkali i na obědě a vtipné bylo, že tam přišli i ti Lotyši. Čekala jsem, že se ještě projeví nějaká rivalita, když seděli vedle sebe, ale k ničemu nedošlo.

 

banner 700x90

 

 

0

Autor: Jan Švec

Známý český šéfkuchař a v současné době především spolumajitel a manažer několika pražských restaurací přijel 21. ledna poprvé do Zlína, a to na svou autogramiádu. V rozhovoru, který následoval, vyprávěl o svých zkušenostech s natáčením televizních pořadů, o tom jaké jeho receptáře budou ještě letos k dostání v knihkupectvích, i o srovnání kvality gastronomie v České republice a v zahraničí. „Není žádná ostuda si přiznat, že to neumím stejně dobře jako ostatní,“ tvrdí Zdeněk Pohlreich.

[youtube]Layv-K7iHtk[/youtube]

Myslíte si, že uvařit dobré jídlo dokáže každý?

Myslím, že dobrý jídlo by měl bejt schopnej uvařit… skoro každej. Asi úplně každej ne, jsou výjimky, kdy to ti lidi ani nezvládnou. Ale není na tom nic složitýho. Při troše tréninku by to časem měl zvládnout každej.

Je to podle vás o tréninku, nebo je potřeba i talent?

Profesionální vaření je samozřejmě i o talentu. Ale na doma by měla stačit trocha tréninku. Talent bez tréninku sice nic neznamená, takže konečnej výsledek je určenej tím, jakej kdo má talent nebo jak na tom kdo pracoval. Ale myslím, že normální lidi, pokud se naučí běžné zásady, by s tím neměli mít problém.

Jaký máte názor na českou kuchyni a’la Magdalena Dobromila Rettigová?

Magdalena Dobromila Rettigová byla svýho času kuchařka světovýho formátu. Když si dneska člověk otevře nějakej výtisk tý její kuchařky, tak je to radost. Je to krásné čtení. A je to neskutečně zajímavý i surovinově. Přece jen v tý době – co všechno tady bylo k mání? Kdybychom postavili Magdalenu vedle nějaký velikánů třeba francouzský gastronomie, tak v tý době ona byla světová kuchařka a stejně jako se ta gastronomie rozvíjela třeba v tý Francii, tak by se měla proměnit i tady.

Inspiroval jste se někdy její kuchařkou?

Občas si v tom člověk čte, ačkoli je to hodně poplatný tý době. Hromada těch věcí je dneska složitě použitelná, ale hlavní jsou tam ty přístupy a taková ta péče. Byla to krásná doba, kdy ženský neměly žádný jiný starosti než uvařit pořádný jídlo a udržovat domácnost a rodinu. Kouká se na to hezky a inspirativní to zcela určitě je.

Berete zlepšování kvality vaření v České republice jako své poslání?

Určitě ne. Já nevěřím na poslání. Dělám svoji práci a nějakým způsobem v televizi dělám něco, co by mělo bejt zábavný. Nemyslím si ale, že jsem nějaký Mesiáš, kterej to tady má spasit.

Myslíte si, že vás tak lidé vnímají?

Možná, že by mohli, ale není to cílem. Já mám svejch starostí dost. (směje se)

Jak dlouho jste si zvykal vystupovat před kamerou?

Nezvykal jsem si vůbec. Pustili jsme to a jelo se.

Připadalo vám to přirozené?

Docela jo. Moje obrovská výhoda byla v tom, že jsem se pohyboval v prostředí, který je mi důvěrně známý. Z toho člověk vždycky čerpá určitý sebevědomí. A to, že se tam motá ta kamera, člověk asi úplně nevnímá.

Když jste tedy byl ve známém prostředí, radil jste někdy štábu, co by mohlo být dobré natočit?

Určitě. Vždycky, když jsme tam viděli nějakou blbost, tak jsem se na to snažil upozornit. Například si pamatuju, že hned v prvním díle Ano, šéfe! byla krásná scéna, kdy jsme hledali cedník v celý kuchyni a našli jsme takovou sešlapanou věc divnou. (naznačuje plácáním rukama) A říkal jsem, že to tam chci mít, protože mi to přišlo strašně vtipný. Často se čeká na nějakou tu bombu, která ten díl samozřejmě udělá zajímavej.

Když jste měl v pořadu samostatné komentáře před kamerou, zvládal jste je na první pokus, nebo bylo potřeba je natočit i vícekrát?

Ty výběhy, jak jsme tomu říkali? To se moc netrénovalo. Oni mě vždycky potřebovali chytit, když jsem byl ještě ve formě a rozčílenej, nebo když ten zážitek byl čerstvej. Pak se to dělalo dobře.

Spousta vašich výroků z televize zlidověla. Napadaly vás při natáčení spatra?

Jo, to jsou věci, který člověk vůbec nepřipravuje.

Byly všechny ty výrazy z vaší hlavy?

Nějakým životem k tomu člověk dojde. Někde jsem to slyšel, od někoho, nebo nějak se to zrodilo. Já to nedokážu ani pořádně analyzovat. Když čtu knížku, která k pořadu vyšla, tak si i říkám „To snad není možný, že to člověka napadlo.“

Jak vypadá vaše typická snídaně?

Buď jím něco, co je z vajíček, anebo müsli. A kafe… KÁVA. Ve větším množství, než malém.

Dodržujete snídani každý den?

Ano, naučil jsem se po ránu jíst. Dost dlouho jsem to ignoroval, ale jelikož to teď nemám jako dřív, kdy jsem byl rád, že jsem se sbalil a běžel někam, tak se vždycky snažím nasnídat.

Míváte tedy v současnosti volnější program než dřív?

To určitě, obzvlášť ráno. Vstávám hodně brzy, okolo šestý. Než se všichni v domě vzbuděj, mám čas se postarat o sebe.

Co je náplní vaší práce coby spolumajitele několika restaurací?

Moje práce je především marketingová, myšlenková ve smyslu toho, že vymýšlíme nová menu, nové koncepty. A jak s oblibou říkám, jsem trenér našich zaměstnanců. Učím je, jak hrát a pak je hlídám, aby to hráli tak, jak chci já.

Provozujete třeba italskou a japonskou restauraci. Máte v plánu otevřít další tematický podnik?

Něco se rýsuje v horizontu asi dvou let. Uvidíme, jak to dopadne.

Co by to mělo být?

Naše firma se specializuje na provozování stravovacích úseků třeba v hotelech. A rádi bychom se rozvíjeli v tomto směru.

Kdo vaří nejvíc u vás doma?

Já vařím hrdě. (vyhrkne a ukazuje palcem na sebe)  Sem tam vaří moje žena, ale většinou já.

Vaříte někdy spolu?

Vaříme, povídáme si u toho, dáme si skleničku… Je to prima strávený čas, mám to rád.

Experimentujete doma při vaření?

Ani moc ne. Spíš vaříme něco, co jsou schopný jíst i děti.

Je některé jídlo vaše nejoblíbenější?

Mám rád všechny ryby a mořský plody. Jediný jídlo ale neumím jmenovat.

Proč jste si oblíbil právě takovou kuchyni?

Je mi po ní dobře. Cejtím se po ní lehce. Nemám rád těžký jídla, pocit přejedení a nacpanýho žaludku. To je pro mě za trest.

Chystáte se v blízké době vydat další receptář?

Letos bych chtěl udělat dva. Uvidím, jestli to stihneme. Na jednom už pracujeme a asi zvládneme ještě druhý.

Jak budou zaměřené?

Jeden by měl být o vaření venku, volně navázat na grilování. Vaření v přírodě, nebo na zahradě, to mám rád. A myslím, že celosvětově v poslední době narůstá obliba venkovního života a chtěli bychom si v tom krátkým létě něco užít… A ten druhý by měl být o vaření doma. O jednoduchých receptech, který jsou lidi schopný zvládnout – rychle a ekonomicky samozřejmě.

Máte ambice napsat i jiný žánr?

Ježiš, to vůbec. Ani mě to nikdy nenapadlo. Já neumím psát. Jsou lidi, který tvrděj, že bych měl napsat autobiografii, ale nejsem si jistý. Musím to nechat uzrát. Nejsem schopnej to dělat úplně na objednávku.

Býváte zván do zahraničních restaurací jako hostující kuchař?

To nikdy, do ciziny nikdy. Na Slovensko mám jet někdy v únoru, pokud je to už cizina. A neděláme to ani my. Stojí to hromadu peněž a je to takový gesto, o kterém si nejsem jistý, že je dobrý.

Co může nadobro zničit pověst restaurace?

Třeba pokud jsou nějaký zdravotní rizika, tak to pověsti určitě neprospívá. Ale myslím, že nejvíc a nejspolehlivěji restauraci zabije to, když podává nevyrovnaný výkony. Základ úspěšný restaurace je, aby na ni bylo spolehnutí. To je třeba důvod, proč fastfoodové řetězce válcují zbytek. Není to sice žádnej zázrak, ale je to pořád stejný. V dlouhodobým měřítku to platí daleko líp, než když je ten podnik čas od času dobrý.

Všiml jsem si, že vaše restaurace Café Imperial je od prvního ledna nekuřácká. Následujete tím současný trend, nebo to byl požadavek vašich hostů?

V podstatě jsme vyšli vstříc požadavkům naší klientely. Trend asi není to správný slovo. Já jsem se tomu trošku bránil, protože mám pochopení pro to, že lidi mají nějaký hříchy nebo slabosti. A zdá se mi, že ta protikuřácká hysterie je kolikrát i za hranicí normální lidský tolerance. Je ale fakt, že bychom s tím měli víc starostí než prospěchu. Stejně se stávalo, že ta restaurace byla z devadesáti procent obsazena lidma, který nechtěli kouřit a tento světový vývoj už asi nikdo nezastaví. Myslím, že už dávno měl v České republice existovat nekuřáckej zákon, že se nemá kouřit v žádných veřejných prostorách. Jenže mudrlanti v parlamentu pořád přemýšlí, jak to udělat tak, aby se to líbilo všem a bojí se rozhodnout. Tak jsme to museli rozhodnout za ně.

Co byste poradil lidem, kteří by si chtěli jednou za život zajít do luxusní restaurace a jsou nervózní z toho, jak se mají chovat u stolu a neporušit tamní zvyklosti?

No já bych jim poradil, aby se starali o to, aby to nemuselo být jednou za život. (usmívá se) Víc pracovat, víc vydělávat a chodit častěji.

A kdyby se to nepovedlo a přece by chtěli přijít?

Tak je to blbý. Takhle to je a není to nic asociálního. Člověk prostě nemůže konzumovat věci, na který nemá peníze. Nevidím to jako žádnou nespravedlnost. Já bych si taky chtěl vozit zadek v mercedesu, ale taky na to nemám peníze. A libí se mi Lamborghini Gallardo, ale nemám na něj peníze, tak ho nemám.

Nepřemýšlel jste někdy o vytvoření pořadu zaměřeného na etiketu stolování?

Vůbec ne. Já mám pocit, že se restaurace strašně demokratizujou. Lidi tam už nemusí chodit supr oblečený, ani do hodně dobrejch restaurací. A nemusí tam chodit vymóděný a jíst s lokty u těla. Celý je to volnější a svobodnější. Mně etiketa v podstatě nezajímá, nic mě na ní nevzrušuje.

Co byste poradil mladým lidem, kteří by se chtěli stát dobrými profesionálními kuchaři?

Základ je sehnat kvalitní praxi. Pokud by byla v zahraničí, tím lépe.

Navštívil jste nějaké kuchařské učiliště?

Navštívil jsem hotelovou školu v Mostě, kde si myslím, že to dělají hodně dobře. Praktikujou jen v cizině a na těch dětech je to hodně vidět. Málo platný, v tý cizině se to dělá líp než tady. Je to jako s fotbalem. V Anglii se taky hraje liga lepší než tady a kouká na to sedmdesát tisíc lidí a je to prostě jiný. Není žádná ostuda si přiznat, že to neumím stejně dobře jako ostatní. Podstatný je to pochopit a zařídit se podle toho.

V čem je podle vás ten základní důvod.

Já si myslím, že ten je ekonomický. Je to zase stejně jako s tím fotbalem. Ty lidi mají víc peněz, víc utrácejí… A jelikož gastronomie je spojená nádoba s ekonomickýma možnostma a s kupní silou obyvatelstva, tak je to všechno o tom.

Může to být větší snahou v zahraničí, nebo i ta souvisí s penězmi?

Když to zase přirovnám k tomu fotbalu, oni si to tam nemůžou dovolit odchodit. Tady je to každýmu jedno. Ta kultura je prostě jiná. Ty lidi se tam na hromadu věcí nevykašlou, je to na profesionální úrovni. Podle toho to pak vypadá.

Jaký dojem jste měl z učiliště, na které jste chodil?

Když jsem tam byl já, tak jsme byli dobře vedenej učňák. Nedovolovali jsme si žádný excesy, který si dovolujou děti dneska. To bylo zcela výjimečný.

Původně jste se na kuchaře učit nechtěl. Měl jste ze začátku k učení averzi?

Samozřejmě když je ti patnáct a najednou se musíš zavřít do sklepa, kde je padesát stupňů, tak tě to moc nebaví. Kamarádi lítají po venku a ty jsi v práci, starý kuchaři ti nadávají, že to děláš blbě… Žádná radost to není, ale nemá cenu si stěžovat, že to je náročný. Dneska máme ve zvyku těm dětem tu cestu umetat až moc a myslím, že jim to neprospěje do budoucna. Těžkej začátek je vždycky dobrej.

Kdy přišel ten zlom, kdy vás vaření začalo bavit?

Asi za dva roky. Přišlo mi to strašně cool. Měl jsem pocit, že to umím, ve společnosti starých chlapů jsem se cítil dospělej a líbily se mi jejich kecy. Abys dělal něco, co tě má bavit, tak se to potřebuješ naučit. A čím víc se to učíš, tím víc tě to baví.

Vnímal jste už tehdy, že to chcete dělat pořádně a dostat se až na dnešní úroveň?

Ani moc ne. To asi málokdo vnímá v šestnácti, v sedmnácti. Chtěl jsem to dělat vždycky dobře a docela rychle jsem pochopil, co je dobrý a co je špatný. Snažil jsem se zařídit podle toho.

Máte nějakou osobní vzpomínku na Zlínsko?

Nemám. Ale když tak koukám na ten Zlín, říkám si, že ten Baťa stejně musel bejt šikovnej. Ty domky… má to nějakýho ducha, není to úplně blbý.

0

Před více než rokem Roman Posolda z Kroměříže společně se svým kamarádem Romanem Gazdou založili organizaci Kola pro Afriku. Sbírají darovaná kola, opravují je a posílají dětem do Gambie, chtějí jim tak usnadnit cestu ke vzdělání. Na prvních téměř čtyř stech kolech už jezdí děti v Gambii. Nyní se chystají poslat na černý kontinent další osm set.

 

Co je cílem projektu Kola pro Afriku?

Hlavním cílem je pomoci africkým dětem snáze se dostávat do školy. Jízdní kolo je udržitelným dopravním prostředkem a zároveň je jakýmsi stavebním kamenem pro most, který byl vystaven díky dobré vůli dárců z České republiky. Dárcovství a dobrovolnictví je další a možná ještě větší dílčí cíl projektu Kola pro Afriku. Podpora otevřené občanské společnosti, to je důležitý bod celé iniciativy. Nejen, že děti v Africe mohou do školy, ale také lidé naší země dostávají zpět mnoho dobrého, díky vyslané dobré vůli, díky otevřeným srdcím. Velmi dobře tento praktický ideál charakterizuje myšlenka bývalého olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana, působícího také v Kroměříži: „Mám, co dal jsem druhým“.

Jak vás vlastně napadlo založit společnost Kola pro Afriku?

Těch impulsů bylo hned několik. Prvním byla má cesta kolem světa na kole 1997-1998. Zásadní byl také šestiletý pobyt v Anglii, práce ve waldorfské oblasti města Stroud v hrabství Gloucestershire a angažování se v tamních dobrovolnických projektech, jako jsou aktivity anglické organizace Jole Rider, která posílá darovaná kola do Gambie již sedm let. Jistou měrou mě ovlivnila i práce v Greenpeace, kde jsem fungoval jako akční koordinátor

Co však bylo tím hlavním, klíčovým bodem?

Rozhodně setkání s Richardem Gazdou, spoluzakladatelem projektu. Potkali jsme se dvakrát v Anglii. Je to člověk, který umí sen přetavit ve fungující skutečnost. S Richardem jsme odjeli společně na konci roku 2011 do Gambie zažít, jak je darované kolo pro tamní děti užitečné.

Také se celý život orientuji na dění kolem a snažím se věci řešit a vyhovět druhým. Nemám rád vymýšlení, proč něco nejde udělat či zkusit. Na Kolech pro Afriku je vidět, že to jde. A také mám kolo moc rád. Je to svobodný dopravní prostředek, doveze vás, kam vám síly stačí. Dříve jsem strávil kus života na kole, nyní paradoxně už moc nejezdím.

Afrika je obrovská, proč jste si zvolili za zemi, které budete pomáhat právě Gambii?

Gambii jsme si vybrali z důvodu již existujících vztahů. Spolupracujeme nyní se stejným koordinátorem jako Jole Rider, Babucarrem Boyo Tourayem. To je velmi důležitý člověk v projektu. Díky němu máme jistotu, že se kola neztrácí, a dostanou se až k dětem. Existuje ještě organizace Bicycles for Humanity, ti pomáhají zase v jiných zemích s darovanými koly. Česká republika je devátou zemí světa, která posílá darovaná kola do Afriky. V posledních dnech začínáme spolupracovat i s neziskovou organizací Save Elephants v Čadu, kde se český student Arthur Sniegon snaží pomáhat zachraňovat slony před pytláky. Chtěl by vybavit strážce koly, aby mohli být pytlákům co nejúčinněji na stopě. Zamýšlíme odeslat v první fázi přibližně dvě desítky kol. V tuto chvíli je v Čadu již šest bicyklů od českých dárců.

Jiný kontinent znamená i jinou kulturu. Čím vás Gambie ohromila?

Poslední návštěva Gambie byla tou první předávací. Po roční práci mnoha lidí, převážně dobrovolníků jsme se s koly octli v Africe. Bylo to jako krásný sen, který žijete. Byla to radost, vzrušení a dojetí při předávce dětem přímo ve škole. Při předávání kol jsem stál trošku vpovzdálí a myslel na lidičky, kteří se projektu u nás věnují, na dárce kol, na velkou spoustu dobrovolníků, kteří za tím stojí.

Co mě vždycky v Gambii dostane, je jejich pozitivní přístup ke všemu. Také vřelost přijetí, žádná hra rolí, ale opravdovost lidí, opravdové vztahy, srdce na dlani. Není to zištné, je to opravdové. Místní lidé mají pořád úsměv na tváři. Neustále chtějí pomáhat a být při tom. Je pro nás radost spolupracovat s nimi a společně něco tvořit pro jejich děti.

Jsou ale i mnohá drobná překvapení, myšky běhající v noci po zádech, krajta v křoví kousek od nohy. Velmi mě překvapilo místní hnutí za zákaz ženské obřízky, které iniciovaly samotné ženy, které obřízku dříve vykonávaly. V Gambii je obřízka velmi rozšířena (týká se 60 až 90% dívek a žen), hnutí usilující o zakázání tohoto rituálu v posledních letech díky místním iniciativám sílí.

Lidé u nás chápou kolo většinou jako prostředek pro sport a zábavu. Co však znamená pro africké dítě?

Kolo je dopravní prostředek na cestu z bodu A do bodu B. To je shodné v podstatě kdekoliv. V projektu Kola pro Afriku je však bicykl soiučasně prostředníkem vztahu lidí. Vyjadřuje akt darování, akt lásky od člověka k člověku, a to mě na projektu vzrušuje. Je to víc než jen odeslání kola tam, kde se nemohou dostat do školy. Je to poselství. A to poselství se vrací zpět se zprávou, vy jste v malé evropské zemičce moc prima lidi. Ta dobrá energie, kterou darovaná kola přináší na obě strany, do Gambie i zpět do Česka je životodárná pro narovnání atmosféry, kterou tu zamořují nezodpovědní politici a ti, kteří to s touto zemí nemyslí úplně nejlépe.

Ale zpět k otázce, darované kolo je pro děti na cestu do školy, lze na něm vozit vodu i dřevo na vaření. Díky dosaženému vzdělání mohou děti, až jednou povyrostou, mít práci, kterou v současnosti v některých oblastech Gambie nemá až 80% práce schopných lidí.

Angažujete se v neziskové organizaci s tím je jistě spojena spousta překážek, které musíte překonávat. Co vás v současné chvíli nejvíce trápí?

Práce v neziskové oblasti je životní styl a cokoliv je na této cestě, je nutné se s tím vyrovnat, v podstatě to žít a nejlépe prožít. Jako nelze přeskakovat určité životní etapy, tak myslím, že i v neziskovce jako jsou Kola pro Afriku má vše svůj plynulý vývoj. Můžeme si stěžovat na nedostatek financí na posílání opravených kol v kontejneru do Gambie, což je nejdražší část projektu. Spíše bych ale chtěl vyzdvihnout to, co je na projektu pozitivní, tedy zapojení široké veřejnosti i dětí, které se ve svých školách účastní sběru kol, dále si vážíme věrnosti, dárců i zřizovatelů dobrovolných sběrných míst a dopravců. První kontejner s 350 koly již do Afriky dorazil. Nyní jednáme o podpoře pro odeslání dalších dvou kontejnerů s 800 koly. Spolupracujeme dokonce s věznicí v Heřmanicích, kde odsouzení opravují darovaná kola.

Přáli bychom si hlubší propojení s firmami i veřejností v souvislosti s odesíláním kontejnerů. Pro představu poslat jeden kontejner s 400 koly přijde přibližně na sto tisíc korun.

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=dxdEzXNLJYA[/youtube]

Jak často byste chtěli kola posílat? Kdy se vypraví ten další?

V tuto chvíli to vypadá na frekvenci jednou za půl roku. První kontejner odjel v březnu, další dva odesíláme začátkem října. Darovaných kol je spousta, frekvence odesílání se odvíjí od naší šikovnosti sehnat prostředky, respektive od ochoty těch, kteří chtějí a mohou projekt podpořit.

Přijali vás v Gambii s otevřenou náručí?

Po příletu se vždy zpomalí čas. To je moc příjemné narozdíl od našeho shonu. Přiletíte, letadlo zpomaluje až úplně zastaví, vystupujete na plochu letiště, je noc, teplý vzduch vás ofukuje a vy zavřete oči. Po chvíli je zase otevřete a jste tam a žijete to naplno, žijete Afriku naplno, nelze se schovat, jste součástí rodiny, za kterou jedete, tedy pokud nejedete do hotelu. To v případě Gambie nedoporučuji, neboť pak nejste v Gambii, ale jen v hotelu a hotely jsou všude skoro stejné. Gambie je pro mě pohlcující, vřelá, milá vděčná za dary, které od českých dárců přivážíme. Po pár chvilkách je jedno, že jste běloch, jste součást rodiny, máte místní jméno, od první návštěvy mi říkají Buba. Richard  se jmenuje podle místních Malang. Za darovaná kola jsou opravdu nesmírně vděční, o první předávce kol psala místní média, byla to velká sláva. Největší radost je stejně, když vidíte dítko na darovaném kole, které si jede do školy a má radost, že tam konečně může.

Kde byste rád viděl projekt za pět let?

Chtěl bych za sebe říct, že mám raději přítomnost, samozřejmě s vědomím, že přítomnost má blízko svou budoucnost. Mám přání, aby lidé měli chuť sdílet to, co mají, ale ještě více, aby chtěli vzájemně sdílet to, co žijí. Zájem o druhé ozdravuje naše prostředí, je nám společně líp a máme tím společnou přítomnost a také budoucnost. Potom je jedno, jestli je to v rámci projektu Kola pro Afriku nebo v rámci obce. Jsme všichni lidé, v darování a pomáhání je jedno, jestli máme mezi sebou vystavěné umělé politické hranice. Důležitá jsou otevřená srdce, pak se může stát mnoho dobrého.

0

Český herec, moderátor, hudební skladatel, písničkář a zpěvák v rámci Filmového festivalu navštívil Zlín. Letos odhalil svou hvězdu na zlínském chodníku slávy. Při této příležitosti jsme se zeptali Ebena na pár otázek.

Co si myslíte o současném stavu české filmové pohádky?

V současném stavu, aby to nebylo čím dál víc 3D efektu a méně děje.

Znáte z nějaké role kolegyni Sandru Novákovou, která dnes také dostala svou hvězdu?

Se Sandrou Novákovou jsem nespolupracoval, ale pamatuji si ji ze seriálu Bylo nás pět a tam byla báječná.

Jak byste srovnal atmosféru karlovarského a zlínského festivalu?

Jsou v mnohém podobné, jen Karlovarský festival je komornější a tam jsem v pozici toho, co otázky klade, za to zde jsem ten, co na ně odpovídá.

Co zajímavého v nejbližší době připravujete?

Účinkování na Karlovarském festivalu.

Jak to vypadá s novou deskou Ebenů?

Pracuji na něm. Vím, že mělo být dávno hotové. Spoustu skladeb již hrajeme na koncertech.

Co byste poradil začínajícím zpěvákům?

Ať začnou. Dnes jsou možnosti otevřené. Dáte něco na Youtube, pošlete to kamarádům, když se jim to líbí, pošlou to dál.

Co pro vás hvězda na zlínském chodníku slávy znamená?

Je to čest.

0

Sto zvířat jsou jedna z nejstarších kapel. Působí již třiadvacet let. Nejen díky žánru SKA, ale také vysokému počtu hudebníků se tato kapela stala netradiční. Při jejich nedávné návštěvě Zlína redakce Zlínského nočníku vyzpovídala dva členy, kteří jsou v kapele již od samého začátku, Janu Jelínkovou a Jana Kalinu.

Je možné Vás považovat za průkopníky SKA v Česku? Co Vás v roce 1993 přivedlo k tomuto žánru?

Přišli jsme tehdy s Tomášem Vlkem na základní školu, na které učila Jana. V té době málokdo znal reggae a SKA. My jako kapela jsme skládali pouze obyčejné písničky. Poté za námi přišel František Vyskočil a zeptal se, jestli nechceme hrát SKA. Dlouho jsme přemýšleli, co napsat na plakát Sto Zvířat a nakonec jsme se rozhodli pro SKA music. Nejprve si lidé mysleli, že SKA znamená sportovní oddíl, za nějakou dobu se povědomí lidí naštěstí změnilo.

V poslední době koncertujete nejvíc za celou dobu Vašeho působení, čím to podle Vás je?

Za prvé si nemyslím, že počet koncertů ovlivňuje kvalitu kapely. Loni jsme odehráli sto čtrnáct koncertů. Není moc kapel v Česku, které působí třiadvacet let a odehrají ročně takový počet koncertů. Začínali jsme od nuly, hledali jsme garáž, snažili se vybudovat si cestu hudebním průmyslem. Nakonec se to slušně podařilo. Máme z toho obrovskou radost, podporují nás mladí lidé, skládáme nové písničky a co je nejdůležitější, stále nás to strašně baví.

V předchozích třech letech jste měli rok od roku více koncertů. Překonáte i letos loňský počet?

Já se bojím, že ano. Snažím se to zastavit, ale nevím moc jak na to, protože jsem v kapele jediná žena. Jana je pro nás lakmusovým papírkem. Mohli bychom hrát ještě častěji než hrajeme, ale Jana chce mít čas i na svou dceru. Myslím, že letos to bude horší než loni. Na druhou stranu až půjdeme dolů, tak na toto budeme vzpomínat. Já chci radši sto čtrnáct koncertů ročně.

Otázka na Janu Jelínkovou: Jste jedním ze zakládajících členů a jedinou ženou v kapele. Jak se Vám tato pozice líbí a co Vás na SKA v kapele baví už třiadvacet let?

Líbí se mi právě to, že jsem tak s vtipnými lidmi. Kapela se v průběhu let změnila, ale již sedm let jsme v této sestavě. Jsme fakt fajn rodina. Vyjdeme si vstříc, zasmějeme se spolu. Už si neumím představit, že bych byla v kapele se ženami, i když se mě na to všichni stále ptají. Možná je to tím, že jsem učitelka a tam je samý chlap. Velice si užívám „chlapské“ zázemí.

Objíždíte řadu festivalů. Je některý z nich Váš nejoblíbenější?

My letos jedem sto čtrnáct festivalů a nemůžeme říct, který by byl nejoblíbenější, samozřejmě jsou obrovské jako je Rock for people a Trutnov a pak jsou také ty menší. Nemůžeme na to odpovědět, protože každý z nás si prožije ten svůj příběh na tom konkrétním festivalu. Samozřejmě mě těší, že v pátek hrajeme na obrovském festivalu pro 20 tisíc lidí a v sobotu pro 5 tisíc a následně zase pro tisíce. Jestli teda dokážu za celou partu odpovědět tak prostě ne. Máme rádi festivaly a tečka.

Co se od roku 1990 nejvíc změnilo pro kapelu s tak velkým počtem členů?

Nejvíc se změnilo to, že jsme se rozrostli, nezačínali jsme tak. Začínalo nás šest, postupem jsme se rozrostli do desíti členů a snažíme se to udržet, protože Honza stále chce přibírat členy nové, ale to už se nedá. Někdy se ale stane, že je nás na pódium dvanáct, někdy i třináct. Nelze založit v roce 1990 kapelu a čekat, že letos to bude pořád stejné. Na začátku byly tři holky a jediná Jana vydržela. Idea je ale pořád stejná, dělat dobrou muziku, šlapající a taneční. A počet členů na to nemá vliv.

Jaký je Váš názor na stahování hudby? Dá se ještě dnes uživit prodejem alb na CD?

My se tím živíme, takže nás to moc netěší. Chápeme to, život je pestrý a otevřený, ale aspoň na nájem peníze potřebujeme. Vždyť přece originál je originál. Snažíme se publikovat to, co je pro lidi zajímavé.

Vaše poslední album Hraju na klavír v bordelu sklidilo několik pochvalných recenzí. Jaké je podle Vás?

Výborný. Rodina a přátelé byli nadšení.

Máte nějaké osobní vzpomínky na Zlínsko?

To není publikovatelné, ale několik. Já bych to skončil tím, že na Zlínsku jsou opravdu krásné ženy, to platí i o mužích.

Jednou z Vašich oblíbených skladeb z Vašeho repertoáru je píseň Podpaží. Zpívá se v ní „srůstá, srůstá moje podpaží…“ Jak vznikl její text?

Toto je jeden z mála textů, který koresponduje s fašismem. Hlavní myšlenka je, že nikdy nebudeš hajlovat, když ti srůstá podpaží. Mnohdy se v našich textech objevují krásné myšlenky, že si nejsem úplně jistý, jestli to tvůrce Tomáš takto myslel. Každopádně to byla osudová píseň, se kterou jsme byli v Americe. Myslím si, že Tomáš nemyslel, že tato jednoduchá sloka, může oslovit takové množství lidí.

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=SPm69z89PAU[/youtube]

0

Při nedávném vystoupení v Uherském Brodě jsme využili příležitost a vyzpovídali jednoho z nejlepších českých bubeníků současnosti Miloše Meiera. Ten spolupracuje například s Kamilem Střihavkou, Václavem Noidem Bártou, Michalem Pavlíčkem a dalšímí osobnostmi české hudební scény. Kompletní znění rozhovoru spolu s ukázkami najdete ve videu. V naší speciální bubenické soutěži také můžete hrát o paličky z limitované edice Miloše Meiera.

Vzpomeneš si na svoje první bicí?

Moje první bubny byly samozřejmě Amati, což je legendární značka. Byly to takové polorozpadlé bicí. Potom jsem si asi ve třinácti letech koupil bubny značky Peace, ty už byly trochu lepší, ale pořád to byla základní řada. Potom jsem šel na konzervatoř, kde jsem si koupil Pearly, pak jsem měl DDrums a nyní jsem firemní hráč značky Tama.

Kolik rozbiješ činelů do roka?

Jsem firemní hráč Meinlu, takže bych měl říct, že nerozmlátím ani jeden, protože jsou nezničitelné. Ale samozřejmě se to stává. Hraju takovým hodně energickým až silovým stylem, takže samozřejmě občas nějaké činely prasknou.

Bubnování je velmi fyzicky náročné. Jak jsi na tom se zdravím?

S rukama je to na dlouhé povídání. Měl jsem problémy, když jsem v nějakých šestnácti cvičil až deset hodin denně. Po takovém asi ročním zápřahu jsem měl problémy se šlachami a svaly na rukou, které trvaly třeba rok a z toho jsem půl roku nemohl vůbec hrát. Od té doby si to hlídám. Používal jsem i obvazy na ruce. Se sluchem problém nemám. Samozřejmě po koncertě mi třeba pískalo v uších, a teď už používám různé chrániče na zkoušení i na vystoupení.

Jak často a jak dlouho cvičíš?

Pokud nemám koncert, tak se snažím cvičit čtyři hodiny denně. Když máme koncerty, tak to samozřejmě nestíhám, protože jezdíme i brzy ráno, aby se to všechno nechystalo. To se před koncertem rozehraju jen na cvičítku.

Zkoušel jsi někdy zjišťovat kolik dáš úderů za minutu?

Nikdy jsem to nezkoušel. Bojím se že, bych byl třeba 1086., tak to radši zkoušet nebudu.

S kým z českých muzikantů by sis chtěl zahrát?

Já mám štěstí, že hraji s muzikanty, se kterými jsem chtěl hrát, kterých si vážím, protože se dá říct, že to jsou mistři tady u nás. To mě baví. Spíš v zahraničí je spousta muzikantů a kapel, se kterýma bych si chtěl zahrát a mám takové svoje cíle. Každý musí mít cíle, je to  to, co mě nutí cvičit.

Jaké vlastnosti by podle tebe měl mít správný bubeník?

Správný bubeník by měl mít dlouhé vlasy, dobrou fyzičku a dobrou náladu.

Znáš nějakou dobrou bubenici?

Tak jsou tady taky české bubenice. Dobrá bubenice byla v Gaia Measiah a taky u Gábiny Gunčíkové hraje jedna moje kamarádka.

Na co myslíš, když si pustíš na Youtube video, kde hraje pětiletý kluk perfektně na bicí?

Tak to jsem naštvaný, že tak dobře nehraju. V dnešní době je spousta talentů.

Co bys poradil mladým lidem, kteří by chtěli začít hrát na bicí?

Je určitě důležité si najít dobrého učitele, který vám se vším poradí, který vysvětlí jak správně cvičit, protože potom je to všechno snažší. Je dobré mít cíle, které vás budou nutit cvičit a pracovat na sobě.

Dá se bubnováním v Čechách uživit?

Jde to. Je to jen o tom pořád na sobě pracovat. Být v něčem výjimečný nebo hrát v dobré kapele. Rozhodně to není na soukromý tryskáč a vilu s bazénem, ale pokud vás to baví a chcete to dělat, jde to.

Máš radši kluby nebo velké haly?

Na každém tom prostoru je něco. Na těch velkých koncertech si samozřejmě užíváte masu těch lidí, když je to baví a tleskají. Malé kluby jsou zase výhodné v tom, že ty lidi máte metr od sebe a pozorují každý vás pohyb, každé gesto. Rád hraju v různých kapelách, protože na každou kapelu chodí jiné publikum.

Máte nějkou osobní vzpomínku na Zlínsko?

Ve Zlíně jsem hrál v Golemu nebo v Masters of Rock Café a publikum je tu metalovější publikum a vždycky skvělé.

[youtube]http://youtu.be/cUKmxYjgqBM[/youtube]

0

Uherskobrodská rocková kapela Chaos in Head byla založena na přelomu let 1993/1994. Vydala čtyři dema a tři řadová alba, Opium, Rezzonation a Infra. V čele formace stojí zpěvakča Lena, za bicími sedí Kopec, na kytaru hraje Chorchce a na baskytaru Svat. Skupina se žánrově řadí na pomezí hardcore a crossover.

 Poslední dvě alba  Rezzonation a Infra jsou zpívaná anglicky. Přišla k vám zpěvačka Petra, která dala kapele novou energii. Jak se kapela vyrovnala s jejím loňským odchodem?

Řekl bych , že jsme to „dali“ poměrně elegantně. Nebyly žádné prostoje nebo výluky ohledně živého hraní. V podstatě Petra odezpívala svůj poslední koncert a za čtrnáct dní už  na dalším koncertě vystupovala bez problémů Lena.  Někteří posluchači změnu zaznamenali, někteří si nebyli jistí a někteří paradoxně vůbec ne, což potvrzuje můj dojem , že naživo působí kapela stále stejně , a pokud by se dalo mluvit o nějakém rozdílu, tak ten je podle mě minimální.

Ženský vokál bylo to nejlepší, co vaši kapelu mohlo potkat. Bylo těžké sehnat novou zpěvačku?

Rozhodně to teda nebylo lehké. Pokud jsi nás někdy slyšel s Petrou, tak asi uznáš, že nastolila pěveckou laťku sakramentsky vysoko – já asi neznám jinou českou zpěvačku, která by byla schopná podávat takové výkony – hlavně co se týká nasazení a agresivity projevu – jako Petra, a musím přiznat , že jsem měl z jejího nahrazení celkem obavy. Ale usmálo se na nás štěstí, a podařilo se nám najít Lenu, která dokázala velmi rychle a kvalitně Petru naprosto plnohodnotně nahradit. Samozřejmě , že dva lidi nemůžou mít v podstatě stoprocentně stejný hlas – takže cvičené ucho třeba na studiové nahrávce dokáže rozeznat, jestli zpívá Lena nebo Petra, i když – popravdě řečeno – v určitých pasážích (hlavně na živých záznamech) mám já sám někdy problém rozeznat, která je která.

Na koncertech je cítit, že nová zpěvačka Lenka se rychle zabydlela a navázala na předešlou práci. Jak to jde skloubit hudbu a zaměstnání?

No, tak já myslím , že pokud má člověk zaměstnání časově standartní – řekněme pondělí až pátek 8:00-15:30 a nepracovní víkendy– což je třeba případ Leny a v podstatě i všech ostatních v kapele , bohužel mimo mě – tak se fungování v kapele dá poměrně v pohodě zvládnout, i když občas k nějakým menším časovým presům pochopitelně dochází. Spíš bych řekl , že v případě naší frontmenky je bezpochyby obdivuhodné to , že vychovává tři potomky. A stíhá. To teda musím říct, že klobouk dolů. V její situaci bych možná já už asi dávno padl na hubu.

Vyvrcholením tvůrčí práce je nové album. Chystáte něco?

Asi většina kapel je neustále ve fázi buď „před deskou“ , nebo „po desce“. My se momentálně nacházíme ve fázi „před deskou“. Je ale ovšem otázkou , jak dlouho nám bude trvat , než se odhodláme jít do studia , a oblažíme naše fans dalším nosičem , který bude jistě tím nejlepším , co jsme doposud nahráli a samozřejmě se stane zásadní metalovou deskou všech dob a hravě překoná součet všech prodaných nosičů Michaela Jacksona a Metallicy dohromady. Protože nic jiného, než závrátné prodeje zejména hudebních CD, se v České republice pochopitelně nedá čekat .

Minulý rok jste si zahráli na festivalu Masters Of Rock ve Vizovicích, čeká vás i tento rok nějaký zajímavý festival, nebo společný koncert?
Já se těším na třetí ročník akce“Robfest“ , kterou pořádá náš basák a jde o vzpomínkovou akci na našeho zesnulého kamaráda – bubeníka. Robina Tinku. Koná se v druhé půlce dubna v Dolním Němčí u Uherského Brodu a je to parádní akcička ,kde v minulosti jako hlavní hvězdy hráli Alkehol nebo Visací Zámek. A nám se podařilo na minulém ročníku natočit „live“ klip na naši skladbu „On Me“ , kterou jako svůj první song s námi nazpívala Lena.

0

V deváté epizodě  našeho seriálu videorozhovorů s kapelami ze Zlínského kraje vám přinášíme interview se začínající kapelou Wait. Kluci jsou ze Zlína a hrají pop-rock.

 

Jak jste se dali dohromady?

Nikolas: Začalo to zhruba před půl rokem. My jsme byli s Šimonem, našim bubeníkem, v jedné kapele, měli jsme zpěvačku, ale moc nám to nešlo, vystupovali jsme jenom jednou. Potom jsme začali shánět lepší kapelu.

Šimon: Já jsem tady sehnal nějak Honzu, našeho kytaristu.

Honza: No a my já sem měl předtím kapelu jenom já – kytara a basa, tady s Adamem, tak jsme domluvili, dali jsme první zkoušku a už to bylo.

 

Jak dlouho jste spolu?

Nikolas: Půl roku.

Honza: Lépe řečeno nějak od začátku prázdnin.

 

Kdo vymyslel název vaší kapely?

Honza: Tak byl jsem to já.

Šimon: No, já bych řekl, že to byli tak nějak všichni.

Honza: Ono tento název kapely, Wait, jsme vymysleli až nějak v srpnu ještě předtím jsme měli nějaký jiný, který si už snad ani nepamatuji. A nějak jsme se na tom všichni shodli.

 

Co chystáte pro fanoušky v nejbližší době?

Nikolas: Pěkné album, které bude zahrnovat co se děje v celém dnu od ráno do večera.

Honza: Připravujeme ještě koncert v březnu 16. a bude to U Tetoura.

 

Chystáte se nahrát CD?

Nikolas: Určitě někdy jo.

Šimon: Nebude to v nejbližší době.

Nikolas: Teď na to zrovna nejsou finanční prostředky.

 

Máte nějaký rituál před koncertem?

Honza: Ne

Nikolas: Já bych jeden měl, ale není to nic zásadního, prostě se povzbuzuji, že to dám.

 

Máte nějaký hudební vzor?

Nikolas: Určitě

Honza: Ale je to takové subjektivní. Každý máme jiný. Celkový nemáme.

 

Podporují vás rodiče v hraní?

Šimon: Mě dost.

Adam: Celkem dost.

Nikolas: Mě na to nechtějí dát ani blbou padesáti korunu takže jo.

Honza: Mě jo.

 

Kolik máte vlastích skladeb?

Honza: Tak máme deset vlastních skladeb, které skládá Nikolas popřípadě někdy já.

 

Proč s vámi již Adam nehraje?

Nikolas: Protože je to velký flákač a všichni to o něm vědí, ale hrál dobře a věříme, že pokud změní svoji mentalitu, tak to bude lepší.

Adam: To si vyřídíme za garáží.

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=Ms6yxcwvNHE[/youtube]