Home Štítky Posts tagged with "reklama"

reklama

AKTUALIZACE 2. ŘÍJNA:

Po dnešním telefonátu, jsme zjistili, že o věci se jedná a už prošla kanceláří primátora. Konečné rozhodnutí zatím nepadlo, o dalším postupu budeme informováni.

Nerad se dívám na ošklivé věci (proto nemám doma zrcadlo) a nerad vidím nevyužitý potenciál a plýtvání. Obojí se spojuje v desítkách reklamních ploch pod orientačními mapami ve Zlíně. Proto jsem dostal nápad (a není to poprvé, první pokus o toto řešení jsem provedl už před pár lety), jestli by nebylo možné pro tyto nevzhledné a komerčně dlouhodobě nevyužité plochy najít nějaké smysluplné využití.

Zlatá pecka

Dvadsiaty ročník súťaže Zlatá pecka 2014 v klubu Lávka bol pre tento rok priam jubilejný. Udeľovali sa ceny tým  najlepším kreatívnym počinom v reklame. Odborná porota rozdala symbolicky 20 ocenení pre najkreatívnejší počin z minulého roka naprieč marketingovou komunikáciou. Na celej tejto akcii sa podielalo veľa známych tvárí ako napríklad Jakub Kohák či Robert Van.  Študenti Fakulty multimediálnych komunikácií Univerzity Tomáše Bati v Zlíne  všetkým dokázali, že  sa v marketingovej komunikácii vedia dobre orientovať. Jedna z hodnotených kategórií bola i  kreativita v reklame. Ocenenie bolo udelené agentúre Loosers za postery Looser Farm. Agentúra si  za kampaň Loosers Farm odniesla ocenenie v kategórii Plagát.  Víťazný tým v zložení Jana Sklenářová, Pavel Bureš, Marcel Brna, Iva Frűhaufová a Iva Bízová ukázali svoju kreativitu v prepojení vtipného headlinu a jednoduchého vyzuálu, ktorý už na prvý pohľad vypovedá o tom, že ide o tému farmy.   Zvieratá ako krava, koza, či ovce boli na týchto plagátoch priam steletesnené do určitých úloh v ľudskej podobe.

Jak ses dostala k stáži v reklamní agentuře Loosers Prag?

Ke stáži v Loosers jsem se popravdě dostala jako slepá k houslím. Psala jsem ročníkovou práci o guerilla marketingu a věděla jsem, že o tomto tématu kdysi v mém prváku vedla workshop právě Iva Bízová, creative CEO Loosers. Spojila jsem se s ní, protože mě kampaně Loosers hodně bavily a ročníkovku jsem zaměřila na dvě z nich. Iva se se mnou sešla, dala mi info, které nebylo možné nikde dohledat, a nabídla mi letní stáž. No a tak se to se mnou vezlo.

A jak se ti tam líbí?

Jsem tam hodně spokojená, protože od samotného začátku jsem si v Loosers připadala užitečná. Vím, že to zní směšně, ale nejhorší je, když někde sedíš a přemýšlíš nad tím, co bys za tu dobu stihla udělat smysluplnějšího. Okamžitě mě zapojili do práce na projektech pro klienty a po nějaké době jsem dostala svůj vlastní. Líbilo se mi tam natolik, že jsem se nechala zaměstnat, takže od července minulého roku jsem už regulérní Looser.

Byl tento projekt tvůj první, nebo si pracovala už i na něčem jiném?

Projekt pro Loosers Farm určitě nebyl první ani poslední projekt, na kterém jsem pracovala. Avšak Farma je tak trochu moje srdcová záležitost, sama jsem na ní začínala. Bavilo mě říkat lidem, že jsem se odstěhovala do Prahy, abych pracovala na Farmě.

A co tvé pocity z výhry? Čekala si, že se váš tým umístní v soutěži Zlatá pecka?

Doufala jsem v to.  A když přišlo oznámení o umístění na shortlistu, nemohlo to dopadnout jinak  Ne, sranda. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, co bych řekla, kdybych šla cenu přebírat. Pak ze mě na podiu vypadlo jen “Děkuji” a rychle jsem odtud utekla. Bylo tam fakt vedro.

O čem je projekt Loosers Farm, ke kterému jste s týmem vytvořili plakát? A pro koho je projekt určen?

Loosers Farm je v podstatě stážistický program pro studenty marketingu, designu, IT, žurnalistiky a dalších oborů, které se dají uplatnit v reklamě. Plakáty, které sloužily hlavně jako náborovka nových talentů, vznikly celkem tři: koza, beran a kráva. Já osobně mám nejradši tu s beranem. Na vytváření konceptu jsem pracovala společně s Ivkou Frühaufovou, copywriterkou, a Ivou Bízovou, která naše nápady usměrňovala a posouvala dál. Vizuály vytvořil Art Director Loosers Pavel Bureš. Vzpomínám, jak mluvil o focení zvířat, to mě nikdy neomrzí:

“Zvířata se fotila v improvizovaném exteriérovém studiu, které jsme vybudovali na farmě Toulcův dvůr. Zvířecí hlavy byly v postprodukci “nasazeny” na lidská těla, která se dofocovala ve studiu. Následovalo vytvoření doplňků ve 3D a finální retuše. Navíc, práce se zvířaty je zkouška trpělivosti. Brzy jsme přišli na to, že pózují jen, když žerou. Problém je, že při tom žvýkají, většina fotek je tak nepoužitelná. Když nežerou, mají tendenci odejít hledat něco k jídlu. Menší zvířata, jako koza nebo ovce, se daji násilím udržet, ale krávu nezastaví nic.”

Co vedlo váš tým k nápadu personifikace člověka s domácím zvířetem?

Prostě to tak nějak vyplynulo. Hledali jsme propojení s farmařinou, to je jasné. A Looseři jsou hodně známí právě díky svým copywriterským kampaním. Jednoduše jsme chtěli vytvořit něco, co studenty zaujme, co je bude bavit a co je donutí mrknout na webovky. Abych řekla pravdu, natolik jsem se do těch vizuálů zamilovala, že mi jich několik visí doma na skříni.

Pracuješ momentálně na nějakém novém projektu?

Vzhledem k tomu, že u Loosers pracuju, mám těch projektů pod palcem několik. Starám se například o Palladiumblog.cz, hodně řeším sociální sítě klientů i Loosers a projektově řeším zakázky pro brněnský jazykový institut Pelican. No, rozhodně se při své práci nenudím, ale co je na tom nejlepší, všechno mě to prostě baví. Looseři jsou hodně specifičtí v tom, co dělají a jak to dělají, a popravdě mě nikdy nepřestávají překvapovat.

Co by si  doporučila talentovaným studentů, kteří třeba jen přemýšlí nad stáží?

Ať do toho určitě jdou. Praxe dá člověku jiný úhel pohledu. Zjistila jsem, že na i na detailech záleží, a v Loosers mě naučili, jak nad určitými věcmi přemýšlet. Tady ve Zlíně žijeme v takové naší barevné bublině, která je plná duhy a jednorožců, která je bezpečná a kde jsme schovaní přede všemi. O to těžší je potom tuto bublinu opustit. Není úplně od věci začít dřív a postupně, aby to po skončení školy nebyl takový šok.

Jak zvládáš kombinovat školu a stáž?

Kombinovat školu ve Zlíně a práci v Praze není ideální a rozhodně jednoduché. Je to prostě hodně na punk a ani se neodvažuju spočítat ty hodiny strávené ve vlaku na trase Praha – Zlín a opačně. Není to ale jen o škole. Do Zlína se vracím také kvůli lidem. V podstatě můžu říct, že do Zlína si jezdím zařádit. Tohle místo neomrzí. A občas není úplně na škodu vrátit se do té bubliny, kde tě vždycky rádi uvidí a kam na tebe nikdo nemůže.

LOO_farma-poster LOO_farma-poster2 LOO_farma-poster3

0

Než začnete číst, nastiňte prosím ve vaší mysli kulisu běžného rána pracovního dne. Na nočním stolku kvílí budík a mně nezbývá nic jiného, než opravdu vstát a vydat se vstříc novému dni. Nahmatám trochu neohrabaně brýle a jen co si je nasadím na nos, zdraví mě „pan Citrón“ na lahvi minerálky Korunní. Zamrzí mě, že první, koho jsem dnes viděla byl on a nikoliv maminka, ale i s tímto silným škrábancem na duši se odhodlaně blížím do koupelny. Opláchnu obličej s cílem probrat se a na ruce použiji mýdlo, které jistě doporučuje devět z deseti žen. Stále stejně opuchlá, avšak s lepším pocitem pokračuji ve své ranní Tour de Domácnost. Vezmu to přes obývací pokoj, kde v televizi místo předpovědi počasí běží reklamy na dopravní prostředky. To mě sice trochu rozhořčí, ale když slyším Volkswagen, das Auto, jsem potěšena svou úrovní němčiny a spokojeně pokračuji do kuchyně.

Vyměňuji si významný pohled s rohlíkem namazaným Lučinou. Napadá mě jen fůra otázek, které mi jsou kladeny, když sedím ve školní lavici. Být studentem gymnázia, to je někdy opravdu diagnóza. Kolik vlákniny do mě z toho sýru naskáče a jaký má vláknina chemický vzorec, zda budu kousat třenovými zuby nebo stoličkami, jakou obecnou rovnici má asi kružnice, jež lemuje můj talíř a jakou rychlostí by rohlík letěl z okna, kdybych použila příborový nůž jako dvojramennou páku a působila bych silou F?

Ach, už mi z toho vážně šplouchá na maják. Zadívám se na krabičku ležící na stole a hlasitě přečtu: „Lučina, tak chutná jedna jediná!“. Zarazím se. Rychle zrekapituluji svůj včerejší den. Ráno posnídám sušeny Bebe, abych měla energii na celé dopoledne. Při čištění chrupu se na mě směje z kelímku mé sestry zubní pasta Perlička, protože to je prostě jednička. Než vyrazím do školy, přibalím do tašky pramenitou vodu Rajec, je přece patentována přírodou. V autobusu mi známá pochválí lesklé vlasy. Skromně poděkuji, ale pomyslím si: „To ne já, to moje Schauma!“. Školní den probíhá opět hekticky, a jakmile se vrátím utahaná domů, ostře si vyměním názory se svým otcem. Jako vždy po chvíli vychladne, zaklepe na dveře mého pokoje a omluví se s tím, že „i muži mají své dny.“

Dnešní ráno bylo zase plné reklam. Pan Citrón je v tom sice zcela nevinně, ale nevede to k zamyšlení? Není naše generace až příliš obklopena propagandou?

Dojídám snídani a s lehkým úsměvem vedu dialog se svým já. V jednadvacátém století jsou reklamy všude kolem nás, aniž bychom si to běžně uvědomovali. Člověk by je ale měl brát s rezervou. Krávy nejsou vždycky fialové a díky Domestosu nezemřou často pouze miliony bakterií, ale i náš objektivní pohled na svět.

0

Autor: Jan Karásek

Když se řekne jméno Jakub Kohák, spousta lidí si vybaví humorné reklamy na telefonní operátory, na aplikace pro fotbalové nadšence nebo na seriál Okresní přebor. Zkušený herec a režisér televizních reklam v únoru přijel do Zlína a na besedě zvané Kouzlo reklamy se se studenty multimediálních komunikací podělil o své zkušenosti z natáčení. Při následném rozhovoru Jakub Kohák, jak je pro něj typické, vtipkoval, hýřil fantazií a několikrát přinutil redaktora k rozpačitému úsměvu. Někdy totiž není zcela zřejmé, co režisér myslí vážně a co je jen fór. Část rozhovoru a co při něm Jakub Kohák předváděl, si můžete prohlédnout ve videu.

[youtube]flc8tCzID1U[/youtube]

Máte vysněnou reklamu na nějaký konkrétní produkt nebo službu?

Ne, nemám. Je mi to jedno. Klidně na tkaničky vod bot.

Jak by mohla vypadat taková reklama?

To já nevím. Já to jen natočím. Od toho vymýšlení jsou jiný mozky. Agenturníci.

Do svých reklam komponujete téměř vždy příběh. Je to důležité pro dobrou reklamu?

Jak co. Pro každou reklamu se hodí něco jinýho. Ale příběhy obecně tak nějak provázejí lidstvo od pradávna, že jo. Všechno je založeno na příběhu – staré pověsti, ať už jsou to řecký mýty, báje, že. Lidi jsou na to tak nastavený. Proto ten příběh funguje dobře, když se dobře vystaví.

Co je pro vás kouzlo reklamy?

Když něco ve mně daný spot zanechá, co já neumím přesně popsat. Ideálně to je nějaký pocit. Když třeba máte značkové boty a vidíte pěknou reklamu na tu značku – když skončí, tak pocítíte, že jakoby patříte do rodiny těch lidí, co mají cool věc.

Jak se vám spolupracovalo s fotbalisty při natáčení reklam?

Vynikájícně.

Jací jsou to herci?

Výborní. Všichni bez výjimky. Já jsem sám sportovec, takže máme k sobě blízko, máme stejné uvažování.

Takže byli i naladění na stejný humor jako vy?

Přesně tak, hned všechno pochopili. Vždyť jsme sportovci, ne? Dáme si to do kecky pěkně… Strko brko, jak se říká a už uháníme na bránu.

Láká vás i jiný druh reklamy, třeba rozhlasová případně tištěná?

Jestli láká, úplně nevím, ale dělal jsem různý, i rozhlasový. Namlouval jsem je. Ale že bych je vytvářel to ne. Od toho jsou zase jiný profese. To jsou ti kreativci, co vymýšlí reklamní balíčky tisk, rozhlas, televize, internet a možná ještě něco… Balón, jak letí a má za sebou spuštěný prostěradlo s nějakým vzkazem…

Máte nějakou oblíbenou reklamu, kterou si rád pouštíte nebo se jí inspirujete?

Mám pár takovejch oblíbenejch spotů. Spíš bych řek nějaký tvůrce, jejichž tvorba mě baví: Frank Budgen, Frederik Bond, Michael Cunningham, Michel Gondry, Ringan Ledwidge. Frank Budgen dělal vynikající věci na Play Station a pivo Stella Artois a tak dál.

A co vás na nich zaujalo?

Nevím, pusťte si to. Je to přesně ten pocit, že je to skvěle udělaná práce a vy pak jdete si koupit to pivo s tím, že skrz tu reklamu rád patříte k těm lidem, kteří ho pijou.

Jaké reklamy naopak nemáte rád?

To je těžko říct, to je moc obecné. Když mě to nebaví, tak mě to nebaví.

Ani ty klasické reklamy na zubní pastu?

Tak to k tomu patří ale. Oni to mají vyzkoušený, že jim to funguje nejlíp. Na tento druh produktu nefunguje kreativní reklama, nikdo tady nechce vidět nějaký ekvilibristiky. Chtějí vidět, že si tím prostě děti dobře zuby a budou je mít potom bílý. Nepotřebujou tam vidět nějaký šílený nápady. Občas se stane, že se to někdo pokusí udělat, ale stejně nejlíp zabírá vyloženě produktový sdělení.

Co byste poradil mladým tvůrcům, kteří by se chtěli vrhnout na natáčení reklam?

Aby se nebáli dělat svoje nápady, aby byli originální. Protože jedině ta originalita je posune dál a bu

0

 

Tentokrát si Inspektoři Nočníku posvítili na regionální tištěná média. Konkrétně byl do průzkumu zařazen Zlínský deník, zlínská mutace Mladé fronty Dnes a bezplatný týdeník 5+2 dny. Cílem měření bylo zjistit, jaké množství reklamy tiskoviny obsahují a kolik v nich čtenář najde skutečně regionálního zpravodajství. Zvolili jsme jednoduchou metodu, kdy jsme změřili a vypočítali celkovou plochu novin a následně zjistili, kolik z této plochy pokrývá inzerce, kolik zprávy z regionu a kolik zabírá další obsah, který zahrnuje televizní program, křížovky, zprávy ze zbytku republiky či ze světa. Podíl skutečně místních zpráv byl u všech tří médií podobný a pohyboval se kolem jedné čtvrtiny celkové plochy. Týdeník 5+2 dny pak vzhledem k tomu, že je distribuován zdarma a tudíž je na příjmech z reklam závislý ještě více, obsahuje přes 40% inzertních sdělení, zatímco zbylé dva tituly nesou jen kolem deseti procent.

0

Sobotní premiéra v Městském divadle Zlín přinesla divákům zpracování Příběhů obyčejného šílenství Petra Zelenky, který také osobně do Zlína dorazil. Návštěvníků v sále byl dostatek, ačkoli vyprodáno rozhodně nebylo. Inscenaci předcházelo ještě udílení  cen Aplaus 2012.

Velká část diváků premiéry se stejně jaké já jistě nemohla vyhnout srovnání s filmovým zpracováním příběhu, v hlavních rolích s Ivanem Trojanem, Miroslavem Krobotem a dalšími. V podobném obsazení jsem zhlédl i inscenaci Dejvického divadla.

Proti filmu začíná děj o něco později, až po ustřižení vlasů tetičce, což však diváka nijak neochuzuje. Pavel Vacek v hlavní roli Petra působí přesvědčivě a správně zafungovaly i vtipné narážky (např. na jeho vyholenou hlavu), které do původního textu přibyly pod režijním vedením Hanky Mikoláškové. Helena Čermáková předvedla v úloze Petrovy matky výborný výkon, což je u ní zvykem. Roman Blumaier svým expresivním herectvím bavil publikum, zůstav věren duchu Komediomatu. Role flegmatického otce s nostalgicky známým hlasem doby se ujal Zdeněk Julina, jehož hlas skutečně často zaznívá ve zlínském éteru. Zapamatovatelný výkon s přesvědčivým výrazem předvedl i Milan Hloušek v jedné z vedlejších rolí.

Kostýmní řešení bylo civilní, jak si předloha žádá. Pozornému oku diváka však neušlo střídání triček se symboly, známými z balíkové přepravy, jelikož romantické gesto „nechat se odeslat balíkem“ je tématem, které se táhne celou hrou. S tímto motivem pracuje také důmyslně řešená scéna, která se v závěru inscenace promění v pomyslný balík, v němž se Petr nechá odeslat ke své milované Janě. Hudba od kapely Traband s obsahem hry koresponduje a vhodně porpojuje jednotlivé obrazy.

Celkově působila inscenace kompaktně a diváka pobavila i uvedla do rozpaků. Nemilou skvrnkou na představení byl snad jen okatý product placement. Za všechny případy jmenujme dvakrát zmíněný zlínský obchod s módou, o němž postavy hovoří, a který měl velkou reklamu v tištěném programu. Komercionalizace kultury je však dlouhodobým trendem a daní za sponzorskou podporu. Takové daně si konečně návštěvník zlínského divadla všimne hned při vstupu do budovy, kde na něj zasvítí dvě prosklené vitríny s kuchyňským zbožím od hlavního sponzora, jehož logo se od letošní sezóny stalo na programu dokonce takřka součástí loga divadla.