Home Štítky Posts tagged with "rozhovor"

rozhovor

V šestém díle Hovorů H jsme pro vás připravili rozhovor se zábavovou kapelou Rasken, která vystupuje na zábavách v okolí Zlína. Její členové pocházejí z Fryštáku, Hošťálkové, Kašavy a Bystřice pod Hostýnem a pozvali nás do své zkušebny, kde čtveřice mladých mužů a jedna sličná zpěvačka zkouší.

 

Jste z různých koutů kraje, jak jste se dali dohromady?

Tomáš: Tak já bych dal slovo našemu kapelníkovi, nebo on si tak říká. My ho tak nebereme, ale on si tak říká.

Radek: Naše kapela zásadně kapelníka nemá.

Tomáš: Tak to nevadí, to nebyla otázka.

Radek: My jsme se všichni znali tak nějak z předchozí spolupráce. Tady s Jirkou jsme kdysi dávno působili v kapele Saturn…

Jirka: To vykládáš jak pohádku.

Radek: …Potom kapela Saturn nějak padla a nechtěl jsem se s Jirkou tak nějak rozloučit, tak jsme se rozhodli, že budeme pokračovat dál, připrali jsme k sobě Filipa, který se nám jevil jako celkem nadějný bubeník, pak se přidal Tomáš, který toužil hrát na basu v kapele.

Tomáš: Jako u vás, že jsem toužil hrát?

Radek: No, to ne. Jako, že si toužil hrát na basu v kapele, tak jsme si řekli, že by si mohl hrát s námi. Nakonec přibyla Ivana.

Tomáš: Která taky toužila taky zpívat v kapele.

Jirka: Tak, já abych to uvedl na pravou míru, Radek se byl u ní kdysi ostříhat a ona ho ostříhala moc, tak se naštval a rozhodl, že bude u nás zpívat.

 

Kolik máte vlastních písní a kdo u vás píše texty?

Tomáš: Já myslím, že tuhle otázku bychom mohli celkem rychle přeskočit

Jirka: Píseň máme, vlastní jednu.

Tomáš: Co kecáš, máme jich šest nebo kolik akorát vy o nich ještě nevíte.

Jirka: Aha, tak to potom jo. A texty ty se píšou zásadně sami.

 

Zpěvačka: Jak se k tobě kluci chovají jako k jediné holce v kapele?

Ivana: Jé, krásně. Ne, tak jsou na mě hodní určitě, mají takové narážky

Tomáš: Jaké narážky, co to tady motáš?

Ivana: Určitě se ke mně chovají pěkně a já e mám strašně moc ráda.

 

Za chvíli to budou dva roky, co jste se dali dohromady. Co se za tu dobu změnilo?

Jirka: No, jsme určitě lepší muzikanti.

Tomáš: To jsi řekl hezky.

Radek: Vlastně během těch dvou let přibyla Ivana, což byla velice příjemná změna.

 

V čem je podle vás kouzlo vesnických zábav?

Jirka: No jako kouzlo, tam se jdou většinou lidi ožrat, takže to je asi v tom to celé kouzlo.

Tomáš: A aby tam nebylo ticho u té chlastačky, tak k tomu někdo musí hrát, tak mi jsme to na sebe tak trochu vzali.

Radek: Tak někdo to dělat musí.

 

Jaké jsou vaše hudební vzory?

Radek: Reflexy máme rádi.

Tomáš: No tak já teda je uznávám, jako toho basáka toho uznávám, to musím říct, že jo ten se mi líbí. Jako i chlapec je to šikovná. On je jediný, na kterého si vzpomenu jako na basáka z nějaké kapely.

Jirka: No tak vzory kytarové Satriani, Vai

Radek: Malsteem

Jirka: Malsteem ne, toho nemám rád.

Radek: Tak z těch českých asi Petr Henych, to je můj oblíbenec.

Tomáš: To je od vás z práce někdo?

Radek: Ne on je z Prahy, toho neznáš.

Tomáš: Jo já sem zapomněl Fieldy to je dobrý basák, ten se mi líbí.

Dá se podle vás muzikou na lokální úrovni uživit?

Filip: Já myslím, že ne.

Tomáš: Jo.

Radek: Ano, ale pokud se hrají lidovky a musí se hrát pro širokou veřejnost. Ten, kdo má úzký profil fanoušků se neuživí.

Tomáš: Já bych k tomu ještě řekl, že nevím, co k tomu chci říct.

 

Co děláte kromě hraní?

Tomáš: Jsem zaměstnaný, jako řidič ve vnitrostátní automobilové dopravě, takže jezdím takovým tím velkým autem, co vozí náklad.

Ivana: Já jsem kadeřnice, stříhám v Hošťálkové ve své rodné dědině.

Tomáš: OSVČ

Jirka: Já jsem momentálně ještě lešenář a taky budu OSVČ.

Radek: Já jsem elektrikář a rád jezdím na kole.

Ivana: Se mnou.

Filip: Tak já pořád studuji.

Jaké máte cíle do budoucna?

Jirka: Máme cíle vůbec?

Radek: Máme, hrát v té Lucerně jsme chtěli.

Tomáš: Né, já jsem vlastně chtěl hrát v národním divadle.

Filip: Na ty Masters jsme chtěli.

Tomáš: Jaké Masters co to je?

Filip: Masters of Rock.

Tomáš: Jo, to je taková větší zábava. No tam jsem byl dvakrát a nic si z toho nepamatuji, takže tam nechci

Filip: Já jsem tam ještě nebyl.

Radek: Tak hlavně chceme hrát, prostě nejsou důležité cíle, ale chceme, aby nám to vydrželo co nejdéle.

 

[youtube]http://youtu.be/XROI8D1PWwY[/youtube]

S úspěšným skladatelem a bavičem Jaroslavem uhlířem jsem měl tu čest se setkat při jeho nedávném vystoupní pro děti v Městském divadle Zlín. Pan Uhlíř byl velmi sdílný a zábavný, zkrátka takový, jakého jej známe z obrazovky. V rozhovoru jsme se věnovali hudbě, zavzpomínali na jeho televizní působení i účinkování v divadle Járy Cimrmana.

Chybí vám pořady, jako byla Hitšaráda?

Jsem rád, že jsme s Karlem Šípem pracovali takovým evolučním způsobem, já jsem říkal, když jsme dělali napřed hitšarádu potom šarádu. Já jsem byl v roli herce a mě nejvíc baví muzika a Karla baví víc to povídání. Když ale najednou něco bylo každý měsíc, tak mě to opravdu zatěžovalo, takže to dopadlo tak, že já sem se začal věnovat té muzice a Karel v sobě objevil tu strašnou pohotovost. Já mám rád prostě muziku, ale jsem mu velmi vděčný, protože jsme spolu byli dvacet let a já jsem se naučil mluvit. Kdybych jenom zpíval a hrál písně tak by mi to musel někdo uvádět, ale takto si to člověk obstará sám.

Takže teď už byste do toho nešel?

No, nikdy neříkám nikdy. Když jsem měl třeba šedesátiny, tak poprvé v životě psali scénář Karel Šíp a Zdeněk Svěrák a v tomto jsme se setkali všichni tři tak to je taková radost. Takže nějaká taková věc může nastat.

Máte pocit, že ani k stáru nemáte o životě páru?

No, to máme společné se Svěrákem. On říká, že je to tak, že může být člověk tři sta let starý, ale stejně o tom životě nic neví. Teda teď už je mi to jasné, jak ten život kráčí, nestačím se jen divit, v tom starším věku si pak říkáte, hergot to jsem bambula

Který ze současných mladých českých hudebníků je pro vás nejzajímavější?

Mě se líbí, jako hudebník a dokonce jsme se seznámili na zlínsku, Tomáš Klus. Je to šikovný kluk, textařsky i herecky výborný. Já si dokonce pamatuju, že jsme tady byli v kině, bylo nějaké mecheche a já jsem tady požádal Tomáše Kluse, aby šel do Paraplete a on šel.

Co vám dává práce a účinkování s dětmi?

S dětmi to je výborné tím, že ony dodávají energii. Ale taky nemůžete jen tak jako brnkat a něco říkat, to říkám pořád, že děti jsou vynikající publikum, ale jsou nekompromisní. Dospělý, když se mu to nelíbí, tak odejde a nevíte o něm, kdežto to dítě to dá najevo, takže vás dotáhnou do určité úrovně energie.

Jak často se vídáte se Zdeňkem Svěrákem? Stíháte to i mimo práci?

No, se Zdeňkem se moc nevídáme, my třeba píšeme písničky po telefonu. Jednou se nám stalo, to ještě nebyl internet, že Zdeněk mi diktoval texty, na které  já sem dělal muziku a potom, když se to bylo natáčet, tak sem říkal: ježiši Zdeňku, já to mám pro sbor. To je důkaz toho, že jsme se třeba i půl roku neviděli.

Prý se Zdeňkem Svěrákem připravujete nějaký projekt, můžete prozradit něco bližšího?

Ano, ale nesmíme o tom mluvit. Ale Zdeňek pustil, tak já můžu pustit taky, že v tom figuruje jeho syn Honzík. A dál už nesmím.

Jaký je váš vztah k divadlu Járy Cimrmana?

Divadlo Járy Cimrmana je zajímavé tím, že ho znám od samého začátku. Divadlo začalo poprvé hrát v roce 1967 a my jsme tehdy jako první písničku se Svěrákem napsali Strašidýlko Emílek. Málo se ví, že já jsem byl dokonce členem Divadla Járy Cimrmana půl roku. Když jsem prošvihl první představení, tak udělali schůzi, že mě vyhodí a Zdeněk Svěrák říkal pánové ne, protože to bychom se museli vyhodit všichni navzájem. Takže jednou jo, ale když se mi to stalo podruhé, tak už jsem skončil.

Jak se vám hrál podruh Bárta v Záskoku?

Tenkrát byla doba, kdy jsme s Karlem dost ostře dělali Šarádu, a vím, že myslím Jarda Weigl, ten to nemohl pochopit a říkal „to musí být nějaký podvodník“, protože já jsem zjistil, že ten podruh Bárta v té hře má slovy pětadvacet vět v celých dvou hodinách a on říkal „člověče, když se dívám na televizi, tak brebentí celou hodinu a tady dvacet pět vět o on není schopen to udržet“. A pak jsme na to přišli. Když mám scénář a timing, tak to jde, ale když má člověk říct jednou za sto let větu, tak třeba oni hráli rychle a já jsem to řekl pomalu, nebo oni hráli pomalu a já jsem byl rychlý. Když mám mluvit hodinu tak to odříkám, protože to tempo si určuji sám, ale jakmile jsem v souboru a mám na něco odpovědět, tak je zle.

Co myslíte, že musí mít písnička, aby uspěla u dětského diváka?

Jo, tak to já nevím. My máme několik stejných věcí se Zdeňkem Svěrákem. Tak první je, že máme rádi naše učitele, což je Karel Hašler, Voskovec, Werich, Šlitr a Suchý. To jsou lidi, kteří psali pro lidi, aby si to mohli zpívat. Třeba je absurdní, abych viděl někoho hrát písničku Život je jen náhoda a dívat se do not nebo číst text. To znáte zpaměti. Ne, že by ostatní psali pro velbloudy, ale oni opravdu psali pro ty lidi. Tak to jsou naši vzorové. A co se týká dětského publika, tak my máme takovou filozofii se Zdeňkem Svěrákem, že dítě není rádo, že je dítě, to je jen náš omyl. Máme názor, že když se zeptáte desetiletého kluka, jestli je šťasten, že je mlád, tak kdyby vám odpověděl popravdě, tak si to nepřejte slyšet, protože on to dětství bere jako takovou šlamastiku. Co mě to potkalo, já už chci chodit za holkama a pivo pít a fotbal hrát, prostě vyloženě už chce být dospělý. Proto Zdeněk píše ty texty tak, že jsme si vědomi toho, že děcka vlastně nechtějí být děcka. Písnička nesmí být uňahňaná nebo se nesmí šišlat. To já vím, že moje tetička, když přišla a začala Jaroušku, tak já sem si říkal: co ode mě chce, že pořád šišlá, prostě neměl jsem z toho radost.

V jakou denní dobu se vám nejlíp skládá? Máte nějaký rituál?

Já jsem si vždycky myslel, že si budu muset pořídit barák, abych nerušil sousedy kdyby mě v noci něco napadlo. Ale pak jsem zjistil, že jsem vlastně unavený a že mě nic nenapadne. Takže já bych řekl, tak ihned po procitnutí, dokonce jdu někdy z postele rovnou k piánu. Nemůžu udělat třeba to, že bych se vyšel podívat do kastlíku, jestli nemám poštu, protože hrozí, že potkám sousedku a ona řekne to je počasí co, a ono už mě to vykolejí. Opravdu ihned po probuzení  jsem čerstvý a schopný něco dělat.

Máte nějakou osobní vzpomínku na Zlín?

Na Zlín mám několik vzpomínek. Tady třeba mě režisér Jirka Adamec požádal o spolupráci na pohádce Princezny jsou na draka, to je talková zajímavost. A spoustu věcí se tady vykonalo, spoustu filmových festivalů a se Zdeňkem Svěrákem jsem tu mockrát byli, takže tu mám spoustu vzpomínek.

Pětičlenná rocková formace Miss God z Holešova se stala hostem pátého dílu seriálu videorozhovorů Hovory H. Sešli jsme se s nimi při příležitosti natáčení jejich videoklipu v zahradách holešovského zámku. Kapela Miss God slaví pět let existence a tak nastal vhodný čas bilancovat a ohlédnout se i za začátky hudební kariéry.

 

Tento rok jste oslavili pět let. Projevila se za tu dobu ponorková nemoc?

Kateřina: Ano.

Michal: Jak u koho.

Kateřina: Tak asi to není v takovém rozsahu, jako bývají ponorkové nemoci obyčejně, ale už mě serou.

Jakub: To je fáma.

Kateřina: Ne, není.

 

Vaší první písní se stala skladba s názvem Balerína. Vzpomenete si, jak vlastně vznikla?

Jakub: Já nevím, já jsem u ní ještě nebyl.

Kateřina: Já taky ne.

Petr: U toho jsme byli my dva s Michalem, a jelikož mě se nechtělo učit převzaté písničky, tak jsme tak jsem si musel vymyslet nějakou, aby se to učili podle mě.

Michal: No a Petr si spletl figurínu s balerínou a to tak nějak přispělo k vytvoření této písně. Byla to vlastně naše první píseň a první tet co jsem napsal.

 

Kdo u vás skládá písně?

Kateřina: Všichni. Tedy my jsme zjistili, že to funguje tak, že kluci donesou nějaký nápad a potom, když to ostatní vyhodnotí, jako že by to mohlo být použitelné, tak uděláme pěvecké linky a nakonec se udělá text. Takže opravdu se na tom podílí všichni.

 

Kdy budou moct fanoušci vidět videoklip, který právě natáčíte?

Kateřina: Doufáme, že na konci května, když to půjde dobře. Zatím to jde výborně teda.

Petr: Takže to vidíme tak o měsíc později.

 

Máte nějaký rituál před koncertem?

Jakub: Cigáro.

Kateřina: Jo, máme, zmatkujeme, že nám chybí kabel, takže jezdíme zpátky.

Jakub: Někdy dvojšlapka.

Kateřina: Pobíháme po zkušebně, nestíháme a to jsou takové rituály.

Michal: Pravidelně nestíháme.

 

Kdo je váš hudební vzor?

Michal: Jéje. Těch je.

Kateřina: Slash.

Petr: Kdokoliv, kdo to umí líp než já.

Michal: Ano, takže všichni.

 

Jaké to je koncertovat před tolika lidmi?

Petr: To bych taky rád věděl.

Kateřina: Pro mě je vždycky lepší, když je tam těch lidí víc. Je tam potom lepší nálada a líp se hraje, protože když tam stojí jeden člověk a zírá na vás tak to není nic moc. Na konci tohoto roku máme domluvených několik koncertů a tam by mělo být těch lidí víc, takže doufáme, že to bude lepší.

Michal: No, ale jinak je to v celku jako jedno.

Kateřina: To teda není.

Michal: Vždycky se to nějak odehraje, nejlépe dobře.

 

Zpěvačka: Jak se cítíš jako jediná holka v partě rockerů?

Kateřina: No já se vlastně necítím jako holka, protože nemám ani žádné výhody. Bedny tahám stejně jako oni, že by mi někdy pochválili účes, to jsem ještě neslyšela.

Jakub: Máš pěkný účes.

Kateřina: Dík. No jinak převlíkám se s nimi, takže ani mi tak nepřijde, že jsem jediná holka mezi klukama.

 

Co považujete za svůj největší úspěch?

Michal: Tak, že jsme to tak nějak těch pět let vydrželi a že tak nějakým způsobem kráčíme vstříc.

Kateřina: Já si myslím, že ty největší úspěchy teprve přijdou, intenzivně na tom pracujeme, ale asi jak říká Míšan, asi že jsme se ještě nepozabíjeli.

Jakub: Ale tak možná to ještě přijde.

Kateřina: No to přijde, to si piš.

 

Kde vás lidé mohou letos slyšet?

Kateřina: Teď nejbližší koncert bude Rohálovská padesátka, tam budeme hrát, potom v létě Master sof Rock a hlavně na podzim je naplánovaná tour se Zakázaným ovocem, zatím tam máme potvrzených deset koncertů, takže tady Morava, Ostrava, Olomouc a potom se pojede do Čech.

 

[youtube]http://youtu.be/5piaCnlK_jo[/youtube]

Na začátku dubna vystoupil s kapelou B-Side Band jeden z nejúspěšnějších mladých českých muzikantů a herců současnosti, Vojtěch Dyk. Při této příležitosti poskytl Nočníku interview v prázdném sále Městského divadla ve Zlíně.

Která oblast vaší práce vás nejvíc baví, a která vás nejvíc živí?

Momentálně mě nejvíc asi baví ta hudební. A živí mě ta herecká, filmová.

 

Cítíte se být na vrcholu kariéry? Čeho byste chtěl ještě dosáhnout?

Necítím se určitě být na vrcholu kariéry, protože nevím, co je vrchol kariéry a jak se to pozná. A dosáhnout bych chtěl asi toho, abych měl nějaký hezký dům v přírodě a mohl každé ráno chodit na procházku se psem, jezdit na koni, mít ženu a děti, které budu milovat.

 

Jaký nejšílenější zážitek jste měl s fanynkami?

Já se s nimi moc nestýkám, takže žádné. Jsou to spíš taková setkání, více či méně příjemná.

 

Máte nějakou osobní vzpomínku na Zlínsko?

Osobní vzpomínku určité mám. Měli jsme hrát tady na náměstí, ale jelikož organizátory asi nenapadlo, že když bude pršet, tak bude mokré pódium, nemohli jsme hrát venku. Nakonec to ale byl skvělý koncert v klubu Master of Rock Café, takže na to mám takovou myslím celkem dobrou vzpomínku. Jinak ta Morava je vždycky přívětivá, takže pouze hezké vzpomínky.

 

Chtěl byste si zahrát v Krysaři, kterého napsal váš předek Viktor Dyk?

Není to nějaký můj cíl, ani sen. Vůbec nevím, proč bych si v něm měl zahrát, už jenom kvůli tomu, že to napsal nějaký předek, který byl dost nepřímý. Takže asi nechtěl.

 

Koho z žijících českých muzikantů skutečně uznáváte?

Já uznávám hodně muzikantů, ale když budu jmenovat z českých zpěváků, tak určitě Dan Bárta, Gondolán, Ruppert, a co se týká ostatních muzikantů mimo můj obor, tak je to Michal Žáček, Boris Urbánek, Michal Pavlíček a spousta dalších.

 

Co byste chtěl na sobě změnit?

Nechci momentálně nic měnit. To, co bych chtěl, to nemůžu prozradit, ale já žiju tady a teď, takže teď zrovna nechci měnit nic.

 

Jakou radu byste dal mladým lidem, kteří by chtěli prorazit a uspět v umělecké sféře?

Tak hlavně aby nechtěli prorazit a uspět.

 

Jaký je Váš názor na českou mediální scénu? Čtete noviny?

Noviny moc nečtu, když, tak jen na internetu nějaké zprávy. Naposledy jsem si koupil noviny kvůli panu Bémovi nebo ne kvůli němu, ale chtěl sem se něco dozvědět ohledně těch odposlechů. Jinak si nepamatuji, že bych si někdy koupil noviny. A mediální scénu, mě to přijde spíš všechno takové legrační, co se týká bulváru i „seriózních“ zpráv.

 

Máte nějakou sběratelskou vášeň?

Dá se říct, že sbírám sluneční brýle. Na chlapa mám docela dost slunečních brýlí, ale není to, že bych je úplně sbírat, většinou totiž zapomenu, že jsem si koupil nějaké staré. Takže jich mám asi čtyřicet.

 

Jak vypadá váš běžný den?

Ráno vstanu, odvedu děti do školky, potom se nasnídám, přečtu si nějaký časopis, dále mívám schůzky, jdu na oběd, odpoledne spím a večer jsem většinou doma, nebo hraji, ale takový volnoběh.

0

Michal Mikláš, učitel informatiky na Gymnáziu a Jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky Zlín, zvítězil ve finále devatenáctého ročníku ankety Zlatý Ámos, které se konalo dne 23. března v kongresovém sále pražského hotelu Olšanka. Kromě titulu Zlatý Ámos získal i titul Dětský Ámos, který uděluje dětská porota. Pro Zlínský nočník poskytl tento rozhovor.

 

Na Zlatého Ámose vás studenti nominovali, aniž byste o tom věděl. Bylo to tak lepší, nebo byste raději věděl, do čeho jdete?

Určitě to bylo lepší, protože kdybych věděl, do čeho jdu, tak bych se snažil studenty přimět k tomu, aby nominaci nepodávali. Takže je určitě dobře, že mi to zatajili. Ale, i přes nervozitu, časovou a finanční náročnost, to byl to úžasný zážitek a jsem rád, že jsem nominaci přijal.

 

Co Vás napadalo jako první, když jste se stal vítězem Zlatého Ámose?

V moment vyhlášení mého vítězství mě nenapadalo vůbec nic. Samozřejmě tam byla velká radost. Díval jsem se na studenty a mával na ně, aby to brali jako naše vítězství a ne jako jen moje. Bylo to spíše něco emocionálního, než že by mě něco napadalo. Ale je pravda, že v těch pár sekundách, co jsem tam stál, jsem si vzpomněl, jak mi studenti tu nominaci předávali a říkali, že v tomhle boji určitě nemám konkurenci a že soutěží projdu. Právě díky studentům se mi to podařilo.

 

Co pro Vás znamená být nejoblíbenějším učitelem v České Republice?

To je těžká otázka. Já sám ještě nevím, co mě čeká v tomhle roce, kdy budu zastupovat členy této soutěže, ty oblíbené učitele, ale budu se snažit nějakým způsobem z toho pro naši školu vytěžit maximum. Určitě mě to donutilo zamyslet se nad vlastními hodinami a našel jsem v nich spoustu nedostatků, které se pokusím ještě upravit. Ta cena je zavazující.

 

Jste jediný, kdo porazil legendárního Chucka Norrise, jaký je to pocit? Líbila se vám obhajoba studentů?

To, že jsem ho porazil, se říct nedá. On z toho zápasu odešel a potom telefonoval, ale myslím, že porážku nepřiznal, k tomu určitě nedošlo. Podle mě to skončilo remízou. Obhajoba studentů v regionálním kole byla perfektní. Musím říct, že to byl výborný nápad. Já sám jsem o tom nevěděl nic, tak mě to velice překvapilo, protože i studenti, u kterých bych nečekal až takové nasazení v tom vystoupení, do toho opravdu dali emoce a energii a stálo to za to.

 

Stále máte úsměv na tváři a do svých hodin vnášíte humor, ale existuje něco, co vás dokáže opravdu vytočit?

Vytočit je asi silné slovo, ale samozřejmě jsou věci, které mě v hodině hodně mrzí. Jedna z takových věcí je, když studenti třeba neudělají nějakou zadanou úlohu. Tak to se potom zlobím a je mi to líto, protože pak se dá samozřejmě těžko navazovat. Učitel má navíc problém s tím, že je mnohdy potíž poznat jestli tomu studenti nerozumí, protože jim to dostatečně nevysvětlil nebo prostě jen nevěnovali potřebný čas studiu té věci. To je pro mě největší problém.

 

Co považujete za svůj největší úspěch v oblasti informatiky?

No tak to je trošku překvapivá otázka. Z hlediska úspěchu asi můj program, který jsem napsal na vysoké škole jako diplomovou práci. Pomocí toho programu šly kreslit obrázky pro matematická skripta a převáděly se do speciálního programu, který pak ty obrázky vytvářel z křivek a matematických symbolů. Chodily mi e-maily např. z Kanady a z Japonska od lidí, kteří si ho stahovali a děkovali mi za něj, že je to pěkně provedeno a že jim to hodně ulehčilo práci, takže asi co se týče informatiky, tak zřejmě tohle.

 

Zlobí vás občas počítače, nebo se toho dočkáte spíše ze strany studentů či dětí?

No zlobí, samozřejmě počítač jako zařízení se může pokazit, anebo program nefunguje, jak by měl. To se mi stává poměrně často, i když už samozřejmě teď to není zdaleka tak intenzivní nebo tak časté jako tomu bylo třeba v roce 2000, kdy technologie ještě nebyly na té úrovni, co jsou teď. Je tam vidět obrovský pokrok.

 

Kdy jste dostal svůj první počítač? Máte ho ještě nebo jste se s ním už rozloučil?

To bylo snad někdy v páté třídě základní školy. Byl to počítač Commodore 64, a loučil jsem se s ním těžko, ale mám ho stále ještě někde na půdě u babičky. Pořád se chystám, že bych ho ještě vyzkoušel. Udělal jsem to naposled před 10 lety a úplně bez problémů fungoval, takže třeba se ještě stane, že ho vytáhnu a zkusím.

 

Byl byste rád, kdyby se Vaše děti ubíraly stejným směrem jako vy?

To záleží na tom, co je bude bavit dělat. Já osobně určitě nebudu rodič, který by tlačil děti do toho, že by chtěl, aby dělaly něco s počítači, protože sám na sobě jsem si ověřil, že člověk musí dělat to, co ho baví a pak v tom může být úspěšný, takže já jsem sám zvědavý, jak to dopadne. Těžko říct, dcera Lucie zatím nevypadá, že by se ubírala tímto směrem, protože je spíše hodně pohybově nadaná, ale syn Matěj, který je velký „koumes“, tak u něj je možné, že se něčím takovým bude zabývat.

 

Co byste poradil studentům, kteří se chtějí v budoucnosti věnovat informatice?

To záleží na každém. Těch oborů ohledně informatiky a cest, které máte, když se chcete informatikou zabývat, je samozřejmě velké množství, ať je to grafika, programování nebo správa sítí atd. V každém případě by je to mělo bavit, a pokud je to bude bavit a vynaloží patřičné studijní úsilí na to, aby vystudovali tu školu opravdu tak, že ty vědomosti tam načerpají a nebudou se snažit to jenom tak jako, řekněme „ošidit“, tak určitě mají šanci být ve svém oboru dobří.

0

Ve čtvrté epizodě našeho seriálu Hovory H, který se věnuje regionálním kapelám, vám přinášíme rozhovor s fryštacko-zlínskou kapelou Divide. Mladé seskupení s jednou dívkou uprostřed se věnuje vlastní tvorbě i převzatým písním a jeho členové svůj styl nazývají experimental nu-metal. Nezapomeňte si vychutnat i bonusové video z vystříhaných scén.

 

Myslíš, že je výhoda být jedinou holkou v kapele?

Alča: Tak, to rozhodně ano, protože tady nemám žádnou konkurenci.

 

Kolik máte svých vlastních písní?

Luke: Svých písní máme za celou dobu asi patnáct.

 

Jaké písně hrajete na koncertech?

Luke: Je to v podstatě ovlivněné tím jaké máme koncerty. Když musíme zahrát delší část, tak hrajeme třeba osm našich a čtyři převzaté, protože lidi v dnešní době o tu vlastní hudbu nemají tak velký zájem jako o převzaté písně.

 

Jak dlouho jste spolu v této sestavě?

Alena: Od května minulého roku.

 

Podporují vás rodiče?

Vanča: Dost.

Pavel: Asi na té úrovni, na které jsme, tak nás podporují dost, ale kdybychom chtěli mířit víc, tak by to chtělo větší podporu.

Vanča: Můj táta mě podporuje moc.

Luke: Mě tata podporuje docela málo.

 

Proč vlastně hrajete?

Alena: Protože nás to baví.

Luke: A chceme to dotáhnout co nejdál.

Pavel: Já třeba i k vůli holkám.

Pavel: A ještě navíc je to takové vyplnění…

Luke: …volného času, který nikdo z nás nemá.

 

Jak se stalo, že hrajete právě nu-metal a co to vlastně znamená?

Pavel: My hrajeme spíš experimental nu-metal, což vlastně nu- metal vůbec není.

Alča: Jelikož to nemůžeme nikam zařadit tak tomu tak říkáme.

Luke: Prostě se snažíme zapojit co nejvíce techniky. Není to takové to mlácení do bubnů, jak říkají rodiče.

Johny: A snažíme se hrát potichu.

 

Na svém profilu na bandzone zdůrazňujete, že nekouříte, můžete tuto poznámku vysvětlit?

Vanča: Já absolutně nekouřím.

Alča: My rádi mluvíme ironicky.

 

Chystáte se v budoucnu nahrát CD?

Alča: V létě.

Vanča: V srpnu.

Pavel: Už máme termín, takže se na to chystáme.

 

Máte nějaký rituál před koncertem?

Luke: Nekouříme.

Pavel: Asi to, že si dáme těsně před koncertem ještě zkoušku.

 

Kde vás můžeme v nejbližší době slyšet naživo?

Luke: Tak v nejbližší době moc plány na koncerty nemáme, protože se chceme hlavně soustředit na nahrávání CD. Ale nebližší koncert nás čeká asi na fryštackém Stodola festu, který pořádáme my jako kapela a měsíc předtím budeme koncertovat na Fair play.

 

 

[youtube]http://youtu.be/SOoTvDMex6E[/youtube]

[youtube]http://youtu.be/aPLclGLGsRA[/youtube]

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=IQRiq71qbY4[/youtube]

0

Úspěšná inscenace Maryši ve Zlíně se rozloučila s Městským divadlem několika posledními představeními. Při této příležitosti poskytla Nočníku krátký rozhovor představitelka titulní role, nositelka ceny Thalie a herečka pražského Švandova divadla, Petra Hřebíčková. Kvůli vytíženosti mladé herečky jsme toto krátké interview zrealizovali prostřednictvím elektronické pošty, což vyhovovalo vytížené laureátce více.

 

Byla pro vás velká změna přejít ze Zlína do Prahy? V čem jsou pro herce největší rozdíly?

Byla to určitě zásadní změna v mém životě, poprvé jsem si vyzkoušela být na volné noze, sice jen rok, ale byla to velká škola.

 

Je ve Švandově divadle, jehož jste členkou, švanda? Jak jste zapadla do pražského kolektivu?

Naštěstí je. Záleží na obecném rozpoložení a náladě, ale humor je vždy nejlepší zbraní, a tak se snažíme tasit tyto kordy. Už jsem asi zapadla….do kolektivu.

 

Projevuje se nějak pražsko-moravská rivalita?

Pro ty, kteří ji chtějí vnímat. Herci z Prahy více točí,  jsou víc videt. Někteří lidé rádi chodí na známé tváře a neuvědomují si, že někteří regionální herci jsou třeba i lepší. Myslim, že přímo rivalita snad není. Dobrý herec fandí dobrému divadlu, ať je kdekoliv…

 

Kterou z inscenací, v nichž nyní účinkujete, jste si oblíbila nejvíc?

Crash u potoka Doda Gombára ve Švandově divadle. V sobotu byla premiéra.

 

Máte za sebou role v několika úspěšných filmech, připravujete nějaký další projekt pro kino nebo televizi?

Teď možná bude trochu televize. Žánr, který jsem ještě nezkusila, tak jsem sama zvědavá.

 

Loni jsme vás mohli vidět ve filmu Muži v naději, jaká byla spolupráce s takovými baviči jako Jiří Macháček a Bolek Polívka?

Samozřejmě výborná! Jsou to chytří galantní pánové se zkušenostma, takže jsem jen čerpala jejich energii.

 

Kde máte uloženou Thálii za Maryšu?

Zatím pod postelí.

 

Chodíte do konkurenčních divadel ve volném čase?

Když mám čas tak ráda.

 

Máte nějakou radu nebo varování pro mladé začínající herečky?

Hrát  s otevřeným srdcem, pokorou, nevzdávat se a užívat si každé role. A je velmi důležité, s kým divadlo tvoříte.

0

Herec Dušan Sitek nám poskytl rozhovor, když se krátce vrátil do Zlína zahrát si v divadelní hře Maryša. Ve zlíně působil pětadvacet let, hrál a režíroval také v ochotnickém souboru ve Hvozdné, poté však své působení přesunul do divadla pod Palmovkou v Praze.

Budou tomu dva roky, kdy jste odešel ze zlínského divadla. Jak jste si v Praze zvykl?

Děkuji za optání: dobře. Na lepší bydlo si člověk zvykne snadno a já jsem se tam cítil jako doma již po čtrnácti dnech. Mám vedle sebe i své nejbližší a to vše mi přesun do Prahy usnadnilo.

Hrajete v Divadle pod Palmovkou, jaké jsou podle vás největší rozdíly mezi pražskou a regionální scénou?

Asi v tom, že zatímco jsme měli ve Zlíně až dvanáct premiér za sezónu, pod Palmovkou mám jen tři. A pak má člověk větší šanci hostovat i v jiných divadlech, v projektech a je blíže dabingu, rozhlasu a jiným aktivitám.

Intenzivně jste spolupracoval s ochotníky z Hvozdné, jaký je váš názor na ochotnické divadlo?

Na ochotnické divadlo nedám dopustit, celý život si ho nosím v srdci a po těch mých hvozdenských je mi opravdu smutno. Ještě, že žijeme v době, kdy díky internetu můžeme být v neustálém spojení. Pokaždé, když moje kroky zamíří do Zlína, se mezi ně vypravím.

Co byste poradil mladým hercům, kteří by chtěli dosáhnout úspěchu?  Jak se probojovat z oblasti do hlavního města?

Dostat se do Prahy není otázkou boje. Je třeba hrát celý život naplno a věřit, že si vás někdo všimne. Nechtěl jsem zůstat v Praze po ukončení DAMU, protože mi můj profesor Miloš Nedbal kladl na srdce, že absolvent má zamířit aspoň do tří oblastních divadel a teprve pak může dobývat hlavní město! No, a já jsem ho poslechl. Jenže jsem ve Zlíně zůstal dvacet pět let a v Divadle pod Palmovkou jsem teď nejstarším řádným členem.

Před dvěma týdny jste měl premiéru inscenace Pavla Kohouta August August, august, kde hrajete ředitele cirkusu. Myslíte, že má tato tragikomická hra čím oslovit dnešního diváka?

Hodně lidí si myslí, že dnes je tato komedie již vyčichlá, a že nemá současnému diváku co říct. Snad se nám premiérou podařilo dokázat, že i dnes je tato hra současná, a že boj člověka o naplnění snu má své opodstatnění. Mám krásné vzpomínky na Bolka a jeho Klauna ve Zlíně a stejně tak budu rád vzpomínat na našeho Radka Valentu, kterého pan Kohout přirovnal k Augustovi Vlastimila Brodského.

Na představení spolupracoval i Boris Hybner a Michal Pavlíček, přítomnost profesionálů tohoto formátu je jistě velkým pražským plus že?

Boris Hybner měl na starost hlavně Augusty a byl přítomen na všech zkouškách. Jeho zkušenost se určitě v představení promítla. V koutku hlediště seděl i sám autor a myslím, že byl s průběhem zkoušek spokojen. Ve Zlíně bylo víc písniček, pro Divadlo pod Palmovkou udělal Michal Pavlíček nové aranžmá, ale i po těch letech je ta muzika velice krásná.

Jak často se vracíte do Zlínského kraje a kam míří vaše kroky?

Tak často, jak mi to naplánují ve Zlínském divadle, kde ještě pořád hostuji nebo když mám pár volných dnů v divadle. Vracím se sem rád a vždycky se na těch pár chvilek těším.

Před několika lety jste si v rozhovoru postěžoval, že ikdyž herec z oblasti uspěje v pražském konkurzu, z natáčení často kvůli jeho vytíženosti nedojde. Teď jste přímo u zdroje a letos už jste účinkoval v televizním cyklu Okno do hřbitova. Dočkáme se vás tedy častěji v kině nebo televizi?

Točil jsem epizodní roli do seriálu Vyprávěj, na pár kamerových zkouškách jsem už byl také, ale na pořádnou práci v televizi nebo ve filmu, čekám. Třeba se na mne usměje štěstí.

Je ve hře možnost, že byste se někdy zase vrátil do Zlína, třeba jen na důchod?

Nikdy neříkám nikdy! Pokud všechno klapne, tak si ve zlínském divadle na podzim zase zahraji nádhernou roli. Jinak si dovedu představit, že budu stáří trávit na lavičce u Vltavy, obklopen vnoučaty, pejskem a labutěmi. Jo, je mým přáním skončit na nádherném Lesním hřbitově. Takže se snad oklikou do Zlína přece jenom vrátím!

0

Pro třetí vydání našeho seriálu Hovory H, v kterém vám přínášíme rozhovory s kapelami a hudebníky ze Zlínského kraje, jsme zvolili jednu z živoucích legend valašské zábavové scény, skupinu Focus. Natáčení bylo zábavné, o čemž svědčí i bonusové video z vystříhaných záběrů.

Letos slavíte deset let společného vystupování. Co ponorková nemoc?

Pavel: My a ponorková nemoc?

Fera: My se občas zabijeme ale jinak dobré

Pavel: Deset let, jak bych to řekl…

Fera: No máme se plné zuby.

Pavel: Nevím jak oni, ale když se jde hrát bigbít, tak tam prostě blbnem jak malí jarini , ale baví nás to. Jinak bychom to nedělali. Jako nevím jak ogaři, ale když někam jedeme, těším se, protože tam se vždy člověk aspoň odreaguje.

Lojza: Táhneme za jeden provaz.

Pavel: Stojí to za to.

 

Jak jste se za těch deset let změnili?

Pavel: Hodně.

Libor: Asi tak o patnáct kilo.

Pavel: Všichni přibrali asi tak o patnáct kilo.

Tomáš: Přitlač.

Pavel: Napiš tam sto šest, to je naše symbolické číslo.

 

Co připravujete na oslavu tohoto jubilea pro fanoušky?

Pavel: Fanynkám miminka, to není problém….

Fera: A fanouškům zájezd.

Pavel: A fanouškům alimenty… Ne, pro fanoušky chystáme na devatenáctého května výročí. Bude to v Lůžkovicích na hřišti. Bude tam průřez kapelou, chceme tam udělat i projekce a podobně. Prostě aby bylo vidět, že těch deset roků už tady jsme

 

Máte spočítáno, kolik jste za tu dobu odehráli vystoupení?

Pavel: Nemáme to spočítané, ale když to vezmeme průměrem tak sedmdesát kšeftů do roka krát deset, sedmset kšeftů. Plus mínus, protože když jsme začínali tak jich tolik nebylo.

 

Jak skládáte písničky?

Fera: Za sebe.

Pavel: Máme pár svých věcí, a teď chceme udělat svoje vlastní cédo, plánujeme to, co nejdřív

Fera: V rámci další desetiletky.

Pavel: Když zkoušíme nové věci, tak se prostě přijde, hraje to, nehraje to, smete se to ze stolu. Pokud to lidi berou tak budem hrát, pokud to lidi neberou, smeteme to a jede se dál.

 

Co na to vaše rodiny, že nejste skoro žádný víkendový večer doma?

Pavel: Už si zvykly. To je fakt těžká otázka, ale už si zvykly, co jiného jim taky zbývá.

 

A co děláte v běžném životě?

Pavel: Nic.

Fera: Pracujeme.

Pavel: No tak všichni máme zaměstnání, každý chodí do práce, protože ta muzika není na uživení.

 

Máte děti, chtěli byste, aby chodily na zábavy? Kdy myslíte, že je správný věk začít?

Lojza: Co nejdřív.

Pavel: No, co my slýcháme, tak už prej v postýlkách to začíná frčet, že jim tlačí Focusy do hlavy, tak jsme rádi, že to tak funguje.

Lojza: My jsme chodili, tak naše děcka budou taky určitě chodit.

Libor: Od patnácti, šestnácti.

Pavel: Taky bychom chtěli, aby ten bigbít fungoval jako dřív, lidi se přišli pobavit, přišli zapařit. Protože takové techno, disco, to už si prostě myslím, že ten bigbít se začíná vracet zpátky. A uděláme všechno proto, aby to bylo čím dál lepší.

 

Co vám hraní dává? Pro peníze to asi neděláte…

Pavel: Jak jsem říkal na začátku. Odreagování. Nevím jak pro ogary, ale já když hraju, tak přepnu, prostě jsem jiný člověk.

Libor: Vypnout hlavu.

Pavel: Ano, já sem úplně jiný člověk já to vím, lidi to říkají, že když jsem na bigbítu tak jsem jiný, než v civilu. To jsou asi takoví všichni, protože přepnou, nic neřeší a prostě se hraje.

Libor: On je takový sladší na bigbítu.

Pavel: Já su šťavnatý!

 

Jak je to s fanynkami?

Fera: No, teď odpověz. Honem, honem, mluv.

Pavel: Já to řeknu slovy našeho jednoho člena kapely. My jsme lilie. Takže pohoda. Fanynky byly a budou, teda doufáme, že budou. Prostě když nebudou fanynky, nebude kapela to je pořád dokola, no. My jsme rádi, že ty fanynky jsou, ale kdyby jich nebylo, tak my nebudem hrávat.

Libor: To, ale neděláš pro fanynky, to děláš obecně pro lidi.

Pavel: Ano, děláme to obecně pro lidi, ale kdyby nebylo fanynek, tak by nebyl Focus.

Libor: Ty si to řekl jako, že kdyby nebylo fanynek, nebyl by Focus.

Fera: No, ono by to tak asi ve finále bylo, protože kdyby nebyly fanynky, tak ho to bavit nebude.

Pavel: Asi tak.

 

Co byste chtěli vzkázat lidem?

Pavel: My bychom hlavně chtěli vzkázat lidem a fanouškům, že jsme rádi, že na nás chodí, že nás v tom podporují, protože kdyby na nás nikdo nechodil, tak se na to okamžitě vyfláknem.

Fera: Ty jo, ty sis tu řeč připravoval celou směnu v práci.

Pavel: Ty jsi vůl… Chtěli bychom poděkovat, že na nás chodí v takovém hojném počtu, jak chodí. Když chodí, tak my pro ně uděláme maximum. Myslím, že na těch bigbítech to jde prostě vidět, že ze sebe vydáváme to maximum, že to není, že přijdeme, odstojíme to, odehraje se to, sbalí se to a jede se pryč. Myslím, že ti lidi to z nás cítí, že to jde ven, že to tlačí, ví že, když přijede Focus, tak bude show.

 

0

Tomio Okamure je v poslední době mediálně velmi známá osoba. Podnikatel, poloviční moravák, čtvrtinový japonec a čtvrtinový korejec, dobrovolník v Asociaci českých cestovních kanceláří a agentur, potenciální budoucí politik a patriot Zlínského kraje dorazil do krajské metropole na moderovanou diskusi pořádanou společností Merlin design v prostorách Univerzity Tomáše Bati. I přes velmi nabitý program si našel chvíli na krátký rozhovor pro Zlínský nočník.

Jste známý svým kladným vztahem k přírodě. Přizpůsobil jste tomu i svou domácnost?

No tak já odpad třídím automaticky já to znám ještě z Japonska z dětství kdy se to v Česku ještě ani nedělalo, takže to je mi velmi blízké a co se týče obnovitelných zdrojů tak já jsem proti tom, aby se budovaly další bloky a jaderné elektrárny já si myslím že by bylo dobré a myslím si, že je to takový krok dopředu protože ty nerostné zdroje dojdou a dochází a dřív nebo později to budeme muset postavit před otázku jako Němci a další. To znamená, že by bylo dobré abychom vytvořili naše domácnosti a bydlení pokud možno energeticky soběstačné, to znamená samozřejmě, kdybychom měli všichni vlastní solární panely na domech třeba, abychom většinu své energie si spotřebovávali sami tak zlevní nám to elektřinu a nemuseli bychom jí tolik brát os čezu Rozvoj solárních panelů je právě díky třeba německu, který je už bude postupně zavádět a podobně tak prostě budou klesat a já si myslím že i ta návratnost bude velmi v budoucnu dobrá to znamená ten směr určitě v tom být energeticky soběstačný a nespoléhat na jaderné elektrárny.

Ve Zlínském kraji máte své kořeny. Chtěl byste se tady třeba na stáří usadit? Jak si vlastně představujete svůj důchod?

No tak samozřejmě já už sem o tom uvažoval delší dobu, že bych si úplně jako ve stáří tady koupil nějakou chaloupku a že bych tady byl, protože je to kraj mojí maminky mám tady spoustu příbuzných protože maminka je z šesti dětí takže je to pro mě to nejmilejší místo v České republice.

Kdo z filosofů je vám nejbližší? Podle titulu vaší knihy Umění vládnout, by se mohlo zdát, že Machiavelli.

Já nemám nějakého blízkého filosofa speciálně i ve své knize Umění vládnou, cituji celou řadu různých filosofů, líbí se mi různé jednotlivé myšlenky, takže konkrétního nemám.

Jaké tři vlastnosti by měl mít mladý člověk, který by chtěl dosáhnout podobného úspěchu jako vy?

Tak já si myslím, že velmi důležité je být pracovitý, velmi slušný a řekl bych, že je důležité také nezávidět určitě je dobré být solidární a nebýt sobecký a lidem přát.

Vaše odlišnost vám přes veškeré útrapy v dětství nakonec pomohla k úspěchu v Čechách. Myslíte, že byste mohl stejným způsobem uspět i v Japonsku?

Tak já myslím, že každý může spět kdekoliv, ale předpokladem je dobře umět ten jazyk já sem měl velkou výhodu že většinu svého života sem prožil v české republice jsem v Japonsku žil jen deset let to znamená, že já jsem to tady velmi dobře znal naopak bych měl velký problém spíše v Japonsku to znamená že i přesto že ten jazyk ovládám také velmi dobře.

Jak vnímáte postavu Tomáše Bati, který s nedokončeným základním vzděláním prakticky vybudoval Zlín?

Tak já si myslím, že je důležité si uvědomit, že lidé, kteří se vlastní pílí vypracovali k úspěchu a uznání ve světě a zároveň měli pevné osobní a morální postoje, že ti by se měli stát vzory nás, naší společnosti, nikoliv fotbalista, pop star nebo nějaký účastník reality show v televizi. Z těch bychom si měli brát příklady. To znamená, že Tomáš Baťa patří mezi ty, které bychom si měli brát příkladem. Není to dostatečné ta propagace na státní úrovni. Mladí lidé si to dostatečně neuvědomují, není to zdůrazňováno to češství a hrdost na čechy a na moravu. Měli bychom být pyšní na naše lidi a brát je jako své příklady. To znamená, že myšlenky Tomáše Bati by se měly, když sem nahlédl do knížky jeho citátů, ta úvaha, ta je vysoce aktuální i dnes je to velmi zajímavý člověk.

Máte spíš český nebo japonský styl myšlení?

Tak já sem přebral myslím, že z obou dvou zemí důležité vlastnosti. Tatínek mě naučil starat se sám o sebe, nespoléhej na druhé, všechno si musíš udělat sám, protože ta japonská společnost je takto postavena k tomu kapitalismu. A maminka, protože z věřící rodiny, chodili jsme do kostela celé dětství a maminka po pořád říkala, abych byl hodný, ohleduplný a pomáhal lidem, takže takový mix té výchovy rodičů z obou stran.