Home Štítky Posts tagged with "vaření"

vaření

0

Lucky muffiny

V dnešním dílu rubriky Lucky jídla se pustíme do pečení s čokoládou. Pokud patříte mezi její milovníky stejně jako já, jistě máte rádi čokoládové muffiny s kousky čokolády – ty ovšem obsahují velké množství cukrů, tuků i kalorií, a proto jsem vyzkoušela dietnější variantu s proteinem a kvalitní madagaskarskou vysokoprocentní čokoládou. Vznikla tak dobrota plná bílkovin a složených sacharidů, která je ideální snídaní nebo dopolední svačinkou po cvičení.

Ingredience:

  • 70 g vloček
  • 1 lžička kakaa
  • 1 odměrka (25 g) čokoládového proteinu
  • 125 g odtučněného tvarohu (1/2 vaničky)
  • 1 velký banán
  • 2 vejce
  • 1 kostička 74% čokolády
  • 2 kostičky 74% čokolády (na ozdobu)

lucky tip 2

 

 

 

Postup

  • V mixéru rozmixujte vločky, kakao a protein.
  • Přidejte mokré ingredience – tvaroh, vejce a banán – a rozmixujte, aby mělo těsto hladkou konzistenci.
  • Přidejte dovnitř nalámanou nebo nastrouhanou kostičku čokolády, nalijte do košíčků na muffiny a ozdobte čokoládou nalámanou na větší kusy, která se krásně rozteče.
  • Pečte asi 20 minut na 160  – 170°C.

 

Výživová hodnota celé várky:

  • Energetická hodnota: 769 kcal
  • Bílkoviny: 58,4 g
  • Sacharidy: 75,4 g
  • Tuky: 23,8 g
  • Vláknina: 13,8 g

Náklady na suroviny: cca 40,-

Příští pátek se můžete těšit na recept na jednoduché nízkokalorické palačinky pouze z pěti ingrediencí.

Tento příspěvek mohl být publikován díky laskavé podpoře:

www.zrnkozdravi.czPokud se chcete stát partnerem některého příspěvku nebo rubriky, napište nám na email: redakce@zlinskynocnik.cz/web

0

Foto: L. Podolová

V nové pravidelné rubrice „Lucky jídla“ vám budeme přinášet recepty na zajímavá a současně nenáročná jídla, která si můžete snadno připravit doma a neměl by vás po nich popadnout žlučníkový záchvat. V roli kuchařky se představuje Lucie Podolová. „Jsem studentka práv a na brigádách mě můžete potkat za barem či v obchodech s oblečením. Delší dobu se zajímám o fitness a zdravou stravu, a právě díky tomu jsem objevila novou vášeň – pečení a vaření zdravých dobrot! Baví mě zkoušet nové recepty, upravovat si je, nebo i vymýšlet vlastní, a miluji, když je celý byt provoněný koláčem, který právě peču.

Dnes ráno jsem chtěla připravit ke snídani obyčejnou makovou ovesnou kaši, ale nakonec jsem při vaření popustila uzdu fantazii, přidala další ingredience… a vznikla sytá snídaně plná živin, kterou jsem nazvala Staročeská kaše.

Ingredience (na 2 porce)

  • 35 g ovesných vloček
  • 35 g pohankových vloček
  • 30 g máku (můžete dát i méně)
  • voda
  • mléko (já použila polotučné)
  • skořice
  • troška másla
  • med
  • 1 menší jablko

lucky tip 1

Postup

  • Smíchejte ovesné a pohankové vločky s vodou a mákem a nechte je chvíli nabobtnat.
  • Poté přilijte trošku mléka a vařte do zhoustnutí. Odstavte z vařiče, ochuťte medem, skořicí a vmíchejte trošku másla, aby měla kaše krémovější konzistenci.
  • Na závěr do kaše vmíchejte nastrouhané jablíčko, díky kterému bude kaše krásně nadýchaná, a můžete podávat! Jako ozdobu jsem tematicky použila vlašské ořechy a rozinky, můžete použít třeba i sušené švestky. Fantazii se však meze nekladou.

 Výživová hodnoty na 1 porci: 334 kcal

Náklady na přípravu dvou porcí: cca 25,-

Příští pátek se můžete těšit na recept na Proteinové čoko-muffiny.

Tento příspěvek mohl být publikován díky laskavé podpoře:

www.zrnkozdravi.czPokud se chcete stát partnerem některého příspěvku nebo rubriky, napište nám na email: redakce@zlinskynocnik.cz/web

0

autor: Jan Švec

Nabitý víkend nachystali zaměstanci centra Zlaté jablko ve Zlíně. Na sobotu 25. října připravili speciální prodlouženou verzi nočního nakupování zvané Long shopping night. Návštěvníky čeká už od odpoledních hodin řada akčních nabídek, pestré aktivity pro děti a originální gurmánské a barmanské zážitky. Večerním programem provede moderátorka Gabriela Partyšová, která v 19 hodin přivítá na pódiu exkluzivního hosta – skupinu 4tet Jiřího Korna. Po jejich hudebním vystoupení zahájí uvaděčka módní taneční show s Miss Earth 2012 Terezou Fajksovou, při které diváci uvidí aktuální kolekce letošního podzimu. Mezi jednotlivými módními bloky bude potom na pódiu k vidění i barmanská show mistra světa v míchání nealko nápojů a barmana roku Achima Šipla nebo žhavé taneční vystoupení u tyče.

„Chtěli jsme přinést nejen atraktivní zážitky pro každého, ale také možnost využít akčních nabídek u jednotlivých prodejců v delším časovém úseku. Tak, aby lidé stihli během night shoppingu nejen nakupovat, ale mohli se také pobavit nebo si třeba nově užít i originální gastronomické zážitky,“ vysvětlil prodloužení oblíbené akce ředitel centra Jiří Kratochvíl.

I přes svůj název startuje Long shopping night už v 15 hodin halloweenským programem s kouzelníkem Jirkou Hadašem, který doprovodí i další aktivity pro děti jako je malování na obličej, bubble show, dílničky pro děti či modelování z balónků.

V programu se najde vyžití i pro gurmány. Kuchyni restaurace TamTam totiž pouze pro tento den ovládne Miroslav Husák – držitel řady prestižních ocenění a špičkový brněnský šéfkuchař, který vařil i pro Její Veličenstvo královnu Alžbětu II., papeže Benedikta XVI., české prezidenty a další VIP osobnosti. Se svým neméně slavným kolegou Stanislavem Zukalem připravil originální tříchodové degustační menu, které od 18 hodin mohou ochutnat hosté restaurace v horním patře. Kdo by však rád zažil ještě něco víc netradičního, může se těšit na degustaci molekulární gastronomie v podání Achima Šipla nebo prezentaci světových značek doutníků. Celá show končí hodinu před sobotní půlnocí.

Hned v neděli je na pořadu další akce, tentokrát především pro děti. Malí návštěvníci se mohou těšit na povídání s cestovatelem a dobrodruhem Richardem Jaroňkem. Jeho vyprávění o Africe začíná ve 14 hodin v největším sále multikina Golden Apple Cinema. Cestovatel diváky mimo jiné naučí poznávat stopy a kůže jednotlivých zvířat. Povídání je určeno pro děti od čtyř let, ale leccos zajímavého se mohou dozvědět i dospělí.

0

autor: Kateřina Balajková

Autogramiáda známé české kuchařky Dity Pecháčkové se uskutečnila v úterý se v prostorách knihkupectví NeoLuxor Books v centru Zlína. Televizní tvář je známá ze svého pořadu a stejnojmenné vydané kuchařky Deník Dity P.  Akce se zúčastnila více než stovka jejích fandů, kteří si odnášeli podpis, případně společnou fotografii se stále usměvavou Ditou Pecháčkovu. „Ve Zlíně jsem teď byla po třiceti letech. Moc toho o něm nevím, ale prý tady máte hezký Lesní hřbitov. Ty já ráda,“ přiznala Pecháčková a pobavila tím obecenstvo.

Komentovat, označit přátele a udělit like jednotlivým fotografiím můžete přímo v galerii na Facebooku.

[fbphotos id=832366013459806]

0

Autor: Jan Švec

Známý český šéfkuchař a v současné době především spolumajitel a manažer několika pražských restaurací přijel 21. ledna poprvé do Zlína, a to na svou autogramiádu. V rozhovoru, který následoval, vyprávěl o svých zkušenostech s natáčením televizních pořadů, o tom jaké jeho receptáře budou ještě letos k dostání v knihkupectvích, i o srovnání kvality gastronomie v České republice a v zahraničí. „Není žádná ostuda si přiznat, že to neumím stejně dobře jako ostatní,“ tvrdí Zdeněk Pohlreich.

[youtube]Layv-K7iHtk[/youtube]

Myslíte si, že uvařit dobré jídlo dokáže každý?

Myslím, že dobrý jídlo by měl bejt schopnej uvařit… skoro každej. Asi úplně každej ne, jsou výjimky, kdy to ti lidi ani nezvládnou. Ale není na tom nic složitýho. Při troše tréninku by to časem měl zvládnout každej.

Je to podle vás o tréninku, nebo je potřeba i talent?

Profesionální vaření je samozřejmě i o talentu. Ale na doma by měla stačit trocha tréninku. Talent bez tréninku sice nic neznamená, takže konečnej výsledek je určenej tím, jakej kdo má talent nebo jak na tom kdo pracoval. Ale myslím, že normální lidi, pokud se naučí běžné zásady, by s tím neměli mít problém.

Jaký máte názor na českou kuchyni a’la Magdalena Dobromila Rettigová?

Magdalena Dobromila Rettigová byla svýho času kuchařka světovýho formátu. Když si dneska člověk otevře nějakej výtisk tý její kuchařky, tak je to radost. Je to krásné čtení. A je to neskutečně zajímavý i surovinově. Přece jen v tý době – co všechno tady bylo k mání? Kdybychom postavili Magdalenu vedle nějaký velikánů třeba francouzský gastronomie, tak v tý době ona byla světová kuchařka a stejně jako se ta gastronomie rozvíjela třeba v tý Francii, tak by se měla proměnit i tady.

Inspiroval jste se někdy její kuchařkou?

Občas si v tom člověk čte, ačkoli je to hodně poplatný tý době. Hromada těch věcí je dneska složitě použitelná, ale hlavní jsou tam ty přístupy a taková ta péče. Byla to krásná doba, kdy ženský neměly žádný jiný starosti než uvařit pořádný jídlo a udržovat domácnost a rodinu. Kouká se na to hezky a inspirativní to zcela určitě je.

Berete zlepšování kvality vaření v České republice jako své poslání?

Určitě ne. Já nevěřím na poslání. Dělám svoji práci a nějakým způsobem v televizi dělám něco, co by mělo bejt zábavný. Nemyslím si ale, že jsem nějaký Mesiáš, kterej to tady má spasit.

Myslíte si, že vás tak lidé vnímají?

Možná, že by mohli, ale není to cílem. Já mám svejch starostí dost. (směje se)

Jak dlouho jste si zvykal vystupovat před kamerou?

Nezvykal jsem si vůbec. Pustili jsme to a jelo se.

Připadalo vám to přirozené?

Docela jo. Moje obrovská výhoda byla v tom, že jsem se pohyboval v prostředí, který je mi důvěrně známý. Z toho člověk vždycky čerpá určitý sebevědomí. A to, že se tam motá ta kamera, člověk asi úplně nevnímá.

Když jste tedy byl ve známém prostředí, radil jste někdy štábu, co by mohlo být dobré natočit?

Určitě. Vždycky, když jsme tam viděli nějakou blbost, tak jsem se na to snažil upozornit. Například si pamatuju, že hned v prvním díle Ano, šéfe! byla krásná scéna, kdy jsme hledali cedník v celý kuchyni a našli jsme takovou sešlapanou věc divnou. (naznačuje plácáním rukama) A říkal jsem, že to tam chci mít, protože mi to přišlo strašně vtipný. Často se čeká na nějakou tu bombu, která ten díl samozřejmě udělá zajímavej.

Když jste měl v pořadu samostatné komentáře před kamerou, zvládal jste je na první pokus, nebo bylo potřeba je natočit i vícekrát?

Ty výběhy, jak jsme tomu říkali? To se moc netrénovalo. Oni mě vždycky potřebovali chytit, když jsem byl ještě ve formě a rozčílenej, nebo když ten zážitek byl čerstvej. Pak se to dělalo dobře.

Spousta vašich výroků z televize zlidověla. Napadaly vás při natáčení spatra?

Jo, to jsou věci, který člověk vůbec nepřipravuje.

Byly všechny ty výrazy z vaší hlavy?

Nějakým životem k tomu člověk dojde. Někde jsem to slyšel, od někoho, nebo nějak se to zrodilo. Já to nedokážu ani pořádně analyzovat. Když čtu knížku, která k pořadu vyšla, tak si i říkám „To snad není možný, že to člověka napadlo.“

Jak vypadá vaše typická snídaně?

Buď jím něco, co je z vajíček, anebo müsli. A kafe… KÁVA. Ve větším množství, než malém.

Dodržujete snídani každý den?

Ano, naučil jsem se po ránu jíst. Dost dlouho jsem to ignoroval, ale jelikož to teď nemám jako dřív, kdy jsem byl rád, že jsem se sbalil a běžel někam, tak se vždycky snažím nasnídat.

Míváte tedy v současnosti volnější program než dřív?

To určitě, obzvlášť ráno. Vstávám hodně brzy, okolo šestý. Než se všichni v domě vzbuděj, mám čas se postarat o sebe.

Co je náplní vaší práce coby spolumajitele několika restaurací?

Moje práce je především marketingová, myšlenková ve smyslu toho, že vymýšlíme nová menu, nové koncepty. A jak s oblibou říkám, jsem trenér našich zaměstnanců. Učím je, jak hrát a pak je hlídám, aby to hráli tak, jak chci já.

Provozujete třeba italskou a japonskou restauraci. Máte v plánu otevřít další tematický podnik?

Něco se rýsuje v horizontu asi dvou let. Uvidíme, jak to dopadne.

Co by to mělo být?

Naše firma se specializuje na provozování stravovacích úseků třeba v hotelech. A rádi bychom se rozvíjeli v tomto směru.

Kdo vaří nejvíc u vás doma?

Já vařím hrdě. (vyhrkne a ukazuje palcem na sebe)  Sem tam vaří moje žena, ale většinou já.

Vaříte někdy spolu?

Vaříme, povídáme si u toho, dáme si skleničku… Je to prima strávený čas, mám to rád.

Experimentujete doma při vaření?

Ani moc ne. Spíš vaříme něco, co jsou schopný jíst i děti.

Je některé jídlo vaše nejoblíbenější?

Mám rád všechny ryby a mořský plody. Jediný jídlo ale neumím jmenovat.

Proč jste si oblíbil právě takovou kuchyni?

Je mi po ní dobře. Cejtím se po ní lehce. Nemám rád těžký jídla, pocit přejedení a nacpanýho žaludku. To je pro mě za trest.

Chystáte se v blízké době vydat další receptář?

Letos bych chtěl udělat dva. Uvidím, jestli to stihneme. Na jednom už pracujeme a asi zvládneme ještě druhý.

Jak budou zaměřené?

Jeden by měl být o vaření venku, volně navázat na grilování. Vaření v přírodě, nebo na zahradě, to mám rád. A myslím, že celosvětově v poslední době narůstá obliba venkovního života a chtěli bychom si v tom krátkým létě něco užít… A ten druhý by měl být o vaření doma. O jednoduchých receptech, který jsou lidi schopný zvládnout – rychle a ekonomicky samozřejmě.

Máte ambice napsat i jiný žánr?

Ježiš, to vůbec. Ani mě to nikdy nenapadlo. Já neumím psát. Jsou lidi, který tvrděj, že bych měl napsat autobiografii, ale nejsem si jistý. Musím to nechat uzrát. Nejsem schopnej to dělat úplně na objednávku.

Býváte zván do zahraničních restaurací jako hostující kuchař?

To nikdy, do ciziny nikdy. Na Slovensko mám jet někdy v únoru, pokud je to už cizina. A neděláme to ani my. Stojí to hromadu peněž a je to takový gesto, o kterém si nejsem jistý, že je dobrý.

Co může nadobro zničit pověst restaurace?

Třeba pokud jsou nějaký zdravotní rizika, tak to pověsti určitě neprospívá. Ale myslím, že nejvíc a nejspolehlivěji restauraci zabije to, když podává nevyrovnaný výkony. Základ úspěšný restaurace je, aby na ni bylo spolehnutí. To je třeba důvod, proč fastfoodové řetězce válcují zbytek. Není to sice žádnej zázrak, ale je to pořád stejný. V dlouhodobým měřítku to platí daleko líp, než když je ten podnik čas od času dobrý.

Všiml jsem si, že vaše restaurace Café Imperial je od prvního ledna nekuřácká. Následujete tím současný trend, nebo to byl požadavek vašich hostů?

V podstatě jsme vyšli vstříc požadavkům naší klientely. Trend asi není to správný slovo. Já jsem se tomu trošku bránil, protože mám pochopení pro to, že lidi mají nějaký hříchy nebo slabosti. A zdá se mi, že ta protikuřácká hysterie je kolikrát i za hranicí normální lidský tolerance. Je ale fakt, že bychom s tím měli víc starostí než prospěchu. Stejně se stávalo, že ta restaurace byla z devadesáti procent obsazena lidma, který nechtěli kouřit a tento světový vývoj už asi nikdo nezastaví. Myslím, že už dávno měl v České republice existovat nekuřáckej zákon, že se nemá kouřit v žádných veřejných prostorách. Jenže mudrlanti v parlamentu pořád přemýšlí, jak to udělat tak, aby se to líbilo všem a bojí se rozhodnout. Tak jsme to museli rozhodnout za ně.

Co byste poradil lidem, kteří by si chtěli jednou za život zajít do luxusní restaurace a jsou nervózní z toho, jak se mají chovat u stolu a neporušit tamní zvyklosti?

No já bych jim poradil, aby se starali o to, aby to nemuselo být jednou za život. (usmívá se) Víc pracovat, víc vydělávat a chodit častěji.

A kdyby se to nepovedlo a přece by chtěli přijít?

Tak je to blbý. Takhle to je a není to nic asociálního. Člověk prostě nemůže konzumovat věci, na který nemá peníze. Nevidím to jako žádnou nespravedlnost. Já bych si taky chtěl vozit zadek v mercedesu, ale taky na to nemám peníze. A libí se mi Lamborghini Gallardo, ale nemám na něj peníze, tak ho nemám.

Nepřemýšlel jste někdy o vytvoření pořadu zaměřeného na etiketu stolování?

Vůbec ne. Já mám pocit, že se restaurace strašně demokratizujou. Lidi tam už nemusí chodit supr oblečený, ani do hodně dobrejch restaurací. A nemusí tam chodit vymóděný a jíst s lokty u těla. Celý je to volnější a svobodnější. Mně etiketa v podstatě nezajímá, nic mě na ní nevzrušuje.

Co byste poradil mladým lidem, kteří by se chtěli stát dobrými profesionálními kuchaři?

Základ je sehnat kvalitní praxi. Pokud by byla v zahraničí, tím lépe.

Navštívil jste nějaké kuchařské učiliště?

Navštívil jsem hotelovou školu v Mostě, kde si myslím, že to dělají hodně dobře. Praktikujou jen v cizině a na těch dětech je to hodně vidět. Málo platný, v tý cizině se to dělá líp než tady. Je to jako s fotbalem. V Anglii se taky hraje liga lepší než tady a kouká na to sedmdesát tisíc lidí a je to prostě jiný. Není žádná ostuda si přiznat, že to neumím stejně dobře jako ostatní. Podstatný je to pochopit a zařídit se podle toho.

V čem je podle vás ten základní důvod.

Já si myslím, že ten je ekonomický. Je to zase stejně jako s tím fotbalem. Ty lidi mají víc peněz, víc utrácejí… A jelikož gastronomie je spojená nádoba s ekonomickýma možnostma a s kupní silou obyvatelstva, tak je to všechno o tom.

Může to být větší snahou v zahraničí, nebo i ta souvisí s penězmi?

Když to zase přirovnám k tomu fotbalu, oni si to tam nemůžou dovolit odchodit. Tady je to každýmu jedno. Ta kultura je prostě jiná. Ty lidi se tam na hromadu věcí nevykašlou, je to na profesionální úrovni. Podle toho to pak vypadá.

Jaký dojem jste měl z učiliště, na které jste chodil?

Když jsem tam byl já, tak jsme byli dobře vedenej učňák. Nedovolovali jsme si žádný excesy, který si dovolujou děti dneska. To bylo zcela výjimečný.

Původně jste se na kuchaře učit nechtěl. Měl jste ze začátku k učení averzi?

Samozřejmě když je ti patnáct a najednou se musíš zavřít do sklepa, kde je padesát stupňů, tak tě to moc nebaví. Kamarádi lítají po venku a ty jsi v práci, starý kuchaři ti nadávají, že to děláš blbě… Žádná radost to není, ale nemá cenu si stěžovat, že to je náročný. Dneska máme ve zvyku těm dětem tu cestu umetat až moc a myslím, že jim to neprospěje do budoucna. Těžkej začátek je vždycky dobrej.

Kdy přišel ten zlom, kdy vás vaření začalo bavit?

Asi za dva roky. Přišlo mi to strašně cool. Měl jsem pocit, že to umím, ve společnosti starých chlapů jsem se cítil dospělej a líbily se mi jejich kecy. Abys dělal něco, co tě má bavit, tak se to potřebuješ naučit. A čím víc se to učíš, tím víc tě to baví.

Vnímal jste už tehdy, že to chcete dělat pořádně a dostat se až na dnešní úroveň?

Ani moc ne. To asi málokdo vnímá v šestnácti, v sedmnácti. Chtěl jsem to dělat vždycky dobře a docela rychle jsem pochopil, co je dobrý a co je špatný. Snažil jsem se zařídit podle toho.

Máte nějakou osobní vzpomínku na Zlínsko?

Nemám. Ale když tak koukám na ten Zlín, říkám si, že ten Baťa stejně musel bejt šikovnej. Ty domky… má to nějakýho ducha, není to úplně blbý.

0

Nejstarší archeologické nálezy na Slovácku pochází už ze starší doby kamenné. Čtyři století před novým letopočtem osídlili kraj Keltové. Pak přišli Germáni a jejich protivníci Římané. Ti začali budovat opěrné body při cestě na sever a poprvé se zde počala pěstovat vinná réva. V době Velkomoravské říše (9. století) byl kraj centrem náboženské a politické moci. Středověk ovšem představoval pro východní část Slovácka poměrně neklidné a nebezpečné pohraniční pásmo mezi Moravou a Uhrami. Situace se stabilizovala až v druhé polovině 18. století. Začalo se osídlovat dosud nekolonizované území na hranicích s Uhry. Množství přírodního bohatství neprostupných lesů a minerálních vod, položilo základ dnešním lázním v Luhačovicích.

V minulosti málo obhospodařované území vydalo dnešní době poklady, jako jsou relativně čistá příroda, původní odrůdy starých ovocných stromů, zachované velké množství lidových krojů, písní a mnohá další gastronomická překvapení. To vše přijel v roce 2010 obdivovat i britský následník trůnu princ Charles, velký propagátor ekologického zemědělství.

Dnes se dá oblast projet i na kolech po dobře značených cyklistických stezkách a ochutnat nepřeberné množství vín od místních vinařů. Vinice v obci Vlčnov vlastnili v minulosti i rodiče učitele národů Jana Amose Komenského. Cestou na východ ustupují vinice ovocným stromům, převážně švestkám a jabloním. Jak píše turistický průvodce: Vinaři se zde vyskytují pouze jako turisté, protože v konkurenci místních pálenek a různých destilátů, by vůbec neměli šanci. Kdo by chtěl abstinovat, může ochutnat minerální vodu Slatina v Suché Lozi. Tu již roku 1580 brněnský městský lékař a fyzik Tomáš Jordán z Klausenburgu uvedl jako léčivou. Kdo má chuť na něco ostřejšího, může se vydat ještě více na východ. Před hranicí se Slovenskou republikou, v obci Žítková, vás může místní vědma, zvaná bohyně, pohostit žmolkovicí, což je místní pálenka. Ta se pije teplá s rozpuštěným špekem. Pokud ucítíte ve vzduchu vůni smažených koblihů, máte stoprocentní jistotu, že se nacházíte v obci Komňa. Ta je vyhlášená masopustní obchůzkou. V neposlední řadě se pyšní titulem Vesnice roku 2011.

To, co vytváří typickou chuť Východního Slovácka, jsou lokální suroviny. Najdeme zde staré odrůdy ovocných stromů. Kdo by nechtěl ochutnat z jabloně lidovým jménem kožuchy, jadernička moravská, rozmarýnky, kočičí hlavy, skoráky, štrklávky, vrbiálky či  svatojánky. Z hrušní třeba hniličky, špinky, václavky, ovesňačky, žitňačky, čižmanky, zadrhovačky, hnojůvky a jakubiánky. Modré ovoce nese názvy jako třeba kozí cecky, gulovačky, prdlačky, kolomaznice, bystřičky, pavlůvky či bosenky. Staré odrůdy, na kterých si místní patrioti velmi zakládají, nepotřebují chemickou ochranu jako nové odrůdy. Navíc jsou odolné místním klimatickým podmínkám.

Při vší té rozmanitosti musí být jasné, že pokud si dáte ovocný koláč stejného receptu na horním nebo dolním konci vesnice bude to chuťově odlišný zážitek.

V roce 1996 vyhlásilo UNESCO v části Východního Slovácka Biosférickou rezervaci Bílé Karpaty. Je to oblast o rozloze 715 km2. Typickým prvkem krajiny jsou květnaté orchidejové louky se solitérními stromy, doplněné o mokřady. Tyto biotopy hostí největší množství orchidejí v České republice a patří k nejbohatší a druhově nejpestřejším ve střední Evropě. Daří se zde proto včelařství a produkty ze včel významně obohacují i místní kuchyňi.

Na louky a pastviny se vrací dobytek a pomalu se začíná s agroturistikou. Na talíře turistů se dostávají produkty, které se v lokalitě vypěstují a v čerstvosti nemůžou mít konkurenci. Domácí zabijačky neodmyslitelně patří k místnímu koloritu a je to obyčejně nejdůležitější událost roku. Podle místních lidí se rok dělí na ten před zabijačkou a po zabíjačce. Často se na stůl dostane i zvěřina, která tady nachází útočiště. Je to především srnčí, mufloní, daňčí a kančí maso.

0

 

Při nedávné autogramiádě podnikatele, kuchaře a propagátora kvalitní gastronomie, Romana Vaňka, jsme pro Váš připravili tento rozhovor. Ve zlínském knihkupectví jsme se nad domácím frgálem bavili o stavu české gastronomie, o médiích i třeba o vegetariánech.

 

Vystudoval jste uměleckou školu, využíváte tyto své znalosti i při vaření?

Každý talíř, který dáte dohromady, je umění. Každý talíř má mít svoji logiku. Na první pohled by mělo být vidět, to co je na tom talíři nejdražší, nebo s čím jsem si dal největší práci. Čili jestli udělám nádherný, dokonale propečený biftek, tak bych ho asi neměl celý zalít nějakou omáčkou a dát k tomu šestnáct knedlíků. Kuchař by měl určitě mít ve výtvarnu trošku jasno.

 

Stál jste také u zrodu Studentských listů, jaký je Váš názor na česká média?

Tam se nás tenkrát sešlo víc. Vlastně dneska samí titáni jako šéfredaktor Studentských listů Pavel Žáček, Bohuš Pečinka, dneska je v Reflexu, Dan Hrubý a tak dále. Mám hrozně rád třeba Radiožurnál. Média studuji velmi intenzivně, protože dneska gastronomii bez médií nemůžete nějakým způsobem protlačit. Co mě ale baví je, že už ty rozhovory nejsou takové, jaké bývaly třeba před pěti lety: „Teď nám řekněte, čím nahradíme tohle“. Nahrazování, to je vlastně to, co tady vzniklo za totáče, nemáš–li tohle, tak tam dej ono, a to je vlastně největší vražda v české gastronomii vůbec. Mám–li uvařit jídlo, které bylo nějak vymyšlené, tak ho prostě nemůžu něčím nahradit. V tom je to kouzlo babičkovské kuchyně, ve které nic není nahrazeno. To je celé. Jenom my si tady v Čechách myslíme, že tu kuchyni uděláme takovou krásnější a načančanější, ale bohužel to končí úplně zbytečně nějakým polským kuřetem napraným fosfáty. A až se tady toto podaří vymítit, tak bude dobře. A ještě jedna věc se změnila. Novináři se začínají mnohem víc zajímat o gastronomii jako takovou, to taky nebývalo. Dřív to bývalo: „Hlavně nám dej recept,“ dneska se zajímají víc. Já jsem se asi tři roky zpátky pohádal v České televizi s jedním novinářem. Říkal jsem mu: „Hele tak té české gastronomii pomožte vy, kdo jiný. Stejně tak, jako to udělali v Británii, kde dneska mají Britové všechno stoprocentně British, tak proč by to nemohlo vzniknout tady?“ No a ten novinář mi tenkrát řekl, že si asi myslím, že jsou nějaké PR agentury. O nezávislosti novin v této zemi si můžeme povídat dlouhé příběhy, ale tady se napíše, že je Tesco a Kaufland blbé, jenom když nebudou inzerovat, jinak se všichni bojí. To je normální zákon byznys, ale kdo jiný tomu může pomoct, vždyť dneska se vyhrávají a prohrávají války s novináři. Nevidím nic špatného na tom, pomoct této zemi slušně jíst, to je celé.

Založil jste školu vaření, Pražský kulinářský institut, připravujete rozšíření o regionální pobočky?

Ne. Často slýchávám, že máme v Napajedlích sesterskou organizaci, nicméně tomu tak není a nikdy jsem jim nepomáhal. Prakul asi zůstane jeden jediný. Pomáháme samozřejmě mnoha restauracím na nohy, padlým andělům, lidem, kteří jsou v gastronomii v červených číslech, ale nechystám se v nejbližší době udělat novou gastronomickou školu. Možná, někde někdy uděláme nějaký kurz, ale nechystám se to dělat ve větším množství. Mám ještě totiž mnoho nápadů, o kterých se jistě brzy dozvíte.

 

Jak vznikl nápad na internetový pořad Peklo na talíři?

Když jsem udělal se Zdeňkem Pohlreichem pár dílů Ano, šéfe, tak jsme spolu natočili Na nože a pár dalších pořadů. Chtěl jsem jenom lidem v této zemi otevřít oči, protože si myslím, že veškeré takovéto české bonzáctví a vychcánkovství, takové to brblání v hospodě, že to všechno začíná u jídla. Jestliže budu dobře jíst, tak ze mě nebude takový kretén, který se prostě schovává za přezdívky a píše pomluvy a takové. V Čechách se totiž úspěch zásadně neodpouští Podle mě je to v jídle, protože ta rovnice je naprosto neúprosná, dobré jídlo znamená dobrá nálada, a to znamená zdraví. Shodou okolností za mnou přišel Lukáš Záhoř, což je šéf Streamu a Martin Krušina, který Peklo na talíři režíruje. Já jenom vymyslím námět, ale on je ten, který mě zkracuje, aby to prostě mělo koule.

 

V čem se podle Vás liší přístup Čechů k jídlu?

Nedělejme mezi lidmi rozdíly. Nedávno mi v televizi říkali: „ No jo, ale Češi chtějí ceny.“ Já vám něco řeknu, tuhle planetu jsem viděl několikrát a všude na světě chtějí ceny. Jenom existují země, kde už jim stud nebo logika nedovolí jít pod nějakou hranici, kde my teprve začínáme, protože v mnoha případech my opravdu vyžíráme popelnice, nevím jak jinak to říct. Teď je v Praze dokonce trend, že vznikají sítě prodejen s potravinami s prošlou lhůtou. Rozumíte, tak to už není normální. Ať mi nikdo neříká, že je to o penězích. To Češi z Čechů dělají prasata a krysy. Měl jsem nějakou autogramiádu v Brně a po ní mě zastavila dívenka a říká: „Podívejte se, já nejsem žádný lumen, vychodila základní školu, jsem prodavačka, manžel mě opustil a mám malé dítě, takže co si myslíte, že mám dělat? Prostě si jdu a tu grónskou pomazánku si koupím.“ A já jsem jí na to odpověděl, že to dělat nemusí, vždyť stačí vzít celer, kus slepice, majolku, a že si udělá stejnou pomazánku, jakou mi dělala máma, když jsem byl malý a taky neměla peníze. A ona mi na to odpověděla, že na to nemá čas. Tak co po mně chce? Já jí návod na život nedám. Považuji za neřest, že potraviny, které jsou zabaleny do privátních značek jsou na hranici zoufalství. V jiných státech by to nevzali ani jako špatný vtip. A jestliže vám tady prodají šunkovou pizzu, která má v sobě 0,07% masa, tak to není normální.

 

Co byste poradil studentům na kolejích?

No, tak koleje, to jsou prostě šmakulády. To je a bude vždycky taková patlála patlála. Student na koleji si nikdy nebude vařit nějaký čtyřhodinový vývar a nepůjde si udělat jehněčí. To je prostě nesmysl. Já si myslím, že když si studenti projdou tou gastronomickou pornografií na kolejích, tak o to lépe budou potom vařit. Rozhodně nejíst vepřové konzervy privátních značek supermarketů. Studenti jsou budoucnost národa, tak je třeba použít selský rozum. Je jasné, že když si koupím klobásu za pět korun, tak to maso ani nevidělo, toho je potřeba se určitě vyvarovat.

 

Jaký je Váš názor na vegetariánskou stravu?

No, já vegetariány považuji za takové padlé anděly, kteří se snad jednou vrátí na pravou cestu. Vegetarián to je prostě takový sektář. Člověk se narodil od toho, aby jedl normálně. Člověk je všežravec. Vegetariáni nejsou frajeři, za frajery považuji jedině imediány, protože ti pijou jenom vodu a žijí ze slunce. Prostě vegetariáni pro mě nejsou lidé, kteří vědí, co je dobré jídlo. Hlavně to nepatří sem k nám. To patří do Indie, a to jenom do některých státu. Takže tímto zdravím všechny vegetariány. Třeba proti tofu nic nemám, to je klasický produkt nejen japonské kuchyně a je to bezvadná věc. Tofu najdete i v naší poslední kuchařce o sushi. Celkově je ta zdravá výživa pochybná, oni si myslí, že když si rozmlátí semínka a budou k tomu přikusovat mrkev, že budou zdraví. Ale zdravé je se nepřežírat. Když si děláte třeba kachnu, tak ta kachna nemusí plavat kraula v oleji. Na to musíte být dobrý kuchař, abyste udělal dobré vegetariánské jídlo, tak abyste v té zelenině nezničil veškeré vitamíny. Rozhodně to není tak, že když si uděláte pohankovou kaši, že jíte zdravě.

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=1d5ixs_Ib7U[/youtube]

0

Zakladatel Pražského kulinářského institutu, kuchař, labužník a v neposlední řadě moderátor internetového pořadu Peklo na talíři, Roman Vaněk, dorazil včera do Zlína. V knihkupectví v centru krajské metropole podepisoval zájemcům své knihy, v nichž se snaží povznést českou gastronomii a přiblížit vaření i mladé generaci. „Mojí starší dceři je čtrnáct let a podle normální kuchařky nic neuvaří. Proto jsem se řídil podle ní a tyto knihy sestavoval tak, aby z nich zvládla vařit i ona,“ vyprávěl před autogramiádou Vaněk. Zájemců o podpis se sešlo několik desítek. Zlínský nočník se spolu s agenturu Merlin Design na akci podílel jako mediální partner. Čtenáři se mohou brzy těšit i na interview s Romanem Vaňkem.

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=1d5ixs_Ib7U[/youtube]

 

Komentovat, označit přátele, sdílet a udělit like jednotlivým fotografiím můžete přímo ve fotogalerii na Facebooku.

[fbphotos id=538697209493356]

0

Tvůrce videoblogu „Peklo na talíři“, propagátor klasické české gastronomie, zakladatel Pražského kulinářského institutu a v neposlední řadě také autor kuchařských knih, Roman Vaněk zavítá v pondělí 12. listopadu do Zlína. V tento den se mezi 16. a 17. hodinou v prostorách knihkupectví Kanzelsberger na náměstí Míru uskuteční slavnostní uvedení jeho dvou nových knih. Kuchař přijede představit publikace Kouzlo kuchyně Čech a Moravy aneb Dědictví našich babiček a Sushi Doma krok za krokem. Po krátkém uvedení obou knih bude následovat autogramiáda za účasti autora a také jeho dvou hostů: Mirka Horáka a Jitky Holanové z Hospody Kyčerka ve Velkých Karlovicích. Zlínský nočník je mediálním partnerem akce a přinese fotoreport, snad i rozhovor.