Hlavní stránka Kultura 🥁 Hanz Sedlář: Z Kroměříže mezi českou bubenickou špičku

🥁 Hanz Sedlář: Z Kroměříže mezi českou bubenickou špičku

Hanz Sedlář se ze studenta elektrotechniky v Otrokovicích přeměnil a vypracoval na uznávaného bubeníka a úspěšného profesionálního hudebníka. Založil hudební skupinu Segment, se kterou zabodoval v televizní talentové soutěži, bubnuje v kapele Janka Ledeckého, tvoří vlastní hudbu se dvěma autorskými projekty a kromě toho také skládá hudbu pro televizi, reklamu nebo třeba univerzity. 

JSI MUZIKANT? – Rozhovor zaměřený speciálně na muzikantské záležitosti najdeš na >> www.prokapely.eu

Kdy jsi začal hrát na bicí?

Bubnovat jsem začal až docela pozdě, asi v sedmnácti. Předtím jsem ale hrál od pěti let na klavír, takže základní hudební průpravu jsem měl.

Na bicí jsem pak začal hrát vlastně z nutnosti. S klukama jsme založili kapelu Segment, tehdy to byla taková zábavovka a moc jsme nehráli, jenom na zkušebně. Ale když mi bylo těch sedmnáct, tak jsme měli problém s bubeníkem. Ten pak odešel, a než jsme někoho našli, tak jsem si na zkouškách sedal za bubny já. Jenomže se mi to tak hrozně zalíbilo, že jsem u toho zůstal a nikoho jsme už nehledali.

Když je řeč o tvojí první kapele Segment, měli jste s ní i docela zajímavé období…

Ano, to bylo v roce 2011, kdy jsme se probojovali až do finále soutěže Československo má Talent.

Předpokládám, že vám to tehdy dost pomohlo…

Hodně, úplně brutálně nás to nakoplo. Vůbec nelituju, že jsme tam šli. Přineslo nám to hromadu věcí, ať jsme přijeli kamkoliv, tak nás najednou všude znali, na Slovensku i v Česku. Taky jsme si mohli konečně začít brát peníze za vystoupení, což je u začínajících kapel v dnešní době a tady u nás skoro nereálný. Bylo to prostě super.

A to jste přitom nevyhráli…

Ne, dostali jsme se do finále a stačilo to. Fanoušky jsme získali úplně raketovým tempem a šlo to šíleně nahoru.

Takže bys kapelám doporučil zkusit nějakou televizní soutěž?

No…Ono je to sice jenom osm let nazpátek, ale přece jenom je to dneska už jinde. Podle mě mají ty soutěže ještě nižší váhu, než měly v té době, a to už měly docela nízkou. Už když jsme tam byli my, tak to nebylo třeba jako ta první řada Superstar.

Teď už Segment neexistuje, kdy a jak skončil?

Bylo to dva roku po Talentu v roce 2013 a mohly za to vztahy v kapele. Prostě jsme si to pokonili sami. Našláplý jsme to měli skvěle, všechno nám tak nějak fungovalo, ale všichni jsme byli mladí, horký hlavy a tak přišla nějaká ta ponorka. Do toho nevybouřený ega… Dneska by to fungovalo třeba úplně jinak.

Lidi si Segment ještě pamatují, nechystáte třeba comeback?

Jo, pamatují a často se nás na to ptají. Ale tohle bych asi nechal zatím otevřený. Teďka fakt nedokážu říct, co se stane. Kapely se dávají dohromady třeba po dvaceti letech, že jo…ono je to pět let a stát se může cokoliv. S klukama jsme v kontaktu a normálně se bavíme, ty vášně už vyšuměly. A shodou okolností jsme se dokonce všichni nezávisle na sobě postupně přestěhovali do Prahy.

Kam jsi směřoval po éře Segmentu?

Chyběl mi nějaký vlastní projekt, takže jsem se pak dal dohromady se skvělým kytaristou Davidem Uherem a rozjeli jsme Drumphonic, kde se hudebně a bubenicky vyžiju. Není to mainstream, nehrají nás pořád dokola v rádiu, ale na to, že je to instrumentální muzika, tak si myslím, že se nám docela daří a rozhodně nás to baví. Neženeme se za nějakým cílem, vyprodávat haly nebo tak, prostě nás to baví.

Neuvažovali jste o tom, že byste k sobě do Drumphonic přibrali nějaký zpěv?

Určitě jo, už jsme si několikrát chtěli vzít hosta na album, že bychom tam měli dvě nebo tři zpívané věci, a měli jsme to už rozjednaný i s docela známýma zpěvákama, třeba s Honzou Toužimským z Arakainu, ale vždycky to z nějakýho záhadnýho důvodu neklaplo. Oni třeba zrovna odjeli a nemohli to natočit, a my už jsme tu desku potřebovali mít hotovou, tak jsme to nelámali přes koleno, nechali jsme to být…necháváme tomu absolutně volný průběh a netlačíme na to. Rozhodně se tomu nebudu bránit, když přijde nějaká příležitost, ale není to tak, že bych hledal přes inzerát zpěváky.

Kolik je kolem Drumphonicu lidí?

Vlastně jenom my dva.

Takže když jedete hrát, tak přijedete prostě dva?

No, jak kdy. Někdy hrajeme ve dvou, s tím, že zbytek nástrojů jsou samply. Ale teď, když jsme v září křtili desku Journey to Saturn, tak jsme si pozvali violoncellistku Iris Moris z tria In Flagranti. A podle mě to fungovalo hrozně dobře, když byly ty dva sólový nástroje na podiu. Můj cíl je s Drumphonic udělat do budoucna koncert, kde bychom hráli všechno živě.

Co dalšího děláš kromě Drumphonicu?

V Drumphonicu se vyřádím s bicíma. Potom dělám taky vlastní muziku, dá se říct scénickou nebo filmovou do nějakých dokumentů, reklam nebo třeba dětských pořadů na ČT Déčko.

A pak mě napadlo udělat projekt Piano & Cello právě s Iris Moris – to jsou takové líbivé skladby pro lidi, co nijak zvlášť neholdují složité muzice, prostě pro radost. Několik singlů už jsme vypustili a hotové jsou dva klipy a další je v plánu. Máme v plánu teď udělat celou desku, materiál už mám hotový.

To ale pořád není všechno…

Tak 80 % veškerého mého hraní jsou koncerty s Jankem Ledeckým, protože těch je kolem 160 do roka.

Jak ses k Jankovi dostal?

Dostal jsem se k němu přes konkurz, kterej vyhlašoval, a ten jsem udělal. A jsem strašně rád, protože to bylo právě to období, kdy skončil Segment, dokončil jsem konzervatoř a začal učit na ZUŠce, a mě to učení úplně nenaplňuje, nejsem ten typ…

Měl Janek nějaké speciální požadavky?

Ono to bylo tak, že jeho agentura vyhlásila konkurz, s tím, že se mají poslat přihlášky. Tehdy mi o tom řekl kamarád Pavel Valdman, úžasnej bubeník. Tak jsem tak poslal odkaz na svoje stránky a oni mi napsali, že jsem byl vybraný mezi nějakých dvacet bubeníků, které si vybral Janek.

No a těch dvacet se nás pak sešlo v Praze na konkurzu, kde jsme si každej zahráli třeba tři, čtyři písničky s Jankem a celou kapelou. On si to nahrával za asi za dva týdny pak oznámil, že z celkem asi 130 přihlášených si nakonec vybral mě.

Písničky jsi dostal předem a učil ses je?

Jo, po tom, co mi řekli, že jsem mezi těma dvaceti, jsem dostal asi osm věcí, které jsem se měl naučit.

Hrál jsi je přesně? Nebo jsi tam dával něco svého…

No, zahrál jsem je prostě po svým, tak jak nejlíp dovedu. Nebyla to podmínka, zahrát je do noty přesně. To by bylo svazující, ono jde taky o to, ab člověk ukázal něco, co je v něm.

Foto: A. Šindler

A tys předtím poslouchal Jankovy věci?

Ne, tak samozřejmě ty věci jsem znal, muzika je to super, ale já jsem byl prostě odjakživa metalista. Takže to pro mě změna, ale já si to hraju po svým. A to se mi líbí, že když tam dám někam dvojšlapku, tak s tím Janek nemá problém.

Jak dlouho s ním hraješ?

Teď v květnu to bude čtyři roky a je to super. Spolupráce s ním je celkově hrozně fajn, a ta kapela je dobře naladěná, hlavně lidsky.

Tak to už spolu děláte i nové písničky…

Teďka makáme…pojedeme unplugged tour, kde vlastně kompletně předěláváme veškeré aranže. Prakticky se nechá jen text a melodie a vymýšlíme, co tam budeme hrát, aby to bylo trošku jinak, než jsme zvyklí.

Na tomhle tour budeš mít normální bicí?

Jo a budu hrát i na jiný nástroje – na kytaru, na mandolínu nebo na ukulele.

Janek je takový sexsymbol devadesátek, máte nějaké zážitky s fanynkami?

Ani moc ne, ty už jsou takový umírněný. Samozřejmě má pořád spoustu fanynek, ale žádný „Beatles“ se nekoná.

Takže Drumphonic, „Piano a cello“, Janek…ještě něco?

No tak potom třeba nárazově projekt RockSymphony, to je tady se zlínskou filharmonií, s Martou Jandovou a s Noidem Bártou. Ta muzika, to je moje srdcovka, tvrdá muzika a když je k tomu filharmonie, tak je to prostě super.

No a pak tak různě natáčím, když si mě někdo pozve do studia jako bubeníka, ale to jsou takový jednorázovky. A kromě toho ještě dělám zvukovou postprodukci.

Chystá se třeba nějaká zajímavá spolupráce?

Naskytla se mi krásná spolupráce s Pražským výběrem, kdy děláme s Michalem Kocábem na záznamu z jejich výročního koncertu v O2 aréně ke 40 letům Výběru. Bylo to se symfonickým orchestrem pod taktovkou Stevena Mercuria (který dělá třeba se Stingem) a mělo by to být na DVD i v kinech. No a nějak se stalo, že tomu dělám zvuk.

A teď k té praktické stránce. Co tě živí? Jak bys to rozdělil? Některé projekty asi dotuješ, protože prostě jsou to spíš tvůrčí neziskové věci.

No, tak to je jasný. Co se týká těch mých projektů, Drumphonic, „Piano a cello“, to jsou věci prostě, který samozřejmě nic nevydělávají, a když, tak to zase pošlu zpátky, ale rozhodně do toho víc nasypu – ale to mi nevadí, prostě mě to baví.

Na obživu mám asi nejvíc toho Janka, a pak nějaká ta skladba hudby. Ale to je spíš takový nárazový. Ale jsem rád, že nemusím učit, a že nemusím dělat nic, co mě opravdu nebaví. Živím se prostě hudbou, tím, co mě baví.

Foto: L. Polišenská

Se Segmentem jste zažili i takový ten zábavový režim?

Ze začátku jo no, pak jsme tak nějak přešli do toho, kdy jsme začali dělat vlastní věci a hráli jsme festivaly. Samozřejmě, že na začátku jsem si prošel i tím hraním na zábavách, plesech nebo svatbách.

Dá se říct, že všichni začínají nejdřív jako regionální kapely. Kdy myslíš, že nastává ten moment, kdy si začít říkat o peníze?

Ve chvíli, kdy bude mít kapela koncert v klubu, a přijdou na ni lidi, tak to je ten moment.

Lidi ale na koncerty do klubů moc nechodí, čím to podle tebe je?

Já nevím. Podle mě je to i tím internetem. Ne, že bych úplně zažil dobu bez internetu, ale vidím to sám na sobě. Když dělám celej den a jsem unavenej, tak pak nemám chuť jít někam na neznámou kapelu. Když už někam jdu, tak tu kapelu musím znát a mít ji naposlouchanou a fakt vědět kam jdu. Takže chápu, že lidi nechodí na takové ty začínající kapely, o kterých vlastně nic neví, protože já bych na to asi taky nešel. Ikdyž vím, že je tam spousta skvělých kapel, který objevíš a řekneš „Wow, to je super…“, ale pak je tam taky spousta kapel, který tě od toho odrazují.

Dnes je cesta pro kapelu asi spíš: nahrávka – klip – web – Youtube a odtamtud pak lidi dostat na koncert, ne?

Podle mě nejvíc ty klipy. Dneska už lidi málokdy jen poslouchají. Spousta lidí si pouští muziku na Youtube, takže když chci vydat nějaký singl, tak to nepustím bez klipu, protože vím, že to nebude mít takový dosah jako když to vydám s klipem.

Dřív si třeba lidi koupili CD, sedli si do křesla a poslouchali to. To ale dělá málo lidí. Většinou jdeš na Youtube nebo projíždíš třeba Facebook a potřebuješ tu toho mít nějakou tu vizualní stránku, která tě zaujme. Málokdo si poslouchá jen audio. Většinou jdou lidi za tím vizuálem a tím pádem se taky zvyšují nároky na muzikanty. Natočit nahrávku je jedna věc, ale natočit klip je další hromada peněz navíc.

Teď trochu odbočím, předpokládám, že’s viděl Bohemian Rhapsody. Jak se ti film líbil?

Skvělý. Já jsem na Queenech vyrůstal a mám je odmalička strašně rád a ten film mě vůbec nezklamal. Po všech stránkách se mi to hrozně líbilo. Myslím, že to vůbec není nadhodnocený, a že ten film si tu pozornost, co má, zaslouží…a samozřejmě ta kapela si ji zaslouží.

Co si myslíš o bubeníkovi Queen Rogeru Taylorovi?

Já bubeníky tak nějak samostatně neřeším, beru je jako součást kapely. Geniální příklad je třeba Lars Ulrich z Metallicy. Ten kdyby měl dělat workshop pro bubeníky, tak ho všichni vypískají, ale když hraje s Metallicou, tak to prostě funguje. V kapele se nedívám na jednotlivce. Prostě když to funguje, tak to funguje.

Ale konkrétně ten bubeník z Queen je úžasnej. A má hlavně svoje specifický hraní, podle kterýho tu kapelu i poznáš. On třeba dělá to, že s virblem trochu pootevře hajtku – nevím, jestli sis toho někdy všiml, málokdo si toho všímá. Zkrátka je specifický svým stylem hry.

Foto: A. Šindler

A co by podle tebe měl mít správný bubeník?

Já myslím, že by to měl dělat hlavně s láskou, dát do toho všechno, a – jak to říct – hlavně se z toho prostě neposrat, když se tím během pár let ještě nebude živit. Ono to chce vždycky čas, někdy to pak přijde ráz na ráz, ale jak se říká, štěstí přeje připraveným…a myslím, že je potřeba s tím počítat.

Co bys poradil někomu, kdo chce začít bubnovat? Má to vůbec dělat?

Jasně! Je to boží, je to skvělý! Akorát se připrav na to, že pokud nemáš svýho technika, tak zbytek kapely bude dávno pařit na baru s holkama, a ty budeš balit bubny do auta. Pořád něco taháš, plný auto, furt dokola. Ale stojí to za to.

Taky bych poradil najít si nějakýho učitele, který tě povede. A dobrého, nejít jenom tak do ZUŠky, ale najít někoho, kdo je ti sympatický, kdo ten nástroj zvládá, kdo ti může opravdu něco předat.

 

Takže učitel je podle tebe potřeba?

Myslím, že do začátků určitě jo. Aby Ti ukázal, jak ty paličky vůbec držet. Můžeš na to přijít sám, ale přijdeš na to třeba po pěti letech. Ale ten učitel Ti to řekne hned, pokud je dobrý. Samozřejmě tady na ZUŠkách učí bubny často  třeba trumpeťáci nebo trombonisti, kteří o tom nic neví. A to je chyba, že se lidi naučí něco fakt špatně, a pak se to těžko přeučuje. Podle mě je super mít učitele do začátku, ale musí to být bubeník.

A ty sám jsi samouk nebo jsi měl učitele?

Měl jsem učitele. Ono to bylo tak, že jsem chodil v Otrokovicích na SOŠ a studoval jsem obor elektrotechnik nebo mechanik (už ani nevím, jak se ten obor jmenoval) a strašně mě to nebavilo. Když potom přišel ten moment, kdy jsem začal hrát na bubny, tak jsem se úplně zbláznil a řekl jsem si, že bych chtěl jít na konzervatoř.

Všichni se mi vysmáli, že to není přece možný, říkali: „Teď jsi začal hrát a za rok chceš jít na konzervatoř?“ Ale ono to nakonec nějak šlo. Našel jsem si kamaráda – Roberta Bakalu, který učí na ZUŠ v Holešově. Sám tomu moc šance nedával, ale řekl „Zkusíme to.“ Začal jsem k němu chodit hrát na bicí místo školy a dostal jsem se na konzervatoř, pak už jsem měl vedení tam.

Jaké máš plány na letošek? Na co se můžeme těšit?

No letos mám v plánu dodělat ten Pražský výběr, potom taky pracuju na znělkách a fanfárách pro Mendelovu univerzitu, které mají mít k promocím, toho je dost, to je hodně skládání. A k tomu Janek chystá koncerty se symfonickým orchestrem s já k tomu píšu aranže pro ten orchestr. Bude to někdy na podzim a chystám k tomu kompletní aranže, takže to mi zabere spoustu času a mezitím bych chtěl dodělat to album „Piano a cello“. Chci rozhodně taky natočit nějaký nový klip a posunout to zase z místa. No a 26. dubna hrajeme ve Zlíně s Rock Symphony.


Tento text mohl být publikován díky podpoře našich partnerů, mezi které patří i: 

Chcete nás také podpořit a získat prostor u nás na webu? Napište na: redakce@zlinskynocnik.cz