Hlavní stránka Kultura LEOŠ MAREŠ: “Snažím se být opravdový, nic bych neměnil”

LEOŠ MAREŠ: “Snažím se být opravdový, nic bych neměnil”

Nejen o kožiších, sbírání odpadků a splněných snech jsem si při nedávných oslavách ve Zlatém jablku měl možnost popovídat s Leošem Marešem. Rozhovor jsme stihli v zákulisí přímo mezi jednotlivými bloky programu. Byl velmi vstřícný, sympatický a jeho odpovědi mají hlavu a patu (posuďte sami). Při interview jsem si potvrdil svůj dřívější dojem, a sice ten, že Leoš Mareš to má v hlavě dobře srovnané a není žádná namistrovaná primadona.

Kdyby existoval stroj času a měl byste možnost svému mladšímu já poradit něco ze své současné pozice. Jak by taková rada zněla?

Já jsem spokojenej. Kdybych dlouho přemýšlel, tak bych asi na něco přišel. Možná právě ty věci, které se nepovedly, a že jich bylo hodně, mě vybavily nějakou zkušeností, díky které jsem se pak vyvaroval dalších chyb. Vždycky jsem byl autentický v práci i k lidem kolem sebe a pořád se snažím být upřímný a skutečný a vždycky se mi to vyplatilo. Relativně mladý jsem se dostal ke svojí práci snů a u toho jsem vydržel. Vlastně jsem už jednadvacet let ve svém prvním zaměstnání, kdo to může říct? Mě to pořád naplňuje štěstím, takže všechno bylo asi plus mínus správně.

Na ranní show vstáváte už 20 let…zanechalo to na vás nějaké následky? Z finančních

Vstávám čím dál dřív. Když jsem začínal, tak jsem bydlel v bytě, který byl přímo nad rádiem, takže jsem vstával v 5:55 a z bytu odcházel 5:59. A pak se to posouvalo, také kvůli stěhování. Teď už vstávám krátce po páté hodině.

Pro mě je to rádio taková elementární disciplína, která člověka formuje. Stejně jako třeba herec chodí do divadla, tak já denně chodím do rádia. Tam se sejdu s přáteli a v podstatě to ani není práce, my tomu říkáme, že chodíme do zábavy. To co si tam povídáme s kolegou, bychom si jinak říkali třeba na pivu, takže já se tam těším. Je to radost, že moje práce je současně zábavou a jsem za to vděčný.

Navíc to ranní vstávání má spoustu praktických výhod. Představte si, že já skončím ve čtvrt na deset a mám celý den před sebou. Mezi tou šestou a devátou stejně nejsou žádné schůzky, a je to vlastně takový mrtvý čas.

Stalo se vám někdy ve vysílání, že jste něco vypustili a pak si řekli, že už to bylo přes čáru?

Mockrát. Ale my máme velikou sebereflexi a po vysílání i během něj dost řešíme to, co pouštíme ven. Já třeba ještě o něco víc než zbytek týmu analyzuju prakticky každý vstup a hned po něm se bavíme o tom, jestli to bylo ok. Rozhodně nejsme nějaké neřízené střely. Snažíme se zůstat na hraně a nejít za ni. Vulgaritám se třeba nebráníme, protože svět takový je a lidi tak mluví, ale když už ta vulgarita zazní, tak by měla mít nějaké opodstatnění nebo třeba zafungovat jako cimrmanovský šrapnel. Když například ve velmi klidném až mírumilovném vstupu řešíme třeba, jaké existují příchutě zmrzliny a do toho se Patrik zeptá „A jak chutná hovnová?“, což tam zapůsobí jako takové koření, které lidi nečekají.

 

Kolik máte doma ještě kožichů?

Tak tahle otázka mě trošku až mrzí. Mám úplně všechny, je jich myslím sedm. Za ta léta jsem se nezbavil ani jednoho. Kdo je zná, tak ví, že hlavní je ten dlouhej bílej. Loni jsem zvažoval, že bych ho prodal v rámci marketingu ke koncertům, ale nikdy bych to neudělal, protože to je kus mě. Říkal jsem, že se snažím být autentický, a tohle je taky součást mě, nemůžete prodat kus sebe. Takže ty kožichy mám a myslím si, že si ještě v mém životě hodněkrát zahrajou, protože to ke mně prostě patří, je to takové moje rodinné stříbro.

Sbíral jste někdy něco?

Všechno. To už se mě teda dlouho nikdo neptal, ale sbíral jsem třeba odznaky, obaly od žvýkaček a dokonce, to neví ani tady kolega, se kterým dělám dvanáct let, já jsem byl vášnivý sběratel plechovek od nápojů. Tenkrát to byla móda a já jsem byl dost umíněný, takže jsem třeba i vybíral příkopy na odpočívadlech v Chorvatsku, kde se daly najít zajímavé kousky po zahraničních turistech. Táta mi to vždycky vyrazil z ruky, že je to poch*aný, ale já jsem ty plechovky nadšeně tahal do autobusu a doma jsem to pak měl po všech skříních a měl jsem toho opravdu hodně. I půllitrovky jsem měl, a to bylo něco.

Stíháte třeba číst? Jakou knihu jste četl naposledy?

Snažím se, všude si sebou vozím knížky, ale stíhám to hlavně na cestách a na dovolené. Mám rád literaturu faktu, je takovým příjemným způsobem povrchní. Na podobném principu vlastně funguju i v rádiu, kde ty naše znalosti jsou velmi široké, ale nejsou moc hluboké, to přiznávám. Takže my máme obecné povědomí o všem a zároveň o ničem. Rád čtu ale i beletrii, životopisy, mám tam několik knih, které už potřebuju dorazit, třeba Exodus (autora Leona Urise, pozn. redakce). K úplně vážným dílům jsem se zatím nedostal, ale tu ambici mám.

Otázka čtenáře (od M. Krausová): Co byste si nikdy nekoupil, i kdybyste mohl?

To je docela dobrá otázka (dlouhé přemýšlení – pozn. red.). Nikdy bych si nekoupil hlasy a přízeň diváků. Nebo třeba falešné followery na Instagramu. Vím, že se to kdysi řešilo, že se daly koupit nějaké tisíce followerů, ale já bych to nikdy neudělal.

Na Instagramu máte skoro 600 000 followerů, kdo se vám o něj stará a jak moc zasahujete do obsahu?

Dělám ho osobně a sám, nemám žádný tým. Ty fotky jsou moje osobní výpovědi, a to prostě musím dělat já, jinak by to nebylo autentické. Takže můj autorský podíl na tom Instagramu je stoprocentní, nikdo mi s tím nepomáhá a asi právě proto to má takový zásah.

 

 

Spousta lidí se chce setkat s vámi, je někdo, koho byste chtěl potkat vy?

Takových lidí by bylo… Já jsem třeba celoživotní fanoušek Zdeňka Svěráka. Sice jsme se párkrát potkali, ale byla to taková ta pracovní, zdvořilostní setkání. On sám říkal v nějakém rozhovoru, že bych chtěl, aby se o něm říkali, že byl chlápek, se kterým byla radost pobejt, tak to bych si hrozně přál zažít. Ale tyhlety věci se prostě stávají nahodile, že se někde potkáte, máte volnou půlhodinu a sedne vám to. Někdy se třeba takovýhle rozhovor, jako vedu tady s vámi, promění ve čtyřhodinové povídání a už to vlastně není ani rozhovor. Ale nedá se to vynutit, nejde přijít za Zdeňkem Svěrákem a říct, tak teď se potkáme, to se prostě musí stát.

Co se týká moderování televizních přenosů a velkých akcí, jste u nás jasná jednička. Jakou další metu máte před sebou, co je váš profesní sen?

Někdo kdysi řekl: „Běda člověku, který si splnil všechny své sny,“ a já jsem si v tom moderování opravdu všechny sny splnil. Možná proto teďka blbnu s tím zpíváním, protože v těch koncertech pro sebe opravdu nacházím pole neorané a je to pro mě nové. Mít dvakrát osmnáct tisíc lidí v O2 Aréně, to jsem prostě ještě nezažil. Tedy jako moderátor ano, ovšem tam jsem sloužil programu, ale tohle je něco jiného. Moderování mě pořád baví, ale je to pro mě už řemeslo, které chci odvádět kvalitně a záleží mi na tom, ale už to není v té kategorii snů.

Vlastně poslední splněný sen byl mít vlastní talkshow, což se mi povedlo před třemi lety na Primě, ale to nedopadlo a já jsem to tenkrát opravdu těžce nesl a ta pachuť ve mně pořád ještě je. Ale tenhle sen ještě pořád mám, považuju to za jakýsi vrchol toho mého řemesla. Moje představa je, že by ta show měla být každý den, což ji obsahově promění. Například Honza Kraus, který má show jednou za týden, zve hosty, kteří jsou víc nadčasoví a nemůže reagovat tak aktuálně. Podle mě by se taková show měla vysílat ten den, kdy se natáčí. V Americe se třeba pořad natáčí odpoledne a běží ten den večer. A tím získává ty výhody, které my máme například v rádiu, tu totální autenticitu. Takže kdyby přišla nějaká konkrétní nabídka , tak bych asi nedokázal odolat.

 


Tento text mohl být publikován díky podpoře našich partnerů, mezi které patří i: 

Chcete nás také podpořit a získat prostor u nás na webu? Napište na: redakce@zlinskynocnik.cz