Hlavní stránka Publicistika Lukáš Vojáček: Do Indie jsem jel s plným batohem záznamové techniky

Lukáš Vojáček: Do Indie jsem jel s plným batohem záznamové techniky

foto: L. Vojáček

Když se řekne jméno Lukáš Vojáček, možná vám to nic neřekne. Nejspíš vám však pomůže, když dodáme sousloví Admiralos production, tedy produkční společnost, kterou založil a tvoří její hlavní část. Před pár týdny se na YouTube objevil jeho poetický dokument Streets of India, který natáčel letos na přelomu ledna a února. V osmnáctiminutovém snímku zachytil například přepisování dokumentů na psacím stroji, holičství, výrobu razítek nebo mačkání čerstvého džusu. To vše v ulicích tří indických měst.

Co tě přivedlo do Indie?

Dostal jsem příležitost dostat se do Indie kvůli jinému záměru a nakonec vyšlo i natáčení. Indii jsem si představoval vždy spíš jako tropickou zemi se slunečným a teplým počasím. Když jsem se dozvěděl, že se dostanu do měst, která leží na severu Indie, začal jsem zjišťovat, na jaké teploty se mám připravit. Ve Zlíně byly tou dobou teploty kolem nuly, a tak jsem měl trochu obavy. Nakonec to však nebylo tak hrozné. Klima bylo podobné jako u nás na podzim a připadalo mi, že jsem zvládal nízké teploty lépe než Indové. V Indii jsem strávil necelé dva týdny, během kterých jsem natáčel takřka každý den.

Měl jsi záměr sestříhat dokument už tehdy, nebo se to nějak vyvinulo samo?

Když jsem zjistil, že se dostanu do Indie, věděl jsem, že musím přibalit alespoň nějakou techniku. Nerad se ale omezuju. Tak to nakonec skončilo u plného fotobatohu. Protože nebyly finanční prostředky na přikoupení dalších zavazadel, musel jsem nechat ve Zlíně spoustu techniky, která byla buď příliš velká, nebo příliš těžká. Běžně ji při cestování autem převážím, ale tentokrát to fakt nešlo. Byl jsem tedy odkázán na natáčení z ruky. Že zpracovanému výstupu budu říkat dokument, jsem se rozhodl až po návratu domů a po tom, co jsem zhlédl veškeré natočené materiály. Byl jsem spokojený s tím, co se mi podařilo zachytit.

foto: L. Vojáček

foto: L. Vojáček

Co ti na ulicích Indie připadá zajímavé?

Vzhledem k tomu, že jsem se pohyboval spíše ve městech, vyrážel jsem mezi lidi. A na nejvíce lidí narazíte v ulicích. Nikdy mne do té doby nenapadly činnosti, které by šlo provádět na ulici. Musím objasnit, že jsem během své cesty navštívil tři města: Kalkatu, Kanpur a Agru. Každé z těchto měst mělo cca osm milionů obyvatel. Říkal jsem si, že tak obrovská města musí mít přece v ulicích řád a pořádek. Naopak. Všudypřítomné krávy, psi a odpadky jsou jen začátek. Silniční doprava vás okamžitě ohromí svojí frekvencí. Na cestách můžete vidět čtyřicet let staré i nejnovější automobily. Mezi nimi se proplétají rikši, koňské povozy, kola, motorky a chodci. Většina účastníků tohoto chaosu neustále troubí, což mi nejdřív přišlo nesmyslné a agresivní, později jsem ale vše pochopil. Často jsem totiž cestoval automobilem s řidičem a sledoval jsem, kdy právě on troubí.

A na co jsi přišel?

Došlo mi, že troubí, aby o něm ostatní věděli. Takové troubení tedy většinou znamená „Pozor, jedu!“, anebo „Pozor, předjíždím tě!“. Sám jsem tomu nechtěl věřit, ale tento systém opravdu funguje. Za celou dobu jsem neviděl opravdu žádnou autonehodu. Připravte se na to, že pokud pojedete do Indie a budete se pohybovat u silnic, uslyšíte toto nikdy nekončící troubení.

Co dalšího kromě dopravy tě zaujalo?

Kvůli chudobě jsem si musel zvyknout i na žebrající, pro které jsem byl s mojí barvou pleti jasný cíl. Při jedné mojí noční procházce s kamerou si mne všiml malý chlapec, který ze mne chtěl vymámit nejdřív peníze, potom jídlo a nakonec chtěl moji mikinu. Asi půl hodinu chodil stále za mnou, dokud jsem se mu neztratil. Mezi nejpozoruhodnější činnosti na ulici, které můžete vidět v mém dokumentu, patří například přepisování dokumentů na psacím stroji, holičství, výroba razítek, mačkání čerstvého džusu a jiné činnosti vedoucí k výrobě jídla. Jídlo na ulici mne natolik zaujalo, že jsem mu věnoval jednu z kapitol Streets of India.

foto: L. Vojáček

foto: L. Vojáček

Měl jsi nějaké potíže při natáčení? Třeba že by se to lidem nelíbilo, nebo tě chtěli okrást?

Musím přiznat, že jsem měl často obavy o  sebe i o vybavení, které jsem měl u sebe.  Spousta lidí byla vlídných a nevadilo jim, že si je točím. Usmívali se a byli rádi, že se o ně zajímám.  Setkal jsem se i s tím, že za mnou pár lidí přišlo, ať si je natočím nebo vyfotím. Jeden z nich byl mladý muž, který působil upraveně a slušně. Volal, ať jdu za ním, že chce, abych ho natočil v jeho obchodě. Cestou jsem si říkal, jestli mi jen nechce něco prodat, nebo mi naopak něco ukrást. Asi po padesáti metrech jsme dorazili do špinavé uličky, kde se nacházel stojan s oblečením. Postavil se k němu a hrdě říká „Tak tohle je můj obchod, můžeš točit.“. Chvíli trvalo, než mi to došlo, že to byl opravdu celý jeho obchod.

Z jakého množství materiálu jsi sestříhal těch konečných osmnáct minut?

Jednalo se asi o osm hodin materiálu. Vzhledem k tomu, že jsem točil řadu časosběrů, nešlo o až tak velké množství.

Čím jsi natáčel?

Vzal jsem si s sebou nakonec vše, co jsem doma našel. Můj skvělý kompakt s výměnnými objektivy, který mi slouží už řadu let, kameru s vynikajícím mikrofonem a také outdoorovou kamerku. Jistil jsem se více záznamovými zařízeními, kdyby došlo k technickým problémům. Také jsem neměl vždy nabito, a proto se mi hodilo, že jsem při nedostatku baterie mohl sáhnout po alternativě. I v ulicích jsem postupně začal nosit spíše jen foťák a outdoorovou kameru. Když jsem viděl, v jaké chudobě žijou lidé, kolem kterých procházím, nepřipadal jsem si příliš bezpečně. S největšími problémy jsem se ale setkal při návštěvě památky Taj Mahal. Při bezpečnostní prohlídce mi prohledávali batoh s technikou a zabavili mi několik věcí: kameru kvůli mikrofonu a outdoorovou kameru kvůli držáku do ruky. Pokoušel jsem se jim vysvětlit, že se nejedná o žádné špionážní nebo teroristické zařízení, ale stáli si za svým, a tak jsem natáčel na fotoaparát. Ten jim paradoxně nevadil.

foto: L. Vojáček

foto: L. Vojáček

Jak dlouho jsi to pak dával dohromady ve studiu?

Od návratu z Indie jsem začal a v dubnu jsem film poprvé pustil veřejnosti jako součást projektu Živá Asie.

O čem tento projekt je?

Čas od času pořádám menší i větší projekce. Na těch se snažím veřejnosti, která má o dané téma zájem, odpromítat premiéry svých filmů, nebo těch od spřátelených tvůrců. Jedná se hlavně o dokumenty. Prolínají se v nich sport a cestování. Projekt Živá Asie jsem chtěl od začátku zakomponovat do příjemného prostředí. Tím se nakonec stala jedna kavárna a klub ve Zlíně. Na tomto místě byla k vidění i výstava fotografií z mé cesty po Indii. V den premiéry filmu Streets of India mohli lidé vidět také dokument ze Srí Lanky od Patrika Schwacha. Na projekci dorazilo spoustu diváků, kteří se podle mého názoru dobře bavili.

Premiéra promítání Živé Asie včetně Streets of India bylo už v dubnu. Streets of India se přitom dostává na veřejnost až teď. Jedná se tedy o to, že po promítací premiéře přišla před pár týdny na řadu online premiéra?

Přesně tak. Teprve letos v listopadu byla on-line premiéra Streets of India. Po projekci v rámci projektu Živá Asie byl dokument promítán také jako součást večera Asie v Ponožkách, což je projekt, na kterém také spolupracuji. Po této projekci už nebyl důvod držet dokument pod pokličkou, a proto jsem se rozhodl vypustit jej do světa.

foto: L. Vojáček

foto: L. Vojáček

Točil a stříhal jsi tyto filmy jen ty, nebo se zapojilo víc lidí?

Streets of India a Asie v Ponožkách je moje práce. Jsem však vděčný svým kamarádům, kterým vždy pouštím své rozpracované projekty a nabádám je ke kritice. Trip ze Srí Lanky zpracoval Patrik Schwach, kterému bych chtěl tímto ještě jednou poděkovat za připojení se k projektu Živá Asie.

Máš na příští rok plány vyprodukovat další podobné snímky?

Mám štěstí na totálně odlišné lokace pro natáčení. Minulý rok jsem přivezl krátký dokument z Miami a letos z Indie. Nechci nic zakřiknout, ale příští rok by se mi mohlo podařit natáčet na jednom krásném ostrově blízko Austrálie. Víc ale neprozradím.

ZK-1-850x157