Hlavní stránka Lifestyle Mon Borková: Lituji jen toho, co jsem neudělala

Mon Borková: Lituji jen toho, co jsem neudělala

Foto: archiv M. Borková

Nikdy nie sme pripravený na to, čo nás čaká. Nedá sa zistiť, prečo sa niečo stane tak a nie inak, čo k čomu vedie. Čo ak naozaj chcela kvôli problémom začať piť, čo ak ju aj rozchod niečomu naučil. Čo ak všetko čo doposiaľ spravila bolo nutné, aby prišla až sem. Možno je nenapraviteľná a možno je už napravená. Rozprávanie so zlínskou rodáčkou Monikou Borkovou, o jazdení na divoko po svete, o tom ako si zarába s diabolom i o solidárnosti ľudí vo svete.


Kde sa zrodila myšlienka, že necháš prácu a svoj doterajší život a vydáš sa na cestu?
Když jsem byla v Egyptě, tak mi to tam hodně učarovalo. Byla jsem i na místech, kam se turisti normálně nedostanou. A viděla jsem opravdu ten reálný egyptský život. A nakonec jsem byla ze svého dosavadního života tak špatná, že jsem se rozhodla ke změně. Nevyšel mi vztah, začala jsem kvůli tomu pít a v opilosti jsem si zabookovala letenku do Bankoku.

Z čoho si mala na svojich cestách najväčší strach?
Největší strach jsem měla z opic a pouličních psů. Málem mě totiž pokousali. Z lidí strach nemám. S nimi vždy dokážeš nějak komunikovat, a vše se dá nějakým způsobem vyřešit, když oba chcete. Ze začátku jsem měla obavy z Indonésie. Je to muslimská země a nevěděla jsem, co od toho přesně očekávat. Ale nakonec se ukázalo, že muslimové, kteří nejsou ovlivnění žádnou politickou situací a řídí se vyloženě koránem, jsou ti nejhodnější lidi na světe.

Bez akej veci by si nikdy na cestu nevyrazila?
Kdybych řekla, že diabolo, tak to bych lhala, to je takový můj společník. Ale nevyrazila bych nikdy bez spacáku, k tomu hodně tíhnu. A taky čelovka.

Ktoré krajiny si navštívila?
Momentálně mám procestovaných dvaadvacet zemí, takže teprve začínám. Ale navštívila jsem hlavně Evropu a Jihovýchodní Asii a taky Mexiko a Egypt. Ale hlavně tu Evropu.

A na ktoré z miest by si sa v budúcnosti rada vrátila?
Já jsem totálně zamilovaná do Soluně v Řecku. Myslím si, že je to nejkrásnější a nejživější město na světě. Dá se tam toho nejvíc dělat, perfektní jídlo a perfektní holky.

Koľko ľudí s podobným príbehom aký si zažila ty na svojich cestách stretávaš?
To je to, co se mi na tom cestování tolik líbí. Setkávám se s lidmi, kteří mají podobný pohled na svět. Jsou skvělí, vidíš se s nimi někdy třeba jen jeden večer, ale máte toho tolik společného, a hlavně tě za nic nesoudí  a nekritizují. Nedívají se na to, jakou máš barvu pleti, jestli jsi nebo nejsi lesba.  Vyslechnou tě, a jsou rádi, že vyslechneš i ty je.

Boli medzi nimi aj ženy?  Väčšinou sú to muži, čo sa vydávajú na takéto cesty.
Je to tak padesát na padesát.

Myslíš si, že jedného dňa s cestovaním sekneš a usadíš sa?
Já myslím, že časem jo. Že přijde ten moment, kdy si řeknu: „fajn, už toho bylo dost,“ ale zatím se nad tím snažím nepřemýšlet.

DSCF1410
Z čoho si financuješ svoje cesty? Máš niečo ušetrené, či si na svojich cestách zarábaš?
Já měla našetřené z práce v Anglii, ale ne moc, protože hodně výdajů jsem dala za očkování a za to, že jsem ukončovala dřív smlouvy s operátorem a podobně. Ale když jsem cestovala po jihovýchodní Asii tak peníze začaly pomalu docházet. A tak jsem dostala takový nápad, že když už sebou po cestách vozím to diabolo, které mě baví, tak s tím můžu začít něco dělat. V Soluni to bylo poprvé, co jsem si stoupla na ulici s diabolem a lidi mi házeli nějaký peníze, tak se jím to zalíbilo. Pár desítek eur mi to vyneslo, což je pro mě víc než dost.  Neumím s tím nějak moc, nejsem profík, ale stále dovedu víc s diabolem než 80% procent lidí. Lidem se to líbí, řeknou si wow co to je? A nějaké peníze mi do té kšiltovky hodí.

 

Najkrajší okamih tvojej cesty?
Když jsem udělala noční výšlap na aktivní sopku v Indonésii na Bali. Když jsme tam konečně vyšli a slunce začalo vycházet, tak jsem se rozbrečela. Bylo to tak nádherné.

A naopak najhorší okamih ?
Když mě málem znásilnili v autobuse v Indonésii.

Došla si do štádia, že si si povedala: A teraz dosť končím so všetkým?
Jo.  Měla jsem takové pocity. Hlavně právě v té Indonésii. Cestovala jsem tam osmnáct dní, neviděla bílého člověka a pak se mi stalo tady tohle s tím autobusem. A to jsem vážně brečela a říkala si: “ balím to, balím to…,“ ale pak sem se nějak vzchopila.

Aký vidíš rozdiel  v mentalite, správaní a kultúre medzi zahraničným obyvateľstvom a Čechmi?
Oni nikoho nesoudí a nekritizují, nikoho neposuzují podle toho, co má  na sobě. Já to vidím tady na sobě, když sem ještě bydlela ve Zlíně a měla jsem přítelkyni, tak jsme šly spolu a s jedním indickým kamarádem po náměstí, držely jsme se za ruce  a lidi se po nás dívali a říkali si: „co se to tu sakra děje?“ Proto se mi zdá, že v zahraničí se na tebe dívají s nadhledem, a jsou rádi, že jim tam vůbec cestuješ a tu ekonomiku nějak posuneš.

Čo najhoršie a naopak najlepšie si na svojich cestách jedla?

Foto: archiv M. Borková

Jedla jsem hodně hnusných věcí, díky kterým jsem pak skončila na hodně dlouhou dobu na záchodě. Já mám takový problém, jsem kuchařka a jím kdeco. Potřebuju ochutnat všechno a pak toho občas samozřejmě lituju. Chuťově nejhorší bylo calamai. To jsme si koupili s kamarádkou na Filipínách, řekli nám, že je to nějaká rýže s něčím. A ono to bylo jak sliz, nedalo se to ani sníst. Nakonec to tam ani ti psi nežrali. Tak to bylo špatné. Já jsem si v Indonésii hodně zamilovala tempeh, jsou to takové lisované sojové boby. A ještě mi hodně chutnaly kobylky.

Máš nejaké svoje motto, ktoré ťa vždy nabudí keď si na dne?

Mám jich jakoby víc. Ale moje nejoblíbenější asi jsou:
„Radši budu litovat věcí, které jsem udělala, než věcí, co jsem neudělala.“
„Nikdy nebudeš schopný odejít od svého srdce, takže je dobré poslouchat, co ti říká.“