Hlavní stránka Lifestyle Petr Ludwig: Prokrastinovalo se vždycky, ale teď máme víc lákadel

Petr Ludwig: Prokrastinovalo se vždycky, ale teď máme víc lákadel

Petr Ludwig je autorem bestselleru Konec prokrastinace, který se věnuje boji s chorobným odkládáním úkolů a povinností. Jeho kniha se stala jednou z nejprodávanějších českých knih v historii. Založil  také vlastní vzdělávací institut, který převádí do praxe aktuální vědecké poznatky z oblasti neurověd a behaviorální ekonomie. Nejen o boji s prokrastinací jsme se s ním bavili ve Zlíně.

Knížka Konec prokrastinace vyšla před čtyřmi roky a dočkala se už třináctého dotisku. Kolik těch výtisků dohromady je?

Já si myslím, že celosvětově se blížíme ke sto tisícím. V Česku tak pětašedesát tisíc.

Je to s něčím srovnatelné?

Pomalu už přestává být.

Harry Potter je ještě možná nad tím.

Tak samozřejmě z těch světových bestsellerů je ta propast velká. Ale z těch českých se pomalu dostáváme k tomu, že konkurujeme Švejkovi. Já věřím tomu, že na americkém trhu, kde kniha ještě nevyšla, by měla být úplně nejsilnější.

Takže už jste přeskočili i takového Viewega?

Ne asi v sumě všech titulů dohromady, ale jednotlivě ano.

Kniha se věnuje prokrastinaci, jak dlouho jste odkládal její napsání?

Já to neodkládal. Měl jsem to tak, že mě oslovil vydavatel, ať to napíšu. Nedal mi žádný pevný termín, takže jsem to prostě psal, jak mě to bavilo. Ale musím říct, že mě to teda na začátku moc nebavilo, ale viděl jsem smysl v tom, že když to jednou napíšu, tak už z toho lidi budou moct těžit pořád. Na rozdíl od přednášky, kterou člověk musí dělat opakovaně, knížka tady je a něco po člověku na světě zůstane. Takže to byla motivace udělat něco jako takový malý odkaz.

A v průběhu psaní jste prokrastinoval?

To určitě. Teda měl jsem takový dobrý návyk, že jsem psal po čajovnách, kde není internet. Tam nebylo moc možností, jak prokrastinovat. Člověk si otevřel ten notebook a musel psát.

Takže to by byla i rada, odpojit se.

To by byla rozhodně rada, odpojit se a chodit na místa. Já zase nemůžu psát doma, protože tam je zase těch rušivých elementů spoustu. V té čajovně má člověk trochu hluk, ale zároveň klid. Je to taková dobrá kombinace.

Vy radíte lidem kterak neodkládat. Dokázal jste poradit i sám sobě? Jste stoprocentně produktivní?

Tak asi nikdo není stoprocentně produktivní. Ale řekl bych, že jsem třeba o osmdesát procent produktivnější, než když jsem s tím začínal. Člověk může produktivitu výrazně navyšovat, ale nemělo by to být na úkor dobré nálady a zdraví. Říkám, že produktem toho, co děláme v institut, nejsou workoholici, ale lidi, které baví práce, udělají toho hodně, ale dokáží odpočívat, sportovat, zdravě jíst, brzy vstávat. Vlastně neodkládají věci v tom soukromém životě. Prokrastinace není jen o tom, že člověk odkládá úkoly a povinnosti. Dneska spousta lidí odkládá návštěvu lékaře, odjezd na dovolenou, večer včas jít spát a tak dále. Lidé prokrastinují odpočinek.

Když teda náhodou prokrastinujete, tak čím?

Seriály to nejsou, ty jsem už úplně vytěsnil, takže seriál jsem neviděl třeba dva, tři roky. Ale asi sociální sítě. Občas člověk zjistí, že je na Facebooku moc dlouho, ale s tím se těžko dá něco dělat, protože úplně se odpojit taky není rozumné. Spíš si říct, že tam člověk bude chodit na deset minut denně. Jenom vyloženě nějaké zásadní věci. Ale obecně je to o tom, že člověk místo něčeho podstatného, dělá něco, co podstatné není. Je to o tom, že člověk se musí mít sám na pozoru, jestli se náhodou nevyhýbá úkolům. Protože on sám ví, co je priorita. Z venku to může vypadat, že ten člověk je hodně produktivní, ale přitom vlastně prokrastinuje.

Jaký je váš názor na sociální sítě v souvislosti s prokrastinací?

Já si myslím, že sociální sítě stejně jako většina nástrojů, které byly vynalezeny k tomu, aby nám šetřily čas, nám ho často naopak berou. Jsou dobrý sluha, ale zlý pán. Kdyby se spočítal čas, který na nich průměrně lidé tráví, tak je to docela velké množství, které kdybychom věnovali vývoji léku na rakovinu nebo přípravě letu na Mars, tak už bychom tam dávno byli. Mnoho času je prokrastinovaného. Jedna studie u lidí ve věku od dvaceti do třiceti let ukázala, že až padesát hodin týdně tráví prokrastinací. Což je víc, než kolik ta věková skupina tráví prací.

Chystáte další knihu?

Chystám. Už jsem ji dokonce chtěl rozepsat, ale zjistil jsem, že všechno je napsané v té první. Vždycky jsem se dostal k tomu, že je to hodně těžké najít nějaké nové podklady a asi na to budu potřebovat dalších osm let.

A téma bude stejné?

Chtěl bych buď vzít některou kapitolu z knihy a rozpracovat ji víc do hloubky, protože je tam jedna kapitola, která se věnuje motivaci, a ta by si zasloužila samostatnou knížku. Jak hledat smysl v práci, jak hledat smysl při studiích a tak dál. Nebo napsat něco úplně jiného, ale to asi ne. Tomuto se věnuji na sto procent a jiná témata nemám.

Vy jste vystudoval informační technologie v Brně, taky práva a teď se živíte tím, že přednášíte o osobním rozvoji. Říkáte si kouč?

Ne to ne, to si dnes každá kartářka myslí, že je kouč.

Může radit lidem v jejich životě každý, kdo se cítí být povolán, bez ohledu na studijní obor?

Já jsem začínal tím, že jsem konzultoval firmy. A nějakých deset let podnikám. Tam za člověkem výsledky buď jsou vidět nebo ne. Ke konzultování dostal spíš z té businessové části. A prokrastinaci jsem řešil spíš u sebe a lidí ve svém týmu, protože mám firmu o pětadvaceti lidech. Takže je to velký rozdíl, když vám pětadvacet lidí prokrastinuje nebo pracuje. To dokáže hodně ovlivnit výkonnost celé firmy. Až potom se mě klienti začali ptát, jestli jim s tím taky nepomůžu. Dostal jsem s k tomu trochu jako slepý k houslím. Měl jsem firmu, která dělala konzultace businessové, marketingové a podobně. ale často jsme zjistili, že ta firma nepotřebuje nové logo ani web, ale potřebuje, aby lidi víc pracovali.

Máte přehled, které profese nejvíc prokrastinují?

Obecně to jsou lidé, kteří mají svobodu v práci. Takže freelanceři nebo lidi, kteří mají volnou pracovní dobu. Typicky i novináři. A potom to jsou kreativní řemesla. Protože kreativitě člověk neporučí. A ještě když je člověk kreativní a inteligentní, tak kreativitu často využívá sám proti sobě. Že si vymýšlí o to propracovanější výmluvy sám před sebou a díky tomu prokrastinuje více.

Říkáte, že firma funguje přes deset let, kolik vám bylo, když jste ji zakládal?

No někdy ve druháku, ve třeťáku na vejšce.

A jak to fungovalo v začátcích, když jste přišel do firmy jako jedenadvacetiletý holobrádek s tím, že jim poradíte.

My jsme to měli docela jednoduché. Podařilo se nám dostat k několika zakázkám a firma se docela rychle nastartovala. Začínali jsme tak, že jsme dělali vývoj softwaru na zakázku, to firmu nastartovalo. Pak jsme měli dobré reference a čím víc referencí bylo, tím víc lidí se ozývalo. Takže genericky to rostlo. Nemusel jsem ve dvaceti bojovat s tím, že by nám lidi nevěřili. Spíš to bylo o těch dovednostech. Za studií se mi podařilo vyzobat šikovné spolužáky, kteří na jednu stranu byli talentovaní, na druhou stranu do večera koukali na seriály. Tak jsem jim říkal, že by bylo dobré něco vytvářet.

Teď zpátky k obsahu knihy. Co je to ten Dunning-Krugerův efekt?

Dunning-Krugerův efekt, to je strašně zajímavá věc. Je to o tom, že si člověk myslí, že něčemu rozumí, aniž by tomu rozuměl. A postihujete každého z nás. Problém je v tom, že když tomu člověku zkoušíte vysvětlit, že tomu nerozumí, tak si to vysvětlit nenechá. Proto v internetových diskuzích je každý odborníkem na všechno. A proto tomu člověku v internetové diskuzi nevysvětlíte, že není. Je to mechanismus našeho mozku. Když se mozek setká s informací, která by mu ukazovala, že je v něčem nekompetentní, že něčemu nerozumí, tak tu informaci podvědomě blokuje. Nevnímá ji. Proto blbci nevysvětlíte, že je blbec.

Ale ten efekt funguje i opačně, že když někdo něco umí, tak se podceňuje.

Jo. Týká se ti lidí, kteří jsou naopak v něčem dobří,  ale mají tendenci se podceňovat, protože stejnou dovednost očekávají u ostatních. Pokud bude logicky uvažovat, tak bude očekávat od ostatních, že umí stejně logicky uvažovat jako on. Proto, když se takového člověka zeptáte, jak si myslí, že je dobrý, tak se začne podhodnocovat. To tak velký problém není, protože to nemá takové negativní důsledky jako ten druhý extrém, kdy čím míň člověk něčemu rozumí, tím víc si myslí, že tomu rozumí. A krásně to popsal Darwin, když řekl že ignorance častěji než inteligence probudí sebevědomí. To je přesně ono. Čím míň člověk něčemu rozumí, tím víc je sebevědomý a tím ostřeji chodí třeba do diskuzí.

Máte nějaké povědomí o tom, jak se prokrastinovalo dříve, třeba v historii?

Prokrastinovalo se vždycky. To slovo vůbec není nové. Ale dneska, tím, jak máme větší lákadla, jako jsou smartphony a internet, tak ta doba je rychlejší a složitější. A díky tomu nás víc rozptyluje a odvádí od toho, co je podstatné. Je to takzvaná rozhodovací paralýza. Čím víc toho člověk má na výběr, tím těžší je se nějak rozhodnout. A člověk se v té složitosti utápí. Nakonec sedí a nedělá nic. To je právě problém, proč roste prokrastinace. Protože roste složitost.

Rozhodovací paralýzou se zabývají například programátoři e-shopů. Řešil jste někdy něco v tomto duchu?

Jo. S tím jsme právě začínali. Ta firma byla postavená na aplikaci behaviorální ekonomie do praxe. Zejména výzkumy, za které Daniel Kahneman dostal v roce 2002 Nobelovu cenu za ekonomii, když prokázal, že lidi se rozhodují nejen racionálně, ale hodně i iracionálně. A firmy toto docela opomíjely. Typicky dá se nadesignovat e-shop podle těch výzkumů tak, aby měl daleko větší konverze. Když je tam pět tlačítek, tak uživatel neklikne na nic. Když je tam jen jedno, tak kliká daleko víc.

Třeba co se týká nabídky e-shopů. Myslíte si, že je lepší snažit se uspokojit každou potřebu, od všeho deset velikostí a deset barev nebo nabídku omezit i s tím rizikem, že si nevybere každý?

Myslím si, že krásný příklad je Apple, který těch produktů nemá zas tolik. Teda postupně se to rozšiřuje a Steve Jobs se asi obrací v hrobě, ale za jeho časů měla firma pár produktů a on to prodával. Takže já v tomto věřím, že méně je více. Radši mít míň věcí kvalitních, než mít na výběr ze sta mobilů.


Tento a další texty mohly být publikovány díky podpoře našich partnerů, mezi něž patří i:

Chcete se také stát partnerem Zlínského nočníku a podpořit tak nezávislé a pozitivní médium, jehož redaktoři pracují bez nároku na odměnu? Kontaktujte nás: redakce@zlinskynocnik.cz