Hlavní stránka Kultura RECENZE: Zamilovaného Shakespearea jsem si nezamiloval, ale je v tom pes

RECENZE: Zamilovaného Shakespearea jsem si nezamiloval, ale je v tom pes

Foto: archiv MDZ

Titulek vyznívá možná tvrději než je třeba, nicméně recenze je publicistický žánr a publicistika je názor, který je subjektivním vyjádřením jedince. To jen tak na okraj. Nutno říct, že na dnešní premiéře hry Zamilovaný Shakespeare v režii Jakuba Nvoty vlastně nebylo nic špatně. 

Film z roku 1998 (který přinesl Oscara Judi Dench za osmiminutovou roli královny Alžbety) jsem neviděl, do této řeky jsem tedy vstupoval co by tabula rasa, bez větších očekávání či předsudků. Věděl jsem jen, že spoluautorem scénáře je zlínský rodák Tom Stoppard, a to kvituji.

Na první pohled diváka upoutá impozantní scéna Toma Cillera, tvořená až monumentálním ústředním prvkem v podobě kulatého bludiště, ne nepodobného květu růže, které se otvíráním a přesuny různých částí v průběhu představení efektně i efektivně proměňuje.

Hned na druhý pohled pak okouzlí plejáda dobových kostýmů z dílny Lenky Kadlečíkové, které nijak nezaostávají s gardéróbou, kterou Hana Knotková připravila pro Noc na Karlštejně. Vždyť i v programu se výslovně píše, že se na kostýmy k inscenaci spotřebovalo 778,7 metrů látky (slovy klasika: “byl-li by v Městském divadle Zlín alespoň jeden cimrmanolog, mohlo se ušít o jednu spodničku méně a v programu by  se pak krásně vyjímalo 777,7 metru”).

O hudbu se po celou dobu tříhodinového představení (včetně přestávky) staralo několik hudebníků/herců, kteří podkreslovali děj dobově znějícími skladbami Paddyho Caneena. Kytara, hoboj, violoncello, akordeon, trubka a buben zajišťovaly sice autentickou, ale po čase poměrně jednotvárnou hudební kulisu.

Výprava tedy byla v zásadě v pořádku a ani herecké výkony nepokulhávaly. Vyzdvihl bych zejména velmi autentickou Romanu Julinovou v roli chůvy a profesionální výkon Vojtěcha Johaníka v titulní úloze. Kateřina Liďáková mu v roli Violy sekundovala důstojně, nicméně já osobně jsem pociťoval v této inscenaci patrný kvalitativní nepoměr, který hovořil ve prospěch Johaníkova hereckého projevu. Tamara Kotrbová v sice subtilní ale zábavné roli královny ve mně maně evokovala myšlenku na srdcovou královnu z Alenky v říši divů.

Samozřejmě nesmím zapomenout na psa jménem Artan Čutan (jak prozrazuje program), který se postaral o příjemné rozptýlení a roli měl výtečně zvládnutou.

Můj nevyhraněný dojem pramení zejména z toho, že se nejedná ani o třeskutou taškařici ani zádumčivé drama. Na čistokrevnou komedii tam není dost legrace, na klasické alžbětínské divadlo je to příliš moderní, ale na moderní divadelní hru zase až moc poplatné klasickému divadlu. Osobně jsem se ani neplácal do kolen ani vyloženě nenudil. Věřím, že si inscenace své příznivce najde, a nebudu asi daleko od pravdy, když řeknu, že to budou spíš příznivkyně.

A hlavně, což se v inscenaci koneckonců několikrát výslovně zmiňuje jako velká deviza, je v tom pes!


Tento text mohl být publikován díky podpoře našich partnerů, mezi které patří i: 

Chcete nás také podpořit a získat prostor u nás na webu? Napište na: redakce@zlinskynocnik.cz