Hlavní stránka Lifestyle SABINA FREUNDOVÁ: Existují tři typy lidí: Plážováleči, městochodiči a kopcolezci

SABINA FREUNDOVÁ: Existují tři typy lidí: Plážováleči, městochodiči a kopcolezci

Foto: archiv S. Freundové

Foto: archiv S. Freundové

Jen si to představte. Rozhodnete se vydat na cestu po Kyrgyzstánu, a po příletu do Biškeku zjistíte, že vám aerolinky ztratily krosny, jste sami někde uprostřed Asie bez věcí a člověk, u kterého jste měli spát, na vás nečeká. Zkrátka idylka jak vyšitá. Pro Sabinu Freundovou z Valašského Meziříčí, která jak sama o sobě tvrdí, je typický městochodič, to ale nebyl žádný problém. Zvládla spolu s kamarádkou pokořit čtyřtisícovku, i když na chození po horách moc není. Osmého října Nočník uspořádal promítání ve Zlíně, kde Sabina o své cestě vyprávěla a pro velký zájem vám nyní přinášíme rozhovor a také fotogalerii z cesty.

 Jak vznikl nápad podívat se právě do Kyrgyzstánu?

V podstatě to začalo tak, že jsem se dohodla s kamarádem z Madridu, který pracuje na španělské ambasádě v Almaty, což je asi tak 300 km od Biškeku, že se jednoho dne za ním přijedu podívat. Letenky ale byly dost drahé, stály kolem dvaceti tisíc. Pak mi ale napsala kamarádka Romča, že našla letenky za osm tisíc do Biškeku. Řekla jsem si: „To je supr, tak poleťme!“  Původně jsme měliy jet i s Romčiným otcem, oni měli jít na hory, a já za kamarádem do Almaty. Všechno ale nakonec dopadlo jinak. Otec nejel a já s kamarádkou musela vyrazit na hory.

Co sis slibovala od cesty?

Většinou jezdívám do států, kde jsem ještě nebyla, chci poznat to, co je tam zajímavé a vidět toho co nejvíc.

Kolik kilometrů jsi za celou cestu projela?

Myslím, že to bylo něco přes osm set kilometrů. Aspoň tak mi to tvrdil Google.

Byla tvá příprava na cestu v něčem speciální?

Nijak zvlášť. Jen jsem si koupila nový spacák, který se mi celkem hodil, hlavně když jsme spaly ve třech tisících metrech ve sněhu.

Šlo o tvou první cestu, nebo jsi už něco podobného podnikla?

Nešlo, vůbec.  Nebo co se týká hor, tak celkem jo. Na ty hory moc nejsem. Na horách jsem byla mimo Česko asi jen v Řecku. Jeli jsme tenkrát stopem přes Srbsko a Makedonii, vyšli jsme si na Olymp. Jinak jsme měsíc stopovali přes Thajsko a Laos a nejdál jsem byla asi v El Salvadoru.

Bez čeho bys na cestu nikdy nevyrazila?

Napadá mě tohle (ukazuje přívěsek). Je to amulet, bez kterého nevyrazím nikam. Na krku ho nosím asi od svých deseti let. Ale jinak klasicky asi bez pasu.

Co ten amulet symbolizuje?

Je to štír, který už nemá nožičky. Koupili mi ho rodiče kdysi na společném výletu. Už ho nosím nějakých sedmnáct let.

Na cestě jste se setkaly se spoustou lidí, jaký hlavní rozdíl vidíš v mentalitě, chování a kultuře mezi Kyrgyzy a Čechy?

Připadá mi, že Kyrgyzové se víc snaží druhým pomoct. U Čechů je to taky tak, ale ne až v takové míře.  Je pravda, že když se objeví cizinec například u nás na Valašsku, je to tak neobvyklé, že se mu většinou asi všichni snaží pomoct, pokud umějí jazyky. V Kyrgyzstánu to ale byl fakt extrém, všichni byli až neuvěřitelně hodní, pomáhali nám úplně se vším.

Spala jsi na louce plné divokých koní, pokořila jsi čtyřtisícovku, za čím nejraději cestuješ?

Mám takovou teorii. Co se týká cestování, existují tři typy lidí: Plážováleči, městochodiči a kopcolezci. Já jsem typický městochodič, takže nejradši objevuju nová města, baví mě jezdit za kulturou, historií, památkami a hlavně za lidmi. Ti mě zajímají nejvíc.

Foto: archiv S. Freundové

Foto: archiv S. Freundové

Zažila jsi na své cestě něco nepříjemného?

Když jsme se ztratily v horách, uprostřed strmého lesa a začínalo se stmívat, tak to nebylo moc OK. Říkaly jsme si, fajn to nějak dáme, i když jsme v Kyrgyzstánu uprostřed ničeho, tma jak v pytli, neměly jsme vodu, a už ani skoro nic na jídlo, jenom samé instantní věci na uvaření. Hlavně jsme věděly, že musíme jít pořád dál. Jít, dokud nedojdeme někam, kde budeme moct rozložit stan. A trvalo to dlouho. To byla chvíle, která byla celkem nepříjemná. Ale jinak, že bych zažila třeba nějakou nepříjemnou situaci s lidmi, to ne. Když už se mám něčeho bát, tak přírody, ne lidí.

Jaké největší dobrodružství jste prožily?

Možná to bloudění v lese. S kámoškou jsme ale takové flegmatičky, určité věci prožíváme asi trochu jinak, než většina lidí. Byly situace, které už nebyly ani vtipné, ale my jsme se smály. I když chvílema nám tuhnul úsměv na rtech.

Měla jsi někdy chuť s celou cestou seknout?

S celou cestou určitě ne. Ale když jsme lezly na tu čtyřtisícovku, kameny nám klouzaly pod nohama, bylo to celkem nepříjemné, a v tom se na mě kámoška ještě v něčem osočila, tak jsem měla takový ten pocit, že jsem tam přece hlavně kvůli ní, kdyby to bylo na mně tak bych tam vůbec nešla.  Měla jsem chuť to otočit, jenomže vrátit se je náročnější, než to dojít.

Takže mezi vámi občas zavládla i ponorková nemoc?

Já jsem na ni chvilku trochu ponorku měla, ona na mě asi ne. Ale pak jsme se tomu zas zasmály.

V čem konkrétně tě cesta změnila?

Tahleta konkrétně mi celkem ovlivnila myšlení.  Moc zajímavé byly rozhovory s Kyrgyzy, ale  třeba i s Izraelci, kteří nám vykládali, že jsou od malička vychovávání k tomu, aby bránili svůj stát, jinak by nepřežili. Dodělají střední školu, potom jdou na tři roky do armády a ještě než nastoupí na výšku, tak třeba rok cestují, což je teď u nich prý vcelku moderní. Potkaly jsme jich hodně a většina z nich byla fakt dost zcestovalá. Bavily jsme se se spoustou lidí, poslouchaly jejich názory, které byly naprosto odlišné od našeho českého způsobu myšlení, ale ne lepší nebo horší, prostě jen rozdílné.

Kompletní galerii najdete na našem Facebooku.

Zlinskey klub