Hlavní stránka Lifestyle Tomáš Šebek: V Súdánu jsem operoval asi dvacet metrů od postele

Tomáš Šebek: V Súdánu jsem operoval asi dvacet metrů od postele

Chirurg, Lékař bez hranic, držitel ceny za statečnost nebo autor několika knih. Vystudoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, za sebou má několik zahraničních misí nebo také působení v nemocnici v irském Dublinu. Co je pro něj nejtěžší? Jak se vyrovnává se zážitky ze svých misí nebo jaký projekt rozjel na svém facebookovém profilu? 


Tomáš Šebek je český chirurg, ale především člen týmu Lékařů bez hranic. V roce 2004 založil společnost, která provozuje portál proLékaře.cz a uLékaře.cz. Jeho první mise byla v roce 2010, následující dva roky pak působil v nemocnici v irském Dublinu, odkud pak taky odjel na svou druhou misi zpět na Haiti. Po návratu nastoupil do Nemocnice Na Františku a v roce 2013 odjel do severního Afghánistánu na misi třetí. Na jaře 2014 byl zvolen permanentním členem kongresu ženevského operačního střediska Lékařů bez hranic. O rok později byl oceněn cenou za statečnost a tentýž rok odjel opět do Afghánistánu na svou čtvrtou misi. Je také autorem knih Mise Haiti – pět měsíců s Lékaři bez hranic a Mise Afghánistán, za kterou dostal cenu čtenářů České knihy 2016.

Co vás přimělo odjet na mise? Nastal nějaký zlom, nebo to přišlo postupně, po dlouhém uvažování?

Spíše jsem o tom dlouho přemýšlel. Jako student medicíny jsem v knížkách viděl strašně věcí a říkal si, že by bylo zajímavé je vidět, popřípadě takové pacienty léčit. U nás už nepotkáte nemoci, které se vyskytují v rozvojových zemích, to bylo asi prvním důvodem. Pak jsem Lékaře bez hranic dlouho sledoval, protože mě na ně navedli kamarádi. Tudíž ta myšlenka ve mně zrála, pak mi přišlo, že po třicátém roku života by měl člověk začít dělat smysluplné věci. A to Lékaři bez hranic nepochybně jsou. Takže tohle dohromady vyústilo v to, že v roce 2010 jsem odjel na první misi na Haiti a nelitoval jsem.

Dokázal byste vybrat misi, která pro vás osobně byla nejtěžší? Ať už psychicky, fyzicky, nebo z jakéhokoliv jiného důvodu…

Když se mě na tohle lidé ptají a pak slyší odpověď, tak si myslí, jestli náhodou nejedu v drogách. Pro mě jsou mise zajímavé a ta práce mě strašně baví, takže pro mě žádná z nich nebyla nejtěžší. Je to pestré, dobře zorganizované, skvěle zajištěné a vymyšlené. Těžké je to v momentě, kdy třeba léčíte děti. V Afghánistánu jsou děti trpící válečným konfliktem, se kterým nemají nic společného a pak se vám dostanou na operační stůl nebo je oživujete. To už jsou neskutečně těžké věci i pro ostříleného a malinko cynického doktora.

Existuje na misi typický den, nebo je každý úplně jiný?

Na Lékařích je zajímavé, že jsme hrozně flexibilní. Dokážeme reagovat na aktuální potřebu dané populace. Takže se to mění, nicméně určitý zavedený režim máme. Ráno vstaneme, pak proběhne společná snídaně, následně odjíždíme a pohybujeme se podle toho, co dovoluje bezpečnostní kontext. Na Haiti jsem chodil pěšky, v Afghánistánu se většinou pohybujete v konvoji, v Jižním Súdánu jsem měl operační stůl asi dvacet metrů od místa, kde jsem spal.

Záleží, jak je který den vytížený. Jsou dny a momenty, kdy ze sálu vycházíme v šest hodin ráno, ale běžně se snažíme odpoledne předat a vysvětlit naši práci kolegům, kteří mají noční službu. Kolem sedmé nebo osmé hodiny se scházíme na společnou večeři. Pak probíhá relax. Někdo si čte, někdo si zase otevře pivo a mě baví běhat. Takže já běhám a snažím se zlomit někoho dalšího, aby šel běhat se mnou. Na spaní máme vždycky možnost soukromí a tam už je to na vás, jestli jste spavec, nebo nespavec. Takhle to jde každý den, ale každý den je zároveň něčím nový a zajímavý. Snažíme se ty projekty neustále rozvíjet. Tohle se nikdy nezastaví, v tom smyslu, že bychom někde chvíli pobyli a pak si řekli fajn, máme hotovo, balíme. Vždy přijde nová výzva.

Vy jste teda spavec, nebo nespavec?

Mě to moc nebaví, no. Spím přibližně čtyři nebo pět hodin denně, pak už mě to nebaví. Někdy říkám bohužel, někdy zase bohudík, ale tak to mám normálně. Chodím pozdě spát a brzo vstávám, abych toho hodně stihl.

Probíhá u vás po misi psychická očista?

Tohle nezažívám. Já si hlavu hodně čistím už v průběhu mise. Například tím, že každý den píši blog, nebo spíše deníček, a interaguji s komunitou čtenářů, kterou mám na sebe navázanou. To mi dodává spoustu energie. Korespondenti se mě pořád na něco ptají a já se jim to snažím vysvětlit, jednou mě chválí, jednou mi zase dávají najevo, že jsem udělal něco blbě. Jinak když přijedu z mise, tak jdu normálně do práce a funguji zase jako doktor v domácích podmínkách. Samozřejmě jsou kolegové, kteří zažijí ultra těžkou misi v dramatických podmínkách, a ti můžou vyhledat odbornou pomoc. Velká část z nás se z toho prostě vykecá. Součástí misí jsou briefingy, kdy při návratu můžete narovinu říct, co se vám líbilo a nelíbilo. Je to důležité pro projekt, aby se dobře rozvíjel a vychytaly se mouchy, pomáhá to i vám při, řekněme, očistě.

Na Facebooku jste rozjel projekt, kde si vás lidé mohou přidat do přátel a požádat o radu týkající se zdravotního stavu. Jak vás napadla zrovna tato neobvyklá forma komunikace?

To je spíše hec. Já jsem si nedávno na kole způsobil sedmnáct zlomenin, tak jsem byl doma a trošku jsem se nudil. Kromě normální práce ale provozuji ještě telemedicínu, což je vzdálený přístup k pacientovi. Profesně se tomu věnuji už několik let, funguje to v rámci adresy www.ulekare.cz. Mimo to jsem chtěl zkusit, jestli a jak dokáže český pacient fungovat na Facebooku. Strašně mě překvapilo, že to má dobrou odezvu.

Moderní doba vyžaduje, aby i doktoři začali jinak přemýšlet a přistupovat ke svým pacientům jiným než tradičním způsobem. Ne všichni kolegové sdílí můj názor, ale mě baví svým pacientům věci vysvětlovat. Četl jsem studii, která říká, že nejdůvěryhodnější chirurg je ten arogantní. Tím pádem nevím, jestli jsem dobrý chirurg, protože mě baví si s těmi lidmi povídat. Kromě toho jsem za svou kariéru nashromáždil spoustu snímků, mimo jiné mě taky baví fotit a myslím si, že by lidé mohli vidět, že naše tělo je schopné tvořit umění. Ale Facebook není nějaká systematická práce, jak jsem říkal, je to jen úlet a uvidíme, kam se to bude ubírat. Všechny skandinávské země dnes běží na telemedicínském principu. U nás je to v plenkách a my jsme průkopníci.

Píší si lidé o online radu často?

To, co děláme s kolegy, je projekt, do kterého je zapojeno asi 250 doktorů z celé České republiky. Říkáme tomu virtuální nemocnice. A funguje to tak, že se nás lidé ptají na druhý názor, jak si třeba vyložit laboratorní výsledky. Chtějí pochopit, co je na tom složitém rentgenovém snímku, CT nebo na magnetické resonanci. Někteří chtějí zase doporučit do konkrétní nemocnice a ke konkrétnímu člověku. Tohle je služba, kterou léta zajišťujeme a velmi intenzivně v posledním roce, máme 4 000 konzultací měsíčně. Takže to je obrovská věc. Všechny skandinávské země dnes běží na telemedicínském principu. U nás je to v plenkách a my jsme průkopníci. Ale s tím projektem na Facebooku tohle nesouvisí. Možná cesta, jak to do budoucna propojit, ale to, co děláme léta, je formou webových stránek.

S manželkou jste měli děti v době, kdy jste oba dva studovali medicínu. Jak jste to časově stihli?

To by nás taky zajímalo. My jsme to už zapomněli! Ale nelitujeme toho, bylo to skvělé, myslíme si, že tehdy jsme měli nejvíce času na děti. Je fakt, že jsme nevyužili možností jako jet třeba na studijní pobyt do zahraničí. Nicméně nám přišlo, že jsme během studia s těmi dětmi trávili paradoxně mnohem více času. Možná i proto s nimi máme neformální vztah, a přesto, že už jsou velcí, s námi tráví docela dost času a přijde jim, že ještě nejsme úplně out. Bylo to těžké a klobouk dolů před mojí ženou, která zvládla dostudovat. Oba dva jsme na rok přerušili studium, oba jsme byli na rok ve druháku na mateřské. Syna jsme měli v pátém ročníku a to už proběhlo snadněji, to už jsme měli nacvičené. Doporučuji každému modernímu studentovi.

Doporučil byste i ostatním mužům, aby si zkusili rodičovskou dovolenou?

Jo, je to strašně výchovné. Spousta chlapů razí teorii, že ženy se na té dovolené válejí, ale když si to pak vyzkoušíte…. Já třeba vím, že už bych dneska nebyl schopný jít na mateřskou. Byl to jeden z nejstrašnějších zážitků v mém životě. Ne z pohledu toho, že jsem vychovával dceru, ale z pohledu toho, že je to hrozně těžké. Je to práce na plný úvazek, 24/7. Tohle by si chlapi měli aspoň na chvíli vyzkoušet a budou si té ženy pak neuvěřitelně vážit. A budou si hlavně moc přát, aby na ně už nikdy tenhle Černý Petr nepadl! Každou minutu budou čekat, jestli už máma přijde domů.

Psáno pro: www.sokolska33.cz


Tento a další texty mohly být publikovány díky podpoře našich partnerů, mezi něž patří i:

Chcete se také stát partnerem Zlínského nočníku a podpořit tak nezávislé a pozitivní médium, jehož redaktoři pracují bez nároku na odměnu? Kontaktujte nás: redakce@zlinskynocnik.cz