Hlavní stránka Lifestyle 🏺 VETEŠNICE: Vykoupila jsem i prokletou vázičku a přežila jsem

🏺 VETEŠNICE: Vykoupila jsem i prokletou vázičku a přežila jsem

Jana Imrýšková není na první pohled zrovna tím typem člověka, který si představíte, když se řekne vetešník. Do shrbeného židovského kupce s bílým plnovousem má tahle mladá dáma opravdu daleko, ale přesto vede zastavárnu a vetešnictví ve Zlíně, kam se před pěti lety přestěhovala z Vizovic. V jejím krámě najdou návštěvníci pestrou směsici věcí, které pro někoho představují staré krámy a pro jiného vzácné poklady. V rozhovoru jsem se jí ptal, jak se k této profesi dostala, a v čem tkví specifika a úskalí takového podnikání.

Nejdřív se zeptám, kde to vlastně jsme, je to starožitnictví, bazar…?

Je to takový mišmaš všeho dohromady, zastavárna, bazar, starožitnosti, retro obchůdek. V podstatě vykupujeme a zastavujeme všechno.

Jak vás napadlo rozjet právě takovéhle podnikání, pro mladou ženu poměrně netypické?

V tomhle oboru jsem pracovala dlouhé roky, jako zaměstnanec v zastavárně. Když jsem toho pak nechala, tak mi to chybělo, a jelikož mě partner i rodina podpořili, tak jsem si letos otevřela vlastní obchod.

Co vás na tom baví?

Všechno. Prakticky každý den se člověk dostává k novým zajímavým věcem a pořád se musí něco učit. Ať už jsou to obrazy, starožitnosti, mince, nábytek nebo mobilní telefon. Když chcete věc správně vykoupit a prodat, musíte o ní také dost vědět a orientovat se ve spoustě oblastí.

Jak vlastně funguje princip zástavy?

Pokud někdo potřebuje rychle nějakou částku peněz, tak přijde k nám, a my mu poskytneme půjčku proti zástavě movité věci. Takže tady třeba nechá telefon a dostane 1000 korun. A když za týden přijde, tak si ho vezme zpátky a zaplatí těch 1000 korun plus 2 % úroku za ten týden.

A co když si pro věc nepřijde?

Obvykle se zastavuje na čtyři týdny a po uplynutí lhůty je ještě několik dní ochranná lhůta. Já potom ještě dotyčnému píšu, jestli mám čekat a kdyžtak mu ještě počkám. Pokud věc ale nezvládne vyplatit, tak ji dáme do prodeje.

Jak určujete výkupní cenu? Lidé vám sem nosí nové telefony, ale i sto let staré věci…

Člověk musí mít hodně nastudováno. Dost taky pomáhá internet a co se týká starožitností, tak mám i kontakty na lidi, kteří se na to přímo zaměřují. Samozřejmě za ta léta v oboru nasbíráte i dost zkušeností.

Co k vám lidé přinášejí nejčastěji?

Obvykle je to elektronika, jako televize, herní konzole, nářadí a mobily, potom zlato, šperky i starožitnosti. Občas přijde někdo ze srandy s tím, jestli bychom nevykoupili třeba jeho děti, ale bohužel, nic živého nebereme.

A prošel vám rukama nějaký poklad nebo kuriozita?

Stalo se třeba, že jsme vykoupili šperk se zirkony a později se ukázalo, že to nebyly zirkony, ale malé brilianty, což posunulo cenu úplně někam jinam. A z kuriozit tu třeba právě teď máme zajímavou protézu nohy, pravděpodobně z první poloviny minulého století.

Je něco, co si necháváte pro sebe? Máte nějakou sběratelskou vášeň?

Nedávno jsem našla zálibu ve starých petrolejových lampách, zatím mám čtyři, z toho jednu více než sto let starou. Takže to jsou věci, které jdou hned bokem, ale ještě nevím, co na to doma řekne přítel.

Jak vypadá takový typický člověk, který přinese něco do zástavy?

To se nedá určit, žádné pohlaví ani věk nepřevládá, obvykle jsou to lidé, kteří před výplatou nevyšli s penězi nebo je postihl nějaký nečekaný výdaj. Někdy je to úsměvné, pamatuji si na pána, který si přišel půjčit na nový notebook, protože do jeho počítače se mu vyčůrala kočka.

Zastavárny bývají často spojované s šedou ekonomikou, jak předcházíte tomu, abyste nevykoupili kradenou věc?

To se nedá nikdy stoprocentně ošetřit, ale musím zaklepat, že za posledních deset let se policie ve Zlíně opravdu snažila. A za poslední dva roky vím snad jen o jednom nebo dvou případech. Když mám pocit, že něco není košer, tak toho člověka raději odmítnu.

Znám z televize různé americké pořady ze zastaváren, kde často lidé přinesou svůj největší poklad a dozví se, že má daleko nižší hodnotu než si mysleli. Stává se to i u vás?

Ano, nejčastěji u zlatých šperků. My přímo před zákazníkem provádíme zkoušku ryzosti za pomoci kyseliny a buližníku (tzv. prubířský kámen, *pozn. redakce) a někdy zjistíme, že třeba místo 18 karátů má zlato jen 14 karátů a nebo je věc jen pozlacená. Lidé se pak samozřejmě někdy zlobí, obzvlášť pokud to byl třeba dárek od někoho z rodiny.

Věci, které nabízíte nejsou nové, mají nějakou historii. Jak moc podle vás prodává příběh?

Ne vždycky tu historii samozřejmě znám, ale někdy je to plus. Jsou lidé, kteří si ale zase naopak něco nekoupí, protože to podle nich má „špinavou auru“.

Skutečně? Když jsme zabrousili do této oblasti, přinesl vám někdy někdo věc, o které tvrdil třeba, že je prokletá?

Jednou přinesl pán takovou malou tmavou vázičku s ornamenty, o které tvrdil, že mu nosí smůlu a chtěl se jí rychle zbavit.

Vykoupili jste ji?

Ano, ale nás žádná smůla nepostihla, takže si myslím, že to asi nebylo tou vázičkou.