Hlavní stránka Publicistika Zuzana Holubcová: Slovo vědkyně pro mě čpí formalínem a prachem knihoven

Zuzana Holubcová: Slovo vědkyně pro mě čpí formalínem a prachem knihoven

autor: Jan Švec

Pochází z Ústí u Vsetína, vesničky se šesti sty obyvateli, ale její vědeckou práci dnes znají na celém světě. Přes studium farmacie a doktorát na lékařské fakultě v Brně se Zuzana Holubcová dostala do anglického Cambridge. Jako první se začala zabývat procesy uvnitř lidských vajíček před jejich oplodněním a zjišťuje, proč je velký podíl z nich abnormální a nevede ke zdravému porodu. Dosud vědci znali neoplodněné vajíčko pouze zvenčí. Po čtyřech letech a dvou měsících se letos v červnu vrátila k práci v Česku a chce pomoci propojení reprodukční kliniky s vědou. O svém výzkumu, se kterým se seznámila i britská královna mluvila v polovině října i na zlínském TEDx.

Jaké to pro vás bylo, vysvětlovat svůj obor laickému publiku?

Takto naživo to pro mě bylo poprvé, před tím jsem to laikům vysvětlovala jen v rozhlase. To byl trochu jiný zážitek, když člověk posluchače nevidí. Přiznám se, že tohle mi asi sedí víc, ta živá interakce. Člověk slyší reakci, kdežto v rádiu to bylo zvláštní. Mluvíte a nevíte, kdo vás poslouchá. Líbilo se mi to tady a je to pro mě zkušenost – mluvit k neodborníkům, navíc česky. Nejsem na to zvyklá – jednou jsem se zarazila. Chtěla jsem říct, že někdo něco „“ a nemohla najít správný český výraz. Ale bylo to fajn.

Když jste připravovala svou prezentaci, měla jste hned jasno, o čem chcete mluvit, co chcete sdělit?

Popravdě mi to hrozně dlouho trvalo. V jedné chvíli už po mě organizátoři chtěli název mého „talku“ a já pořád nevěděla, o čem budu mluvit. Říkala jsem si, nazvu to nějak obecně, ať se do toho pak vlezu. Potom to vznikalo tak nějak (přemýšlí)… Nevím, o čem jiném bych mluvila. Ptala jsem se, jestli chtějí spíš inspirační talk ala „splněný sen“, anebo odborné téma. A bylo mi řečeno, že radši odborné téma. Že tady ty splněné sny už budou.

Mohla jste si nechat poradit od někoho z kolegů, který by měl zkušenosti s takovým přednášením?

Já jsem trochu exotická mezi svými kolegy. Oni nejsou tak aktivní. Myslím si, že věda, vědci by měli trošku víc komunikovat s veřejností. Protože, když nic jiného, tak věda je z valné části hrazená z veřejných prostředků a já věřím, že lidi mají právo vědět, co v těch laboratořích děláme. A taky bych ráda, aby si nemysleli, že jsme prostě jenom nesociální stvoření, podivíni. Slovo akademik se stalo hanlivým označením. Proto, a říkal to tady i moderátor Ondřej, nemám ráda slovo vědkyně, protože to úplně čpí formalínem a prachem knihoven.

A jaký výraz máte raději?

Já jsem zvyklá na anglické scientist. Ale včera jsme se o tom bavili a mám úplnou krizi identity. „Tak co jsem teda?“ Já vím vnitřně, co jsem, ale jaké slovo pro to použít, to nevím. Možná embryolog, ale vědkyně mi zní hrozně divně. Představuju si ty bílé pláště, neživotnost, odtržení od mas (směje se).

Ale v bílých pláštích pracujete, ne?

To bylo právě zajímavé. Já jsem pracovala v bílém v Brně na doktorátu, a když jsem přišla do Anglie, tak ne. Vůbec. Jenom když jsem pracovala s něčím opravdu toxickým.

Takže v civilu?

Kupodivu civil. Ale teď zase dělám na klinice, takže opět dělám v bílém.

Kdy jste se začala zajímat o vajíčka a embrya?

Od svého doktorátu, kdy jsem se zabývala lidskými embryonálními kmenovými buňkami. To jsou buňky vyňaté z embrya. Při jejich studiu jsem se často zabývala otázkou, jestli to, co vidím v kultivační misce, opravdu reflektuje přirozený stav těchto buněk v embryu. Takže tam začal určitě zájem o embryologii.

Co vás přivedlo k tomu převratnému výzkumu?

Když jsem skončila farmacii, s hrůzou jsem zjistila, že můj sen o tom, že budu v laboratoři bádat a vymýšlet léčivo, které zachrání celé lidstvo, je v českých podmínkách nesmysl. Že jsem určená pro lékárnu. A díky praxi během školy jsem si uvědomila, že by mě to nenaplňovalo.

Proto jste se rozhodla jít na doktorát?

Ano. Tehdy to téma lidských embryonálních kmenových buněk bylo opravdu velké. Upínaly se k nim velké vědecké i celospolečenské naděje. A to téma nabízel můj, tehdy budoucí, školitel. Na farmacii byli relativně starší vyučující a panovala tam určitá hierarchie. A on byl navrátilec z Ameriky, kde sám dělal na myších vajíčcích a měl vize. Úplně mi zbořil to, co jsem si představovala pod pojmem vědec. Byl to člověk nesmírně energický, plný nápadů, a ten mě asi k tomu tématu přivedl. Řekla jsem si, jo, půjdu za tím i za tu cenu, že budu chudý student místo bohaté lékárnice (smích).

Jak jste se po doktorátu octla v Cambridge?

Oni tehdy vypsali pozici na projekt výzkumu vajíček a já jsem se o ni přihlásila. Původně byl na tři roky, ale pak ho prodloužili, protože to trvalo dýl. Třikrát mi tak prodlužovali kontrakt. Bylo to napínavé a chtěla jsem to dovést do konce.

Jak vás tam přijali?

Popravdě, nikdo tam na vás nečeká. Ze začátku jsem si připadala jako Alenka v říši divů. Najednou jsem zjistila, že ten vědecký ráj existuje. Oni mi opravdu snesli všechno k nohám. Měla jsem k dispozici auto, abych si pro ta vajíčka jezdila, umývali za mě laboratorní nádobí a podobně. Zkrátka něco, co jsem v Brně neměla a nemohla mít. Ale za to byla vysoká cena, že opravdu chtěli vynikající výsledky. Navíc člověk cítil, že kolem něho je ta historie – Cambridge, tam se dělaly ty velké objevy, zvlášť ten můj institut, kde získali deset nobelovek. Neustále nám vtloukali do hlavy, že je to naše životní šance, teď dokažte, že si to zasloužíte. To pro mě bylo strašně psychicky náročné.

Říkala jste, že vám tam neměl prakticky kdo pomoct, protože jste se věnovala úplně novému tématu. To se opravdu nenašel nikdo, kdo by se zajímal o stejný výzkum?

Ono to ve vědě je tak, že ani nechcete, aby se tím zabýval i někdo jiný. Já jsem měla v zásadě zakázáno o tom projektu mluvit. Byla to i součást mé smlouvy. Nebylo koho se zeptat, nikdo okolo s lidskými vajíčky nikdy nedělal. Lidé z kliniky, odkud jsem měla vajíčka, zase neznali techniku, kterou jsem používala. Oni se ani nikdy nepodívali dovnitř buněk. Takže nebylo odkud moc čerpat. Já jsem se opravdu musela vrátit k původním pracím Roberta Edwardse (průkopník v reprodukční medicíně a umělém oplodnění, vzor Zuzany Holubcové, pozn. red.), abych našla nějaké klíče. Nebyla učebnice, nebyl protokol, nebyl odborník, který by řekl, jak si s tím poradit.

S vaším projektem se seznámila i britská královna Alžběta II. Jak k tomu došlo?

To se otevírala nová budova našeho institutu. A ten je nejen proslavený tím, že se tam dělají velké objevy, ale i tím že je dokáží zpeněžit. Takže je to taková výkladní skříň britské vědy. A královna nám přijela otevřít novou supermoderní budovu, která je fakt nádherná. Vybraly se dvě laboratoře, které budou prezentovat královně, a dvě, které budou prezentovat jejímu manželovi. Pro královnu vybrali nás a lidi, kteří se zabývají viry.

A proč zvolili právě váš projekt?

Jednak proto, že to je celkem snadno pochopitelné téma, jsou k tomu taky videa a moje šéfová, která je jen o tři roky starší než já, je takový prototyp mladé a superúspěšné vědkyně. To se taky celkem dobře prezentuje. A přestože zbytek laboratoře dělal na myších, tak moje šéfová uznala, že při takové příležitosti bude dobré říct, že děláme i na lidských vajíčcích. A tak ze sedmi, osmi projektů rozjetých v naší laboratoři, vybrala naše šéfová ten můj, jediný na lidech.

Přišla jste s královnou do přímého kontaktu?

My jsme pro ni měli takovou ukázku naší práce. Podívala se do mikroskopu, na obrazovce se promítalo video vývoje vajíčka, šéfová jí to popsala, i to, proč jsou lidská vajíčka tak často abnormální. A královna na to pak řekla: „It’s fascinating, isn’t it? (To je fascinující, že? pozn. red.)“.

Měla jste z toho dojem, že ji to opravdu zajímá?

Těžko říct, já jsem nebyla úplně v dobrém úhlu, abych to mohla posoudit. Navíc měla klobouček. Ale zdálo se, že poslouchá. Nebyla jako z vosku, ale přece jen to řekla distingovaně. Člověk si může říkat, jak moc to byla jen fráze, ale každopádně ta věta mě často držela nad vodou, když se nedařilo. Měla jsem ji napsanou nad pracovním stolem, a když už to člověka nebavilo nebo to bylo rutinní, tak jsem si připomněla, jak je to fascinující.

Kdy jste se vrátila zpět do Česka?

Vrátila jsem se na konci června krátce po tom, co vyšla moje publikace. Dva měsíce jsem si pak dávala prázdniny a prvního září jsem nastoupila na klinice umělého oplození Reprofit, plus mám částečný úvazek na Masarykově univerzitě. Takže tím mám spojené oba světy – kliniku a vědu. Doufám, že na klinice rozjedeme vědecký výzkum, protože z etických důvodů se toho na lidských vajíčcích a embryích zatím moc nezkoumalo. Myslím si, že pro obě instituce může být toto spojení prospěšné.

Plánovala jste, že se zase tak brzy pracovně vrátíte do vlasti?

Popravdě jsem tam na začátku byla dost nešťastná a říkala jsem si, že se určitě vrátím. Potom jsem si zvykla a začala nad tím přemýšlet, protože člověk má možnost jít kamkoliv. Ale řekla jsem si, že kamkoliv můžu jít kdykoliv, tak jsem se po dlouhém uvažování rozhodla alespoň zkusit tady propojit ten svět kliniky a vědy. Čas ukáže, jestli jsem naivní blázínek, nebo to může fungovat.