Home Publicistika

0

Sobotní premiéra v Městském divadle Zlín přinesla divákům zpracování Příběhů obyčejného šílenství Petra Zelenky, který také osobně do Zlína dorazil. Návštěvníků v sále byl dostatek, ačkoli vyprodáno rozhodně nebylo. Inscenaci předcházelo ještě udílení  cen Aplaus 2012.

Velká část diváků premiéry se stejně jaké já jistě nemohla vyhnout srovnání s filmovým zpracováním příběhu, v hlavních rolích s Ivanem Trojanem, Miroslavem Krobotem a dalšími. V podobném obsazení jsem zhlédl i inscenaci Dejvického divadla.

Proti filmu začíná děj o něco později, až po ustřižení vlasů tetičce, což však diváka nijak neochuzuje. Pavel Vacek v hlavní roli Petra působí přesvědčivě a správně zafungovaly i vtipné narážky (např. na jeho vyholenou hlavu), které do původního textu přibyly pod režijním vedením Hanky Mikoláškové. Helena Čermáková předvedla v úloze Petrovy matky výborný výkon, což je u ní zvykem. Roman Blumaier svým expresivním herectvím bavil publikum, zůstav věren duchu Komediomatu. Role flegmatického otce s nostalgicky známým hlasem doby se ujal Zdeněk Julina, jehož hlas skutečně často zaznívá ve zlínském éteru. Zapamatovatelný výkon s přesvědčivým výrazem předvedl i Milan Hloušek v jedné z vedlejších rolí.

Kostýmní řešení bylo civilní, jak si předloha žádá. Pozornému oku diváka však neušlo střídání triček se symboly, známými z balíkové přepravy, jelikož romantické gesto „nechat se odeslat balíkem“ je tématem, které se táhne celou hrou. S tímto motivem pracuje také důmyslně řešená scéna, která se v závěru inscenace promění v pomyslný balík, v němž se Petr nechá odeslat ke své milované Janě. Hudba od kapely Traband s obsahem hry koresponduje a vhodně porpojuje jednotlivé obrazy.

Celkově působila inscenace kompaktně a diváka pobavila i uvedla do rozpaků. Nemilou skvrnkou na představení byl snad jen okatý product placement. Za všechny případy jmenujme dvakrát zmíněný zlínský obchod s módou, o němž postavy hovoří, a který měl velkou reklamu v tištěném programu. Komercionalizace kultury je však dlouhodobým trendem a daní za sponzorskou podporu. Takové daně si konečně návštěvník zlínského divadla všimne hned při vstupu do budovy, kde na něj zasvítí dvě prosklené vitríny s kuchyňským zbožím od hlavního sponzora, jehož logo se od letošní sezóny stalo na programu dokonce takřka součástí loga divadla.

0

Světově uznávaný architekt a výtvarník Bořek Šípek dorazil přednášet do prostor zlínské Univerzity Tomáš Bati. Redakci Zlínského nočníku se poštěstilo nejen udělat s outo významnou osobností rozhovor, ale také stát se mediálním partnerem akce. Umělec a inženýr byl velmi sympatický, ačkoli odpovídal poměrně stručně, nicméně k věci.

 

Který ze svých projektů považujete za nejúspěšnější?

Já vám neřeknu žádný konkrétní. Jsou to projekty, které udělají lidem radost. Například jsme dělali bytový dům v Praze a ti lidé, kteří tam bydlí jsou stále nadšení a neustále ten dům objevují. I přesto, že tam stojí už osm let, jsou na něj pozitivní reakce.

 

Pamatujete si moment, kdy jste si uvědomil, že jste skutečně slavný?

To asi ještě nejsem. Já to tak nesleduju. Uvědomím si to třeba když jdu po ulici a lidé mě zdraví, ale to nic neznamená.

 

Jak se vám jako architektovi líbí styl Zlína?

Tak na to vám opravdu nemohu odpovědět, protože jsem ještě neměl čas si Zlín projít, ale Baťovy domky na mě působí velmi pěkným dojmem. Má to nějakou svou důstojnost a lidské měřítko.

Co byste poradil mladým lidem, kteří by se chtěli věnovat architektuře a designu?

Nejdůležitější je, aby našli sami sebe, aby vnímali svět s otevřenýma očima a aby se nenechali ovlivňovat jinými, nekopírovat. Je potřeba udělat si svůj vlastní úsudek.

 

Pozorujete u svého syna Artura nějaké výtvarné sklony?

Pozoruji, ale on spíš hrozně rád pracuje s hřebíky a kladivem. Taky rád zpívá a kreslí. Je mu teď devět let, je to normální dítě, tak se uvidí, co ho bude bavit až vyroste.

 

Vaše stavby je možné vidět nejen u nás, ale také po celém světě. Jaké vidíte rozdíly mezi architekturou v cizině a u nás?

Jsou některé země, které jsou ochotné do toho vložit více energie a více peněz. Ty peníze nejsou vždy podstatné, ale ta energie ano. Já mám dojem, že u nás je spoustu projektů odfláknutých, jak u developerů, tak od architektů. Prostě si chtějí hlavně rychle vydělat.

 

Máte zálibu ve skle. Co vás na tomto materálu zaujalo?

Spíš ten pracovní proces, jak to vzniká. Ono to sklo je krásné samo o sobě. Mě ale fascinuje ten proces vzniku, protože máte jen krátký čas vyrobit něco ze skla než schládne.

 

Má české sklo ve světě stále stejný zvuk?

Myslím, že stále stejně dobrý.

 

Koho byste jmenoval jako svůj vzor ve výtvarné tvorbě?

Já už žádné vzory nemám. Přehoupl jsem se přes to, že už těm věcem rozumím a dělám je podle sebe.

Komentovat, označit přátele a udělit like můžete přímo ve fotogalerii na Facebooku

 

[fbphotos id=441659732530438]

0

Krátce před představením hvozdenského divadla s názvem Recitál S+Š, kde účinkují, jsme se setkali s členy seskupení Dixseal. Tato jazzová formace oblažuje zlínsko jazzovou hudbou ve vlastních aranžích a pracuje i na svých autorských skladbách. S veselými chlapci z Dixsealu jsme se sešli přímo v divadle ve Hvozdné.

 

Já byla spolupráce s hvozdenským ochotnickým divadlem?

Karlos: Tak, zahráli jsme si.

Holda: Ano.

Gregy: Finančně dobře ohodnocená.

Holda: Ano, výborně ohodnocená.

Karlos: Gregy dostal dvě polívky navíc.

 

Chystáte se nahrát cd?

Tuleň: Ano.

Karlos: Určitě.

Holda: Asi jo.

Tuleň: Tak určitě.

 

Máte nebo chystáte i své vlastní písně?

Tuleň: Ano.

Holda: Ano.

Karlos: Písně jsou.

Holda: A jaké? Já bych se toho ujal, a jaké Tome?

Karlos: Tome, popiš nám trochu strukturu tvých skladeb.

Tom: Tak, začíná se většinou nějakou introdukcí, která je v hlavní tónině, potom krátká mezihra, místo pro inprovizaci…

Holda: Tom je muzikolog, takže to byl výklad pro muzikology.

Tuleň: Profesionální.

Holda: Profesionální výklad.

Karlos: Dalo by se to použít jako příručka, jak skládat skladby.

 

Co děláte v běžném životě?

Holda: Tom dělá muzikologa.

Tuleň: No, Tom studuje muzikologii nebo něco takového.

Holda: Já jsem student.

Gregy: Já taky jsem student.

Karlos: Já jsem taky student.

Tom: Ale Jirka, jak jsme dneska vyjížděli sem, tak se mi pochlubil, že chtěl být vždycky traktorista a potom by mu nevadilo jmenovat se Emil Tvarůžek.

Holda: A Tuleň je bankéř.

Gregy: Mysí si, že je bankéř.

Holda: Ty jsi firemní poradce, podle vizitky.

Karlos: Já myslím, že vůbec nejsi bankéř.

 

Jak ste se dali dohromady?

Karlos: No jejda, to bylo tehdy.

Holda: Tehdy asi v roce 2006.

Jirka: Já třeba až 2010.

Holda: Asi přes orchestr.

 

Máte nějaký rituál před nebo po koncetě?

Tuleň: Nepijeme.

Karlos: My se hlavně neplácáme po ramenou.

Tuleň: Nikdy.

Karlos: Nikdy. Takže spíš bych řekl, co neděláme. Jinak rituál asi ne.

Holda: Tom je vždycky nervózní a volá na nás.

Karlos: Jo, řekne vždycky: Karlosi ty si stoupni do prava, Oldo ty do leva a Tulěň mezi vás a pak budeme hrát.

Holda: Kdy jsme tak naposled hráli?

Karlos: Vždycky to říká.

Gregy: Hej, ale to není rituál, já bych se držel těch rituálů.

Holda: Tak já si dám vždy vanu před koncertem, pak se rozehraju, oholím se a pak jedu do Zlína naložit kapelu.

Karlos: Já vždycky čekám, jestli Gregy dorazí z Brna.

Gregy: To není rituál.

Tom: Možná pro tebe ne.

Holda: Prostě, Gregyho rituál je dojet z Brna.

 

Co máte v plánu v nejbližší době?

Holda: Já si myslím, že pro nás je teď hlavním úkolem nacvičit sklady, které napsal Tom.

Tuleň: No a určitě druhého června s hvozdenským divadlem hrajeme ve Zlíně, v dílně. A potom svatby. Žeňte se, vdávejte, ploďte děti. My vám zahrejeme.

Karlos: Případně i rozvody.

Holda: Od narození až po pohřby. My vás provedeme celým životem.

 

Jak jste se dostali k toma, že v rockovém Zlíně hrajete poněkud jiný styl hudby?

Tom: Zlín je rockový?

Karlos: Odjakživa je Zlín rockový Tome, to nevíš? Vždyť to ví i v daleké Praze.

Tuleň: Tome, odpověz nám na tuto otázku.

Tom: No, možná proto, že je rockový, tak abychom to trochu oživili.

Tuleň: Ne, prostě všechno dělat jinak než ostatní. Jestli vám přijde Zlín rockový, tak možná právě k vůli tomu.

 

Máte kompletní sestavu, nebo byste uvítali ještě rozšíření o nějaký hudební násroj?

Tuleň: Tak já bych třeba chtěl ještě čtyři tyto trombóny, to bych určitě uvítal, jako moje. Co bychom chtěli? Trumpetu bychom chtěli.

Holda: Klapky bych chtěl.

Gregy: Já bych se taky shodl na těch klapkách.

 

[youtube]http://youtu.be/_dv5SJBy_7s[/youtube]

[youtube]http://youtu.be/wxGPUCdHewc[/youtube]

[fbphotos id=438394786190266]

S tanečníkem, choreografem, moderátorem a hercem Yemim AD jsme měli možnost udělat interview při příležitosti jeho nedávné návštěvě Zlína. V prostorách zlínského nákupního centra došla řeč na jeho taneční i filmovou kariéru, zkušenosti s hvězdnými svěřenci, rodinu i na několik rad pro mladé tanečníky.

Kterému z oborů se věnujete raději tanci, moderování nebo herectví?

Tak moderace mě upřímně nikdy moc nebavila, protože když jsem byl v televizi v Esu, tak jsem měl špatnou zkušenost s tím, že mi dramaturg připravoval texty a určoval mi, co mám říkat. Takže jsem k tomu měl takový zvláštní vztah, ale moderoval jsem dál, protože v Čechách není moc lidí, kteří moderují v angličtině, takže jsem dělal hlavně anglické moderace. Dnes už ale dělám jen takové akce, které můžu dělat po svém, nemusím se stylizovat do nějakých póz. Ty zbylé profese, já myslím, že pro mě je nejdůležitější to spojení s hudbou, protože všechno, co jsem v životě dělal, bylo nějakým způsobem spojené s hudbou. Ať už to bylo moderování televizní hitparády Eso, muzikál Monte Cristo nebo choreografie, tanec a tak dál. Myslím, že hudba je takový největší kořen, protože ji miluji.

Hlavní taneční sólovou roli jste obdržel v muzikálu Monte Cristo. Jaké to pro vás bylo?

Pro mě to bylo docela šílené, protože jsem byl osloven, když mi bylo osmnáct let, a v té době jsem vůbec netančil. Dělal jsem gymnastiku a sportovní aerobik a oslovil mě choreograf, abych udělal takové krátké turné, kde jsem se seznamoval s moderním tancem. A když mě potom vtáhli do toho muzikálu, tak po mě režisér chtěl spoustu specifických baletních prvků, které jsem neuměl. Za mnou byla asi padesátičlenná company, a ti mi ukazovali, otoč se dokola, udělej tam to, udělej ono. Já jsem byl úplný tragéd, vůbec jsem neuměl v té době tančit a jediné, proč mě vlastně vzali, byla moje intuitivní improvizace. Když slyším hudbu tak mám prostě určitý výraz a na základě toho mě vybrali na pozici první sólové role. Měl jsem i dvě alternace, což bylo vtipné, protože první moje alternace byl jeden z nejlepších baletních tanečníků z Kyjeva a moje druhá alternace byl učitel jazzu, takže mi kluci docela šlapali na paty.

Co Vy a vaše taneční skupina, jak vás vlastně napadlo založit JAD dance company?

Já jsem tuto skupinu založil v roce 1999 po návratu ze Spojených států, kam jsem letěl, abych si tam zaplatil kurz lektora street dance, protože u nás v době komunismu nebyl žádný přísun moderních žánrů ani hudebních ani tanečních. Prvních padesát tisíc jsem si vydělal bilboardovou kampaní pro jednoho mobilního operátora, ty jsem si vzal a zaplatil jsem si letenku a ten kurz. Přiletěl jsem do Los Angeles asi v jedenáct hodin. Pamatuju si, jak jsem tam bloudil po Hollywoodu. Vždycky jsem byl takový střelec, že jsem do všeho šel bez rozmyslu, ale dneska jsem za to rád, protože jsem tam nabyl zkušenosti, a když jsem se potom vrátil, tak to bylo hrozně zajímavé pro ostatní tanečníky. Oni potom za mnou chodili a ptali se, chtěli vidět ty styly, znát ty věci. Tenkrát jsem vlastně založil taneční skupinu JAD, byla to tříčlenná skupina a díky tomuto iniciativnímu prvnímu kroku dnes mám všechno to, co mám. Protože z malé taneční skupiny se rozrostla větší, produkční agentura, castingová agentura, potom taneční škola a tak dál. Takže opravdu to začalo u malinkého zárodku a pomalu to rostlo.

Jaký je rozdíl mezi prací v Americe a u nás?

Je tam hodně společných momentů, ale i spoustu rozdílných věcí. Nemám rád takové ty populistické řeči, jako že Amerika je na houby, že je to policejní stát a pdoobně. Já si myslím, že na každé zemi je něco, co budete milovat a něco, co budete nenávidět, a tak je to i v Čechách i v Americe. Amerika má spoustu výhod. Tam začal ten šoubyznys mnohem dřív než u nás, takže je více vyvinutý a na mnohem lepší úrovni. Divili byste se, ale našel jsem tam i spoustu momentů, které bych nazval až komunismem. Jsou tam takové odbory, tanečníci mají odbory, herci mají odbory a zvlášť třeba stepaři a tak dál. A v každém tom oboru jsou určitá pravidla, která se musí dodržovat, nesmíte si brát práci, aniž by to ty odbory věděly, je to docela sevřené. Mě zase baví v tom Česku, že je to takové free, že člověk může volně vymýšlet věci a je úplně neomezený. Například já hodně používám rekvizity a mám rád čínské hedvábí a používám takové velké látky, které nafukuji vzduchem aby vlály, a když jsem letěl do Los Angeles a připravil jsem choreografii na předávání cen MTV tak jsem tuto jednu látku vzal s sebou. Když jsem tam přiletěl, tak mi řekli, že šéf požární policie mi nedovolí tu látku vzít na stage, protože nemám potvrzení, že je nehořlavá, že ji musím odvézt do nějaké chemické továrny, kde ji namočí do nějakého roztoku a tam mi dají certifikát, že je nehořlavá, jenomže, když to namočili do toho roztoku, tak ta látka už nelítá. Takže jsem tam potom strávil půl dne ježděním po LA a scháněním podobné látky, která by měla stejné vlastnosti, což nebylo jednoduché, protože ono tam nic nemělo tak nízkou váhu jako to hedvábí. Tam narazí člověk na spoustu takových věcí. Ale když to shrnu, tak v Americe hrozně rád pracuju, ale strašně rád se vracím do Prahy.

Co považujete za svůj největší úspěch v životě?

Já si myslím, že těch vrcholů, na které jsem hrdý, je víc. Není to jeden největší. Jsem hrozně hrdý na to, že se mi podařilo přestěhovat moji nigerijskou rodinu do Čech, to byl velký úspěch, protože táta je pastor a tam je neutuchající válka mezi muslimskou a křesťanskou komunitou a jelikož má můj bratr downův syndrom, tak to byla otázka života a smrti, ale podařilo se mi to, takže to považuji za velký úspěch. A co se týče kariéry, tak je to určitě to hraní v Letopisech Narnie, byla to obrovská zkušenost, která trvala čtyři měsíce. Bylo to asi nejvíc natáčecích dnů, co jsem kdy v jakém projektu měl. Ta profesionalita, byla úžasná.

Spolupracujete s Charlie Straight. Co se vám na jejich muzice líbí a co byste jim vzkázal?

Charlie Straight miluju, protože Charlie Straight jsou prostě nejlepší. Já nevím, co vám mám o nich říct, protože ono je to pro mě těžké hodnotit přátele, ale od prvního momentu co jsem je viděl, mě bavili. Když mě někdo baví, nemám strach to říct. Mě hrozně mrzí, že tady v Čechách se vždycky čeká než někdo něco řekne, a pak se k němu ten zbytek jen přidá. Jejich hudba je nadčasová a myslím, že i nadrepubliková.

Před časem jste tanečně vedl Karla Gotta. Jaká byla spolupráce s touto ikonou české hudební scény?

Karel je super člověk, mám ho moc rád. On je velký bavič, spolupracovat s ním byl dokonalý zážitek, protože jsme na těch trénincích pukali smíchy. Když mluví, tak to je jedna perla vedle druhé. Popadali jsme se za břicha. A když ten trénink skončil, tak mě požádal, jestli by tam semnou mohl ještě další hodinu zůstat, protože to potřeboval ještě dvakrát, třikrát sjet, aby měl jistotu, že je všechno super. U člověka v jeho věku mě fascinuje, že ta profesionalita prostě nevyprchala.

Jaké tři vlastnosti by měl mít mladý člověk, aby se mohl stát úspěšným tanečníkem?

Tak na prvním místě vytrvalost. Vytrvalost, to je to, co dnešním lidem schází. Chtějí všechno hned a rychle, ale nic se nedá uspíšit, všechno má svůj čas. Na druhém místě si myslím, že by měl být fér, to možná zní jako kliše, ale je to hrozně důležité. Toto záleží také na tom, s kým se člověk vídá. Já věřím na karmu, takže podle mě když někdo není férový, tak k sobě přitahuje stejné lidi, jako je on. Takže si myslím, že každý by si měl vybrat, s kým se baví a pořádně si to rozmyslet. Vím, že ne vždy to jde, ale když už ten výběr mám, tak toho využít. Rozhodně to není tak, že když si vyberete bohatého, že se jím i stanete. A do třetice si myslím, že musí znát sami sebe, protože pokud se ten člověk nezná, tak neví, proč brečí, když brečí, proč se směje, když se směje, a když chcete fungovat na vyšší úrovni tak musíte vědět, proč to děláte. A když znáš sebe dokážeš poznat i lidé kolem sebe.

[youtube]http://youtu.be/lFsVxt2ZlKc[/youtube]

[youtube]http://youtu.be/fMwGYGvtxC4[/youtube]

V šestém díle Hovorů H jsme pro vás připravili rozhovor se zábavovou kapelou Rasken, která vystupuje na zábavách v okolí Zlína. Její členové pocházejí z Fryštáku, Hošťálkové, Kašavy a Bystřice pod Hostýnem a pozvali nás do své zkušebny, kde čtveřice mladých mužů a jedna sličná zpěvačka zkouší.

 

Jste z různých koutů kraje, jak jste se dali dohromady?

Tomáš: Tak já bych dal slovo našemu kapelníkovi, nebo on si tak říká. My ho tak nebereme, ale on si tak říká.

Radek: Naše kapela zásadně kapelníka nemá.

Tomáš: Tak to nevadí, to nebyla otázka.

Radek: My jsme se všichni znali tak nějak z předchozí spolupráce. Tady s Jirkou jsme kdysi dávno působili v kapele Saturn…

Jirka: To vykládáš jak pohádku.

Radek: …Potom kapela Saturn nějak padla a nechtěl jsem se s Jirkou tak nějak rozloučit, tak jsme se rozhodli, že budeme pokračovat dál, připrali jsme k sobě Filipa, který se nám jevil jako celkem nadějný bubeník, pak se přidal Tomáš, který toužil hrát na basu v kapele.

Tomáš: Jako u vás, že jsem toužil hrát?

Radek: No, to ne. Jako, že si toužil hrát na basu v kapele, tak jsme si řekli, že by si mohl hrát s námi. Nakonec přibyla Ivana.

Tomáš: Která taky toužila taky zpívat v kapele.

Jirka: Tak, já abych to uvedl na pravou míru, Radek se byl u ní kdysi ostříhat a ona ho ostříhala moc, tak se naštval a rozhodl, že bude u nás zpívat.

 

Kolik máte vlastních písní a kdo u vás píše texty?

Tomáš: Já myslím, že tuhle otázku bychom mohli celkem rychle přeskočit

Jirka: Píseň máme, vlastní jednu.

Tomáš: Co kecáš, máme jich šest nebo kolik akorát vy o nich ještě nevíte.

Jirka: Aha, tak to potom jo. A texty ty se píšou zásadně sami.

 

Zpěvačka: Jak se k tobě kluci chovají jako k jediné holce v kapele?

Ivana: Jé, krásně. Ne, tak jsou na mě hodní určitě, mají takové narážky

Tomáš: Jaké narážky, co to tady motáš?

Ivana: Určitě se ke mně chovají pěkně a já e mám strašně moc ráda.

 

Za chvíli to budou dva roky, co jste se dali dohromady. Co se za tu dobu změnilo?

Jirka: No, jsme určitě lepší muzikanti.

Tomáš: To jsi řekl hezky.

Radek: Vlastně během těch dvou let přibyla Ivana, což byla velice příjemná změna.

 

V čem je podle vás kouzlo vesnických zábav?

Jirka: No jako kouzlo, tam se jdou většinou lidi ožrat, takže to je asi v tom to celé kouzlo.

Tomáš: A aby tam nebylo ticho u té chlastačky, tak k tomu někdo musí hrát, tak mi jsme to na sebe tak trochu vzali.

Radek: Tak někdo to dělat musí.

 

Jaké jsou vaše hudební vzory?

Radek: Reflexy máme rádi.

Tomáš: No tak já teda je uznávám, jako toho basáka toho uznávám, to musím říct, že jo ten se mi líbí. Jako i chlapec je to šikovná. On je jediný, na kterého si vzpomenu jako na basáka z nějaké kapely.

Jirka: No tak vzory kytarové Satriani, Vai

Radek: Malsteem

Jirka: Malsteem ne, toho nemám rád.

Radek: Tak z těch českých asi Petr Henych, to je můj oblíbenec.

Tomáš: To je od vás z práce někdo?

Radek: Ne on je z Prahy, toho neznáš.

Tomáš: Jo já sem zapomněl Fieldy to je dobrý basák, ten se mi líbí.

Dá se podle vás muzikou na lokální úrovni uživit?

Filip: Já myslím, že ne.

Tomáš: Jo.

Radek: Ano, ale pokud se hrají lidovky a musí se hrát pro širokou veřejnost. Ten, kdo má úzký profil fanoušků se neuživí.

Tomáš: Já bych k tomu ještě řekl, že nevím, co k tomu chci říct.

 

Co děláte kromě hraní?

Tomáš: Jsem zaměstnaný, jako řidič ve vnitrostátní automobilové dopravě, takže jezdím takovým tím velkým autem, co vozí náklad.

Ivana: Já jsem kadeřnice, stříhám v Hošťálkové ve své rodné dědině.

Tomáš: OSVČ

Jirka: Já jsem momentálně ještě lešenář a taky budu OSVČ.

Radek: Já jsem elektrikář a rád jezdím na kole.

Ivana: Se mnou.

Filip: Tak já pořád studuji.

Jaké máte cíle do budoucna?

Jirka: Máme cíle vůbec?

Radek: Máme, hrát v té Lucerně jsme chtěli.

Tomáš: Né, já jsem vlastně chtěl hrát v národním divadle.

Filip: Na ty Masters jsme chtěli.

Tomáš: Jaké Masters co to je?

Filip: Masters of Rock.

Tomáš: Jo, to je taková větší zábava. No tam jsem byl dvakrát a nic si z toho nepamatuji, takže tam nechci

Filip: Já jsem tam ještě nebyl.

Radek: Tak hlavně chceme hrát, prostě nejsou důležité cíle, ale chceme, aby nám to vydrželo co nejdéle.

 

[youtube]http://youtu.be/XROI8D1PWwY[/youtube]

Včerejší premiéra klasické antické tragédie Oresteia z pera Aischylova v režii J.A. Pitínského a v provedení souboru Městského divadla Zlín mi přinesla smíšené pocity. Začnu tím dobrým. Vizuálně je scéna velmi zajímavá, přesazení části diváků na jeviště dokresluje dojem amfiteátru, kostýmy jsou atraktivní a některá scénická řešení velmi nápaditá. Molo středem hlediště přináší divákům zcela nový poled na herce a světlo vytváří působivou hru stínů. Stejně tak hudba a sborové zpěvy jsou zpracovány velmi dobře a kvituji přítomnost živých muzikantů. Pro ucho a oko je tedy inscenace potěchou, leč obsahově a koncepčně jsem byl myslím nejen já poněkud na rozpacích.

První půle byla provedením i po jazykové stránce poměrně věrná antickému originálu s příměsí časově nedefinovatelné fantasy. S výjimkou jediného momentu v podobě písně Michelle od Beatles, jejíž přítomnost jsem příliš nepochopil a jelikož se jednalo o jediný současný odkaz v celé první hodině hry, působila tato vsuvka spíš rušivým dojmem.

Druhá část inscenace nás náhle, co se kostýmů týká, přenesla někam do poloviny dvacátého století, bez vysvětlení. Pokračování po přestávce jakoby nepatřilo k první části a dokonce se v něm objevilo několik humorných prvků, které sice pobavily, nicméně koncepčně dle mého do žánru nezapadaly a na kvalitě představení nepřidaly. Závěrečnou část pak uvedla žena s býčí hlavou v latexovém obleku a ani tato pasáž opět nekorespondovala s předchozími dvěma.

Divák neznalý antického dramatu mohl být snadno dezorientován a v ději se ztratit, mnoho postav nebylo nijak představeno a člověk si mohl pouze domýšlet o koho se jedná, nebo se to zkrátka nedozvěděl vůbec. Samozřejmě, někdo by mohl namítnout, že patřičná vodítka byla k nalezení v programu, leč ne každý si program koupil a ne každému by se chtělo studovat v sále divadla dvanáct hustě popsaných stran textu popisujících Pelopovu lest či Atreovu hostinu. Ke špatné srozumitelnosti přispělo ještě to, bráno z pohledu diváka, který seděl na jevišti, že hovořili li herci do hlediště, bylo jim leckdy špatně rozumět. Překvapivě výrazně pak také rušilo šustění šatů Klytaiméstry.

Jak jsem tedy uvedl v úvodu, vizuálně a zvukově je představení atraktivně řešené, herecké výkony jsou ve většině případů dobré, ale co se odle mého ztrácelo byla dějová linie, myšlenky jednotlivých monologů a jednotná koncepce inscenace. Já osobně jsem se při této dlouhé tragédii nudil a přestože jsem přívržencem zlínského divadla nemohl bych ji bohužel doporučit.

S úspěšným skladatelem a bavičem Jaroslavem uhlířem jsem měl tu čest se setkat při jeho nedávném vystoupní pro děti v Městském divadle Zlín. Pan Uhlíř byl velmi sdílný a zábavný, zkrátka takový, jakého jej známe z obrazovky. V rozhovoru jsme se věnovali hudbě, zavzpomínali na jeho televizní působení i účinkování v divadle Járy Cimrmana.

Chybí vám pořady, jako byla Hitšaráda?

Jsem rád, že jsme s Karlem Šípem pracovali takovým evolučním způsobem, já jsem říkal, když jsme dělali napřed hitšarádu potom šarádu. Já jsem byl v roli herce a mě nejvíc baví muzika a Karla baví víc to povídání. Když ale najednou něco bylo každý měsíc, tak mě to opravdu zatěžovalo, takže to dopadlo tak, že já sem se začal věnovat té muzice a Karel v sobě objevil tu strašnou pohotovost. Já mám rád prostě muziku, ale jsem mu velmi vděčný, protože jsme spolu byli dvacet let a já jsem se naučil mluvit. Kdybych jenom zpíval a hrál písně tak by mi to musel někdo uvádět, ale takto si to člověk obstará sám.

Takže teď už byste do toho nešel?

No, nikdy neříkám nikdy. Když jsem měl třeba šedesátiny, tak poprvé v životě psali scénář Karel Šíp a Zdeněk Svěrák a v tomto jsme se setkali všichni tři tak to je taková radost. Takže nějaká taková věc může nastat.

Máte pocit, že ani k stáru nemáte o životě páru?

No, to máme společné se Svěrákem. On říká, že je to tak, že může být člověk tři sta let starý, ale stejně o tom životě nic neví. Teda teď už je mi to jasné, jak ten život kráčí, nestačím se jen divit, v tom starším věku si pak říkáte, hergot to jsem bambula

Který ze současných mladých českých hudebníků je pro vás nejzajímavější?

Mě se líbí, jako hudebník a dokonce jsme se seznámili na zlínsku, Tomáš Klus. Je to šikovný kluk, textařsky i herecky výborný. Já si dokonce pamatuju, že jsme tady byli v kině, bylo nějaké mecheche a já jsem tady požádal Tomáše Kluse, aby šel do Paraplete a on šel.

Co vám dává práce a účinkování s dětmi?

S dětmi to je výborné tím, že ony dodávají energii. Ale taky nemůžete jen tak jako brnkat a něco říkat, to říkám pořád, že děti jsou vynikající publikum, ale jsou nekompromisní. Dospělý, když se mu to nelíbí, tak odejde a nevíte o něm, kdežto to dítě to dá najevo, takže vás dotáhnou do určité úrovně energie.

Jak často se vídáte se Zdeňkem Svěrákem? Stíháte to i mimo práci?

No, se Zdeňkem se moc nevídáme, my třeba píšeme písničky po telefonu. Jednou se nám stalo, to ještě nebyl internet, že Zdeněk mi diktoval texty, na které  já sem dělal muziku a potom, když se to bylo natáčet, tak sem říkal: ježiši Zdeňku, já to mám pro sbor. To je důkaz toho, že jsme se třeba i půl roku neviděli.

Prý se Zdeňkem Svěrákem připravujete nějaký projekt, můžete prozradit něco bližšího?

Ano, ale nesmíme o tom mluvit. Ale Zdeňek pustil, tak já můžu pustit taky, že v tom figuruje jeho syn Honzík. A dál už nesmím.

Jaký je váš vztah k divadlu Járy Cimrmana?

Divadlo Járy Cimrmana je zajímavé tím, že ho znám od samého začátku. Divadlo začalo poprvé hrát v roce 1967 a my jsme tehdy jako první písničku se Svěrákem napsali Strašidýlko Emílek. Málo se ví, že já jsem byl dokonce členem Divadla Járy Cimrmana půl roku. Když jsem prošvihl první představení, tak udělali schůzi, že mě vyhodí a Zdeněk Svěrák říkal pánové ne, protože to bychom se museli vyhodit všichni navzájem. Takže jednou jo, ale když se mi to stalo podruhé, tak už jsem skončil.

Jak se vám hrál podruh Bárta v Záskoku?

Tenkrát byla doba, kdy jsme s Karlem dost ostře dělali Šarádu, a vím, že myslím Jarda Weigl, ten to nemohl pochopit a říkal „to musí být nějaký podvodník“, protože já jsem zjistil, že ten podruh Bárta v té hře má slovy pětadvacet vět v celých dvou hodinách a on říkal „člověče, když se dívám na televizi, tak brebentí celou hodinu a tady dvacet pět vět o on není schopen to udržet“. A pak jsme na to přišli. Když mám scénář a timing, tak to jde, ale když má člověk říct jednou za sto let větu, tak třeba oni hráli rychle a já jsem to řekl pomalu, nebo oni hráli pomalu a já jsem byl rychlý. Když mám mluvit hodinu tak to odříkám, protože to tempo si určuji sám, ale jakmile jsem v souboru a mám na něco odpovědět, tak je zle.

Co myslíte, že musí mít písnička, aby uspěla u dětského diváka?

Jo, tak to já nevím. My máme několik stejných věcí se Zdeňkem Svěrákem. Tak první je, že máme rádi naše učitele, což je Karel Hašler, Voskovec, Werich, Šlitr a Suchý. To jsou lidi, kteří psali pro lidi, aby si to mohli zpívat. Třeba je absurdní, abych viděl někoho hrát písničku Život je jen náhoda a dívat se do not nebo číst text. To znáte zpaměti. Ne, že by ostatní psali pro velbloudy, ale oni opravdu psali pro ty lidi. Tak to jsou naši vzorové. A co se týká dětského publika, tak my máme takovou filozofii se Zdeňkem Svěrákem, že dítě není rádo, že je dítě, to je jen náš omyl. Máme názor, že když se zeptáte desetiletého kluka, jestli je šťasten, že je mlád, tak kdyby vám odpověděl popravdě, tak si to nepřejte slyšet, protože on to dětství bere jako takovou šlamastiku. Co mě to potkalo, já už chci chodit za holkama a pivo pít a fotbal hrát, prostě vyloženě už chce být dospělý. Proto Zdeněk píše ty texty tak, že jsme si vědomi toho, že děcka vlastně nechtějí být děcka. Písnička nesmí být uňahňaná nebo se nesmí šišlat. To já vím, že moje tetička, když přišla a začala Jaroušku, tak já sem si říkal: co ode mě chce, že pořád šišlá, prostě neměl jsem z toho radost.

V jakou denní dobu se vám nejlíp skládá? Máte nějaký rituál?

Já jsem si vždycky myslel, že si budu muset pořídit barák, abych nerušil sousedy kdyby mě v noci něco napadlo. Ale pak jsem zjistil, že jsem vlastně unavený a že mě nic nenapadne. Takže já bych řekl, tak ihned po procitnutí, dokonce jdu někdy z postele rovnou k piánu. Nemůžu udělat třeba to, že bych se vyšel podívat do kastlíku, jestli nemám poštu, protože hrozí, že potkám sousedku a ona řekne to je počasí co, a ono už mě to vykolejí. Opravdu ihned po probuzení  jsem čerstvý a schopný něco dělat.

Máte nějakou osobní vzpomínku na Zlín?

Na Zlín mám několik vzpomínek. Tady třeba mě režisér Jirka Adamec požádal o spolupráci na pohádce Princezny jsou na draka, to je talková zajímavost. A spoustu věcí se tady vykonalo, spoustu filmových festivalů a se Zdeňkem Svěrákem jsem tu mockrát byli, takže tu mám spoustu vzpomínek.

Pětičlenná rocková formace Miss God z Holešova se stala hostem pátého dílu seriálu videorozhovorů Hovory H. Sešli jsme se s nimi při příležitosti natáčení jejich videoklipu v zahradách holešovského zámku. Kapela Miss God slaví pět let existence a tak nastal vhodný čas bilancovat a ohlédnout se i za začátky hudební kariéry.

 

Tento rok jste oslavili pět let. Projevila se za tu dobu ponorková nemoc?

Kateřina: Ano.

Michal: Jak u koho.

Kateřina: Tak asi to není v takovém rozsahu, jako bývají ponorkové nemoci obyčejně, ale už mě serou.

Jakub: To je fáma.

Kateřina: Ne, není.

 

Vaší první písní se stala skladba s názvem Balerína. Vzpomenete si, jak vlastně vznikla?

Jakub: Já nevím, já jsem u ní ještě nebyl.

Kateřina: Já taky ne.

Petr: U toho jsme byli my dva s Michalem, a jelikož mě se nechtělo učit převzaté písničky, tak jsme tak jsem si musel vymyslet nějakou, aby se to učili podle mě.

Michal: No a Petr si spletl figurínu s balerínou a to tak nějak přispělo k vytvoření této písně. Byla to vlastně naše první píseň a první tet co jsem napsal.

 

Kdo u vás skládá písně?

Kateřina: Všichni. Tedy my jsme zjistili, že to funguje tak, že kluci donesou nějaký nápad a potom, když to ostatní vyhodnotí, jako že by to mohlo být použitelné, tak uděláme pěvecké linky a nakonec se udělá text. Takže opravdu se na tom podílí všichni.

 

Kdy budou moct fanoušci vidět videoklip, který právě natáčíte?

Kateřina: Doufáme, že na konci května, když to půjde dobře. Zatím to jde výborně teda.

Petr: Takže to vidíme tak o měsíc později.

 

Máte nějaký rituál před koncertem?

Jakub: Cigáro.

Kateřina: Jo, máme, zmatkujeme, že nám chybí kabel, takže jezdíme zpátky.

Jakub: Někdy dvojšlapka.

Kateřina: Pobíháme po zkušebně, nestíháme a to jsou takové rituály.

Michal: Pravidelně nestíháme.

 

Kdo je váš hudební vzor?

Michal: Jéje. Těch je.

Kateřina: Slash.

Petr: Kdokoliv, kdo to umí líp než já.

Michal: Ano, takže všichni.

 

Jaké to je koncertovat před tolika lidmi?

Petr: To bych taky rád věděl.

Kateřina: Pro mě je vždycky lepší, když je tam těch lidí víc. Je tam potom lepší nálada a líp se hraje, protože když tam stojí jeden člověk a zírá na vás tak to není nic moc. Na konci tohoto roku máme domluvených několik koncertů a tam by mělo být těch lidí víc, takže doufáme, že to bude lepší.

Michal: No, ale jinak je to v celku jako jedno.

Kateřina: To teda není.

Michal: Vždycky se to nějak odehraje, nejlépe dobře.

 

Zpěvačka: Jak se cítíš jako jediná holka v partě rockerů?

Kateřina: No já se vlastně necítím jako holka, protože nemám ani žádné výhody. Bedny tahám stejně jako oni, že by mi někdy pochválili účes, to jsem ještě neslyšela.

Jakub: Máš pěkný účes.

Kateřina: Dík. No jinak převlíkám se s nimi, takže ani mi tak nepřijde, že jsem jediná holka mezi klukama.

 

Co považujete za svůj největší úspěch?

Michal: Tak, že jsme to tak nějak těch pět let vydrželi a že tak nějakým způsobem kráčíme vstříc.

Kateřina: Já si myslím, že ty největší úspěchy teprve přijdou, intenzivně na tom pracujeme, ale asi jak říká Míšan, asi že jsme se ještě nepozabíjeli.

Jakub: Ale tak možná to ještě přijde.

Kateřina: No to přijde, to si piš.

 

Kde vás lidé mohou letos slyšet?

Kateřina: Teď nejbližší koncert bude Rohálovská padesátka, tam budeme hrát, potom v létě Master sof Rock a hlavně na podzim je naplánovaná tour se Zakázaným ovocem, zatím tam máme potvrzených deset koncertů, takže tady Morava, Ostrava, Olomouc a potom se pojede do Čech.

 

[youtube]http://youtu.be/5piaCnlK_jo[/youtube]

Na začátku dubna vystoupil s kapelou B-Side Band jeden z nejúspěšnějších mladých českých muzikantů a herců současnosti, Vojtěch Dyk. Při této příležitosti poskytl Nočníku interview v prázdném sále Městského divadla ve Zlíně.

Která oblast vaší práce vás nejvíc baví, a která vás nejvíc živí?

Momentálně mě nejvíc asi baví ta hudební. A živí mě ta herecká, filmová.

 

Cítíte se být na vrcholu kariéry? Čeho byste chtěl ještě dosáhnout?

Necítím se určitě být na vrcholu kariéry, protože nevím, co je vrchol kariéry a jak se to pozná. A dosáhnout bych chtěl asi toho, abych měl nějaký hezký dům v přírodě a mohl každé ráno chodit na procházku se psem, jezdit na koni, mít ženu a děti, které budu milovat.

 

Jaký nejšílenější zážitek jste měl s fanynkami?

Já se s nimi moc nestýkám, takže žádné. Jsou to spíš taková setkání, více či méně příjemná.

 

Máte nějakou osobní vzpomínku na Zlínsko?

Osobní vzpomínku určité mám. Měli jsme hrát tady na náměstí, ale jelikož organizátory asi nenapadlo, že když bude pršet, tak bude mokré pódium, nemohli jsme hrát venku. Nakonec to ale byl skvělý koncert v klubu Master of Rock Café, takže na to mám takovou myslím celkem dobrou vzpomínku. Jinak ta Morava je vždycky přívětivá, takže pouze hezké vzpomínky.

 

Chtěl byste si zahrát v Krysaři, kterého napsal váš předek Viktor Dyk?

Není to nějaký můj cíl, ani sen. Vůbec nevím, proč bych si v něm měl zahrát, už jenom kvůli tomu, že to napsal nějaký předek, který byl dost nepřímý. Takže asi nechtěl.

 

Koho z žijících českých muzikantů skutečně uznáváte?

Já uznávám hodně muzikantů, ale když budu jmenovat z českých zpěváků, tak určitě Dan Bárta, Gondolán, Ruppert, a co se týká ostatních muzikantů mimo můj obor, tak je to Michal Žáček, Boris Urbánek, Michal Pavlíček a spousta dalších.

 

Co byste chtěl na sobě změnit?

Nechci momentálně nic měnit. To, co bych chtěl, to nemůžu prozradit, ale já žiju tady a teď, takže teď zrovna nechci měnit nic.

 

Jakou radu byste dal mladým lidem, kteří by chtěli prorazit a uspět v umělecké sféře?

Tak hlavně aby nechtěli prorazit a uspět.

 

Jaký je Váš názor na českou mediální scénu? Čtete noviny?

Noviny moc nečtu, když, tak jen na internetu nějaké zprávy. Naposledy jsem si koupil noviny kvůli panu Bémovi nebo ne kvůli němu, ale chtěl sem se něco dozvědět ohledně těch odposlechů. Jinak si nepamatuji, že bych si někdy koupil noviny. A mediální scénu, mě to přijde spíš všechno takové legrační, co se týká bulváru i „seriózních“ zpráv.

 

Máte nějakou sběratelskou vášeň?

Dá se říct, že sbírám sluneční brýle. Na chlapa mám docela dost slunečních brýlí, ale není to, že bych je úplně sbírat, většinou totiž zapomenu, že jsem si koupil nějaké staré. Takže jich mám asi čtyřicet.

 

Jak vypadá váš běžný den?

Ráno vstanu, odvedu děti do školky, potom se nasnídám, přečtu si nějaký časopis, dále mívám schůzky, jdu na oběd, odpoledne spím a večer jsem většinou doma, nebo hraji, ale takový volnoběh.

0

Přinášíme Vám krátký rozhovor s Igorem Chmelou, jednou z hvězd veleúspěšné improvizační show Partička. Současně jde o předznamenání jejich nadcházejícího vystoupení ve Zlíně, které se chystá na osmého května. Interview má status minirozhovoru, protože protagonisté show  ve zlínském Velkém kině byli po vystoupení velmi žádaní a vytížení.

S kým z Partičky hrajete nejradši ve dvojici?

To nedokážu říct. Není nikdo, koho bych si nějak zvlášť oblíbil, právě naopak.

 

Stalo se vám někdy, že jste se styděl za to, co plácnete, přece jen je to improvizace?

Ano stalo, myslím, že hned poprvé, když se to natáčelo.

 

Vtipkujete i v zákulisí nebo na to už není energie?

Určitě děláme srandy i v šatně, i přesto že se nám nikdo nesměje.

 

Dano Dangl vás seznámil, až těsně před začátkem vysílání Partičky. Je něco čím vás kolegové naživo překvapili?

No překvapili mě, že jsou úplně v pohodě. Ačkoliv jsem nečekal, že by byli něják nafoukaní nebo tak.

 

Jak dlouho myslíte, že se dá takový pořad dělat než dojde inspirace?

Nevím patnáct, dvacet možná padesát roků. Těžko říct.

 

Kdo podle vás má z Partičky nejoriginálnější nápady? A nestyďte se říct, že Vy.

No, já to určitě nejsem. Myslím, že třeba Ondřej má výborné nápady.

 

Máte nějakou zajímavou vzpomínku z natáčení filmu Rodina je základ státu, které se odehrávalo i ve zlínském regionu?

Překvapila mě jedna babička ve Strážnici. Jela do cukrárny pro zmrzlinu na kole a v kroji. Přišlo mi to takový hezký, že ten folklór je ještě takhle živý.

 

[youtube]http://youtu.be/rcXxyFqeFHY[/youtube]

[youtube]http://youtu.be/Uex1hha5Sqk[/youtube]

[youtube]http://youtu.be/dCxIX9kpMIQ[/youtube]

[fbphotos id=314834075213005]