Hlavní stránka Publicistika Janis Sidovský: Mladí umělci neumějí pracovat s médii

Janis Sidovský: Mladí umělci neumějí pracovat s médii

0

[youtube]https://youtu.be/0kYmy5LXizM[/youtube]

Producent a manažer českých celebrit Janis Sidovský je expert na práci v šoubyznysu. Pomáhal s kariérou Heleny Vondráčkové, Daniela Hůlky, stojí za úspěšným muzikálem Dracula a aktuálně připravuje open-air muzikál Noc na Karlštejně, který je dlouho předem vyprodaný. Známý je taky jako podporovatel charity a propagátor queer komunity a jejích práv. „Latentní homofobie tady pořád je,“ nechce si nic nalhávat.

Nedávno jsem sledoval váš live stream a všimnul jsem si, že jste na závěr opravil moderátora, že nejste producent ale promotér…

To se týkalo jenom projektu Ať žijí duchové!, kde skutečně dělám jenom média. Ale v případě Noci na Karlštejně, Královen popu a dalších jsem i producent.

Pojem producent je takové zaklínadlo. Co vlastně takový producent dělá? Alespoň tedy v českém prostředí…

Producent zařídí, aby se věci staly. Třeba teď v létě dělám Noc na Karlštějně a úplně na začátku jsem musel dohodnout s kastelánem hradu Karlštejn a s jeho zástupcem, aby nás tam pustil po dlouhých pětačtyřiceti letech, aby se tam hrálo toto představení. Musel jsem sehnat nějaké peníze na ty první náklady, jako je pořízení hudby, kostýmů a dalších věcí. Musel jsem najmout herce, udělat nějaký marketing a potom teprve přicházejí další profese, jako je režisér, kostýmní výtvarník a další. Takže na začátku má producent nějakou vizi a tu naplní tím, že najme správné lidi a sežene peníze.

Za své působení v showbyznysu jste udělal spoustu projektů. Který byl podle vás nejlepší? Který byste zmínil na prvním místě?

Já to měřím podle toho, na co jsem opravdu pyšný. To neznamená, že to vydělalo horu peněz, ale jsou to věci, které mě někam posunuly, seznámily mě s dobrými lidmi nebo mě vnitřně naplňovaly. Je to spolupráce s Českým národním symfonickým orchestrem – festival Prague Proms, který bude teď v létě. Tam jsem se podílel na koncertech, když tam byl třeba Tim Burton nebo Anna Netrebko, světová sopranistka a další světové hvězdy.

Jaký další projekt je váš oblíbený?

Pak je to muzikál Dracula, kam si mě najal Karel Svoboda, teď čerstvější Mama Mia, kde jsem taky dělal média a myslím, že to bylo na tuhle dobu závratně úspěšný. A potom taky spolupráce s Dagmar a Václavem Havlovými. Ta byla obohacující velmi.

Byl některý z vašich projektů opravdu propadák?

Mám štěstí, že jsem si vybíral vždycky projekty, které dopadly buď na nule, nebo byly úspěšné. Takže nemůžu říct, že bych se zúčastnil projektu, který by někomu zlomil vaz. To je ale štěstí, náhoda. Není všechno úspěšný, na co sáhnete.

Co podle vás musí mít nějaký projekt, aby to byla „tutovka“?

To nemůžete předem odhadnout. Když je to venku, tak můžou padat trakaře a lidi nepřijdou nebo ta atmosféra není taková, jaká by byla za slunečna. Snažím se namíchat ten mix tak, aby vyhovoval dané cílové skupině. Když to jsou VIP osobnosti, tak musí být všechno top, aby byli spokojený. U Noci na Karlštejně, která je dlouho dopředu vyprodaná, jsem si nebyl jistý, jestli to bude takový trhák. Všichni mi říkali Jéžiš, to ti budou trhat ruce. No tak vypadá to, že budou. Je to vždycky něco ve vzduchu, co zafunguje, anebo nezafunguje.

A je třeba nějaká osobnost, u které víte, že ta to prodá?

Už to v Česku není takové, jaké bývalo. V devadesátých letech, když jsem začínal, tak Lucie Bílá, Daniel Hůlka, kterého jsem zastupoval, byli na začátku a byly na ně plné stadiony. Stejně tak Helena Vondráčková, u níž jsem se podílel na jejím comebacku, taky vyprodávala sportovní haly v Čechách i na Slovensku.

Jak to vypadá dnes?

V dnešní době, aby to fungovalo, tak by to musela být asi, spíš určitě, kapela Kryštof, Tomáš Klus, Kabát. Je to možná deset interpretů, kteří vyprodají ty velký stadiony. Jinak už ta doba není taková. Je tolik možností zábavy. Když jsme hráli Draculu, tak jsme měli denně plno, včetně pondělí i neděle a soboty, kdy se hrálo dvakrát. Dneska se žádný muzikál nehraje den co den. Měli jsme milion a čtvrt diváků, což je dneska nepředstavitelný číslo. Lidi se vraceli, nebylo tolik zábavy v televizi, nebyl internet, což si vy snad ani nedokážete přestavit.

Ale to ještě jo…

… v produkci jsme měli jeden telefon. Takovej ten, jak se zpívalo „Mám jednu ruku dlouhou“, takovou tu krabičku. Ten měl desetičlenný tým jeden dohromady. Dneska má člověk běžně dva mobily, je pořád online. Tak to v tý době, milý hochu, vůbec možný nebylo. Tehdy lidi chodili do divadla, na muzikály, na koncerty. Takže říct dneska, že někdo bude záruka, je velmi ošemetný.

Když jste zmínil toho Tomáše Kluse… Jak se díváte na ten jeho vývoj? On má nějakou pauzu, někdo říká, že mu trošku přeskočilo…

No tak má období, kdy hledá… Je to těžký, vyletěl hodně nahoru, prodával spoustu nahrávek, vydělal nějaký peníze. Pak jsem slyšel, že rozstříhal zlatou kreditní kartu, protože nechtěl být ten komerční. Já myslím, že se najde, protože základ měl správný – příjemnou muziku, zajímavý texty. Ale teďka je asi v období hledání, takže bychom mu měli nechat čas.

Vy jste u nás do jisté míry vytvořil práci s hvězdami a PR pro osobnosti. Jak se to v Česku dělá? Je to jiné, než za hranicemi?

Naštěstí teď už mám možnost srovnání, protože díky Proms jsem spolupracoval s lidmi ze zahraničí a s jejich týmy. Loni jsem se dostal i na marketingové porady broadwayských produkcí. V principu je to úplně stejný. Jediný rozdíl je, že ten náš trh je opravdu malinký. Tam to děláte pro New York Times, pro CNN, pro tahleta média, zatímco v Česku je ten dopad nesrovnatelný. A musím říct, že ne všechny české hvězdy jsou ochotné do PR dělat.

Jak se to projevuje?

Mají pocit, že se z nich každý zblázní a že nemusí dělat rozhovory. Ne ale každý. Ta stará škola, jako je Helena (Vondráčková) a lidi z tý starší generace, ti jsou navyklí. Znají principy showbyznysu a vědí, že publicita je nedílnou součástí. Nestačí jen hezky zpívat písničky, ale je potřeba, aby lidi věděli, že ty písničky máte. U nové generace umělců je ta neochota poměrně výrazná, i u některých herců, a je těžký s nimi potom spolupracovat. Nechtějí poskytovat rozhovory, nechtějí se fotit a dělají problémy všem, kteří se na tom podílíme. Když jsem tady měl v únoru umělce z Broadwaye, kteří skutečně zpívají v top inscenacích, tak neexistovalo, že by mi řekli, že něco nebudou dělat. Domluvil jsem jim několik rozhovorů v televizi i v tisku, všude šli. Měli za sebou let z New Yorku, měli převrácený čas. Přesto všechno, co jsem po nich chtěl, udělali.

Spousta lidí viděla dokument Dělníci bulváru. Co na něj říkáte?

Byl jsem na něj velmi zvědavý. V tom prostředí se pohybuju skoro pětadvacet let a znám to nazpaměť. Ty principy jsou takový, jaký tam byly zobrazený. Ale bylo velmi poznat, že ten pan Klusák (režisér filmu – pozn. red.) se toho prostředí velmi štítí. A ten despekt z toho byl hrozně znát. Takže ten dokument mi nepřišel dobrý. Nebyl objektivní, naopak byl velmi subjektivní a bylo to, jak si pan Klusák myslí, že funguje bulvár.

A takové to obchodování béčkových, céčkových celebrit, které prodávají informace…?

Ano, tak to je. Nešťastníci nemají jinou možnost, než na někoho něco prásknout. Tak to funguje. Ale když ti novináři to od nich vezmou, tak kdo je ten špatný – ten kdo informace kupuje, nebo ten, kdo je prodává? Těžko soudit.

Chystáte teď něco velkého?

Noc na Karlštejně je highlight letošního roku. Jsem pyšný, že se to povedlo domluvit, zrealizovat. Teď čekáme, jaký bude léto. Může taky být každý den liják. Budeme sice hrát za každýho počasí, ale můžeme mít potíže s tím, aby se dostavila atmosféra. Ale snad, když nám budete držet palce, tak to dopadne. A pak je Prague Proms letos v létě, kde se budu zase podílet na koncertech. Je tam filmová muzika, je tam hudba Franka Zappy a plno zajímavých věcí, na které byste měli přijít.

Přemýšleli jste o tom, že byste do Noci na Karlštejně obsadili někoho z původního filmového obsazení?

Kdyby žili, tak ano…

Tak někteří ještě žijí. Třeba pan Hanzlík…

Jasně, ale myslím si, že už by to nevzali. Karla IV. hraje Daniel Bambas, kterého znáte z divadla Na Vinohradech nebo z televizních seriálů. Pár lidí se na tom podivilo, protože jemu je, myslím, osmatřicet. Ale když jsme si zjišťovali historii, tak Karel IV. založil Karlštejn, když mu bylo třicet dva, a otevíral ten hrad, když mu bylo jednačtyřicet. Takže vlastně věkem naprosto odpovídá. My máme všichni z toho filmu představu, že to musí být takový ten hodný dědeček, ale tak to vůbec nebylo ve skutečnosti. Hana Holišová z Brna hraje císařovnu Elišku. Hraje nám taky v Mamma Mia nebo v Ať žijí duchové! Je to výborná zpěvačka. Regina Rázlová hraje Ovku, tu co hrála paní Budínová. Honza Kříž hraje roli pana Kopeckého, Pavel Vítek hraje krále Cyperského Waldemara Matušky. On vlastně zpíval tu píseň Do věží, takže konečně si zahraje i tu roli. A Ivana Korolová, kterou znáte taky ze seriálů a z muzikálů, a Tomáš Smička, což je partner Hany Holišové, tak ti hrají templářku Alenu a toho Peška. Děláme novou režii a bude se hrát po celém nádvoří hradu, bude se hrát z oken a z cimbuří a tak.

Vy jste taky činný ve sféře gay komunity u nás. Ona je taková relativně tichá. Jaká je podle vás česká queer scéna?

Je tichá, protože jí zřejmě nic neschází. Kdyby jí něco scházelo, tak předpokládám, že by se ti pánové a dámy ozvali. Tak jako my jsme se ozývali, když ještě nebylo registrované partnerství před těmi deseti lety. Letos je to deset let, prvního července je to výročí. My jsme podepisovali petice, s mým partnerem jsme chodili za Karlem Gottem, za Jiřinou Bohdalovou a spoustou známých lidí, se kterými se známe nebo kamarádíme, a ti podepisovali petici, aby to bylo uzákoněný. Udělali jsme pro to opravdu hodně. A dneska je to tichý, protože relativně nic neschází.

A je to podle vás jinak?

Vím, že schází, protože teď je nastolené téma gay rodin. Spousta gayů má biologické dítě a chce ho mít ve své péči. Třeba když se rozejdou s partnerkou nebo i si ho pořídí. A jako registrovaní partneři to nemůžeme mít. Je to takový trest za to, že „kluci, jste spolu dlouho, máte se rádi, tak za to teda budete pykat, že nemáte možnost mít to dítě“. Takže tohle je teď téma, ale asi ne tak hlasitý, abyste si toho povšiml. V té queer scéně je teď spousta nový lidí, kteří jsou architekti, designéři, jsou hodně tvůrčí a jsou vidět. Akorát už se to neprezentuje jako gay umělec a to je správně. Já taky nemám na sobě nálepku „hele, jsem gay“. To asi nemusíme křičet do světa, protože ta akceptace už je docela fajn. Takže není potřeba to každýmu vysvětlovat.

S Pavlem Vítkem už jste poměrně dlouho. Stalo se vám někdy, že by s vámi někdo odmítl spolupracovat, protože jste gay?

Je to dvacet devět let. A do očí vám to nikdo neřekne, ale jsem si stoprocentně jistý, že se to stalo jak mně, tak Pavlovi. Že ho třeba nehráli v některých rádiích, protože tam byl nějaký homofobní dramaturg, který si myslel, že by si možná někdo myslel, že je taky gay, když hraje Pavla Vítka. Děje se to furt. Ta latentní homofobie existuje, to si nebudeme namlouvat, že ne. Je to odlišnost a ne každý ji musí přijímat. Nemám z toho trauma, projekty si hledám sám, Pavla obsazují do divadelních představení. Když má koncerty, tak na něj lidi chodí, takže je to v pořádku.

Ze známých párů jste byli první, kdo vstoupil do registrovaného partnerství. Byla to pro vás nějaká změna?

My jsme se brali, když jsme spolu byli už devatenáct let, takže to už řadu věcí máte vyřešených. Takže to byl spíš takový symbol, abychom ukázali, že jsme s těma peticema nechodili jen tak. Mezi námi ten statut partnerství vám nic moc nenabízí. Můžete sice dědit, ale to se dá ošetřit i závětí, můžete na poště vyzvedávat zásilky pro partnera, ale nic moc vám to vlastně neumožňuje. Mluvil jsem o těch dětech, nemáme třeba vdovecký důchod – kdyby jeden z nás zemřel, tak ten druhej nedostane nic. Heterosexuálové dostanou. My platíme stejné daně, ale nemáme na to nárok. Takže je tam ještě spousta věcí, který nejsou vyřešený, ale je fajn, že to je.

Když začínáte promo na nějakou akci, je nějakých třeba pět kroků, které jsou ty první, základní?

Tak třeba když dělám Královny popu, což bylo loni patnáct let a je to velmi úspěšný projekt. Vydělali jsme hodně peněz na charitu, na Kapku naděje, na opravu omítky Karlštejna, na Nadaci Havlových. A u tohoto projektu vždycky sleduju čísla, když ho vysílá nějaká televize – v poslední době je to Česká televize – tak vždycky porazíme ostatní stanice. To mě velmi těší, protože jednou uspět dokážete, ale uspět patnáctkrát za sebou a pořád mít tu sledovanost, to je fakt fuška. Musíte pořád něco vymýšlet, aby to někoho zajímalo. A tady jsou dvě věci, který si musím říct: za prvé, jestli na to seženu peníze, protože to je drahý, a za druhý, jestli vymyslím něco, co předčí ty ročníky předtím. Takže peníze a obsah jsou první dvě věci, který mě zajímají, aby to mělo smysl dělat.

Kdybyste si mohl položit tři otázky, který vám ještě nikdo nepoložil nebo na ně prostě chcete odpovědět, které by to byly?

První otázka je, proč to povolání ještě nedělám venku, protože to by mě hodně zajímalo. Myslím si, že jsem to měl udělat před pár lety, když jsem tu šanci měl. Teď už je to poměrně těžký, po těch čtyřiceti se dostávat těch part, který jsou třeba v New Yorku. Mám tam kamarády, kteří mi pořád říkají, pojď, ale už tady mám partnera, vztahy a tak dále. Takže už to nepůjde, tak jako by to třeba šlo před lety. Trošku mě to mrzí, protože si myslím, že po tom, co jsem tam nakouk, že bych ty možnosti měl a že bych tam uspěl.

Jaké by byly ty další otázky?

Druhá věc je, proč jsem na krabičkové dietě. (směje se) Protože se blíží léto a chci dobře vypadat a hlavně jsem jedl velmi nepravidelně a to se projevuje i na vaší psychice. Zjistil jsem, že když jím pravidelně, tak jsem daleko víc v pohodě, jsem otevřenější, srdečnější, netrpím hlady a to je důležitý. A třetí věc by byla, kam pojedu v létě: nepojedu nikam, protože budu pracovat.

PŘIDEJTE SE K NÁM NA FACEBOOKU:

https://www.facebook.com/zlinskynocnik/