Home Štítky Posts tagged with "expedice"

expedice

0

kamera

Festival nejúspěšnějších cestovatelských a outdoorových filmů uplynulé sezóny, Expediční kamera, opět míří do Zlína.  Sedmý ročník začíná v pátek v 18:00 ve zlínském multikině Golden Apple . Na diváky opět čeká pořádná dávka cestovatelských zážitků, divoké přírody i napětí a přednáška člena Expedičního klubu Martina Ksandra.

0

snímek z filmu Suri

Nejúspěšnější cestovatelské a outdoorové filmy přinese festival Expediční kamera. Na ty se mohou diváci přijít podívat 18. března od 18 hodin. Čeká na ně dávka cestovatelských zážitků, divoké přírody a napětí. Pět cestovatelských snímků z Afriky, Asie i Evropy zavede diváky do těch nejnedostupnějších míst a ukáže výkony na hranici lidských možností.

0
Foto: archiv pořadatele

Foto: archiv pořadatele

Snow Film Fest nabízí už popáté výběr těch nejlepších zimních filmů oceněných na světových festivalech, ale i skvělé filmy z českých a slovenských expedic. Tyto snímky jsou o extrémním lyžování, zimním lezení, skialpinismu, horských expedicích a o překonávání zdánlivě nepřekonatelných překážek. Do Zlína festival přicestuje již 27. listopadu, a to konkrétně do Velkého kina. Začátek promítání celovečerního pásma krátkých adrenalinových filmů je v 18:00. Součástí doprovodného programu bude přednáška bratrů Švihálků o lyžování v Maroku.

0

Foto: archiv Expediční kamera

Nadšenci expedičních a outdoorových filmů přijedou už zítra do Velkého klina ve Zlíně, aby se zúčastnili největšího festivalu outdoorových filmů ve střední Evropě. Festival putuje po více než dvou stech městech v České republice a na Slovensku, poprvé i ve Zlíně.  Expediční kamera je přehlídka těch nejlepších (českých i zahraničních) filmů o dobrodružství, expedicích, extrémních zážitcích a divoké přírodě.

Přeplout Indický oceán na veslici bez doprovodné lodi si troufne jen málokdo. Když se do toho navíc pustí dva muži, kteří nikdy nestrávili noc na moři a nikdy neveslovali, půjde o hodně dobrodružný zážitek. V roce 2011 se Britové James Adair a Ben Stenning vydali z australského Geraldtonu na Mauricius na cestu dlouhou 5 600 kilometrů. Několik kilometrů od cíle se jim ale převrátila loď a z už tak náročné cesty se stal boj o život. Nejen o tom je film And then we swam.

Ani česká kinematografie není zahanbena. Tým nejlepších českých a světových slacklinerů se vydává na Island, kde touží napnout vůbec první highline na ostrově. V plánu mají kaňon Fjadrágljúfur, ledovec Vatnajökull a lezeckou oblast Hnappavellir. Hlavním cílem jsou ale Trolí skály tyčící se do výšky 70 m přímo z moře. Nádherné skalnaté věže se nakonec, bohužel, ukázaly pro lezení naprosto nevhodné kvůli nekvalitní stavbě. Přesto tahle parta zvládla osm highlinů na jihu Islandu v délkách 33 až 90 metrů.

Více informací najdete na: www.expedicnikamera.cz

MAPA MÍST KONÁNÍ

0

Start expedice jsem si naplánoval na 15. září. Tomuto datu předcházela řada příprav, které jsem musel uskutečnit. V prvé řadě bylo potřeba pořídit si perfektní brašny na kolo. Trasu jsem naplánoval pomocí map na mapy.cz. Sice nebylo vždy jednoduché se podle těchto map orientovat, ale v případě pochybností jsem použil gps navigaci, kterou mám ve svém mobilním telefonu. Mapové podklady jsem vytiskl na barevné tiskárně, rozdělil jsem je podle jednotlivých etap a poté je umístil do mapníku. Zbývalo už jen nabalit kolo, většinou oblečením potřebným na cestu. Dále jsem si s sebou vzal spacák. Takto připravený a s nabaleným kolem jsem v 9:00 vyjel směr Aš. Doma se se mnou rozloučili jako s velkým cestovatelem. Čekal jsem, že mi obec nechá postavit slavobránu, všude bude plno lidu a pan starosta bude mít slavnostní projev. Hasiči se stříkačkami, sokoli se svými pery, zpívající  místní pěvecký sbor. Nic z toho se nekonalo, odjel jsem v naprostém poklidu. Jen když jsem projížděl kolem souseda, tak se mě zeptal: „Kam jedeš?“. „Do Čech.“ odvětil jsem mu kvapně. „Houby…“ V ten moment jsem věděl, že do Aše musím dojet stůj co stůj. Ale ouha, hned po prvním kilometru jsem zjistil, že naložené kolo jede podstatně pomaleji, než kolo „holé“. „To ta cesta bude vypadat.“ pomyslel jsem si. Dál jsem tomu nevěnoval pozornost. Má anabáze začala.

I. etapa Hošťálková-Mohelnice

Ráno bylo sice poměrně chladno, ale člověk se na kole zahřeje velmi rychle. Zprvu mě čekalo největší stoupání celé expedice, což byl Tesák, které jsem zdolal bez sebemenších potíží. Dokonce jsem si na Tesáku mohl sundat rukavice a nahradit je bezprstými. Sjezd do Bystřice pod Hostýnem byl pak rutinní záležitostí. Pochvaloval jsem si, jak pěkně mi cesta ubíhá, ani jsem se nenadál a už mám 1/5 první etapy za sebou. (To jsem ještě nevěděl, že teprve 1/6, ale o tom později :-)) Z Bystřice jsem se vydal směrem na Osek nad Bečvou, čímž jsem se krásně vyhnul městu Přerov. Jediné co mě mrzelo, bylo počasí, sice nepršelo, ale neustále se honila nějaká mračna. V obci Šišma jsem špatně odbočil a místo do Pavlovic u Přerova jsem dojel do obce Hradčany, čímž jsem si ihned prodloužil etapu o dobré dva kilometry. Dva kilometry navíc přece nemohou dobrému vojákovi vadit a pokračoval jsem dál. Oblačnost se počala protrhávat a tu a tam se objevovalo slunce. Hned se jelo lépe. Líbilo se mi, jak se krajina přede mnou postupně rovná, kopce hostýnských vrchu včetně sv. Hostýna mizely za mými zády a já zjišťoval jak se mi začíná čím dál lépe šlapat. Olomouc se nezadržitelně blížila a já jsem si opět pochvaloval, že je po poledni a já už jsem tak daleko. Samozřejmě jsem do Olomouce hned napoprvé netrefil. Minul jsem jednu odbočku, málem skončil na rychlostní komunikace a jen tak mimochodem zjistil, kde je v Olomouci Makro. Lehce jsem zaklel a následně dojel na správnou cyklostezku, která vede přes Bystrovany rovnou do Olomouce, ale to už mě přepadl hlad. Uviděl jsem ceduli „Grilujeme celý den“, nebo něco v tom smyslu. Ano, zde si zajedu na oběd a také jsem to hned provedl, nakonec jsem obdržel cigáro s hořčicí a křenem, k to mu pivo Gambrinus. Co se dá dělat, asi jsem přijel pozdě. Musím podotknout, že jsem se celou cestu snažil vyhýbat hospodám s nápisem Zubr. Jelikož jsem měl stále žízeň okusil jsem pivo Otakar, což je pivo měšťanského pivovaru v Poličce, které tam mimo výše zmiňovaný Gambrinus točili. Nebylo vůbec špatné. Sedělo by se sice dobře, ale mě čekal průjezd Olomoucí a následně cesta do Mohelnice. Nezbylo nic jiného, než pokračovat. Průjezd Olomoucí byl pro mě poměrně náročný. Zpočátku jsem se držel cyklisty, který jel přede mnou, ale zhruba v půlce Olomouce jsem zabloudil. Proto jsem počal před křižovatkou studovat mapu, ale to už byl u mě jeden pán a ptal se mě kam chci jet. Ihned mi ochotně poradil a já mohl pokračovat. Asi po dvou kilometrech jsem opět mírně ztratil směr a to už u mě stála jedna paní a také mi velmi ochotně poradila. Byl jsem překvapený jací žijí v Olomouci ochotní lidé. Poděkoval jsem a pokračoval v cestě skrz Smetanovy sady, tady se to ovšem cyklostezkami doslova hemží, pár jsem jich překřížil a vyjel jsem naprosto jinde než jsem měl. „To není možné, abych se do té Mohelnice nedostal.“ říkal jsem si. Načež jsem jel stále kupředu, čímž jsem se od správné cyklostezky odklonil, ale v důsledku toho jsem objevil cyklostezku jinou, která vedla stejným směrem, akorát na opačné straně Moravy. Místo podél řeky Moravy jsem jel obcemi Náklo, Mezice, Březové, kde jsem si dal v jedné hospůdce krátkou přestávku na pivo, čepovali tam Šerák, kupodivu se dal i pít. V té hospodě strašně láteřily nad prohibicí, ale na druhou stranu tam hrála dobrá muzika. I tam se nesedělo špatně, ale volání Mohelnice bylo silnější. Konečně jsem se napojil na správnou cyklostezku a jel Pomoravím na Litovel. Cyklostezka vedla lesem, takže o romantiku nebyla nouze.  Litovel na mě mávala z dálky, poznával jsem věže kostelů, které byly vyznačeny v mapě. Mimochodem jsou kostely a kapličky těmi nejlepšími orientačními body, hlavně se jejich poloha v čase prakticky nemění. Litovel je pěkné a upravené město. Já jí ovšem jen přes náměstí projel. Na první pohled se mi  však líbila. Litovel jsem záhy opustil a vydal se směrem na Nové zámky, je to rovný úsek cesty, takže to na mě působilo trochu depresivně. Někde kolem Nových Zámků jsem spatřil ceduli Mohelnice 1km. Leknutím jsem zastavil a jako čerstvý majitel tzv. nášlapů, jsem se vyvrátil doprostřed cesty. Ještě že nic nejelo. Po důkladném prozkoumání cedule jsem zjistil, že se jedná o číslo 11. Že by zapůsobila únava? Je pravda, že jsem se cítil velmi unavený, ale pokračovat jsem stále mohl. V Moravičanech jsem si dal krátkou přestávku, Mohelnice už byla na dosah. Dle cyklocomputeru mám najeto asi o 20km více, než byl plán. „To je mi pěkné. To ta zítřejší etapa bude vypadat…“ a jiné myšlenky se mi honily hlavou. „Sláva, Mohelnice!“ v duchu jsem vykřikl. Dojel jsem zastavil k nejbližšímu supermarketu a zašel si koupit něco k pití. Jedenapůllitrová lahev ve mně v mžiku zmizela a já cítil jak se mi opět vrací síla. Celý den jsem pil jen pivo, které mi evidentně pomáhalo psychicky, ale za cenu větší fyzické únavy. V Mohelnici jsem musel chvíli hledat kemp a dokonce se zeptat jednoho pána na cestu, který mě ovšem ujistil, že kemp, který hledám se nachází za rohem. Šťastně jsem tedy nakonec dorazil do cíle. V kempu už vše probíhalo velmi bryskně. Dostal jsem chatku pro dva, přičemž kolo bude místo toho druhého. Povlečení tam nebylo, ale měl jsem spacák. S ubytováním jsem byl spokojený, dokonce jsem se osprchoval, řádně povečeřel a mohl si u I. etapy udělat fajfku. Před spaním jsem ještě chvíli studoval mapy a začal se těšit na etapu druhou . Jako cykloturista jsem poměrně divoký, nějaké bloudění mi nevadí, ale po první etapě jsem si uvědomil, že se musím co nejstriktněji držet mapy, protože ač je bloudění jakkoliv romantické, stojí drahocenné kilometry, kterých bylo navíc, v případě první etapy, asi dvacet.

II. etapa Mohelnice-Přelouč (Břehy u Přelouče)

Druhá etapa byla nejdelší etapou celé expedice. Bylo v ní nutno přejet Českomoravskou vrchovinu, projet kolem Orlice a hlavně v pořádku projet Pardubicemi. Probudil jsem se celkem brzy. Sbalil jsem si všechny věci, provedl nutnou ranní hygienu a vyrazil kolem 8:00 do sychravého, lehce podmračeného, nedělního rána. Ihned po výjezdu z kempu začalo stoupání, které se stávalo čím dál prudší. Všude byl klid. Po cestě sem tam projelo auto. Lidé v domech, které jsem míjel, zřejmě ještě spali. Minul jsem obec Řepovou, kde jsem zapomněl odbočit a vydal jsem se přímým směrem na Krchleby. Zde jsem si spletl cestu a skončil v hustém lese, nezbývalo než se vrátit a zvolit na křižovatce tu správnou cestu. Povedlo se, krajina kolem byla hornatá, lesy, horské cesty, nic co bych neznal. Po sjezdu z Krchleb jsem narazil na vodní nádrž ve které se koupali, v toto sychravé nedělní ráno, dva lidé. Bylo vidět jak jsou z ledové vody nadšení. Méně nadšený jsem byl já, když jsem zjistil jak pomalu mi nejdelší etapa expedice ubíhá. Měl jsem ujeto něco málo přes deset kilometrů. Nezbývalo než šlapat dál a užívat si zvláštní, téměř podzimní, ranní atmosféru lesa, v místech, kde lišky dávají dobrou noc. Bylo to zvláštní ráno, příroda kolem měla rozhodně své kouzlo, přesto jsem si přál být z lesa co nejdříve pryč. To se mi ovšem jen tak nepodařilo. Cesta stoupala a vzápětí zase klesala, občas jsem musel pustit gps, abych se ujistil, že jedu správně. Nakonec přišel poslední kopec před obcí Koruna, kde mě nějaký strýc pozdravil, načež jsem mu pozdrav ihned opětoval. Teď jsem viděl jak moc se krajina přede mnou změnila. Po opuštění lesa, části Českomoravské vrchoviny se přede mnou otevřel poměrně rovinatý kraj. Z Koruny jsem sjel do Krasíkova a odtud, částečně po břehu Moravské Sázavy, jsem se vydal směr Lanškroun. V těchto místech mě přepadl hlad. Nutno dodat, že mezitím vysvitlo slunce a počasí začínalo být velmi pěkné. Nasytil jsem se tímto pohledem, pohlédl na torzo kláštera Koruna a vyrazil. Lanškroun mě uvítal svým přívětivým vzhledem, na kterém se bezesporu  projevilo hezké a slunečné počasí. Zastavil jsem u supermarketu a šel nakoupit, nějaké jídlo a pití. Stál jsem v řadě u pokladny, když tu se za mnou počali bavit dva lidé. Mluvili česky, ale jinak než jsem zvyklý. „Vždyť já už jsem v Čechách!“ Před supermarketem jsem posnídal, odpočinul si a vyrazil směr Horní Dobrouč. Od Lanškrounu cesta stoupala, ale co to je proti našim Hostýnským vrchům, jen jsem se zasmál a projel obcí Ostrov. Kolem mě byla pole už posečená, některá i obdělaná. Říkal jsem si: „Inu, je to hospodářství.“ a pořád mírně stoupal k Hornímu Dobrouči. Hlavou mi probleskla velmi pozitivní myšlenka. Pokud přijedu do Horního Dobrouče a pojedu směrem k Dolnímu Dobrouči, znamená to, že musím jet nutně z kopce. Přece by nedávalo smysl, aby byla Dolní Dobrouč výš než Horní. Samozřejmě jsem měl pravdu a od této chvíle počala cesta ubíhat svižným tempem. V Dolní Dobrouči jsem najel na cyklostezku, která vede kolem Orlice směrem na Choceň. Jelo se krásně. Slunce pálilo, Orlice se líně valila údolím a já jsem jel co to dalo, na naložené kolo už jsem si zvykl. S radostí jsem pozoroval jak rychlostní průměr II. etapy pomalu, ale jistě, roste. Orlice je kouzelná řeka, protéká mezi kopci a kolejemi, přitom byla klidná jako beránek. Ano, v momentě kdy jsem kolem projížděl to byla taková beránková řeka, co na tom, že se kolem pásly většinou krávy. Z Ústí nad Orlicí bylo nutno překonat mírné stoupání, odměnou však bylo klesání, které trvalo až do Chocně. Do Chocně se na kole z Ústí n. O. jede většinou podél železniční tratě, takže jsem měl pocit, že jsem také takový vlak a občas jsem jako lokomotiva zafuněl. Choceň je také zajímavé město, které stojí zato navštívit, ovšem ani zde nebyl čas na dlouhé prohlížení. Zamával jsem Chocni a vyrazil jsem na Vysoké Mýto a opět klesání, to si dám líbit. Vysoké Mýto je překrásné město s pěkným a upraveným náměstím. Nebyl bych to snad já, abych si, v tak hezkém městě, alespoň trochu, nezabloudil. Dostal jsem se do okrajových ulic, které byly velmi pravidelně řešeny, nebyl proto problém se ani z tohoto sevření dostat a vyjet na Vráclav, kde vyvraždili Přemyslovci rod Vršovců. Ve Vráclavi na malém náměstíčku jsem rozložil svůj bufet, což neuniklo pozornosti jednoho místního obyvatele, který se se mnou dal ihned do řeči, že se mám jít podívat na památník, a na kostel, potom mi vyprávěl, o místním kostelíku, jak ho svou duchapřítomnosti zamezil vykrást, že byl inseminátor a že jezdil motokros. Škoda, od místních lidí se toho člověk dozví vždy nejvíc, ale já jsem měl před sebou ještě dobrých šedesát kilometrů. Popovídali jsme si, rozloučili a já opět vyjel, počasí přálo, z Vráclavi to opět bylo z kopce. Přejel jsem silnici 17 a při říčce Loučná jsem vyrazil do Moravan. Moravany, co je to za název obce, když se nachází v Čechách? Cesta do Moravan tekla velmi dobře, blížil jsem se k Labi, takže terén byl čím dál rovnější. Vodácky pojem o tekoucí cestě se mi celou cestu velmi líbil. Pokud vedla cesta do kopce, nebo byla mizerná, používal jsem pojem, že to prostě neteče. Naopak, když jsem jel z kopce, nebo po rovině bavil jsem se o cestě, která teče. Pokud by někoho zajímalo, na co jsem po cestě myslel, tak v podstatě vůbec na nic. Jen ať dojedu, nebo jak daleko je nejbližší cíl (obec, město) Život se mi tímto zjednodušil a já jsem si výborně odpočinul. Opět jsem projížděl mezi poli, přejížděl přejezdy a sem tam se podíval na velmi línou řeku Loučná. V Moravanech jsem přejel velký most vedoucí přes koleje a za ním jsem odbočil ihned doprava. „Hmm. Pod tímto mostem budu v pátek vlakem projíždět, když vše  půjde podle plánu.“ pomyslel jsem si. Tady už cesty nestoupaly, ale ani neklesaly. Jelo se svižně, a bylo dokonce velmi teplo. Čekalo mě velké město Pardubice, které znám většinou jen z vlaku a nejraději bych tuto zastávku vždy zaspal. Byl nedělní podvečer a na předměstí Pardubic bylo ticho, jen já a mé kolo jsme se nekompromisně sunuli stále kupředu, jako nějaká lokomotiva. Opět jsem se mírně ztratil, ale směr jsem držel správný. Čím víc jsem se blížil centru, tím byl provoz hustší a hustší. Semafory, křižovatky, cyklostezky, ukáznění, ale i neukáznění řidiči a tomuto zmatku jsem bezpochyby kraloval já. V Pardubicích jezdí dlouhé třínápravové trolejbusy, dokonce až do Lázní Bohdaneč. Přejíždím po nějakém mostě a pode mnou teče řeka. Vždyť je to Labe, dáma mezi českými řekami. Sice v tomto letním večeru evidentně spala, ale já, drzoun z Valašska, jsem ji na svém kole po mostě překročil. Vzteky jistě alespoň šplouchla, což určitě nešlo skrz dopravní ruch slyšet. V půlce města jsem zastavil a zjistil, že jsem ztracený. Každý normální člověk by se dal do breku, ne tak já, nažhavil jsem gps a zjistil, že to není tak hrozné, zbytečně jsem objel jeden panelák, zjistil jak se doopravdy žije v tomto velkoměstě a vydal se dál správným směrem. Jel jsem směrem na Lázně Bohdaneč. V Pardubicích sice bylo ještě nějaké to klíčování, ale nakonec jsem se dostal i z tohoto. Když jsem si uvědomil, že mám podobně projet i Prahou, lehce jsem o svých navigačních schopnostech zapochyboval. Projel jsem předměstskou částí, která byla směrem na Lázně Bohdaneč, ale moc se mi nelíbila. Domy byly nalepené na sobě a i když se zdála být klidnou a uklizenou, působila na mě stísněně. Do Lázní Bohdaneč vedla cyklostezka, kterou jsem trefil až napodruhé, když jsem zjistil, že na hlavní mají kola zákaz vjezdu, samozřejmě až poté co jsem na ní najel. Opět rovinka a opět svižné tempo. Tachometr ukazoval něco kolem 150 km, ale nezdálo se mi to tak hrozné. Na rovinkách se člověk tolik neunaví. Lázně Bohdaneč musím opět pochválit, je to pěkné a čisté město. Trochu mě zarazil počet fontán, který tryskal na náměstí, energeticky to bude asi náročnější, ale asi si to můžou při své gáži dovolit. Nic to ovšem nemění na faktu, krásného a čistého města. Pro jistotu jsem zavolal do kempu ať ví že přijedu. Ujistili mě, že určitě počkají, tak jsem se vydal na poslední část této předlouhé etapy. Vzal jsem to kolem rybníka na Mělice, dál na Lohenice a poté kolem rybníku Buňkov do kempu Buňkov. Sláva už jsem tady. Ubytování bylo v malé ubytovně, kde byly pokoje po dvou. Kolo jsem si tentokrát dal do kiosku, který sloužil mimo sezónu jako kolárna. Rybník Buňkov působil velmi romantickým dojmem. Možná to bylo i tím, že se začalo stmívat. Ubytoval jsem se. V hospodě mi hodná paní hostínská udělala klobásku a natočila pivo. Po takové dlouhé cestě bylo rozhodně zasloužené. Zítra Praha, pomyslel jsem si a byl jsem rád, že jsem takovou dlouhou etapu zvládl. Před spaním jsem opět studoval mapy. Dal o sobě něco málo vědět na sociální síti a skoro usnul, nebýt velmi sympatického páru, který spál vedle a který se i v takto romantickém prostředí neobešel bez notebooku a béčkového filmu Bastardi II. Kdyby se věnovali romantičtějším aktivitám, bylo by to sice asi hlučnější, ale trvalo by to podstatně kratší dobu, než výše zmiňovaný film.


III. etapa Přelouč (Břehy u Přelouče)-Praha

Probudil jsem se do sychravého rána, které slibovalo slunečné počasí. Sbalil jsem všechny věci a odnesl je do míst, kde jsem měl přes noc uložené kolo. Upevnil jsem jednotlivé brašny a pozdravil se s kolegy Holanďany, kteří měly kola uložená ve stejných místech jako já. Vrátil jsem klíče na recepci, rozloučil jsem se s provozovateli kempu a vydal se na další etapu. Na Prahu jsem se těšil, jednak jsem tam na kole ještě nikdy nebyl, ale také mě tam čekalo velmi slušné ubytování. Zpočátku mi činilo potíže opustit obec Břehy, což bylo způsobeno vlivem mizerně značené cyklostezky. Rozčílil jsem se a o to zuřivěji začal šlapat do pedálů. Labe bylo kousek, takže kraj byl hezky rovinatý. Směřoval jsem k obci Kladruby, rodišti Kladrubských koní. Hned na začátku obce mě upozornila cedule na zvýšený pohyb koní. Po chvíli jsem potkal koňský povoz tažený Kladrubskými koni na kterém byl naložený hnůj. Mírně mě zarazilo, že takto vzácní koně vyváži svůj produkt, ale asi se to tak v těchto kruzích, nebere. Pokud bych měl svůj údiv shrnout, tak za Porsche jsem také neviděl táhnout přívěsný vozík… Ale jak říkám, jsem laik, nemohu tuto skutečnost objektivně posoudit. Ihned mě však zaujalo jiné téma a tím byla snídaně. Zastavil jsem u místní samoobsluhy a nakoupil vše potřebné pro cestu do hlavního města. Zakoupil jsem tři litry minerálky (Samozřejmě Poděbradky, když budu projíždět Poděbrady.), 10dkg sýra a 10dkg salámu, k tomu šest rohlíků a s chutí část posnídal. Opět mi to nedá, abych obec Kladruby nepochválil,    místní hřebčín je hezká stavba. Naskočil jsem na kolo a vyrazil. Cestu jsem si užíval. Za obcí Kolesa, následovala štěrkopísková cyklostezka lemována borovým lesem vedoucí k štěrkovým rybníkům u obce Štít. Mírně jsem znejistěl, že se cesta více povleče. Mé obavy však byly liché, cesta byla rovinatá, místy to bylo dokonce z kopce. Slunce nad hlavou, hezká příroda, pohodové tempo, byl jsem nadšený a opravdu jsem si expediční turistiku začal pěkně užívat. U rybníků už byli rybaří, na ryby to nebylo vskutku špatné počasí. Tento úsek cesty uběhl velmi rychle, ani jsem se nenadál a měl jsem první mapu za sebou. (Mapy jsem měl vytištěné po jednotlivých úsecích. Obyčejně jsem na jednu etapu měl pět takový částí.) Další mapa vedla právě z obce Štít až na Poděbrady. Cyklostezka vedla v polích podél dálnice D11 . Krásná a prázdná cyklostezka. Kdo by po ní také, v pondělí dopoledne, jezdil. Opět jsem měl nějaké navigační problémy, než jsem se na této cyklostezce ocitl, ale po ní se jelo fantasticky. Rovná, nově vyasfaltovaná cyklostezka, opět jsem byl nadšený až dojatý. Nadšený z toho, že si jedu po prázdné cestě a kamióny s jinou havětí musí po dálnici a dojatý z těch pohledů, všechno tu bylo jako na dlani. Žádné vysoké kopce, které by zamezovaly výhledům, viděl jsem stavení, věže kostelíků, lesy a pole. Celou dobu jsem žil v domnění, že patřím na valašsko, ale po takových pohledech to začne být člověku jedno, ta příroda je hezká a originální všude. Přemýšlel jsem také nad tím, jak se lidé snaží neustále přizpůsobovat věci, hlavně přírodu sami sobě, když ona příroda to dělá vlastně obráceně, že se je schopna přizpůsobit daným podmínkám. Nemůžu kritizovat lidské snažení a úpravy přírody, stěží bych kdy takovou cestu podnikl, pokud bychom se museli neustále přizpůsobovat. Nově vysazené aleje stromů mi také nevadily i když byly vysazeny v lajně v jaké by nikdy samy od sebe nevyrostly. Takto pozitivně naladěný jsem míjel řeku Cidlinu, ale moc jsem se s ní neseznámil, vždy jsem ji jen na chvíli zahlédl a pak už jsem jí neviděl. Za Libicí nad Cidlinou jsem najel na cyklostezku do Poděbrad. Říkal jsem si, ta Cidlina je ale široká. Až pak mi došlo, že je to vlastně Labe a já jsem jel jeden z nejpěknějších úseků expedice. Těšil jsem se na lodě, zdymadla a hlavně na Nymburk, abych mohl vykřikovat: „Nymburk, přestupovat!“ Jako křičel opilý feldkurát Otto Katz na dobrého vojáka Švejka. To už jsem se však blížil ke skvostnému lázeňskému městu Poděbrady. Obdivoval jsem je od samého začátku, také jsem spatřil první zdymadlo, zámek tyčící se na Labem, parník. Pod tíhou dojmů jsem musel zastavit a rozhlížet se kam jsem se to zase dostal. Slunce už bylo hodně vysoko a celé město nádherně osvětlovalo. Proto jezdím na kole, abych viděl krásné věci a zrovna Poděbrady tuto podmínku splnily. Zůstal bych tam a rozhlížel se, ale musel jsem jet dál, Nymburk neúprosně čekal. Cesta na Nymburk ubíhala velmi rychle, cyklostezky tu mají hezké a Labe je prostě nádherné. Dokonce si lze zvolit po kterém okraji Labe chcete do Nymburka jet, prostě zážitek. Já jsem měl v mapě vyznačený pravý okraj, tak jsem jel po něm. Samozřejmě mě hlodalo, že to může být na druhé straně lepší, ale rozdvojit se nelze. Příště pojedu po levé straně. Nymburk je také hezké město, také jsem se pokochal, i elektrárnu jsem viděl a pokračoval dál. Ovšem kousek za Nymburkem se cyklostezka změnila na pouhou polní cestu. Mám horské kolo tudíž mi tato malá komplikace vůbec nevadila a dál jsem se kochal pohledem na Labe. Opět jsem minul zdymadlo udělal zastávku a dobře si ho prohlédl, je to vynález tohle zdymadlo, bez nich by se po Labi plavilo jen velmi obtížně. Do Lysé nad Labem se terén příliš neměnil, míjel jsem chatky, různé osady kempy, tu a tam nějaký rybník, všechno se mi moc líbilo. Rovinka, hezké počasí všude klid a mír, co víc si může cyklista přát. Dlouho jsem nebloudil, tak jsem si to v obci Byšičky ihned vynahradil, ztratil jsem se, gps nepomáhala, protože stěží mohla obsahovat polní cestu co vede při Labi. Nezbylo než se spolehnout na svůj instinkt, který mě sice nezklamal, ale provedl zajímavými stezkami. Kličkoval jsem hustým lesem, protože jsem musel objíždět nějaké malé slepé rameno řeky. Bylo to poměrně dobrodružné, velmi jsem si oddech, že cesta, spíš stezka,  nekončí někde uprostřed lesa. Vyjel jsem u nějakého rybníka, kde chytali ryby dva rybáři. Odtud jsem sebejistě vyrazil směr Káraný, i když stoprocentně jistý jsem si nebyl, opět jsem projel nějakou polabskou chatovou oblastí a přemýšlel, jak by bylo krásné u takové řeky nějaký čas pobýt, denně ji chodit pozorovat, procházet kolem ní a užívat si její přítomnost. Z těchto myšlenek mě vyrušila cedule Káraný. To je moc dobře, řekl jsem si, teď už to půjde jako na drátkách. Samozřejmě to opět nebylo tak jednoduché. Bylo potřeba dostat se na druhý břeh, kde se nalézaly Lázně Toušeň, žádný most jsem neviděl, tak jsem stále pokračoval po břehu až jsem dojel k mostu, který vypadal jako nosník nějakého potrubí, cedule mě však ujistila, že mám dál pokračovat přes něj. Bylo nutno vynést kolo po schodech, nájezd zde vybudován nebyl. Nemusím popisovat, jak dobře se nosí naložené kolo. Co se dá dělat, expediční turistika je neúprosná věc. Přešel jsem most a zjistil, že na druhém konci nájezd vybudován je. Zásadní v tuto chvíli bylo, abych od mostu zvolil správný směr, což se mi nakonec po chvilce přemýšlení povedlo. Spatřil jsem ceduli restaurace a na ní vypsané různé speciality. Ano, tam se zastavím, beztoho bych měl poobědvat. Když jsem před restauraci přijel, tedy spíš před její zahrádku, spatřil jsem tam značku a na ní přeškrtnuté kolo. Ať ta cedule znamenala cokoliv, rozčílil jsem se a řekl, že i kdybych měl padnout hladem, tak do takové restaurace nevkročím a jel jsem dál po cestě směrem na Zeleneč u Prahy. Do Zelenče počala silnice stoupat, pochvaloval jsem si, to je první pořádný kopec za celý den a tak jsem stoupal. Samozřejmě to netrvalo dlouho. Z valaškého pohledu to ani kopec nebyl. Takovým kopcům se na valašsku říká „kopýšek“. Po chvilce jsem dojel k hlavní silnici, která vede z obce Zápy do obce Jírny. Tu jsem měl překřížit a pokračovat rovně po cyklostezce, která sice byla vyznačena v mapě, jenže fyzicky ji někdo zapomněl postavit. Kartografům nic nezazlívám, ale člověk jede raz za čas  na kole do Prahy a tohle? Nedalo se nic dělat, dál jsem musel přes pole, kde byla vyjetá nějaká cestička. Je to samozřejmě také možnost, cyklostezku nevybudovat, jen ji zakreslit do mapy a počkat, až se za čas vyjede. Mírně mě to namíchlo, ale nezastavilo. Po čase se tato cyklostezka napojila na skutečnou, která vedla rovnou do Zelenče u Prahy. V tomto napojení jsem zastavil, vytáhl deset deka salámu a s chutí poobědval. Byl jsem těsně před Prahou, udělal jsem si krátkou přestávku a rozhlížel se po posečených polích. Bylo mi krásně, cítil jsem se sice unaven, ale příjemně. Na kole se přece do Prahy obyčejně nejezdí. Opět jsem nasedl a dojel do Zelenče, zde jsem se napojil na cyklostezku, která vedla na Horní Počernice. Projížděl jsem kolem nově vybudovaných rodinných domů. Byly to řadovky, ve kterých určitě bydlela takzvaná „náplava“. Lidé co věří, že se v Praze budou mít lépe, než na vesnicích. Vůbec se mi tu nelíbilo. Malebné vesnické domy nemůžou tyto moderní uniformní králikárny nahradit. Cyklostezku tu ovšem měli super, po stranách vzrostlý živý plot a v zatáčkách zrcadla, aby o sobě cyklisté, popřípadě bruslaři, věděli. Horními Počernicemi jsem projel a dostal jsem se k hlavní cestě. Provoz, který jsem spatřil mě vylekal. Rychle jedoucí auta, netrpělivý řidiči, kvílení pneumatik, ze všeho byla cítit velká bezohlednost. Po takové cestě jsem odmítl jet. Zde mé trampoty začaly, značení pro cyklisty mizerné. Omylem jsem se dostal do Dolních Počernic, potom jsem vjel do nějakého satelitního městečka, abych zjistil, že cesta nikam nevede, opět bloudění. Podařilo se mi objevit další cykloceduli, která mě dovedla na nějakou čtyřproudovku  vedoucí na Černý Most. Já jsem jel na Rajskou zahradu, takže směr byl správný. Balík ve městě, pomyslel jsem si a zabočil k nějakému nákupnímu centru. Naštval jsem se, mrkl do mapy a objevil ulici, která vede rovnou k metru Rajská zahrada, vydal jsem se tím směrem, projel tu ulici, která byla bez provozu, dojel na Rajskou zahradu, poté rovnou do ubytovny naši firmy. Byl jsem doslova vyděšený, ani jsem se nestihl zaradovat, jak pěkně jsem nakonec trefil. Jako bych slyšel slova šoférů: „Kdo to sem pouští“ „Vrať se na Moravu“ „No, co to je…“ „Do těch tašek tě potom smetou, co máš vzádu, viď…“ A jiné i peprnější výrazy. Odstrojil jsem kolo, vysprchoval se, opět jsem dal o sobě něco málo vědět na internetu. Chvilku jsem si odpočinul a vyrazil s jedním pražským kamarádem na pivo do restaurace Klid po práci. Bylo to hezké zakončení náročného dne. Zkusil jsem nefiltrovaný Gambrinus, nebyl špatný, ale vypil jsem jen jeden, taková piva mívají neblahý vliv na konzistenci stolice. Proto jsem zůstal raději u osvědčené Plzně. Po cestě zpět jsem zašel ještě nakoupit do supermarketu jídlo na druhý den a šel spát. Byl to zvláštní pocit, dojet na kole až tak daleko. Únavu jsem cítil, ale všechno jsem to čekal daleko horší, že nebudu moci chodit a podobně. Hlavně jsem přemýšlel, zdali mám  Prahu přejíždět na kole. Zdali by nebylo lepší skočit do metra a vystoupit na Zličíně, je to jedna trasa bez přestupů. Kamarád mi říkal, že Praha projet jde a nijak zvlášť mi to nevymlouval. Rozhodl jsem se tedy, že to risknu, provoz neprovoz.

IV. etapa Praha – Jesenice u Rakovníka

Opět jsem vstával do dne, který sliboval pěkné počasí. Bylo sice trochu chladno, ale pocit vzrušení nad tím, že dnes na kole pokořím naše hlavní město mě zahříval. Start IV. etapy byl nedaleko moderní modré stavby stanice metra Rajská zahrada. Měl jsem nápad projet Prahu metrem s kolem jako zavazadlem, přesto zvítězila zvědavost a odhodlání Prahu zdolat. Hned na první křižovatce jsem se řádně zamotal. Dle mapy jsem nepochopil, že musím vjet do podjezdu. Zbytečně jsem objel jeden blok ulic, než jsem podjezd objevil. Byl to klíčový moment mé pražské anabáze. Odtud jsem pokračoval do ulice Vajgarská, kde jsem si hned na začátku spletl směr, avšak jsem se včas opravil a vjel do ulice Húrská. Dále jsem pokračoval, po značené cyklostezce Chvaletickou ulicí kolem místní mateřské a základní školy. Provoz v ulicích byl minimální a já jsem začal věřit, že Prahou skutečně projedu. Detaily trasy mám v přiložených mapách. Musím říct, že se touto částí Prahy nejelo špatně. Auta jsem potkával sporadicky. Projel jsem kolem náměstí Starého Hloubětína a minul kostel a zámek. Tady jsem musel seskočit z kola a kolo vézt, protože k cyklostezce co vede podél Průmyslové ulice vedly z mého směru jen mizerné schody. Průmyslovou ulici jsem podjel podchodem do míst, která se nazývají Kejřův mlýn. Těšil jsem se na stavbu, ze které přímo ucítím, dech dějin. Místo toho jsem se objevil na plácku, kde byl vysypaný makadam, a stálo několik pracovních strojů. „To je mi pěkné“, pomyslel jsem si a podíval se do mapy, kam mám pokračovat. Na mapě jsem objevil most, který jsem ihned neviděl. Bylo nutné pozvednout zrak, abych spatřil most pro cyklisty, který navazuje na cyklostezku vedoucí až do centra města. Byl jsem mile překvapen, avšak na most jsem se musel dostat po schodech, což je s naloženým kolem obtížná činnost. Je pravda, že byly schody vybaveny žlábkem, ve kterém je možno kolo vést ale žlábek nepočítá s naloženým kolem a širokými řidítky. Musel jsem vzít kolo pod paži a vynést. Tuto činnost, jsem během své cesty Prahou musel několikrát zopakovat. Zde má kritika končí. Cyklostezka, po které jsem se raketovou rychlostí blížil centru, je výborná. Provoz na ní byl minimální, potkal jsem jen několik běžců. Je s podivem, kolik lidí tohoto velkoměsta chodí ráno běhat. Cyklostezka se táhne podél řeky Rokytka. Jízdou touto cyklostezkou jsem spatřil řadu pražských ulic, ve kterých byl klid. Projížďka Prahou se mi začala líbit. Byl jsem rád, že se takto elegantně vyhýbám automobilovému provozu. Ani jsem se nenadál a už jsem byl v pražské Libni, kde jsem potkal člověka, který mi připomínal Vráťu Brabence, může být, že to byl sám Vráťa, ale nijak jsem si to neověřoval. V Libni jsem projel přes protipovodňovou ochranu a zamířil směrem ke Karlínu. Zde jsem spatřil Vltavu jak se plazí Prahou, neobtěžovala se ani pozdravit, asi na to má právo. Karlín byl zajímavě nezajímavý úsek, protože se v okolí karlínské cyklostezky nenachází vůbec nic. Odtud však už bylo vidět Staré Město, Žižkov a jiné známé části. Opět musím zdůraznit, že cyklostezka byla téměř prázdná, takže se jelo velmi dobře. Povrch cyklostezky v okolí Karlína je šotolina, čili na kolečkové brusle to není, ale horskému kolu je to jedno. Projel jsem kolem Štvanice a podjel Hlávkův most. Zde jsem už jel po nábřeží Vltavy. Provoz, který se konal po mé pravé straně mě začal znepokojovat, na druhou stranu jsem byl potěšen, že až teď, v půlce Prahy, nějaký provoz zažívám. Na Vltavě se kolébalo několik parníků, byl to pěkný pohled. Vltavu jsem překonal po Čechově mostě, který ústí rovnou do Letenského tunelu, kde se na kole nesmí. Na mostě byl vyznačen speciální pruh, který je určen pro cyklisty, ale končí právě před Letenským tunelem. Dále bylo nutno překonat hlavní silnici a kolo vynést po schodech do Letenských sadů. Zamířil jsem rovnou k letenskému Metronomu, přičemž jsem se kochal pohledem na Prahu. Zpozoroval jsem, že na ní právě vyplouval parník. Slunce pomalu, ale jistě stoupalo, takže zima, která byla po ránu, pominula. Z Letenských sadů jsem zamířil na Hradčany, kde jsem však neomylně zabloudil a skončil na ministerstvu obrany, respektive před jeho hlavním vchodem. Nezbylo než se kousek vrátit a pokračovat dál hustým provozem ulicí Mariánské hradby, kolem Pražského hradu. Mým vytouženým cílem byl Strahov, kde jsem se posléze dostal. Cesta to nebyla snadná, bylo potřeba chovat se obezřetně, a pokud možno, co nejméně překážet provozu. Minul jsem slavný Strahovský stadion a u dvou vysokých rohů, které odvětrávají Strahovský tunel, jsem si dal krátkou svačinovou přestávku. Z těchto míst je na Prahu pěkný pohled hlavně v noci, kdy všechno svítí. Kousek ode mě stála skupinka turistů s elektrokoly, přičemž jim jejich průvodce něco zajímavého vyprávěl. Pěkná sightseeing tour, pomyslel jsem si a pustil se do 10dkg sýra. Pode mnou na malé terase cvičil nějaký člověk. V tom na mě najednou někdo promluvil anglicky. „Sorry, my english is bad“ odpověděl jsem naučenou frází. Anglicky mluvicí člověk byl však trpělivý a zkusil to ještě jednou a pomaleji. Ptal se mě, nač mám všechny ty věci a odkud jedu. Všechno jsem mu, v rámci svých možností, vysvětlil. Uznale pokýval hlavou, popřál mi šťastnou cestu a zase zmizel. Já jsem také musel pokračovat dál, směrem na Zličín. Vydal jsem se  kolem stadiónů ulicí Atletická, která ústila do nově vybudované, čtyřproudové cyklostezky. Jelo se výborně, provoz zde už byl trochu hustší, chodci, bruslaři, cyklisté a dokonce jeden rychlochodec, na kterém bylo vidět, že rychlochůze je velmi namáhavá disciplína. Opět žádná auta, jen hezké počasí, to se to jelo. Sice jsem musel působit s těmi batohy na kole poněkud exoticky, ovšem nikdo mi to najevo nijak nedával. Na pražském Vypichu jsem musel tuto výbornou cyklostezku opustit, objet Břevnovský klášter, Bílou horu, a zamířit do Praha-Řepy. Musím říct, že Řepy už snad ani městem nejsou, přišly mi spíše jako vesnice. Když jsem si uvědomil, že až do Zličína jezdí metro, představoval jsem si, jaké by to bylo, kdyby metro jezdilo až do naší obce. S těmito myšlenkami jsem nakonec Prahu opustil.

Projel jsem Sobín a vyrazil směrem na obec s jednoslabičným názvem Břve, kam dokonce jezdila pražská MHD. Dál už se táhly jen slunečné roviny. „Kraj pěkný, ale nějak zapomněli na kopce.“ pomyslel jsem se a vzpomněl si na mé milé Hostýnské vrchy. I když jsem jel po hlavních silnicích, provoz zde nebyl příliš hustý. Provoz na obloze však tento nedostatek nahrazoval. Nebe se letadly doslova hemžilo. Jedna letadla s hlukem odlétala, jiná přilétala. Jeden pilot byl dokonce tak drzý, že si mi dovolil zastiňovat slunce. V duchu jsem litoval tamější obyvatele, jak pěkné místo k bydlení jim Ruzyňské letiště vytvořilo. Tyto peripetie s letadly pokračovaly ještě kousek za Unhošť, odkud jsem vyrazil na Valdek. Bylo to do mírného stoupání, začal jsem se blížit k CHKO Křivoklátsko. Zde se začínal terén mírně zvrásňovat. „Konečně!“ pomyslel jsem si a jel skrz obce Družec a Žilina. Obec Žilina je přesně na hranici Křivoklátska. Na orientační ceduli jsem spatřil název Lány. Vida, oblíbené sídlo hlav našeho státu. Křivoklátsko na mě působilo velmi uklidňujícím dojmem, převýšení zde jsou malá. Pro pěší turistiku ideální oblast. V Lánech jsem projel kolem obory lánského zámku, abych si přečetl, že se jedná o střežený objekt. Na kruhovém objezdu poblíž Lán byly tři výjezdy, dva vedly z kopce a jeden do kopce. Samozřejmě jsem kruhový objezd opustil výjezdem, který vedl do kopce směrem na Rakovník. Asi kilometr jsem stoupal, ale poté počala silnice klesat. „Tak kdyby to bylo až do Rakovníka.“ pomyslel jsem si a svištěl si to svižně dolů. Netrvalo dlouho a musel jsem se od této ubíhající cesty oddělit. Dál jsem pokračoval do kopce směrem k chatě Amálie. Bylo to nekompromisní táhle stoupání s mírným protivětrem, zde mi cesta příliš neubíhala. Depresivní stoupající úsek bez zatáček. V dáli jsem spatřil jen velmi neochotně se přibližující domy. „Už abych byl nahoře.“ honilo se mi hlavou. V Amálií jsem na chvíli zastavil a kontroloval směr. V mapě sice vypadalo, že se nemám kam ztratit, přesto tuto oblast opouštěla řada cest. Nakonec jsem zvolil opět tu správnou. Poznal jsem ji podle toho, že vedla opět do kopce. Nakonec i tohle stoupání skončilo. Málem bych zapomněl, měl jsem odtud nádherný výhled na celé Křivoklátsko, důkladně jsem se proto po kraji rozhlížel. Do Rakovníka to odtud vedlo už jen z kopce. Rakovník totiž leží v údolí. Sjezd to byl velmi rychlý až nebezpečný, Rakovník mě tudíž překvapil velmi rychle a já jsem už na první křižovatce nevěděl, kam mám jet. Provoz byl značně hustý. Projížděl jsem městem zrovna v dopravní špičku. Na jedné křižovatce jsem málem, díky nášlapům, způsobil malé faux pas. Naštěstí se mi podařilo nohy odepnout a katastrofě zabránit. Projel jsem kolem rakovnických hradeb a pokračoval na konec města, odtud jsem se měl vydat po cyklostezce na Senomaty. Cyklostezku jsem úspěšně minul, nezbylo mi než pokračovat po hlavní, která s narůstající vzdáleností od města nebyla až tak frekventovaná. V Senomatech jsem se chtěl na cyklostezku napojit, ale úspěšně jsem se v této vísce ztratil. Žádnou cyklostezku vedoucí na Šanov jsem neobjevil, pokračoval jsem proto dál po hlavní a na cyklostezku se napojil až Šanově. Odtud byly cyklostezky spíše polními cestami. Začínal jsem být unavený Do Jesenice to bylo asi deset kilometrů, pomalu jsem ty kilometry začínal počítat. Projel jsem obcemi Klečetné, Sošeň a Kosobody. Až po Kosobody cesta neustále stoupala, avšak do Jesenice to bylo v závěru z kopce. V Jesenici jsem musel objevit kemp, nebylo to úplně snadné, dokonce jsem se ptal na cestu, a přesto jsem do něj trefil až napodruhé. Tato etapa nebyla úplně jednoduchá, pomyslel jsem si, když jsem se ubytovával. Ubytování nebylo špatné, dostal jsem v ubytovně malou místnost, která se nacházela v prvním patře, kde byla toaleta i sprcha. Kolo jsem si vynesl do pokoje, protože se mi nechtělo sundávat brašny. Spát jsem šel velmi brzy, abych načerpal co nejvíce síly. Byl jsem rád, že už jsem tak daleko a že konec expedice se pomalu blíží.

V. etapa Jesenice – Březová u Karlových Varů

Vzbudil jsem se nad ránem a zjistil, že venku prší. „To je konec.“ pomyslel jsem si. Pršelo poměrně zhusta. V kapse na řidítkách jsem měl sice pláštěnku a V. etapa byla nejkratší etapou celé expedice, přesto by bylo nepohodlné odjet v dešti celou etapu. Se smíšenými pocity jsem ještě usnul. Po rozednění přestalo pršet, obloha však byla zatažená. Vstal jsem a při oblékání jsem ze stropu shodil  skleněný lustr. Střepy se rozletěly po celé místnosti. Byl jsem neskonale šťastný, když jsem ty střepy zametal, byly snad úplně všude. Přívětivý a vcelku ochotný pán správce bude mít radost. Ubytuje jediného člověka a ten mu udělá škodu. Když jsem se mu potom přiznal jen mávl rukou, asi je zvyklý na větší experty. Jesenici jsem opouštěl kolem deváté hodiny. Cesty byly po dešti mokré,  počasí moc pozitivně nevypadalo. Opět jsem vyrazil bez snídaně s tím, že se zastavím v nějakém obchodě po cestě. Cyklostezka z Jesenice byla nezpevněná silnice se spoustou kaluží. Mířil jsem na Ostrovec, po cestě mi uletěl přední blatník. „To jsou mi věci“ pomyslel jsem si. Na chvíli jsem zastavil, abych blatník řádně upevnil, neboť by cesta bez blatníku byla nesnadná. Terén kolem počal být kopcovitý. Výšky kopců mohou konkurovat, mým dobře známým, Hostýnským vrchům. Projel jsem Ostrovcem a zamířil do obce Žihle, kde jsem zastavil u obchodu. Obchod provozoval vietnamský obchodník hovořící specifickou vietnamskou češtinou. Musím říct, že tato obce, ale i obce co následovaly mi přišly značně neutěšené. Možná to byl jen můj pocit, ale zdálo se mi jakoby umíraly. Řada obchodů v obci byla zavřena, i když byl normální pracovní den. Kousek za Žihlí začalo stoupání. V mapě jsem viděl, že mě čeká obec Rabštejn ze zříceninou hradu. Provoz na silnici, kterou obklopoval les, byl minimální. Občas jsem minul ceduli, která ukazovala směr do obce Manětín, ihned jsem si vzpomněl na postavu ze hry J. Cimrmana, Aloise Formánka, porodní bábu, v závorce muž. Měl jsem nutkání se tam rozjet, ale po předchozích zkušenostech, jsem si byl vědom toho, že trasu etapy musím dodržovat. Projel jsem kolem rybníka u Nového Dvoru a začal sjíždět k Rabštejnu. Tady cesta ubíhala (tekla) opět  velmi svižně. Obec Rabštejn nad Střelou je ve velmi prudkém kopci. Obcí vede úzká silnice, na které jsem potkal kladovku a měl jsem se jí co vyhnout. Domy stojí u silnice velmi blízko sebe, působí to malebně, ale praktické to rozhodně není. Na samém vrcholku obce jsem musel zastavit a zvolit správný směr, neboť vrchol protínala řada turistických stezek. Musel jsem najít takovou, která alespoň přibližně vede mým směrem. Nakonec jsem objevil cyklostezku kterou jsem Rabštejn opustil. Od začátku bylo jasné, že cyklostezka je určena pro horská kola. Vedla divočinou až jsem měl obavy zdali jedu správně. Také jsem si vzpomněl, jak mě u nás doma říkali, že bych měl jet s někým, nikoliv sám. Ujišťoval jsem je, že se expedice neustále motá kolem železniční tratě, takže není problém kdykoliv naskočit na vlak a jet domů, pokud se vyskytnou nějaké komplikace. Z mé strany to byla slova útěchy, poněvadž pokud by k něčemu došlo, byl bych v háji. Terén kterým jsem projížděl byly valašské kopečky se vším všudy. V lese v jednom velkém stoupání jsem uhýbal houbaři na Babetě. Motor ho měl co táhnout, tak musel milý houbař trochu přišlápnout. S mým naloženým kolem to tak veselé nebylo, měl jsem co dělat abych stoupání vyjel. V lese bylo hezky, i přes pošmourné počasí, přesto jsem si přál les co nejrychleji opustit. Projel jsem Radotínem a před sebou spatřil kopec Vladař. Já bych ho takto asi nepojmenoval, přesto působil v okolí dominantním dojmem. Kousek u Vladaře mi však selhaly navigační smysly. Začalo to ve Vladořicích, kde jsem špatně odbočil. Dojel jsem do Kolešova, kde jsem si u místního JZD opět spletl cestu a ve finále jsem skončil až v dalekém Pšově. Zasypal jsem se spoustou nadávek, a vyrazil směr Žlutice. Žlutice leží v údolí obklopeném kopci. Při výjezdu z obce směrem na Bochov mi selhalo koleno. Zničehonic přestalo šlapat, přes bolest s ním nebylo možno hnout. V první okamžik mě to vyděsilo. Podle mě bylo na vině chladné počasí, koleno prochladlo a přestalo mazat. Zastavil jsem, kolo opřel o nejbližší strom a řekl jsem si, že si na chvíli odpočinu. Nepřemýšlel jsem nad žádným krizovým plánem. Cíl dnešní etapy je jasný, Březová u Karlových Varů. Ze zkušenosti vím, že je potřeba koleno i přes lehkou bolest rozhýbat. Naskočil jsem na kolo a zlehka začal šlapat. Stoupání na Bochov bylo poměrně prudké. Koleno pobolívalo, přesto byla jízda možná. Minul jsem nefungující benzínku, kde jsem si chtěl koupit olej na řetěz a stále stoupal. Hlavní silnici na Bochov jsem musel vzápětí opustit a pokračovat na obec Ratiboř. „Že já někam jezdím. Ujedu takovou dálku a stejně skončím v Ratiboři.“ říkal jsem si. U cedule Ratiboř jsem zastavil a udělal foto. Musím říct, že mě obec příliš nenadchla. Je to další z mnoha skomírajících obcí kterými jsem projížděl. Pokud bych měl srovnávat Ratiboř, kterou znám s touto Ratiboří, je to neporovnatelné. Bylo mi z toho trochu smutno, přírodu tu mají hezkou, přesto se podle mě spousta mladých obyvatel stěhuje do měst, nebo právě do takových kolonií, které jsem potkal před Prahou s vidinou lepšího a spokojenějšího života. Nesoudím je za to, jen to na mě působilo sklíčujícím dojmem. Nevím jak to může s těmito obcemi dopadnout. Jeden scénář je, že staří obyvatelé vymřou a z obcí se stanou města duchů, nebo se v těchto obcích obnoví zemědělství a s ním spojená výroba. Optimisticky doufám, že lidé dostanou rozum. Z Ratiboře jsem vyrazil na Polom odtud na Udrč. Z Udrče jsem se vydal po cyklostezce do Bochova. Míjel jsem nějaké rybníky, kolem kterých byly pastviny na kterých se pásly jalovice a hlídali je dva pasáci. Spokojeně leželi v trávě a zřejmě čekali až jim padne. Když jsem projížděl kolem jalovic tak mnohé z nich jankovitě uskakovaly. Ještě, že to nebyli býci. Cyklostezka do Bochova opět vedla lesem a napojovala se na hlavní silnici. Auta jedoucí na hranicích svých možností, dávala tušit, že bych se neměl na této silnici dlouho zdržovat, naštěstí to už nebylo do Bochova daleko. V Bochově jsem projel přes náměstí, které bylo plné dětí vracejíc se ze školy. Zřejmě čekaly na autobus. Náměstí jsem záhy opustil a vydal se po hlavní silnici na Německý Chloumek. Bylo nutno překonat stoupání a v Chloumku odbočit na Dlouhou Lomnici. Za Dlouhou Lomnicí jsem musel opustit hlavní silnici a vydat se po polní cestě směrem do obce Pila. Na tomto rozhraní jsem si udělal, u nově vysazené aleje, krátkou přestávku. Únava z předchozích dní na mě začala doléhat. Do Březové u Karlových Varů už to nebylo daleko. V mapě jsem zahlédl obec Peklo, naštěstí jsem jí projíždět nemusel. Za to jsem se blížil k obci Pila. Opět jsem projížděl lesem, než se obec Pila objevila. Zdálo se mi, že se situace, co se týká vymírání a chátrání, zlepšuje. Při odjezdu z obce Pila jsem opět zmizel v lese. Říkal jsem si, že kdybych je po asfaltu, tak bych byl v obci Kolová daleko rychleji. Provoz na hlavní silnici nebyl nijak výrazný. Ještě jsem si říkal, že bych mohl v obci kolová koupit nějaký olej na řetěz. Dle názvu jsem usuzoval, že tam musí být cykloservis na každém rohu, jenže pak mě trklo, že se obec patrně nazývá podle sumerského vynálezu a to prostého kola. Jak jen nám ten výraz kolo, kterým označujeme bicykl, zdomácněl. Možná mě takové myšlenky napadaly vlivem zvýšené únavy. Načež jsem se rozhodl odklonit se od plánované cyklotrasy a dorazit do Březové po hlavní silnici přes obec Háje. Už jsem neměl náladu tlouct se lesem. Tento den bylo lesních vložek opravdu mnoho. Jednodušší trasu jsem jen uvítal. Takže z Kolové jsem jel na Háje. Před obcí Háje jsem minul golfové hřiště a sjel rovnou do obce Březová. Cestu z kopce jsem rovněž uvítal. V obci Březová jsem měl pracovní telefon. Volal mi kolega, ptal se mě na pár věcí, ale také na to, kde se nacházím. Měl za to, že musím být někde před Pardubicemi. Divil se, že ho zdravím od Karlových Varů. Kemp Březový háj jsem musel chvíli hledat, neboť jsem ho neměl ve svých mapách řádně zaznačený. Opět mi pomohla mobilní navigace. Bloudit už se mi nechtělo. Cíl předposlední etapy jsem měl na dosah. Nakonec jsem objevil kemp, na kterém bylo již vidět, že už je po sezoně. Týden ve kterém jsem tam byl, byl pro kemp letos poslední. V klidu jsem před kempem poobědval a poté jsem se šel ubytovat do jedné z velkých přízemních ubytoven. Ubytovny byly rozděleny po pokojích. Bylo to podobné jako v kempu Buňkov, kde jsem spal v neděli (II. Etapa), akorát byly pokoje podstatně větší. Nebyl proto problém zaparkovat se v pokoji i s kolem. Sprchy a sociální zařízení byly společné. Zašel jsem se osprchovat a šel spát. Na poslední etapu jsem potřeboval nabrat co nejvíce síly. Kemp mě zklamal pouze v tom, že zde neměli wi-fi internet. Provozovatel však říkal, že příští rok by už být mohl. Před spaním jsem si uvědomil, že mé putování záhy skončí,  zároveň jsem byl potěšen, že můj celoroční tréning přinesl své ovoce. Když pomineme krátkodobé selhání kolena a občasné bloudění, šla expedice dosud jako na drátkách. „Vzhůru do Pinerola.“ okřídlená věta z účetního Fantozziho, jak často jsem si na ní vzpomněl 🙂

VI. etapa Březová u Karlových Varů – Aš

Poslední etapa mé expedice je tady. Probudil jsem se do chladného mlhavého rána. Mohlo být maximálně 5°C, takže počasí cyklistice rozhodně nepřálo. Ovšem obloha dávala tušit, že se mlha brzy rozplyne a dopoledne už bude jistě hezky. V kempu jsem se rozloučil s provozovatelem a vyrazil do Karlových Varů. První kilometr jsem absolvoval v pedálech ve stoje, protože jsem měl zpočátku obavu usednout. Přece jen si pozadí vytrpělo své a k další spolupráci jej bylo nutno přemlouvat. Z Březové to bylo do Karlových Varů jen malý kousek. Abych se dostal na hlavní silnicí vedoucí Karlovými Vary, bylo nutno překonat nemalé stoupání. Nohy spolupracovaly velmi dobře, řekl bych až výborně, stále dobře táhly. Na kopci jsem spatřil město jako na dlani. Také jsem viděl obě rozhledny, které se tyčí na Karlovými Vary, posloužily mi jako orientační body. Ihned po vjezdu do města jsem se ztratil. Nijak mě to nezaskočilo, bloudění k cestování patří. Rozhodl jsem se, že najdu cestu jen tak náhodně. Samozřejmě cestu lze náhodně najít jen ve výjimečných případech, ovšem takové cestování má tu výhodu, že nás zavede do míst, kde bychom se plánovaně určitě nedostali. Já jsem se takto dostal ke Vřídlu, odkud jsem všechny, prostřednictvím internetu, pozdravil a poněvadž se mi ulice líbila pokračoval jsem jí dál. Dovedla mě do špatných míst, ale zase jsem viděl nádherné lázeňské karlovarské domy a uvědomil jsem si, jaké jsou Karlovy Vary nádherné město. Pustil jsem navigaci a pokračoval k hlavní silnici, která vede skrze město. Slunce už vysvitlo, sice byla pořád zima, ale vyhlídky na hezký den člověka zahřívaly. Stavil jsem se do supermarketu na snídani. Byl jsem trochu rozmrzelý z důchodce, který měl neustále tendenci mě u pokladny odstrkovat svým vozíkem. Asi to byl nějaký časově zaneprázdněný důchodce. Před obchodem jsem posnídal několik koblih a prohlížel si čilý ruch kolem. Zřejmě jsem si nakoupil málo pečiva, proto za mnou musel přijít anděl a dát mi sáček s pletýnkami. Musel jsem mu sice na chvíli podržet psa. Tvářil se, že pletýnky našel a že je sám nechce. Příště se musí víc snažit, abych ho nepoznal. Nezbylo mi než mu poděkovat a kvapně se s ním rozloučit. Směřoval jsem do částí Doubí, kde jsem se měl napojit na cyklostezku, která vede vedle Ohře. Na Ohři jsem se těšil, protože tam máme jet příští rok na vodu. Dle mapy mě čekal moc pěkný úsek. Přejel jsem silnici E49 vedoucí na Plzeň a napojil se na vytouženou cyklostezku. „Tady se to pojede.“ Pomyslel jsem si. První setkání s Ohří proběhlo výborně. Řeka mě vřele uvítala, bylo vidět, že je na cyklisty zvyklá. Ohře se nejevila ani jako líná řeka, naopak, byla čilá, třpytila se a vlnila v dopoledním slunci. Moc se mi líbila. Nejel jsem dlouho tímto skvostným krajem a musel jsem opět zastavit. Důvodem byly Svatošské skály, u kterých nezastavit prostě nešlo. Voda a skály jsou vždy velmi působivé. Stejně jako lanová lávka vedoucí přes Ohři, kterou jsem musel překonat. Nasytil jsem se pohledem a pokračoval dál. Po Ohři pluly rafty plné vodáků. Myslím, že jsme si záviděli navzájem. Po překonání lávky se cyklostezka mírně zhoršila, přesto se po ní dalo jet stále svižně. Ale to už se blížil hrad Loket, dominanta a vyvrcholení mé jízdy podél Ohře. Pod hradem jsem samozřejmě musel také zastavit a dobře si ho prohlédnout. Má mysl byla ve vstřebávání dojmů neúnavná. V mapě jsem spatřil další město v cestě, Sokolov. Vyděšen jsem pokračoval dál, dle televize jde o divoký západ vládnoucí kriminalitou a jinými, v televizi dobře prodejnými, artikly. Že se přibližuji k tomu to „strašnému“ městu jsem ani nijak nepostřehl. Krajina kolem byla stále pěkná, před Sokolovém byla dokonce nová a široká cyklostezka. Toto má být to odpudivé město. Spatřil jsem sice dům o původu jejichž obyvatel jsem nepochyboval, pár skupinek těchto obyvatel jsem dokonce potkal, ale výraznější odchylku od jiných měst jsem nezaregistroval. Potřeboval jsem objevit nějaký bankomat, a něco vybrat, tak jsem si Sokolovem trochu zabloudil. A vskutku, jedná se o pěkné město s hezkým opraveným náměstím. Najít bankomat mi chvíli trvalo, projížděl jsem ulicemi a i přes hustý provoz jsem se stihl rozhlížet. Byl jsem rád, že jsem se vyvedl z omylu o zaplivaném městě. Bankomat jsem našel, teď už jen šlo o to najít vhodnou cestu ven z města. Mé navigační schopnosti byly už značně otupené, proto jsem pustil navigaci a nechal se vyvést směrem k obci Svatava. Na benzínce, která byla po cestě, jsem si koupil olej, abych namazal na kole všechna pohyblivá místa. Řetěz už vydával podivné zvuky, přehazovačka na tom nebyla lépe a nášlapy vyšlapovaly ztuha, malý servis byl nutný. Za Sokolovem se ráz krajiny změnil, přešel do kopcovitého terénu. Nadmořské výšky si v těchto místech nezadají s těmi které znám z Hostýnských vrchů. „Teď to začne.“ Pomyslel jsem si. Únava už byla znát, naplno už jsem jet nemohl, šetřil jsem zbývající síly. Pokračoval jsem na obec s pěkným názvem Krajková a odtud směrem na Luby. Z Krajkové silnice stoupala a já jsem cítil, že už toho dnes moc nenastoupám. Pomyslel jsem na oběd, dvacet deka sýra čekalo. Poobědvám až za Luby, pomyslel jsem si. Po vystoupání do kopce za obcí Krajková se počala silnice svažovat z kopce a já jsem si mohl trochu odpočinout, dál jsem jel po rovině podél Libockého potoka směrem k Libockému dolu, kde se kdysi dolovalo černé uhlí. Areál je to poměrně zchátralý a hlídá ho na první pohled ostrý pes. Odtud silnice na Luby stoupala a to poměrně příkře. Následovala osada Opatov s několika domy a sjezd do městečka Luby. Hned jsem si vzpomněl na výrobce hudebních nástrojů Cremona Luby. Jestlipak se zde dělají ještě hudební nástroje, ptal jsem se sám sebe a vzápětí spatřil firmu Strunal. Takže výroba nástrojů pokračuje. To je moc dobře pomyslel jsem si. Projel jsem Luby, opět to bylo do prudkého kopce. Jel jsem směrem na Plesnou. Rozhodl jsem se, že poobědvám. Zastavil jsem a vytáhl pletýnky, které mi dal anděl. Rohlíky co jsem si, mimo jiné, koupil, jsem si nechal na večeři. Ze zalíbením jsem se díval po kraji. Pode mnou se rozkládala chebská pánev, za mnou už bylo Německo. Kopce, lesy, moc se mi tu líbilo. Rozhodl jsem se, že si poslední část užiji, lehce jsem zvolnil. Do obce Plesná to bylo z kopce, takže cesta utekla velmi rychle. Obec Plesná byla dvojjazyčná. Německo bylo doslova za rohem. Za obcí Plesná jsem překročil státní hranici. Na ceduli bylo napsáno Sachsen, čili bývalé východní Německo. Takže vesnický balík dorazil z Hošťálkové až  do Německa, sice jen na skok, ale na tom přece nezáleží. Čekalo mě malé německé městečko Bad Brambach. Je to městečko, doslova vtlačené do naši země. Vcelku se mi líbilo. Hlavně jsem si všiml štítů vykládaných dřevem, ale to je možné vidět i u nás. Ještě mě trochu zaskočilo, že i takto malé městečko má svůj park. Po projetí Bad Brambachu jsem opět překročil hranice a vrátil se do naší vlasti. Kolem hranic jsem přejížděl i německý železniční přejezd, všiml jsem si ho, protože vypadal jinak než ty, na které jsem zvyklý. Odtud to bylo do Aše, co by kamenem dohodil, přesto mě čekalo závěrečné stoupání na Háj, nebo do Háje? Tady by zřejmě měli chodit ti, které do háje posíláme. V osadě Horní Paseky stavěly tři větrné elektrárny. Cíl se nezadržitelně blížil. Projel jsem osadou Verméřov. Posledním městem na této cestě je už jen Aš, pomyslel jsem si, a pokračoval do lehkého stoupání. Tu se však v dáli zjevila bílá cedule označující začátek obce. Nezadržitelně jsem se k ní blížil. Jako krátkozraký jsem v poslední chvíli zpozoroval nápis Aš. Dokázal jsem to. Dosáhl jsem cíle expedice. Měl jsem opravdu radost. Na chvíli jsem zastavil, abych udělal cílové foto. Ovšem dnešní etapa pro mě ještě neskončila. Můj skutečný cíl byl až ve Františkových lázních a to je z Aše ještě dlouhá míle. V Aši jsem cvičně dojel ke státní hranici, která je směrem na město Selb, tam jsem se otočil a rozjel jsem se po hlavní cestě na Hazlov. To jsem však neměl dělat. Původně jsem měl naplánováno, že pojedu po cyklostezce, ale zdálo se mi, že už mám velmi málo času, tak jsem to riskl po hlavní. Provoz se mi vůbec nelíbil auta a kamiony kolem mě jen svištěly opravdu velkou rychlostí. Přesto jsem nakonec po této vytížené cestě dojel až do Hazlova odkud jsem se vydal do malé obce Táborská, už se začínalo lehce smrákat. Z obce Táborská jsem přijel do Ostrohu, kde stojí hrad Seeberg, malý, ale hezký hrad, líbil se mi. Ovšem nelíbilo se mi, že jsem zde trochu zabloudil. Navigační schopnost už byla vyčerpaná a ještě se mi pomalu ale jistě vybíjel mobilní telefon s navigací, kterou jsem nakonec musel pustit a nechat se vést do Krapic. Krásně jsem si kolem Seebergu zabloudil, ale moc velkou radost jsem z toho neměl. I Krapic jsem nakonec dosáhl, u rybníka Amerika odbočil doleva a jel rovnou do kempu Jadran, kde jsem měl domluvený nocleh. Teď jsem byl konečně v cíli. S provozovatelem kempu jsem si pěkně povykládal, dostal večeři, dokonce točili pivo. Líbilo se mi, že provozovatel, jen přibližně tušil, kde se nachází nějaký Vsetín. Cítil jsem se jako opravdový cestovatel. Dal jsem si pivo, vypil jsem tři, měl jsem pocit, že si je dnes zasloužím. Nutno podotknout, že to byl Bernard, který je nám tak dobře známý z našeho oblíbeného Přístavu. Ubytoval jsem se, šel se osprchovat. Opět jsem dal o sobě něco vědět na internetu, ale to už byla tma, byl čas jít spát. Poslední noc, byla to pěkná projížďka. S pocity šťastného člověka jsem usnul.

Návrat do Hošťálkové

Návrat do Hošťálkové začal o půl osmé v kempu Jadran. Bylo potřeba odtud dojed do Chebu. Ráno bylo velmi chladné a mlhavé. V kempu jsem se rozloučil a vydal se směrem na Františkovy lázně, odtud pak, po značené cyklostezce, na Cheb. Trochu jsem se bál, abych našel včas nádraží a hlavně nikde nezabloudil, protože na to jednoduše nebyl čas. Projel jsem Komorní hůrku a přejel po mostě hlavní silnici. Následovala obec Skalka, odtud se cyklostezka změnila na nezpevněnou lesní cestu. Jel jsem vedle nádrže Skalka až jsem vyjel nad Chebem. Viděl jsem, že Cheb není zrovna nejmenší město. Do města to bylo z kopce. Projel jsem nějakou křižovatku a dojel na cyklostezku, o které jsem neměl nejmenší tušení, kam vede. Přesto jsem se po ní vydal. V dálce jsem spatřil koleje. Byl jsem blízko, zase nějaká křižovatka, tu jsem vzal rovně. Najednou jsem uslyšel hlas z nádražního rozhlasu. Dál stačilo jet po zvuku. Na nádraží jsem dorazil včas. Koupil si lístek až na Vsetín s přestupem v Praze. Do rychlíku, do kterého jsem měl nastupovat v Praze, jsem si musel koupit místenku pro kolo. Místenka platila pro kolo, ale i pro cyklistu. Nemusel jsem se tedy bát, že si z Prahy nesednu. Naložil jsem kolo do vlaku a šel si sednout. Čekala mě dlouhá cesta domů, přesto rychle ubíhala. Měl jsem čas bilancovat a srovnat si všechny zážitky. Došel jsem k závěru, že to bylo super a že bych jel klidně dál, ale dovolená v práci je jen jedna. Z cesty do Prahy se mi nejvíce líbila Berounka a zaujalo, že je v Plzni totálně rozkopané nádraží. Krajinu jsem samozřejmě pozoroval, všechno se mi líbilo. Ovšem nejškaredší byl úsek před Prahou, jeli jsme přes Smíchovské nádraží, takže také nic moc. Na hlavní nádraží vlak dorazil v poledne. Zajímavá byla jízda eskalátorem s kolem pod paží, muselo to vypadat humorně. V Praze jsem si musel koupit nějaké pití, protože mi tou cestou z Chebu vyschlo v krku. Pak jsem se ještě bál, abych nemusel své místo ve vlaku dlouho hledat, ale vagon s mým místem však zastavil hned u mě, takže se zmatené pobíhání po vlaku nekonalo. Klidně jsem zavěsil kolo do stojanu a šel si sednout na své místo. Vagóny byly moderní, klimatizované. Z Prahy cesta ubíhala rychle, zbystřil jsem u Moravan, a pozoroval most, po kterém jsem v neděli jel, dále jsem zbystřil u Chocně, kde se táhne cyklostezka vedle trati, pak cyklostezky u Orlice. Bylo zábavné přemýšlet, zdali jsem jel tudy, nebo tamtudy. Cestoval jsem v kupé, které bylo určené hlavně pro rodiny s dětmi. Děti v našem kupé byly opravdu hodné, tiše si hrály. Z vedlejšího kupé se však ozývaly skřeky jako z pavilónu opic. Místo jsem dostal opravdu dobré. Od Olomouce mě však cesta přestala bavit. Nemohl jsem se dočkat Hranic, kde jsem měl přestoupit na courák do Vsetína. Jízda vlakem byl pro mě asi nejhorší zážitek z celé expedice. Mohl jsem sice pozorovat krajinu, jak ubíhá, ale zároveň mohl jen sedět. V Hranicích jsem musel půl hodiny čekat na odjezd vlaku do Vsetína. Tam mě však potěšila milá paní průvodčí, která si všimla cedulky, co jsem měl na brašně na řidítkách, kde bylo napsáno Až-Aš. Řekla mi, že pochází z Aše a já jsem ji řekl, že to byl cíl mé expedice. Opět jsem pochopil jak je ten svět malý. V couráku jsem si konečně zašel na toaletu. Zděsil jsem se, co jsem tam viděl. Záchod i podlaha byla zaneřáděná. Někteří lidé se nejsou schopni trefit ani toho záchodu. Podotýkám, že nešlo o tekutinu, nýbrž šlo o pevný výměšek. Potěšil mě, že tento vlak staví i v Jablůnce, tak to budu mít domů blíž. Tam se mi však nepodařilo vystoupit, dveře se nějak zasekly, proto jsem musel nakonec vystoupit ve Vsetíně. Zanadával jsem, ale ve finále jsem byl rád, protože na zmíněné cedulce co jsem měl na brašně, byla vyznačena trasa Vsetín – Aš, ale já jsem jel do Aše z Hošťálkové, dopustil bych se tedy malého podvodu. Vymyslel jsem tedy fintu, že tu úvodní část, Vsetín-Hošťálková, odjedu až nakonec a také se také stalo. Musím se přiznat, že po vystoupení z vlaku ve Vsetíně jsem si připadal jako nějaký světoběžník. V Hošťálkové jsem čekal slavobrány a uvítací výbory, nic z toho se nekonalo. Nakonec mě napadla jen otřepaná fráze: Všude dobře doma nejlíp.

Závěrem

Zaujalo mě, kolik lidí se podivovalo nad tím, že jsem jel sám. Musím se přiznat, že mi to vůbec nevadilo, jsem zvyklý jezdit sám. Je pravda, že toto byla trochu delší vyjížďka, ale nemohu říct, že by mě to nějak skličovalo. Občas lidem říkám, že jsem sám sebe neštval. Výborně jsem si pročistil hlavu. Myšlenkou dne byl vždy daný cíl, k té jsem se upíral. Jako bonus mi pak byla nádherná krajina, která v poklidu ubíhala kolem kola. Další otázky jsou proč zrovna do Aše. To mě jen tak napadlo. Hlavně cesta do Aše vede skrz republiku. Chtěl jsem vidět, jak se mění ráz krajiny, jak se mění obce, města, počasí, podnebí a tato očekávání expedice rozhodně splnila. Otázku zdali bych jel znovu, musím potvrdit naprostým souhlasem. Snad bych si tentokrát zkusil cestu ještě víc užívat. Také si nepřeji, aby tato expedice byla mým vrcholem, protože musím přiznat, že až tak náročná nebyla. Věřím, že ještě několik expedic podniknu a že nebudou o nic méně zajímavější než byla tato. Spousta lidí obdivuje krajinu ze sedla koně, ale i kolo má své kouzlo. Také jsem přemýšlel o čem celá cyklistika je a došel jsem k závěru, že vůbec nezáleží u cyklistiky na tom jaké máte vybavení, oblečení, iontové nápoje a kdoví co všechno. Je to jen o tom nasednout a jet. To že budeme po pěti kilometrech ždímat bavlněné tričko je věc druhá 🙂

Komentovat, sdílet a udělit like jednotlivým fotografiím můžete přímo ve fotogalerii na Facebooku.

 

[fbphotos id=533049793391431]

0

Stálá expozice S inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly byla po šestnácti letech existence ukončena letos v únoru. Trojrozměrné předměty si převzali muzejní konzervátoři, aby je připravili na novou instalaci v chystané expozici Princip Baťa ve čtrnácté budově, která bude mít část věnovanou cestovatelství. Tato část budoucí expozice bude zahrnovat sbírkové předměty nejen z cest Hanzelky a Zikmunda, ale i z fondů dalších cestovatelů – Ingriše, Škuliny a Šťastné. Na zlínský zámek ovšem stále míří návštěvníci speciálně právě kvůli odkazu H+Z. „Aby nevážili svou cestu, většinou z velké dálky, do Zlína zbytečně, připravil Archív H+Z do přednáškového sálu výstavu několika fotografií z cest H+Z i model Tatry 87,“ uvedla Magdalena Preiningerová z Archívu H+Z a dodala, že od září bude výstava fotografií H+Z, doplněná i archívními materiály a trojrozměrnými předměty, k vidění v Městské galerii v Kladně.