Home Štítky Posts tagged with "rozhovor"

rozhovor

0

Ve čtvrté epizodě našeho seriálu Hovory H, který se věnuje regionálním kapelám, vám přinášíme rozhovor s fryštacko-zlínskou kapelou Divide. Mladé seskupení s jednou dívkou uprostřed se věnuje vlastní tvorbě i převzatým písním a jeho členové svůj styl nazývají experimental nu-metal. Nezapomeňte si vychutnat i bonusové video z vystříhaných scén.

 

Myslíš, že je výhoda být jedinou holkou v kapele?

Alča: Tak, to rozhodně ano, protože tady nemám žádnou konkurenci.

 

Kolik máte svých vlastních písní?

Luke: Svých písní máme za celou dobu asi patnáct.

 

Jaké písně hrajete na koncertech?

Luke: Je to v podstatě ovlivněné tím jaké máme koncerty. Když musíme zahrát delší část, tak hrajeme třeba osm našich a čtyři převzaté, protože lidi v dnešní době o tu vlastní hudbu nemají tak velký zájem jako o převzaté písně.

 

Jak dlouho jste spolu v této sestavě?

Alena: Od května minulého roku.

 

Podporují vás rodiče?

Vanča: Dost.

Pavel: Asi na té úrovni, na které jsme, tak nás podporují dost, ale kdybychom chtěli mířit víc, tak by to chtělo větší podporu.

Vanča: Můj táta mě podporuje moc.

Luke: Mě tata podporuje docela málo.

 

Proč vlastně hrajete?

Alena: Protože nás to baví.

Luke: A chceme to dotáhnout co nejdál.

Pavel: Já třeba i k vůli holkám.

Pavel: A ještě navíc je to takové vyplnění…

Luke: …volného času, který nikdo z nás nemá.

 

Jak se stalo, že hrajete právě nu-metal a co to vlastně znamená?

Pavel: My hrajeme spíš experimental nu-metal, což vlastně nu- metal vůbec není.

Alča: Jelikož to nemůžeme nikam zařadit tak tomu tak říkáme.

Luke: Prostě se snažíme zapojit co nejvíce techniky. Není to takové to mlácení do bubnů, jak říkají rodiče.

Johny: A snažíme se hrát potichu.

 

Na svém profilu na bandzone zdůrazňujete, že nekouříte, můžete tuto poznámku vysvětlit?

Vanča: Já absolutně nekouřím.

Alča: My rádi mluvíme ironicky.

 

Chystáte se v budoucnu nahrát CD?

Alča: V létě.

Vanča: V srpnu.

Pavel: Už máme termín, takže se na to chystáme.

 

Máte nějaký rituál před koncertem?

Luke: Nekouříme.

Pavel: Asi to, že si dáme těsně před koncertem ještě zkoušku.

 

Kde vás můžeme v nejbližší době slyšet naživo?

Luke: Tak v nejbližší době moc plány na koncerty nemáme, protože se chceme hlavně soustředit na nahrávání CD. Ale nebližší koncert nás čeká asi na fryštackém Stodola festu, který pořádáme my jako kapela a měsíc předtím budeme koncertovat na Fair play.

 

 

[youtube]http://youtu.be/SOoTvDMex6E[/youtube]

[youtube]http://youtu.be/aPLclGLGsRA[/youtube]

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=IQRiq71qbY4[/youtube]

0

Úspěšná inscenace Maryši ve Zlíně se rozloučila s Městským divadlem několika posledními představeními. Při této příležitosti poskytla Nočníku krátký rozhovor představitelka titulní role, nositelka ceny Thalie a herečka pražského Švandova divadla, Petra Hřebíčková. Kvůli vytíženosti mladé herečky jsme toto krátké interview zrealizovali prostřednictvím elektronické pošty, což vyhovovalo vytížené laureátce více.

 

Byla pro vás velká změna přejít ze Zlína do Prahy? V čem jsou pro herce největší rozdíly?

Byla to určitě zásadní změna v mém životě, poprvé jsem si vyzkoušela být na volné noze, sice jen rok, ale byla to velká škola.

 

Je ve Švandově divadle, jehož jste členkou, švanda? Jak jste zapadla do pražského kolektivu?

Naštěstí je. Záleží na obecném rozpoložení a náladě, ale humor je vždy nejlepší zbraní, a tak se snažíme tasit tyto kordy. Už jsem asi zapadla….do kolektivu.

 

Projevuje se nějak pražsko-moravská rivalita?

Pro ty, kteří ji chtějí vnímat. Herci z Prahy více točí,  jsou víc videt. Někteří lidé rádi chodí na známé tváře a neuvědomují si, že někteří regionální herci jsou třeba i lepší. Myslim, že přímo rivalita snad není. Dobrý herec fandí dobrému divadlu, ať je kdekoliv…

 

Kterou z inscenací, v nichž nyní účinkujete, jste si oblíbila nejvíc?

Crash u potoka Doda Gombára ve Švandově divadle. V sobotu byla premiéra.

 

Máte za sebou role v několika úspěšných filmech, připravujete nějaký další projekt pro kino nebo televizi?

Teď možná bude trochu televize. Žánr, který jsem ještě nezkusila, tak jsem sama zvědavá.

 

Loni jsme vás mohli vidět ve filmu Muži v naději, jaká byla spolupráce s takovými baviči jako Jiří Macháček a Bolek Polívka?

Samozřejmě výborná! Jsou to chytří galantní pánové se zkušenostma, takže jsem jen čerpala jejich energii.

 

Kde máte uloženou Thálii za Maryšu?

Zatím pod postelí.

 

Chodíte do konkurenčních divadel ve volném čase?

Když mám čas tak ráda.

 

Máte nějakou radu nebo varování pro mladé začínající herečky?

Hrát  s otevřeným srdcem, pokorou, nevzdávat se a užívat si každé role. A je velmi důležité, s kým divadlo tvoříte.

0

Herec Dušan Sitek nám poskytl rozhovor, když se krátce vrátil do Zlína zahrát si v divadelní hře Maryša. Ve zlíně působil pětadvacet let, hrál a režíroval také v ochotnickém souboru ve Hvozdné, poté však své působení přesunul do divadla pod Palmovkou v Praze.

Budou tomu dva roky, kdy jste odešel ze zlínského divadla. Jak jste si v Praze zvykl?

Děkuji za optání: dobře. Na lepší bydlo si člověk zvykne snadno a já jsem se tam cítil jako doma již po čtrnácti dnech. Mám vedle sebe i své nejbližší a to vše mi přesun do Prahy usnadnilo.

Hrajete v Divadle pod Palmovkou, jaké jsou podle vás největší rozdíly mezi pražskou a regionální scénou?

Asi v tom, že zatímco jsme měli ve Zlíně až dvanáct premiér za sezónu, pod Palmovkou mám jen tři. A pak má člověk větší šanci hostovat i v jiných divadlech, v projektech a je blíže dabingu, rozhlasu a jiným aktivitám.

Intenzivně jste spolupracoval s ochotníky z Hvozdné, jaký je váš názor na ochotnické divadlo?

Na ochotnické divadlo nedám dopustit, celý život si ho nosím v srdci a po těch mých hvozdenských je mi opravdu smutno. Ještě, že žijeme v době, kdy díky internetu můžeme být v neustálém spojení. Pokaždé, když moje kroky zamíří do Zlína, se mezi ně vypravím.

Co byste poradil mladým hercům, kteří by chtěli dosáhnout úspěchu?  Jak se probojovat z oblasti do hlavního města?

Dostat se do Prahy není otázkou boje. Je třeba hrát celý život naplno a věřit, že si vás někdo všimne. Nechtěl jsem zůstat v Praze po ukončení DAMU, protože mi můj profesor Miloš Nedbal kladl na srdce, že absolvent má zamířit aspoň do tří oblastních divadel a teprve pak může dobývat hlavní město! No, a já jsem ho poslechl. Jenže jsem ve Zlíně zůstal dvacet pět let a v Divadle pod Palmovkou jsem teď nejstarším řádným členem.

Před dvěma týdny jste měl premiéru inscenace Pavla Kohouta August August, august, kde hrajete ředitele cirkusu. Myslíte, že má tato tragikomická hra čím oslovit dnešního diváka?

Hodně lidí si myslí, že dnes je tato komedie již vyčichlá, a že nemá současnému diváku co říct. Snad se nám premiérou podařilo dokázat, že i dnes je tato hra současná, a že boj člověka o naplnění snu má své opodstatnění. Mám krásné vzpomínky na Bolka a jeho Klauna ve Zlíně a stejně tak budu rád vzpomínat na našeho Radka Valentu, kterého pan Kohout přirovnal k Augustovi Vlastimila Brodského.

Na představení spolupracoval i Boris Hybner a Michal Pavlíček, přítomnost profesionálů tohoto formátu je jistě velkým pražským plus že?

Boris Hybner měl na starost hlavně Augusty a byl přítomen na všech zkouškách. Jeho zkušenost se určitě v představení promítla. V koutku hlediště seděl i sám autor a myslím, že byl s průběhem zkoušek spokojen. Ve Zlíně bylo víc písniček, pro Divadlo pod Palmovkou udělal Michal Pavlíček nové aranžmá, ale i po těch letech je ta muzika velice krásná.

Jak často se vracíte do Zlínského kraje a kam míří vaše kroky?

Tak často, jak mi to naplánují ve Zlínském divadle, kde ještě pořád hostuji nebo když mám pár volných dnů v divadle. Vracím se sem rád a vždycky se na těch pár chvilek těším.

Před několika lety jste si v rozhovoru postěžoval, že ikdyž herec z oblasti uspěje v pražském konkurzu, z natáčení často kvůli jeho vytíženosti nedojde. Teď jste přímo u zdroje a letos už jste účinkoval v televizním cyklu Okno do hřbitova. Dočkáme se vás tedy častěji v kině nebo televizi?

Točil jsem epizodní roli do seriálu Vyprávěj, na pár kamerových zkouškách jsem už byl také, ale na pořádnou práci v televizi nebo ve filmu, čekám. Třeba se na mne usměje štěstí.

Je ve hře možnost, že byste se někdy zase vrátil do Zlína, třeba jen na důchod?

Nikdy neříkám nikdy! Pokud všechno klapne, tak si ve zlínském divadle na podzim zase zahraji nádhernou roli. Jinak si dovedu představit, že budu stáří trávit na lavičce u Vltavy, obklopen vnoučaty, pejskem a labutěmi. Jo, je mým přáním skončit na nádherném Lesním hřbitově. Takže se snad oklikou do Zlína přece jenom vrátím!

0

Pro třetí vydání našeho seriálu Hovory H, v kterém vám přínášíme rozhovory s kapelami a hudebníky ze Zlínského kraje, jsme zvolili jednu z živoucích legend valašské zábavové scény, skupinu Focus. Natáčení bylo zábavné, o čemž svědčí i bonusové video z vystříhaných záběrů.

Letos slavíte deset let společného vystupování. Co ponorková nemoc?

Pavel: My a ponorková nemoc?

Fera: My se občas zabijeme ale jinak dobré

Pavel: Deset let, jak bych to řekl…

Fera: No máme se plné zuby.

Pavel: Nevím jak oni, ale když se jde hrát bigbít, tak tam prostě blbnem jak malí jarini , ale baví nás to. Jinak bychom to nedělali. Jako nevím jak ogaři, ale když někam jedeme, těším se, protože tam se vždy člověk aspoň odreaguje.

Lojza: Táhneme za jeden provaz.

Pavel: Stojí to za to.

 

Jak jste se za těch deset let změnili?

Pavel: Hodně.

Libor: Asi tak o patnáct kilo.

Pavel: Všichni přibrali asi tak o patnáct kilo.

Tomáš: Přitlač.

Pavel: Napiš tam sto šest, to je naše symbolické číslo.

 

Co připravujete na oslavu tohoto jubilea pro fanoušky?

Pavel: Fanynkám miminka, to není problém….

Fera: A fanouškům zájezd.

Pavel: A fanouškům alimenty… Ne, pro fanoušky chystáme na devatenáctého května výročí. Bude to v Lůžkovicích na hřišti. Bude tam průřez kapelou, chceme tam udělat i projekce a podobně. Prostě aby bylo vidět, že těch deset roků už tady jsme

 

Máte spočítáno, kolik jste za tu dobu odehráli vystoupení?

Pavel: Nemáme to spočítané, ale když to vezmeme průměrem tak sedmdesát kšeftů do roka krát deset, sedmset kšeftů. Plus mínus, protože když jsme začínali tak jich tolik nebylo.

 

Jak skládáte písničky?

Fera: Za sebe.

Pavel: Máme pár svých věcí, a teď chceme udělat svoje vlastní cédo, plánujeme to, co nejdřív

Fera: V rámci další desetiletky.

Pavel: Když zkoušíme nové věci, tak se prostě přijde, hraje to, nehraje to, smete se to ze stolu. Pokud to lidi berou tak budem hrát, pokud to lidi neberou, smeteme to a jede se dál.

 

Co na to vaše rodiny, že nejste skoro žádný víkendový večer doma?

Pavel: Už si zvykly. To je fakt těžká otázka, ale už si zvykly, co jiného jim taky zbývá.

 

A co děláte v běžném životě?

Pavel: Nic.

Fera: Pracujeme.

Pavel: No tak všichni máme zaměstnání, každý chodí do práce, protože ta muzika není na uživení.

 

Máte děti, chtěli byste, aby chodily na zábavy? Kdy myslíte, že je správný věk začít?

Lojza: Co nejdřív.

Pavel: No, co my slýcháme, tak už prej v postýlkách to začíná frčet, že jim tlačí Focusy do hlavy, tak jsme rádi, že to tak funguje.

Lojza: My jsme chodili, tak naše děcka budou taky určitě chodit.

Libor: Od patnácti, šestnácti.

Pavel: Taky bychom chtěli, aby ten bigbít fungoval jako dřív, lidi se přišli pobavit, přišli zapařit. Protože takové techno, disco, to už si prostě myslím, že ten bigbít se začíná vracet zpátky. A uděláme všechno proto, aby to bylo čím dál lepší.

 

Co vám hraní dává? Pro peníze to asi neděláte…

Pavel: Jak jsem říkal na začátku. Odreagování. Nevím jak pro ogary, ale já když hraju, tak přepnu, prostě jsem jiný člověk.

Libor: Vypnout hlavu.

Pavel: Ano, já sem úplně jiný člověk já to vím, lidi to říkají, že když jsem na bigbítu tak jsem jiný, než v civilu. To jsou asi takoví všichni, protože přepnou, nic neřeší a prostě se hraje.

Libor: On je takový sladší na bigbítu.

Pavel: Já su šťavnatý!

 

Jak je to s fanynkami?

Fera: No, teď odpověz. Honem, honem, mluv.

Pavel: Já to řeknu slovy našeho jednoho člena kapely. My jsme lilie. Takže pohoda. Fanynky byly a budou, teda doufáme, že budou. Prostě když nebudou fanynky, nebude kapela to je pořád dokola, no. My jsme rádi, že ty fanynky jsou, ale kdyby jich nebylo, tak my nebudem hrávat.

Libor: To, ale neděláš pro fanynky, to děláš obecně pro lidi.

Pavel: Ano, děláme to obecně pro lidi, ale kdyby nebylo fanynek, tak by nebyl Focus.

Libor: Ty si to řekl jako, že kdyby nebylo fanynek, nebyl by Focus.

Fera: No, ono by to tak asi ve finále bylo, protože kdyby nebyly fanynky, tak ho to bavit nebude.

Pavel: Asi tak.

 

Co byste chtěli vzkázat lidem?

Pavel: My bychom hlavně chtěli vzkázat lidem a fanouškům, že jsme rádi, že na nás chodí, že nás v tom podporují, protože kdyby na nás nikdo nechodil, tak se na to okamžitě vyfláknem.

Fera: Ty jo, ty sis tu řeč připravoval celou směnu v práci.

Pavel: Ty jsi vůl… Chtěli bychom poděkovat, že na nás chodí v takovém hojném počtu, jak chodí. Když chodí, tak my pro ně uděláme maximum. Myslím, že na těch bigbítech to jde prostě vidět, že ze sebe vydáváme to maximum, že to není, že přijdeme, odstojíme to, odehraje se to, sbalí se to a jede se pryč. Myslím, že ti lidi to z nás cítí, že to jde ven, že to tlačí, ví že, když přijede Focus, tak bude show.

 

0

Tomio Okamure je v poslední době mediálně velmi známá osoba. Podnikatel, poloviční moravák, čtvrtinový japonec a čtvrtinový korejec, dobrovolník v Asociaci českých cestovních kanceláří a agentur, potenciální budoucí politik a patriot Zlínského kraje dorazil do krajské metropole na moderovanou diskusi pořádanou společností Merlin design v prostorách Univerzity Tomáše Bati. I přes velmi nabitý program si našel chvíli na krátký rozhovor pro Zlínský nočník.

Jste známý svým kladným vztahem k přírodě. Přizpůsobil jste tomu i svou domácnost?

No tak já odpad třídím automaticky já to znám ještě z Japonska z dětství kdy se to v Česku ještě ani nedělalo, takže to je mi velmi blízké a co se týče obnovitelných zdrojů tak já jsem proti tom, aby se budovaly další bloky a jaderné elektrárny já si myslím že by bylo dobré a myslím si, že je to takový krok dopředu protože ty nerostné zdroje dojdou a dochází a dřív nebo později to budeme muset postavit před otázku jako Němci a další. To znamená, že by bylo dobré abychom vytvořili naše domácnosti a bydlení pokud možno energeticky soběstačné, to znamená samozřejmě, kdybychom měli všichni vlastní solární panely na domech třeba, abychom většinu své energie si spotřebovávali sami tak zlevní nám to elektřinu a nemuseli bychom jí tolik brát os čezu Rozvoj solárních panelů je právě díky třeba německu, který je už bude postupně zavádět a podobně tak prostě budou klesat a já si myslím že i ta návratnost bude velmi v budoucnu dobrá to znamená ten směr určitě v tom být energeticky soběstačný a nespoléhat na jaderné elektrárny.

Ve Zlínském kraji máte své kořeny. Chtěl byste se tady třeba na stáří usadit? Jak si vlastně představujete svůj důchod?

No tak samozřejmě já už sem o tom uvažoval delší dobu, že bych si úplně jako ve stáří tady koupil nějakou chaloupku a že bych tady byl, protože je to kraj mojí maminky mám tady spoustu příbuzných protože maminka je z šesti dětí takže je to pro mě to nejmilejší místo v České republice.

Kdo z filosofů je vám nejbližší? Podle titulu vaší knihy Umění vládnout, by se mohlo zdát, že Machiavelli.

Já nemám nějakého blízkého filosofa speciálně i ve své knize Umění vládnou, cituji celou řadu různých filosofů, líbí se mi různé jednotlivé myšlenky, takže konkrétního nemám.

Jaké tři vlastnosti by měl mít mladý člověk, který by chtěl dosáhnout podobného úspěchu jako vy?

Tak já si myslím, že velmi důležité je být pracovitý, velmi slušný a řekl bych, že je důležité také nezávidět určitě je dobré být solidární a nebýt sobecký a lidem přát.

Vaše odlišnost vám přes veškeré útrapy v dětství nakonec pomohla k úspěchu v Čechách. Myslíte, že byste mohl stejným způsobem uspět i v Japonsku?

Tak já myslím, že každý může spět kdekoliv, ale předpokladem je dobře umět ten jazyk já sem měl velkou výhodu že většinu svého života sem prožil v české republice jsem v Japonsku žil jen deset let to znamená, že já jsem to tady velmi dobře znal naopak bych měl velký problém spíše v Japonsku to znamená že i přesto že ten jazyk ovládám také velmi dobře.

Jak vnímáte postavu Tomáše Bati, který s nedokončeným základním vzděláním prakticky vybudoval Zlín?

Tak já si myslím, že je důležité si uvědomit, že lidé, kteří se vlastní pílí vypracovali k úspěchu a uznání ve světě a zároveň měli pevné osobní a morální postoje, že ti by se měli stát vzory nás, naší společnosti, nikoliv fotbalista, pop star nebo nějaký účastník reality show v televizi. Z těch bychom si měli brát příklady. To znamená, že Tomáš Baťa patří mezi ty, které bychom si měli brát příkladem. Není to dostatečné ta propagace na státní úrovni. Mladí lidé si to dostatečně neuvědomují, není to zdůrazňováno to češství a hrdost na čechy a na moravu. Měli bychom být pyšní na naše lidi a brát je jako své příklady. To znamená, že myšlenky Tomáše Bati by se měly, když sem nahlédl do knížky jeho citátů, ta úvaha, ta je vysoce aktuální i dnes je to velmi zajímavý člověk.

Máte spíš český nebo japonský styl myšlení?

Tak já sem přebral myslím, že z obou dvou zemí důležité vlastnosti. Tatínek mě naučil starat se sám o sebe, nespoléhej na druhé, všechno si musíš udělat sám, protože ta japonská společnost je takto postavena k tomu kapitalismu. A maminka, protože z věřící rodiny, chodili jsme do kostela celé dětství a maminka po pořád říkala, abych byl hodný, ohleduplný a pomáhal lidem, takže takový mix té výchovy rodičů z obou stran.

0

Kapela Blackties je seskupení mladých muzikantů ze Zlínska. Původně začínali jako Green Day revival, ale dnes už se věnují i vlastní tvorbě. Díky svému mládí a osobitému hudebnímu projevu se stali druhými hosty našeho pořadu hudebních interview Hovory H. Kromě videorozhovoru si můžete vychutnat i několik záznamů z jejich koncertu.

Proč se vaše kapela jmenuje BlackTies ?

Luke: Tak, protože si myslím, že je to dobrý nápad a protože náš vzor je Greenday a všichni je znají jako červenou kravatu a černou košili.

Koho napadlo nosit na koncerty bílé kravaty?

Majky: Tak to napadlo mě, protože já jdu vždycky proti proudu, takže když všichni budou černí tak já prostě budu bílý. Takže tak nějak to vzniklo.

Jak často zkoušíte?

Luke: Bohužel jen jednou týdně, ale chtěli bychom to zvýšit ten rozsah zkoušek na více dnů.

Kde budete hrát v nejbližší době?

Luke: Tak čeká nás sedmnáctého března koncert s kapelou Livemore u Tetoura.

Máte nějaký hudební vzor jako kapela?

Jason: No tak třeba Nirvana

Luke: Green Day

Martin: Blink 182

Majky: Sum 41 to jsou takové kapely, které nás inspirují svojí tvorbou.

Chystáte se nahrát nějaké písně ve studiu?

Luke: Tak určitě. Zrovna se chystáme v blízké době, aby se to stihlo do jara, nahrát aspoň tři nějaké písničky.

Dokázali byste si představit život bez kapely?

Luke: Ne nedokázal.

Majky: Tady bez těch? Ne.

Jason: Co bych dělal v úterý večer.

Kam byste to chtěli dotáhnout jako kapela?

Luke: Tak já si myslím, že sen každé kapely je dotáhnout to na úroveň, kdy hrají po kontinentech.

Kolik máte vlastních písní – o čem jsou, kdo u vás tvoří texty a kdo hudbu?

Luke: Máme zatím šest písní a text tvořím já a hudbu tvoříme dohromady.

Máte nějaký rituál před koncertem?

Luke: To je celkem vtipná otázka, protože každýmáme svůj vlastní rituál. Neslavíme to nijak dohromady.

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=5g-ye7gt-R8&feature=relmfu[/youtube]

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=Wah6B9Isc_0[/youtube]

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=kPFfRyNw70c[/youtube]

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=j-Wr2tR-cPA[/youtube]

0
Se zlínskou, z větší části holčičí, kapelou Livemore jsme se sešli v jejich zkušebně při příležitosti natáčení prvního dílu našeho hudebního pořadu rozhovorů Hovory H. Členové kapely jsou veselá partička a pořád se smáli, takže interview nebylo snadné, ale proběhlo v příjemné atmosféře. V tomto seriálu vám budeme přinášet rozhovory se zajímavými kapelami a interprety ze Zlínského kraje.

 

Jak jste se dali dohromady?

Jana: Někdy v osmé třídě se zrodila taková myšlenka, že když hrajeme na hudební nástroje, tak bychom to mohly s holkama dát dohromady. Připadalo nám, že by to bylo cool, a že bychom se mohly zviditelnit. Potom se nám odtrhla bubenice, která neměla moc výdrž, a nahradil ji Adam, náš stávající bubeník.
Adam: S holkama jsme se znaly ze školy. Jednou mi napsaly, že mám zkusit přijet na zkoušku, tak jsem přijel a nějak jsme to dali dohromady.
Tereza: Potom přišel lyžařský kurz a my jsme se opili a zjistili jsme, že nejlíp zpívám já, tak jsem si řekla, že se k nim přidám. A později se k nám přidal i David.

 

Kdo vymýšlel název vaší skupiny?

Aneta: Na druhý den jsme měli koncert. Sešli jsme se na zastávce, že pojedeme na zkoušku. Řekli jsme si jen tak: „Co dáme za to jméno? Tak třeba Livemore.“

 

Co říkají vaši rodiče na to, jaký styl hudby hrajete?

Tereza: Moje mamka si myslí, že takový styl hrají jen samí narkomani a feťáci, ale to mě nijak neovlivňuje.
Aneta: Mým rodičům je to úplně jedno.

 

Jaký je váš nejvyšší cíl?

Jana: Tak, asi aby se Adam dostavil alespoň jednou za měsíc na zkoušku. A taky více koncertů.

 

Co máte v plánu v nejbližší době?

Tereza: Nejblíže je zatím v březnu koncert u Tetoura.

 

Chystáte se nahrát CD?

Aneta: Kdyby to šlo, tak by to bylo jedině dobře.
Tereza: Kdyby byly peníze.
Jana: Už se na tom pracuje, máme hotové čtyři písničky za rok. Což je taková naše nejvyšší rychlost.

 

Daří se vám díky vaší hudbě „live more“ (žít víc)?

Tereza: Určitě, já bych třeba bez hudby vůbec nežila.
Aneta: Tak rozhodně, když potřebujete ze sebe něco vydat, tak máte možnost.

Jaký je váš nejlepší zážitek z koncertu?

Adam: Asi Bamboo, kde po nás házeli těstoviny.
Tereza: Ne, házení těstovin ne. Nejlepší je, když se lidi baví a hodně se tancuje.
Jana: A pijou, protože pak tančí víc.

 

Jaké to je, když se na vaši hudbu baví tolik lidí?

Aneta: No, tak je to bomba.
Tereza: Tak jako super, samozřejmě i nás to přitom povzbudí.

 

 

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=_wiQ_kSIHbk&feature=player_embedded[/youtube]