Home Štítky Posts tagged with "vut"

vut

0

 autor: Lucia Patoprstá

Podle statistik je dnes v České republice bez práce asi třiceti tisíc absolventů a mladých lidí. Organizátoři podnikatelské konference Symposium by toto číslo rádi alespoň o něco zmenšili, chtějí mladé lidi motivovat a pomoci jim při začátcích podnikání. ,,Účelem Symposia je vybavit studenty, kteří mají nápad a chtějí podnikat, praktickými znalostmi, kterým je škola nemůže naučit,“ uvedl hlavní organizátor Symposia Matěj Bednář.

zdroj: archiv Patrika Štipáka

Patrika Štipáka od malička fascinovaly automobilové závody. S tátou chodili na rally, sledují Formuli 1 i další soutěže se silnými motory. Patrik vystudoval zlínské Gymnázium na Lesní čtvrti a poté se vydal směr Brno na tamní Vysoké učení technické. Tam se opět potkal se svým koníčkem a stal se členem týmu, který pracuje na vývoji studentské formule. Dnes už má zkušenosti i z Anglie a rozjíždí vlastní firmu.

Jak ses k formulovému týmu dostal?

Po absolvování gymnázia na Lesňáku jsem se rozhodl pro Strojní fakultu VUT. Tam jsem první dva roky pokračoval v hodně obecném studiu. Matematika, fyzika, konstruování a podobně. Ale pořád to bylo jen obecné, stále jsem se profesně hledal. Na začátku třeťáku jsem šel po chodbě a viděl plakát na náborovou akci týmu TU Brno Racing. Tenkrát jsem si neuvědomoval, že šanci může mít kdokoliv, kdo má vášeň a odvahu jít do týmu naplno. Náborová prezentace byla super, ale stejně jsem se nešel zapsat, protože se nahrnulo spoustu lidí ke stolům a vypisovali registraci. Na druhý den jsem se na přednášce náhodně potkal s jedním členem týmu (dnes to je jeden z mých nejbližších přátel) a ten mně de facto odsekl, že pokud mám zájem ať přijdu a prostě uvidím, že není nad čím přemýšlet. Tak jsem se dostal na první schůzku.

Jak mezi sebou soupeří jednotlié týmy?

Formula Student původně vznikla ve Spojených státech a po téměř dvaceti letech se dostala do Evropy. Dnes je po celém světě téměř šest set univerzitních týmů a více jak sedmnáct závodů. Náš tým TU Brno Racing se pravidelně účastní závodů v Německu, Maďarsku, Česku a třeba Itálii. Závody se konají každý rok v období od července do půlky září. Pravidla soutěže říkají, že studenti musí vyvinout, vyrobit a následně předvést auto na závodním víkendu pro amatérského víkendového jezdce.

Jak soutěž vznikla?

Vznik soutěže byl podnícený nespokojeností průmyslu s mladými inženýry, kteří měli být zapojeni do pracovního procesu. Veškerá práce končila tenkrát na výkresech, chyběla praxe a představa, jak funguje průmysl tam venku za okny školy. Je to téměř čtyřicet let od založení Formule student, a když se ptám kolem dokola, tak je stále velký problém sehnat kvalitní absolventy vysokých škol.

Co se hodnotí?

Krom toho, že je auto během závodního víkendu v pohybu a porovnává se s ostatními na základě času, jsou nedílnou součástí finálního hodnocenní i statické disciplíny. V Design prezentaci máme za úkol představit v otevřené diskuzi porotcům naše konstrukční řešení. Inovace a porozumnění ruku v ruce s uměním vysvětlit a odpovědět na odborné otázky jsou v této disciplíně velmi důležité.  V loňském roce na nejprestižnějším závodě na světě – Formula Student Germany jsme v této disciplíně byli jedenáctí z celého startovního pole s více než sto týmy. Na to jsme hrdí. Další je Cost report. Pro tuto prezentaci musíme připravit každou součást vozu do nejmenšího detailu z pohledu výrobních nákladů. Od nákupu polotovaru po obrobení na strojích, povrchovou úpravu až po montáž na auto. Navíc u toho musíme myslet tak, že vyrábíme tisíc aut, což značně odlišuje pohled na celý problém. Pro představu má takový dokument kolem tisíce stran. Poslední statická disciplína je Business prezentace. Pokud jste někdy viděli v televizi pořad, kde skupina lidí prezentuje svůj projekt nebo firmu před investory, snaží se je zaujmout natolik, aby investoři měli zájem o podíl ve firmě, tak si dokážete přesně představit o co se jedná. Tohle mně osobně dalo obrovský přehled o tom, že i když už něco vymyslím, tak to hlavně musím umět prodat.

A jaké jsou potom ty dynamické disciplíny?

zdroj: archiv Patrika ŠtipákaTy se konají ve dvou dnech. Jedná se o akceleraci, kruhový test, sprint na jeden kilometr a vytrvalostní závod vypsaný na dvaadvacet kilometrů. V půli vytrvalostního závodu je povinné střídání řidičů. Akcelerace s pevným startem na sedmdesát pět metrů je test výkonosti motoru, kruhový test (osmička) porovnává kvalitu podvozku, sprint na kilometr už je na velké trati, která je použitá i do vytrvalostního závodu. Slouží také jako kvalifikace pro tento závod. Hodnotí se také spotřeba vozu. Nejlépe si můžete udělat představu, když zabloudíte na náš youtube kanál. Právě ze závodu v Německu jsme připravovali každý den aktuální reportáž.

Zajímal ses o formule nebo obecně o závodní automobily už dříve?

Od malička mě tatínek vodil na rally. Vyrůstal jsem ve Slušovicích, takže rally jsem měl vlastně jako přesnídávku. Jezdili jsme i na Moto GP do Brna, sledoval jsem Formuli 1 v televizi. Takže vztah k tomuto sportu mám silný od malička. Technicky a profesně jsem se dostal k motorsportu právě až díky Formuli student.

Tvá pozice u týmu je vedoucí podvozkové skupiny. Co máš tedy na starost?

Prostředí studentského týmu je naprosto unikátní. Student má šanci si vyzkoušet naprosto jakoukoliv pozici během doby v týmu. Záleží pouze na ambicích, motivaci a schopnostech. Já jsem se na konci prvního roku propracoval do pozice Vedoucího podvozkové skupiny, to je pravda. Vyzkoušel jsem si však roli mechanika, vývojáře, obráběče, na druhou stranu jsem jezdil po firmách a prezentoval tým za účelem sehnání financí do rozpočtu nebo spolupráci při vývoji a výrobě. Jako vedoucí podvozkové skupiny jsem pod sebou měl tým lidí, které jsem motivoval a řešil vývoj podvozku v období od září do prosince. Sám jsem měl na starost vývoj vybraných součástí vozu jako zavěšení, vahadla nebo třeba stabilizátor zadní nápravy. Zároveň byla moje práce zajistit výrobu, kontrolovat výkresovou dokumentaci, jezdit po firmách a kontrolovat, aby bylo vše včas na správném místě.

Kromě vývojáře jsi taky jedním z testovacích řidičů. Jak se řidiči vybírají?

zdroj: archiv Patrika ŠtipákaUž se budu opakovat, ale odhodlání, ambice, motivace a trochu talentu. To jsou nejdůležitější ingredience toho, jak se dostat do auta. Já jsem měl do té doby téměř nulové zkušenosti s řízením. Vždy mě to bavilo, ale nikdy jsem neměl možnost nebo vlastní odhodlání si zajistit jakýkoliv start v závodním autě. Díky výběrovému řízení na motokárách jsem ukázal tenkrát klukům ve vedení týmu, že s volantem točit trochu umím. Avšak nejdůležitější bylo ukázat všem, že pro formuli dýchám a že mám zájem o jakoukoliv práci. Proto jsem dostal šanci si sednout tenkrát do druhého auta Dragon 2. Krom testování jsem řídil auto na nějakých prezentacích u partnerů, na rally a podobně. Od té doby jsem seděl jak v Dragon 3, Dragon 4 a nedávno konečně i v Dragon 5.

Nemáš někdy strach, že se s tebou může něco stát?

Ne. Bezpečnost nadevše. Není důvod se bát, pokud člověk použije selský rozum a neporušuje základní pravidla.

Jak vypadá vaše formule?

Každý rok stavíme nový vůz. Pokud si vezmeme, že závody trvají téměř dva měsíce a auto musíte co nejvíce otestovat (to je rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem, protože závody se vyhrávají doma), pro vývoj, výrobu a stavbu vozu zbývá méně než devět měsíců. Náš tým od začátků razí cestu lehkého jednoválcového motoru, trubkový svařovaný rám a třináctipalcová kola. První čtyři auta představujeme jako evoluční. Nové, páte auto představujeme jako revoluční, a to rovnou z několika důvodů. Poprvé jsme změnili motor a navíc jsme vyvinuli vlastní systém přeplňování turbem. Poprvé jsme změnili kinematiku zavěšení, což prineslo velké změny na rámu. V neposlední řadě nová pravidla týkající se aerodynamiky a zkušenosti z předchozího roku mají za následek, že i aerodynamický paket je opravdu unikátní.

Jakou má sílu?

Co se výkonu týče, tak jsme přeplněním získali padesátiprocentní nárust. V číslech je to 72 Nm a 62 kW. Představte si auto, které váží sto devadesát pět kilo a musím říct, že z pohledu řidiče je to opravdu zážitek. Vzhledem k charakteristice tratě máme převodové poměry spočítány tak, aby auto jelo maximální rychlostí sto třicet kilometrů za hodinu. Zajímavější jsou však údaje o přetížení, které působí na vůz. Například v loňském roce boční přetížení dosahovalo hodnot 2,7 G. To znamená, že na vůz a řidiče působí 2,7krát vyšší síla než gravitační. Pokud vaše hlava i s helmou váží deset kilo, tak v zatáčce vaše krční svaly musí udržet dvacet sedm. Přes 2 G dokáže naše auto i brzdit.

Co ses díky zapojení do formula týmu naučil?

Profesně všechno. Díky Formuli student jsem zdokonalil jak technické dovednosti, tak především manažerské. Naučil jsem se taky spoustu věcí sám o sobě a o druhých lidech kolem sebe. Měl jsem možnost řídit tým i komunikovat s nejrůznějšími lidmi z průmyslu. Je skvělé, kolik nadšených lidí pracuje ve firmách, které s týmem TU Brno Racing chtějí spolupracovat a podporují ho.

Jak ti tvé zkušenosti pomohly v osobním rozvoji a postupu?

Formule student mi dala neuvěřitelnou motivaci a odhodlání pracovat a jít si za svými sny. Díky tomuto projektu jsem se rozhodl pokusit se o studium v zahraničí. Poslední rok jsem přes Erasmus studoval v Anglii na univerzitě Hertfordshire. Čím více zajímavých projektů člověk okusí, tím větší je šance narazit na něco unikátního. V Anglii jsem se podílel také na vývoji podvozku místního týmu Formula Student. Díky zaměření studia přímo na motorsport jsem zažil skvělé přednášky z tohoto prostředí. Mimo studia ve škole jsem se rozhodl investovat do dalšího vzdělání a tak jsem jel na dvoudenní seminář týkající se analýzy dat závodních automobilů v Birminghamu. A taky…

Taky co?

Snažil jsem se také naplno využít podpory univerzity v oblasti zapojení studentů do pracovního procesu po studiích. Absolvoval jsem nejrůznější semináře ohledně psaní životopisů nebo motivačních dopisů. Tým, který se věnoval těmto prezentacím, má oddělení také pro začínající podnikatele. Neváhal jsem a chodil jsem také na tyto přednášky. Díky tomu jsem našel cestu a motivaci začít vlastní projekt. Během jedné noci jsem spustil stránky PS Time is Everything. Zaregistroval jsem se s tímto projektem také do soutěže Flare, kterou tamní univerzita pořádá. Video je k vidění na mých stránkách. Vzhledem k mému zapálení jsem byl zvolen i do týmu, který jel reprezentovat univerzitu na business soutěž Flux500 v Lancaster. Náš mezinárodní tým tam skončil druhý, ale hlavně ten zážitek, znalosti a zkušenosti jsou k nezaplacení.

Jak jsi dopadl v soutěži Flare?

Probojoval jsem se do druhého kola, ve kterém bylo za úkol sestavit business plan firmy. Využil jsem zkušenosti, a odevzdal tak business plan projektu PS Time is Everything. Minulý týden jsem postoupil do finále soutěže. Desedt projektů bude soutěžit v Anglii v půli srpna až o osm tisíc liber a ohromnou podporu školy do budoucna.

Nahlédl jsi už i do profesionálního závodění?

Nerad bych zapomněl na dva závodní víkendy, kdy jsem pracoval pro anglický závodní tým. Poprvé v životě jsem se už živil vlastní hlavou. Tyto zkušenosti jsou mi momentálně velmi cenné a snažím se na nich stavět dále. Komunikace se třemi závodními jezdci, jejich trenérem a závodním inženýrem byly pro mě naprosto fascinující.

Kam bys to chtěl dotáhnout?

Rád bych v budoucnu vybudoval vlastní firmu, která se bude zabývat vývojem závodních vozů. Momentálně se zaměřuji hlavně na analýzu dat závodních vozů. Do budoucna bych chtěl mít tým lidí, který bude navrhovat špičkové řešení, které bude schopen vyrobit a testovat v naší laboratoři. Mimo vlastní projekt jsem poslal i svůj životopis do různých firem v zahraničí. Anglie, Spojené státy, Německo a další. Mohly by to být další zkušenosti a zážitky, které pomůžou zlepšit mé znalosti a schopnosti do budoucna. Uvidíme, jak to dopadne, ale každopádně se těším!

Sleduješ stále nějakou profi soutěž?

Sleduju více soutěží. Nikdy nedám dopustit na rally. Takže český šampionát a mistroství světa jsou mou velkou oblibou. Z technických důvodů sleduji taky Formuli 1 a čím dál více mě zajímá WEC – vytrvalostní závody cestovních vozů, kdy vrcholný svátek proběhl nedávno, a to závodem v Le Mans. Sleduji částečně také závody V8 Supercars v Australii.

Máš oblíbený tým?

Oblíbený tým asi nemám. Baví mě všichni, kteří nasazují veškeré síly, aby uspěli. Ze závodníků z pohledu analýzy dat a přístupu k závodění mě vždy fascinoval Ayrton Senna. Mezi dnešními jezdci samozřejmě Sebastian Loeb. To je žijící legenda.

Věnuješ svůj volný čas i něčemu jinémy než rychlým motorům?

Ano. Jak řekl můj kamarád – dokážeš udělat práci v čas a ještě k tomu pozvat přítelkyni na kávu. Při pobytu v Anglii jsme s přítelkyní rozjeli i její internetové stránky. Zajímá se o zdravou výživu a každodenní cvičení. Dokonce teď studuje i sportovní výživu na Oxford College. Mám z toho ohromnou radost. Krom toho jsem se potkal s kamarádem z gymnázia, který založil vlastní firmu v USA a jedna z jejich aktivit je rozjetí business soutěže pro střední školy ve Zlínském kraji. Díky mým zkušenostem mám snad co nabídnout. Rozhodl jsem se tedy aktivně zapojit, tak doufám, že o to bude velký zájem a vzbudíme pozornost mezi studenty středních škol. Jinak ve volném čase rád sportuju, čtu a chodím do přírody. V Anglii jsme zavítali například do národního parku Lake District, kde jsme nachodili téměř třicet kilometrů denně.

0

Autor: Dominika Tamaši

Vernisáž výstavy Design jako cesta k člověku se ve zlínském klubu Loft uskutečnila 16. ledna. Jsou na ní k vidění designové návrhy všeho druhu z hlavy studenta VUT Lukáše Němce. Výstava, kterou pořádá Zlínský nočník, potrvá až do konce února. Nalákat vás na ni může i tento rozhovor, který na vernisáži s mladým talentem vedl moderátor akce Jiří Vedral. Dozvíte se z něj například to, jaký význam Lukáš Němec designu přisuzuje.

[youtube]roaYmJYfMk8[/youtube]

Už krátce po narození jsi létal vrtulníkem a nebyl jsi přitom sám. Jak se to přihodilo?

Nenarodil jsem se sám, ale ještě s jedním spolubydlícím, který se mnou devět měsíců pobýval, a jmenuje se Laďa. Je to můj brácha, dokonce dvojče, a vzhledem k tomu, že jsme potřebovali nějaké zdravotní zaopatření hned po porodu, vydali jsme se vzdušnou cestou z Kroměříže do Brna.

Kdy jsi v sobě objevil nějaké malířské sklony a co jsi rád maloval?

Jestli to mám specifikovat, tak úplně malování není to, čemu jsem se věnoval. Spíš jsem byl takový šikovný klučík ve školce, kterého paní učitelky chválily a říkaly „z tebe určitě bude malíř, z tebe něco vyroste“. Tak jsem se tomu chechtal, že to není pravda. Na co jsem se zaměřoval, je těžko říct. Pamatuji si, že jsem kreslil třeba hasičský průvod, který míváme u nás v Zahnašovicích – takový ty postavičky s frňákem. Takové krásné nostalgické věci.

Četl jsem, že když ses rozhodoval, kam jít na střední, nevěděl jsi, z které do které. Mezi čím ses teda rozhodoval?

Když jsem se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, tak asi spousta lidí volí neutrální vody. Myslím, že je důležité, aby v tomhle období člověk potkal někoho, kdo ho dokáže přečíst a nasměrovat. U mě to byl takový člověk, ke kterému jsem chodil na hodiny, ke kterému jsem chodil rád a do dneška se s ním velmi rád potkávám. Uvědomil jsem si, že jsem mu za to nikdy nepoděkoval. Chtěl bych tedy poděkovat panu Jakoubkovi.

Výstava má podtitul Dobrý design si cestu najde.  Jak to máme chápat?

Důležité je cestu ke komu. Já jsem hledal společný atribut k těm všem věcem, protože je těžko to všechno házet do jednoho šteláře.  Je to pro mě čím dál víc stěžejní, protože nerad dělám něco, co nedává smysl a nikam to nemíří. Důležité je, pro koho ty věci jsou. A vždycky v té hlavní roli je člověk, někdo kdo tu věc dokáže posoudit, ohodnotit, použít.

Židle může být krásná, ale nepohodlná. Jak k tomu přistupuješ ty? Jak dát těm věci užitek pro lidi?

Já myslím, že zrovna design versus umění je taková ta otázka, kterou už probírala spousta lidí, spousta filozofů a umělců. Mě na tom baví, že je to takové manévrování mezi praktickým životem, mezi tou továrnou a tím člověkem v ateliéru. Ta věc brousí mezi těma dvěma rovinama a líbí se mi, že se propojují tyhle dva světy. Ve výsledku vznikne něco, co je svým způsobem umělecky ohodnotitelné, ale zároveň to může ohodnotit i ten uživatel, který se na to jen podívá nebo tu věc použije nebo si třeba i na tu židli sedne.

Co plánuješ ve své kariéře? Byl bys raději na volné noze, nebo pracoval pro někoho?

V podstatě je to vždycky pro někoho. Ale jsou i takoví lidé, kteří si říkají, že nikdy nechtějí pracovat pro někoho, chtějí být právě těmi umělci. Já jsem přišel už do kontaktu s nějakými firmami, takže to je pro mne taková příjemná příležitost a určitě mě to baví. Spíš se na to dívám tak obecně – čím víc přijdu v práci do kontaktu s člověkem, tím víc mě to naplňuje a baví.

Co uvidíme tady na výstavě?

Uvidíme tady v  podstatě takový průlet. Můžeme zde vidět i věci ještě ze Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti a také práce, které právě prezentuji v rámci studia každý půlrok v klauzurních pracích v Brně na FAVU.  Mimoto jsou tady práce pro Heineken, se kterým jsme navázali kontakt a rozjeli jeden příjemný projekt.

Co považuješ doteď za svůj největší úspěch?

Jestli to mám brát z profese designera, tak je to určitě právě tady ten projekt s Heinekenem. Protože je krásné, že se něco vytváří, že něco vzniká, což je určitě přínosné, ale pořád je to na takové úrovni snění. Ale tady už to bylo o krok dál. Člověk si vyzkoušel komunikaci s klienty, s těmi, kdo to vyrábí, komunikaci v rámci toho celého procesu.

S jakými materiály rád pracuješ?

Plasty jsou více méně budoucnost. Myslím, že v designu se čím dál častěji používají materiály, které podle někoho nemají potenciál, ale designéři se ten potenciál snaží najít a uplatnit. Pro mě třeba bylo zajímavé zkoumání, když jsem dělal na papírových šatech. Bylo to téma „pocta papíru“ a úkolem bylo na to doslova našít nějaký výsledek. A to mě bavilo. Člověk se s papírem setkává běžně, ale je příjemné mu dát nějakou vyšší hodnotu, nějaký další level. Zároveň ta komunikace s člověkem tady byla celkem intenzivní, protože to samozřejmě mělo být vytvořené přímo pro někoho, kdo to má nosit.

Na čem, teď zrovna pracuješ?

No zrovna příští týden mám obhajobu klauzurních prací (čtvrtý týden v lednu – pozn. red.), takže zrovna tato vernisáž probíhá v pro mě velmi nabitém období. Určitě mi všichni vysokoškoláci dají za pravdu. Je to v rámci určitého zadání. Jedno ze zadání bylo stolování a kousek z toho se objevil i na plakátě. A dále ještě pracuji stále pro firmu Heineken, se kterou se rozběhl ten původní projekt, tak teďka se hodí, že mě sem tam osloví.

0

Jmenuje se Vojtěch Mikšů, pochází z Humpolce, je mu dvaadvacet let a studuje Teoretickou informatiku na ČVUT v Praze. Hraje šachy a tenis a nyní je na rok na výměnném pobytu na soukromé univerzitě v americkém Milwaukee. Jeho jménp vám nejspíš nic neříká, ale pokud studujete vysokou školu, určitě už jste se setkali s jeho projektem priznej.cz.

Jak vznikl nápad na stránku priznej.cz s jakým cílem jsi do toho šel?

Nápad je inspirovaný podobnou stránkou, která funguje na americké univerzitě, kde právě pobývám. Motivací bylo zaplnit volný čas o jarních prázdninách a trochu se pobavit.

Je to ryze věc zábavy nebo máš i nějaké komerční úmysly? Oslovil tě třeba někdo, že by si na webu chtěl zaplatit reklamu?

Jelikož se celý proejkt velmi rozrostl, bude potřeba najít i nějaké finanční zdroje, aby bylo možné jej dále udržovat a rozvíjet. Nicméně nebyl a není to primární účel. Ohledně reklamy mě oslovilo již mnoho lidí a firem.

Na jaké univerzitě studuješ? Napsals sám některá přiznání?

Studuji na ČVUT v Praze Fakultu informačních technologií (FIT) a zároveň Milwaukee School of Engineering v USA, kde jsem nyní jako výměnný student. Několik jsem jich už také napsal, a to ještě v začátku projektu.

Jaká doba uběhla od prvního nápadu po realizaci webu a kolik času denně mu věnuješ teď?

Nápad na založení české verze Přiznání jsem měl už někdy od února. První verzi webu, která sloužila pouze ČVUT, jsem dal dohromady prakticky za jedno odpoledne. Po velkém ohlasu jsem systém upravil tak, aby se do něj mohly zapojit i další školy, což zabralo několik dalších dní. Nyní už se věnuji jenom technické stránce věci (připravuji další verzi webu) a propagaci. Vše ostatní se mi podařilo delegovat na jednotlivé adminy škol.

Překvapil tě zájem lidí a médií o projekt?

Odezva je ohromná a opravdu mě zaskočila.

Jak se ti podařilo sehnat administrátory jednotlivých FB stránek univerzit?

Na těch velkých školách v Praze a Brně jako ČVUT, UK, MUNI, VŠE či VUT jsou to moji blízcí kamarádi, kteří na daných školách studují (pocházím z Humpolce, což je město přímo mezi Prahou a Brnem). U těch ostatních jsem vybral adminy z těch lidí, kteří se mi v prvních dnech ozvali.

Pročítáš si přiznání? Je nějaké, které tě nejvíc překvapilo?

Ano, pročítám. Většinou je těžké se nechat zaskočit, jelikož není nijak ověřitelné, zda je dané přiznání pravdivé. Nicméně jedno přiznání na MUNI bylo opravdu zarážející. Naráželo na jakéhosi profesora, který fotí akty (i svoje vlastní). Diskuze se poměrně zvrhla (lidé odkazovali do jeho fotogalerií) a zapojil se do ní i dotyčný kantor.

Přiznání procházejí kontrolou, jaká neprojdou?

Na stránkách máme sepsaná základní pravidla a doporučení. Nejdůležitější je se vyhnout jménům. Přiznání by mělo být dále především zábavné a originální.

Chystají se ještě nějaké novinky nebo rozšíření v rámci projektu?

Ano, změn bude mnoho. Na hlavní stránce www.priznej.cz přibudou výpisy z jednotlivých škol, návštěvníci se budou moc podílet na schvalovacím procesu a celá řada dalších novinek.