Hlavní stránka Kultura 🎤 Z Hulína do SuperStar | 1. díl: Přihláška

🎤 Z Hulína do SuperStar | 1. díl: Přihláška

Foto: Barbora Gajová

Pokud sledujete šestou řadu nejznámější pěvecké soutěže na televizních obrazovkách, jistě vám neuniklo, že i Zlínský kraj má své postupující želízko v ohni soutěžících. Je jím třiadvacetiletá Tereza Navrátilová, studentka VŠE v Praze, která pochází z Hulína. Redakce Zlínského nočníku se s Terezou spojila a formou seriálu vám budeme přinášet dojmy i zákulisní informace očima (a slovy) samotné soutěžící.

„A nepřemýšlela jsi o tom, zkusit Superstar?“ – ,,Ne, já do komerční soutěže nechci.“

Haha. To jen na úplný začátek, proč by člověk nikdy neměl říkat nikdy 🙂

Jmenuji se Tereza. Je mi 23 a momentálně studuji v Praze obor Arts management. Hudbě a umění obecně jsem se věnovala opravdu od malička – v základní umělecké škole jsem trávila téměř veškerý svůj čas a konkrétně se zpěvem jsem začala v dětském pěveckém sboru, o něco později jsem nastoupila i na sólový klasický zpěv. Ale opravdu mi to několik let vůbec nešlo, což není žádné klišé. Každý, kdo mě dostatečně dlouho zná, vám to potvrdí.

Až do šestnácti jsem měla se zpěvem problémy

Svá vystoupení na třídních besídkách jsem absolvovala většinou se smrtelně bledou tváří, očima v sloup za zpěvu tónů, intonačně více i méně dotýkajících se cílové noty. O to krásnější byla doba kolem mých šestnácti let, kdy se ledy, pod tíhou mé neutichající snahy, konečně prolomily a já začala skutečně zpívat. V současnosti si přivydělávám jako vokalistka v kapele Janka Ledeckého, nárazově hostuji na tematických koncertech i akcích a za svůj největší momentální cíl považuji úspěšně rozjet autorskou tvorbu s několika skvělými muzikanty z Ježkovy konzervatoře, se kterými se v současnosti scházím.

Foto: Ivan Krejza

Přiznám se, že Superstar jsem sledovala už od první řady – neviděla jsem teda všechny ročníky, za skalní fanynku se nepovažuji, ale o každé řadě jsem měla alespoň letmý přehled. Prostě mi neunikly.

S každou řadou jsem soutěž prožívala, přirozeně, trošku jinak – nejzapálenější jsem byla bezkonkurenčně jako sedmiletá, při úplně prvním ročníku. Postupem let mi ale začala být proti srsti komerčnost a všudypřítomné „hluboké životní příběhy“ soutěžících. Taky se kolem soutěže vždy nesl takový zvláštní škraloup – jak to dokáže být psychicky náročné, že rychlý vzestup často věští rychlý pád, i závaznost podepisovaných smluv… a ta komerčnost, no.

Vadila mi komerce, ale současně jsem byla zvědavá

Přesto mě vždy minimálně trochu zajímalo, jaké to je. Jaké to je být součástí a zažít to „zevnitř“. Podstatnou část svého dosavadního života opravdu nezpívala tak, že by bylo moc o čem mluvit, ani co se týká soutěží základních uměleckých škol, natož pak Superstar.

V době, kdy se můj zpěv začal vyvíjet zajímavějším směrem, jsem v průběhu času párkrát čelila otázce, zda bych to v Superstar nezkusila? Moje odpověď byla ale vždy spíše negativní – nikdy jsem se necítila jako úplně komerční typ a z představy zavázání se k něčemu, co by mě ve výsledku mohlo nutit dělat věci, které nechci, jsem měla strach. Tento můj postoj se nezměnil. Moje zvědavost se však nezměnila také.

Tak jsem tu přihlášku prostě vyplnila

Od loňského léta jsem kolem sebe vnímala spoustu znamení a reklamy informující o nadcházejících castinzích s přihláškami mi v podstatě zaplavovaly Facebook. Je to zvláštní, ale přihlášek na casting jsem si skutečně všimla poprvé – každé předchozí řady jsem si všimla až ve chvíli, kdy se castingy začínaly vysílat. No a tak jsem tu přihlášku prostě vyplnila.

Cítila jsem, že si pro tuto zkušenost chci jít, ačkoli mi to rozhodnutí působilo dost nervózních motýlů v břiše – jdete s kůží na trh velmi veřejně a můžete to opravdu nelítostně schytat, nebo ani to ne – můžete skončit v prázdnotě těch, co prostě nezaujali. S tím do toho musí každý soutěžící jít a prostě věřit si, že v tomto případě budete schopní znovu vrátit ztracené sebevědomí a nezatratíte svou existenci v pekle talentových soutěží. To byl jeden z důvodů, proč jsem o svém rozhodnutí téměř nikomu neřekla – nechtěla jsem kumulovat očekávání. Neúspěch pak bolí ještě víc.

Čekal mě tedy casting.


Tento text mohl být publikován díky podpoře našich partnerů, mezi které patří i: 

Chcete nás také podpořit a získat prostor u nás na webu? Napište na: redakce@zlinskynocnik.cz