Hlavní stránka Kultura 🎤 Z Hulína do SuperStar | 3. díl: Bunkr

🎤 Z Hulína do SuperStar | 3. díl: Bunkr

Naše želízko v SuperStar – Tereza Navrátilová z Hulína opět postoupila, a proto vám i tentokrát můžeme přinést další sondu do zákulisí tohoto ostře sledovaného souboje zpěváků. Jak to tedy probíhalo v Bunkru?

Absolutní masakr

Tak bych jednoduše nazvala to, co přišlo po castingovém kole.

Už jsem se o věcech, co vás překvapí, když se octnete uvnitř této soutěže, zmínila minule, ne? Tak tohle to rozhodně předčilo.

Na email nám přišly jasné pokyny – věděli jsme, že dva dny budeme točit na jedné lokalitě. Kde, jsme netušili, ani jak dlouho to bude trvat. Věděli jsme jen v kolik se dostavit na místo odjezdu, že zpívat budeme až den druhý, a že bychom s sebou měli vzít mít více outfitů, z kterých produkce popřípadě vybere ten lepší na kameru.

Odjezd byl z Prahy. V čase srazu u autobusu už postávalo pár desítek soutěžících, bylo nás zhruba 80. Někteří už měli za sebou dlouhou cestu ze Slovenska, či různých koutů republiky – v tom jsem měla výhodu, díky studiu v Praze tu mám kde spát, takže já jsem za sebou žádné velké cestování neměla. Než jsme se všichni sešli a než se odbyly nějaké formality, uběhly snad dvě hodiny. Pak jsme konečně vyjeli z Prahy. Cesta trvala asi hodinu, stále jsme nevěděli, kam vůbec jedeme, dávno jsme neprojížděli žádným městem, jeli jsme po opuštěné cestě obklopené poli. Pak už byl nějaký objekt v dohlednu, ale co to je?

Pak autobus zastavil. První, čeho jsem si všimla, bylo oplocení s ostnatým drátem… co to sakra?
Po výstupu z autobusu už to bylo jasné. Vojenská auta, maskáče, nějaké obří modely raket…

Vojenský bunkr? Príma! To bude…dobrodrůžo

A tak jsme zahájili náš první den v bunkru – všichni jsme se „zabydleli“ v jedné místnosti, která byla našim pokojíčkem na příštích X hodin. Hodně studeným pokojíčkem.
Nemám tušení, kolik mohlo být uvnitř stupňů, nicméně pokud jste zrovna nebyli před kamerou, nebo strategicky u jediného přímotopu v místnosti, bez zimní bundy to fakt nešlo.
Celý první den byl přípravný, seznámili jsme se s prostředím, kde bude vše probíhat i následující den a hlavně, kde budeme zpívat. Bylo potřeba natočit množství záběrů, na které další den už nebude čas – takže příchody do bunkru, odchody z bunkru, příchody do studia, odchody ze studia, rozhovory… a různá jiná dění. Do toho jsme každý prošly konzultací našich outfitů s kostymérkami, zda budou na kameru v pořádku, nebo budou potřebovat nějak modifikovat. Plus první část z nás absolvovala zvukovou zkoušku, zbytek se musel stihnout na začátku druhého dne – zvuková zkouška je možnost, za kterou jsem byla fakt ráda. Všichni jsme si mohli zkusit své písně přímo na místě, kde se bude natáčet, přizpůsobit si zvuk z odposlechu tak, jak nám vyhovuje. Možnost zkusit si to „na nečisto“ člověku rozhodně pomůže.

Nicméně, bylo nás tam skutečně 80 soutěžících. Okolo desáté večer jsem ztratila naději na to, že se na zítřek pořádně vyspím. Tou dobou už jsem byla fakt promrzlá a začínala na mě dopadat únava. Nakonec se točilo do půlnoci, pak jsme konečně nastoupili do autobusu (jak v něm bylo úžasné teplo!!) a vraceli se do Prahy – někteří do hotelu, někteří do svých bydlení v Praze. Já se na svůj byt dostala před druhou hodinou ráno a budík nastavovala na 6:30 – další sraz u autobusu byl v 8:00. Po probuzení jsem myslela na jeden důležitý úkol – za žádnou cenu si nezapomenout vzít velkou termosku čaje, velkou termosku kafe a dvoje ponožky. Toto byly tři věci spásy pro druhý natáčecí den.

Všichni jsme se tedy znovu octli v bunkru, v té samé místnosti, a ačkoli nevyspalí, bylo to lepší, než předchozí den – už jsme zhruba věděli, do čeho jdeme a taky nás povzbuzoval těly kolující adrenalin z nadcházejícího zpívání „na ostro“.

Nálada v místnosti byla trochu táboráková – kroužek semknutý kolem přímotopu jakoby kolem ohně a všudypřítomný zpěv a zvuk kytar. Za to jsem byla fakt ráda – soutěžící, co s sebou měli kytaru a hráli a všichni ostatní, co se různě přidávali se zpěvem, celkové náladě hodně pomohli.

Zase se točily rozhovory, dění v místnosti, druhá polovina absolvovala svou zvukovou zkoušku. Zima byla stejná, ale ubíhalo to nějak líp. Po poledni už začalo jít do tuhého – natočil se příchod a úvodní slova poroty, pak už jsme se šli připravit na klání.

Dostali jsme informaci, že v první fázi dnešního kola budeme rozděleni po pěti, při čemž každý zazpívá úsek písně acapella. Poté se porota poradí a výsledek, kdo z nás pěti pokračuje do druhé fáze a kdo končí, se dozvíme v podstatě hned. Uff. Musím říct, že to začalo skutečně zostra. Každou pětici ostatní soutěžící měli možnost sledovat na televizi, kterou produkce instalovala v naší čekací místnosti, kde nám dění ze studia přenášeli. Nervozita začala rapidně stoupat – rozsudky byly nemilosrdné a soutěžící padaly jak hrušky. Při hlášení následující pětice zaznělo i moje jméno. Brr, je to tady.

Hned při příchodu do studia na nás čekalo příjemné zjištění – bylo tam mnohem tepleji, než v naší místnosti, což byla v tu chvíli milá polehčující okolnost. Porota byla usměvavá a zdálo se, že i v dobré náladě. Ze začátku jsme prohodili pár slov o zimě, která nás prý v naší místnosti sužuje, na což nás pět přitakalo a shodly jsme se, že díky tomu je nám teď ve studiu sice špatně, ale i dobře zároveň. (Myslím, že na základě toho, pak Palo Habera při přestávce přišel nakouknout do naší místnosti. Deset minut na to se u dveří objevil nový, větší přímotop. (Chvalte Pala!!) Pak jsme přešli ke zpívání – já byla jako první. Trochu jsem se v duchu pobavila nad svým výběrem písně. Vybrala jsem si Modlitbu pro Martu. Nevěděla jsem, že „Ať mír dál zůstává s touto krajinou…“ budu zpívat ve vojenském bunkru, kdy přede mnou budou stát rakety a za mnou tank. Byla to vtipná náhoda. K mému překvapení jsem jí zazpívala ale poměrně dost krátký úsek. Když vás zastaví po takové chvilce, zjitří se ve vás nervozita – nevíte, jestli to bylo zle, nebo naopak dobře, nebo co to vlastně znamená. I ostatní zpívali krátce, měla jsem ale pocit, že já snad úplně nejvíc. Jakmile dozpívala poslední z nás, čekalo nás hodně napínavých 10-15 minut, než jsme si šly pro verdikt. Byla jsem opravdu nervózní. Jakmile jsem se dozvěděla, že pokračuji do druhé fáze, nabilo mě to úplně novou vlnou energie. Byla jsem šťastná, ale vyhráno nebylo, bylo mi jasné, že druhá fáze bude úplně stejný masakr.

Po skončení první fáze přišla zhruba hodinová pauza. Druhou fázi jsme začínali točit, když bylo kolem sedmé večer. Všichni „pozůstalí“ soutěžící jsme si museli posedat na dost nepohodlné bedny rozestavěné do „hlediště“, vytvořeného ve studiu. Do čekací místnosti už jsme se nevrátili. Porota začala po jednom vyvolávat soutěžící, kteří předstoupili se svou druhou písní – ty už se zpívaly s hudebním podkladem. Nikdo nevěděl pořadí, kdykoli mohl jít na řadu kdokoli z nás. A hodiny ubíhaly – najednou bylo deset večer, jedenáct večer… a stále jsme nebyli u konce. Na bednách už jsme se všichni všelijak překrucovali, protahovali se v každé pětiminutové pauze a hlavně v sobě vší silou zapírali jakýkoli náběh únavy – nebo aspoň já ano. A byla půlnoc, jedna ráno…a další pětiminutová pauza. Já a dalších asi patnáct soutěžících jsme ještě nepřišli na řadu. Snad za to mohla ta termoska kafe, ale skutečně jsem se zvládla i po všech těch hodinách a minimu spánku totálně nahecovat a byla jsem připravená zpívat klidně jako poslední. Pro tato zjištění jsou tyto zkušenosti velmi cennou záležitostí – vyzkoušet si, jak se sebou v různých podmínkách dokážete pracovat, co ve vás probíhá a jak se s tím popasujete. To si jen tak nenasimulujete, to musíte prožít a tento zážitek z bunkru byl za mě pro toto sebe-otestování velmi účinným prostředkem.

Tato pětiminutová přestávka byla poslední. Nás, co jsme ještě nezazpívali, nechali nastoupit před porotu. Bylo něco po druhé hodině ráno. A do háje… Tohle vypadalo fakt špatně.

„To nás zbytek prostě pošlou domů jen tak? Bez šance zabojovat? Proč by nás ale potom pouštěli dál z první fáze, to nás mohli vyrazit už rovnou?! To přece neudělají…“ Asi takové byly mé myšlenky v tu chvíli a věřím, že jsem nebyla sama. Scénář byl ale nakonec úplně opačný.

Všichni jsme postoupili

V tu chvíli jsme tam stáli, otupení únavou po obou dnech, a vlastně nevěděli, jak reagovat, co se to vlastně stalo? Samozřejmě, radost přišla jako první – vždyť jdeme dál, jedeme do Varů, to je sakra skvělý! Navíc obrovská úleva – je konec, můžeme jít spát! Do toho se ale nasoukaly i další pocity, které jsme sdíleli všichni a které nám emoce trochu rozčarovaly – postoupili jsme, ale bez boje. Nakonec mě mrzelo, že jsem nemohla zazpívat. Té radosti scházel ten pocit zásluhy. Jak říkám, radost a úleva byla víc než stoprocentní, nerada bych se rouhala, toho postupu si moc vážím. Jen to bylo zvláštní, postoupit bez boje, přičemž ostatní si své postupy tvrdě vybojovali. A já dotvrdím, že to ten den bylo fakt, ale fakt náročné.

Ale jsme tam. Postoupili jsme do TOP 48. A být v nejlepších 48, uvnitř tak silné sestavy této řady Superstar, je krásný pocit.

Ve tři hodiny ráno jsme nasedli do autobusu. Ten den jsem spala do dvanácti odpoledne. Pak jsem se po dvou dnech konečně i najedla – spánek, teplo a jídlo, blaho! A ještě tentýž den večer nás čekala další výzva…


Tento text mohl být publikován díky podpoře našich partnerů, mezi které patří i: 

Chcete nás také podpořit a získat prostor u nás na webu? Napište na: redakce@zlinskynocnik.cz