Hlavní stránka Kultura 🔍MARTIN LAVAY: Měsíční šachta a Djatlovova expedice jsou velké záhady. Další jsou...

🔍MARTIN LAVAY: Měsíční šachta a Djatlovova expedice jsou velké záhady. Další jsou všude kolem nás.

Spisovatel Martin Lavay žije a tvoří už dlouhá léta ve Zlíně. Na kontě má mimo jiné úspěšnou knihu Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice, v níž se podrobně věnuje jedné z největších záhad moderních ruských dějin. Jeho nejnovější knihou je pak Měsíční šachta, v které popisuje dění kolem tajemné jeskyně, nacházející se údajně kdesi na Slovensku. V obsáhlém rozhovoru se vyjádřil nejen k těmto záhadologickým tématům, ale také ke svým spisovatelským začátkům a těžkostem s nimi spojeným. Martin je můj někdejší kolega z novin, proto jsme si při rozhovoru tykali.

Martine, ty už jsi teď etablovaný spisovatel, máš za sebou pět knih. Jak si začal s psaním, kdy to na tebe přišlo?

Bylo mi sedm, to jsem psal první pohádku. Byla to pohádka o princi a princezně, on jí zachraňoval z nějaké vysoké věže a byl neuvěřitelně šikovný. Měl kladívko a skobu a šplhal na tu věž tím způsobem, že vždycky vyhodil to kladívko do vzduchu a trefil tu skobu. Takhle vyšplhal až k princezně, zachránil ji a všechno dobře dopadlo.

Kdy to začalo vypadat s tvým psaním vážněji?

Potom jsme si s kamarádem psali časopisy, a to hodně často. Ten jeho se jmenoval Sopka a ten můj Šedý přízrak, v těch časopisech bylo všechno. To bylo jak ABC mladých techniků a přírodovědců a Pionýr a Sluníčko dohromady. Byly tam různé postřehy ze světa, povídky, vystřihovánky, takový pelmel. To bylo na základní škole.

Pocházíš z Vimperku, takže tohle se odehrávalo ještě tam?

V Jižních Čechách jsem se narodil, a když mi bylo sedm let, přestěhovali jsme se do tehdejšího Gottvaldova, takže ty časopisy už jsme psali tady.

To tedy byly tvé novinářské začátky. Co jsi vystudoval?

Mám Strojnickou průmyslovku, vždycky říkám, že to byl takový můj životní omyl, i když třeba taková aerodynamika a formule 1 to je koníček pořád, ale doma jsem spíš v té novinařině.

Pojďme si projít tvoje knihy. Která byla tvoje první?

Byl to román, takový lehce fantastický s názvem Kniha zázraků. Pojednává o tom, že uprostřed Prahy prochází kolem Karlova mostu po hladině Vltavy chlapík. Lidi na něj koukají jako na blázna, on jde po hladině jako Ježíš Kristus, a ta knížka je o televizní redakci, z níž vyšlou redaktora, aby zjistil co se děje. Ten jde nejen po stopách toho chlapíčka, ale také zjišťuje, co za tím vším je. A objevuje, že je to velikánský humbuk, který se děje z nějaké příčiny a on stopuje tu příčinu. Není to tedy jenom o tom chlapíkovi, co chodí po vodě, jsou tam zamíchané i další zázraky a všechny mají nějaký důvod. A on ho nakonec vystopuje.

Tak o tom je ta první knížka. Pokračování se jmenuje Trubač. Ta první knížka mi vyšla v nakladatelství, v malém nakladatelství v Třebíči – Akcent, ta druhá na internetu u vydavatelství Bez vydavatele, tam jsem vydal i humoristickou knihu Houpačka a potom mi vyšly dvě knížky literatury faktu, Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice a Měsíční šachta.

Jakým stylem píšeš? Jde ti to samo nebo se musím donutit?

Kdyby to šlo, jak říkal ten borec ve filmu Anděl na nohách „Píši dobře, píši rád,“ tak by to bylo fajn, ale ono je to hodně často takové to nucení. Jako když startuje lokomotiva, ale pak už to frčí, pak už to jede. Píše se mi dobře hodně brzo ráno, to je čas, kdy je klid a člověk si může říct, že má takový náskok, a nebo naopak hodně pozdě večer, když už je na to pohoda. Většinou tu literaturu faktu píši po větičkách. Je to taková skládačka, velice obtížná, člověk si kontroluje, co napsal, ověřuje jestli je to pravda, hledá další prameny. Beletrie se píše mnohem lépe, ale literatura faktu, ta chce svůj čas. Ale je to radost.

Jsi teď ve fázi, kdy už se živíš psaním?

Já to teď mám tak, že tři dny v týdnu vykládám kamiony, dřu jako mezek a potom už si dělám, co chci. Je to takové prolnutí, takový antický ideál. Práce manuální a duchovní. Mám to rád.

Ale předpokládám, že aspoň za ty dvě poslední knížky už jsi něco dostal…

Něco přišlo. Je to prima, takový příspěvek na to letní toulání, jako je sjíždění řek. To miluju. Takže za to jsem rád. Nevím, možná se to do budoucna vyvrbí tak, že budu psát a uživí mě to. Byl bych za to rád.

Jak náročné bylo dostat první knihu na pulty?

Kupodivu to šlo. V Akcentu byli velice ochotní a zhostili se toho vší parádou. Poslali mi k rukopisu pár drobných poznámek a knížka vyšla. Sice v tom nejmenším možném nákladu a dodneška jsem za ni neviděl ani korunu, což je asi úděl všech začínajících autorů, ale jsem rád, že vyšla.

Otevřela ti první kniha dveře k vydání dalších?

Paradoxně se tak trošku zavřely, protože ona neměla žádnou reklamu v médiích, prodalo se skutečně jen pár kusů, a tak jsem začal psát a vydávat ve vydavatelství, které se jmenuje Bez vydavatele. Je to dobrá škola pro začínající autory. Tam mi vyšlo pokračování Knihy zázraků, které se jmenuje Trubač. Ten pojednává o přelidněné zemi. A třetí knížka se jmenuje Houpačka. To jsou takové humorné povídky ze světa.

Potom jsem si založil web Záhady.info, kam jsem začal dávat různé články a jeden z nich byl o Djatlovově výpravě. To je případ, ke kterému došlo v roce 1959 v severním Rusku. Článek, který o tom vyšel měl poměrně velký úspěch, já jsem ho postupně doplňoval až mi napsali z nakladatelství XYZ Albatros, jestli bych byl schopný o tématu napsat celou knihu. Oslovili mě sami, za což jsem byl rád a kniha vyšla. Měla kupodivu hodně velký úspěch.

Přibliž trochu, co se tenkrát v Rusku stalo…

Rok 1959, krutá zima, přelom ledna a února. Skupina devíti mladých vysokoškoláků z města Sverdlovsk, což je dnešní Jekatěrinburg se vydává na prázdniny šest set kilometrů směrem na sever do oblasti severního Uralu. Chtěli se tam toulat tři týdny po zamrzlých řekách, vystoupat skrz lesy na náhorní plošiny a dospět až k hoře Otorten, což se dá přeložit jako „Místo, kam nechoď.“ Nebáli se toho, byli plní nadšení a elánu a několik dnů už takhle cestovali.

V den kdy se měli vrátit, se ale nevrátili, ostatní skupiny, které byly v té oblasti, podaly zprávu o špatném počasí, které je mohlo zdržet. Nicméně ani po několika dnech se nikdo nevracel, takže na jejich vysoké škole byla zřízena zvláštní komise a na místo se vydala záchranná výprava. Nejdřív si nikdo nemyslel, že se stalo něco špatného. Představovali si třeba, že si někdo zlomil nohu, a že tam někde v iglú čekají na záchranu.

Po třech týdnech už je hledali i milicionáři a ozbrojené složky a pod Mrtvou horou našli stržený stan, ve kterém však nikdo nebyl. Stan, jak se později zjistilo, byl rozřezaný zevnitř a od něj vedly stopy neobutých nohou. To znamená, že oni vylezli jen ve spodním prádle a utíkali v hrozivém mrazu (teploty v noci dosahovaly -30 stupňů) dolů k lesu. Tam pod vysokým cedrem našli první dva zmrzlé členy výpravy. Jednak se zjistilo, že z neznámého důvodu zkoušeli vyšplhat na strom, jednak byli ohořelí. Další nalezené mrtvoly měly radioaktivní oděvy a lidé hlásili, že se nad oblastí vznášely nějaké zářící objekty. Potom se objevily i foťáky a v jednom z nich byl snímek, který dokonce připomínal sněžného muže. Čili ať si člověk vzpomene na jakýkoli atribut z nějaké brakové detektivky, tak všechno tam bylo, ale byla to pravda. Posléze se našla i další těla. Poslední našli v potoce až za tři měsíce, byli v hrozném stavu. Měli jakoby vypíchané oči, rozdrcené hrudníky, barva jejich kůže byla údajně fialovo-červená nebo fialovo-modrá, hrůzostrašný zážitek pro ty, kteří je našli. A dodneška není známo, co se tam tehdy stalo.

Existuje několik teorií, v současné době až 75, které se to snaží objasnit, ale žádná z nich nedokáže vysvětlit všechno. Proč rozřezali stany zevnitř? Proč vyběhli ven, prakticky neoblečení a neobutí? Proč utíkali ten kilometr a půl sněhem? Vždyť už jenom minuta v té hrůze a zimě pro ně muselo být utrpení. Teorií je celá řada, tvrdí se, že by to mohl být kulový blesk nebo Eliášův oheň, který je mohl vyděsit už v tom stanu, oni ve strachu vyběhli ven, utíkali, ten objekt je následoval, ale to zas nevysvětluje, že to celé trvalo několik desítek minut možná hodin, než všichni zahynuli. Ten blesk by se musel pohybovat stále kolem nich.

Další verze je, že to byla armáda, která za vším stojí, že tam prováděla tajný test nějaké nové zbraně, a že oni utíkali před vojáky. Podle oficiálních zpráv se však nenašly stopy žádných dalších lidí. Následně byla provedena pitva těch devíti vysokoškoláků, kdy i hlavní patolog byl docela zmatený a do závěrečné zprávy nakonec napsal, že je zabila spontánní síla, kterou nebyli schopni překonat. Takhle kulantně to napsal, že si z toho člověk nevezme vlastně nic a podotkl, že byli zabiti silou, kterou nemohl způsobit člověk. Měli například rozdrcené hrudníky bez modřin. Když na někoho zaútočíte třeba kladivem nebo sochorem, tak kolem té rány vzniknou modřiny, oni je neměli. Takových podivností tam byla spousta.

I teď po 61 letech zůstává  případ nevyřešený, objevují se neustále nové skutečnosti a objevují se dokonce i nové fotografie. Loni začalo opět oficiální vyšetřování, ovšem ukázalo se, že ruská prokuratura se chce zaměřit pouze na tři přirozené verze: lavina, silný vítr a sněžení. Ale badatelé, kterých jsou stovky po celém světe, protestovali, že je to demagogie, a že je jim vnucován určitý výsledek, který už je předem daný.

Povedlo se tobě osobně objevit nějaká nová fakta?

Já osobně se stavím spíš do pozadí, jako někdo, kdo to poskládal do nějakého celku, který dává smysl. V České republice existuje spousta badatelů, kteří se tím zabývají ,a ti přišli na nějaké nové skutečnosti. Třeba na fotkách od účastníků výpravy objevili náhradní lyže, které si už od začátku pravděpodobně vezli sebou. Tam se totiž řešila i záhada, proč zanechali v předposledním tábořišti jedny lyže zaražené do sněhu, jak bez nich pokračovali… Což právě jeden český badatel objasnil, když na fotkách našel další náhradní lyže.

Předloni došlo k exhumaci jednoho z členů Djatlovovy expedice, Alexandra Zolotarjova. Většinou to byli študáci kolem dvaceti let, on k nim přišel na poslední chvíli, osmatřicetiletý ostřílený veterán z druhé světové války. Nikdo pořádně nevěděl, proč se k nim přidružil, nicméně byl s nimi a po těch letech si jeho rodina vyžádala na hřbitově v Jekatěrinburgu exhumaci těla. Vyžádali si jí proto, že jak zjistili pár měsíců předtím, nebyl uveden v oficiálním seznamu mrtvých. Tak tedy vyzdvihli rakev, která mimochodem nebyla železná, jak se původně uvádělo, ale byla dřevěná, a podle testů DNA, které byly provedeny se zjistilo, že v té rakvi vůbec neleží tento člověk, jelikož se DNA toho mrtvého a DNA jeho příbuzných neshodují. Záhada však tkví v tom, že tvar jeho lebky, podle přesných měření v porovnání s těmi fotografiemi přesně seděl. Výsledek byl ten, že z hrobu vyzdvihli i nevyzdvihli toho dotyčného člověka, další záhada jako hrom.

Tvoje nejnovější kniha se jmenuje Měsíční šachta a pojednává o záhadě, která je nám bližší. Je to záhada slovenská. O co jde?

Kupodivu je to případ, který je stejně podivný nebo možná ještě podivnější, než ti djatlovci, ale přesto se o něm moc nemluví. Je to škoda. Je to záhada, ke které máme skutečně blízko. Uprostřed slovenských hor je údajně nějaká místnost nebo propast s horizontálním průřezem ve tvaru půlměsíce o průměru kolem 170 metrů, jak se tvrdí. A je to místnost, která je prý v divočině, někde pod horami. První se o tom zmínil jistý kapitán Antonín Horák, který za Slovenského národního povstání v roce 1944 bojoval s nacisty a popsal jeskyni, kterou objevil po válce v horách. Dvacet let po válce vyšel jeho článek ve speleologickém časopise NSS News v Americe, kam emigroval.

Co vlastně popisoval?

Popisoval konkrétní boje, ke kterým došlo během Slovenského národního povstání, takový běžný text z minulosti – „útočila tam jednotka, která měla 182 mužů, my jsme ustupovali po svahu v severozápadních zákopech…“, čili věci, jaké si člověk může přečíst v nějakých kronikách. Potom však pokračuje tím, že je zachránil bača místní bača jménem Slávek, který ho s kamarádem odvedl po severním svahu nějaké hory do jeskyně. Tam je ukryl a řekl ať určitě nechodí hlouběji, že tam je labyrint, kde straší a odešel.

Kapitán Horák se z nudy rozhodl, že tu jeskyni prozkoumá. Podle svých slov asi hodinu bloudil podzemím, objevil různé plazivky a odbočky až došel k místu, které připomínalo hladkou oponu. Takovou vypouklou mokrou oponu, která do toho prostoru vůbec nezapadala. Jako kdyby se přiblížil k nějakému divadelnímu jevišti, na kterém byla půlkruhová opona. On se skrz tu oponu protáhl trhlinou a ocitl se v místnosti, hale nebo propasti, která měla nekonečně vysoký strop. Ani s karbidovou svítilnou nedohlédl na strp, potom si vzal i louče a zkoušel střelit pistolí, ale do stropu nedostřelil. Posléze zjistil, že prostor má naprosto pravidelný tvar půlměsíce. Zapsal si to do svého deníku. Po několika dnech jeskyni opustili, jeden z jeho spolubojovníků, Martin, tam zemřel, tak ho pochovali venku a vztyčili mu kříž. Horák se vrátil ke své jednotce do Košic a následně emigroval do Spojených států Amerických, kde také zemřel.

Existuje tedy jeho popis v amerických NSS News z roku 1965. V těch šedesátých letech se po tom ještě moc nepátralo. Hodně živo začalo být až v sedmdesátých letech, kdy soused toho Horáka v Coloradu ve Spojených státech upozornil Teda Phillipse, což byl badatel, že má zajímavého souseda, jestli by s ním nechtěl natočit nějaký rozhovor. O případu se dozvěděl také Allen Hynek, to je chlapík s českými kořeny a je to také autor projektu Modrá kniha, který se zabýval zkoumáním UFO. Ten se o to také začal zajímat a tito dva pánové se rozhodli společně s Horákem, který se jim ochotně svěřil, že uspořádají expedici na Slovensko a tu jeskyni znovu navštíví a prozkoumají. Expedici skutečně chystali, ale kvůli okupaci v roce 1968 ji museli zrušit.

O měsíční šachtu se však začali zajímat i další lidé. Mezi jinými také Jacques Bergier, známý spisovatel, který napsal Jitro kouzelníků, jakousi bibli záhadologů. Ve své Knize nevysvětlitelného zmiňuje i měsíční šachtu. Velice jí zpopularizoval, takže dokonce i laická veřejnost ve Francii a na západě se o ní dozvěděla a začali se o to zajímat další lidé v České republice a na Slovensku. Slovenský speleolog Stano Pavlarčík v 80. letech po jeskyni aktivně pátral a nejvíce se do výzkumu zapojil Ivan Mackerle, ten se tomu věnoval asi dvacet let. Po něm Walter Pavliš známý geolog z Brna a to pátrání trvá dodnes.

Nikdo neví, co to je. Už samotný Antonín Horák tvrdil, že je to možná jen nějaký zvláštní přírodní útvar, ale jedinečný, fantastický. Uprostřed vápence se tam nachází nějaký kov nebo nějaký nový druh horniny, který mohl vzniknout třeba působením uranu na okolní materiál.  Je možné, že jde jen o nějakou přírodní zvláštnost, už to by stálo za to, to místo najít. Další možnost je, že je tam do té skály zaražen nějaký obrovský předmět. Ufologové tvrdí, že třeba před dvěma sty miliony lety, tam spadlo na dno tehdejšího moře nějaké UFO a obalilo se vápencem. Existuje teorie, že je to vstup do podzemní říše Agartha, která prý je pod našima nohama. Variant je spousta, jedna z nich je třeba i ta, že je to výmysl, součást nějaké nevydané sci-fi povídky, kterou třeba napsal František Běhounek, který měl také vztah k tomu příběhu. Možností je neúrekom, jak říkají Slováci.

Ty sám ses dokonce vypravil po měsíční šachtě pátrat…

V podstatě po tom jdu už od 90. let. Spojil jsem se s Ivanem Mackerlem, který mi předal deník toho Horáka a přepis amerického článku. Šel jsem po tom, jak honící pes,  jak se říká, snažil jsem se získávat informace, rozebíral jsem jednotlivé nesrovnalosti v tom deníku. Třeba se tam píše o tom, že pojídali netopýry, tak jsem zjišťoval, jak velcí netopýři žijí na Slovensku, zmiňovali tam nějaké rostliny, které rostly v okolí, tak jsem se snažil zjistit, jestli tam skutečně rostou. A po tom dlouhém pátrání jsem se tam několikrát vypravil.

Naposledy jsme tam byli loni na jaře s kolegou Jardou Marešem, televizním reportérem a Erikem Vojtkem slovenským dobrodruhem. Vypravili jsme se na tři dny do cílové oblasti Kráľova hoľa, protože za hlavní stopu pokládám tu odezvu Slovenského národního povstání. A jak se mi podařilo zjistit, tak datace sedí a pod Kráľovou hoľou v oblasti Smrčiny se měly podobné boje jaké Horák popisuje skutečně odehrát. Navíc jsem na leteckých mapách objevil jakousi geologickou anomálii, takové kamenné oko, které jsme se taky rozhodli prozkoumat. Na Slovensko jsme vyrazili v květnu, bylo teda psí počasí, sněžilo nám, padaly kroupy, bylo to docela výživné. Vyfotili jsme to kamenné oko, navštívili jsme tu oblast Smrčiny, vyzpovídali jsme místní lidi, pamětníky a zjistili jsme, že to tam být mohlo i nemohlo.  Nějaké konkrétní stopy nebo přímo to místo jsme nenašli, objevili jsme sice jeden geologický propad, kde by to mohlo být, ale úplný důkaz zatím ještě nemáme.

Tys s sebou přinesl rolničku. Proč jí tady máme?

To je vzpomínka právě na to putování na Slovensku. V té lokalitě se totiž ve volné přírodě údajně pohybuje až 70 medvědů a lidi nám radili, že si máme vzít něco co rachotí, mluvit a zpívat, abychom medvědy zaplašili. Tak jsme zpívali Karla Gotta, řvali jsme jak na lesy a do toho padaly trakaře. Brodili jsme se sněhem a zvonili rolničkou.

Takže to je speciální protimedvědí rolnička?

Přesně tak. Potom nám místní řekli, že to skutečně pomáhá, akorát prý v té oblasti nacházejí medvědí exkrementy plné rolniček

My jsme samozřejmě vzdálení těm velkým  záhadám jako je Lochneska nebo Yetti… Jaká je podle tebe největší česká záhada?

Z českých i slovenských to bude asi právě Měsíční šachta. U nás je jich ale stále dost. Mluví se o podzemí pod Vyšehradem, ale zajímavé záhady jsou i tady v okolí Zlína. Je tady třeba osada Zbožensko, kousíček nad Zlínem. Osada, která zanikla a doposud nikdo nezjistil proč. Zkoušeli jsme tam hledat s detektorem a objevili jsme nějaké hřeby, kde by mohl být řekněme nějaký dvorec nebo možná i kostel, ale důvod proč osada zanikla je neznámý.

Takže se dají najít záhady i v bezprostředním okolí.


Tento text mohl být publikován díky podpoře našich partnerů, mezi které patří i: 

Chcete nás také podpořit a získat prostor u nás na webu? Napište na: redakce@zlinskynocnik.cz