Hlavní stránka Lifestyle 🐦Objevte zlínské ptactvo s Nočníkem

🐦Objevte zlínské ptactvo s Nočníkem

Děti nesmí do školy, dospělí často ani do práce a doma je úmorná nuda. Procházky v přírodě jsou však povolené a dokonce žádoucí (při zachování bezpečnostních opatření). Připravili jsme proto pro vás hru, při níž se stanete amatérským ornitologem. Vytiskněte si přiložený záznamník pozorování a objevte pestrý svět zlínského ptactva.

>>> STÁHNOUT ZÁZNAMNÍK POZOROVÁNÍ v PDF <<< 

Ve Zlíně a okolí se vyskytuje řada krásných ptáků z řad pěvců, dravců a dalších. Společně s krásnými fotografiemi od Jsf Abb, které všechny pocházejí ze Zlína, vám představíme některé výrazné druhy. S naším záznamníkem v ruce se pak můžete vydat na zdravotní procházku do přírody a sledovat, kolik zástupců sami uvidíte. V řadě případů je možné pozorovat ptáky i z okna nebo z balkonu.

Přejeme vám příjemný „hon“ na zlínské opeřence. A těšíme se na vaše fotografie a zážitky z pozorování, které nám můžete posílat na e-mail: redakce@zlinskynocnik.cz


Ledňáček říční (Alcedo atthis)

Ledňáček je průměrně 16,5 cm velký pták z čeledi ledňáčkovitých (Alcedinidae). Je velmi výrazně zbarvený s oranžovou spodinou a modrým hřbetem, křídly a temenem. Výrazným znakem je také jeho nápadně dlouhý zašpičatělý zobák. Pro své krásné zbarvení je nazýván Létající drahokam.

Vyskytuje se u pomalu tekoucích čistých vod na velkém území EvropyAsie a v severní Africe. Ve střední Evropě se přitom jedná o jediného zástupce své čeledi.

Ledňáček říční je po většinu roku samotářsky žijící a přísně teritoriální pták. Živí se především menšími rybami, které loví střemhlavým útokem pod vodou, ale v malé míře se v jeho potravě objevuje i vodní hmyz a obojživelníci. Hnízdí v norách, které si sám hloubí ve strmých březích vod, v jedné snůšce přitom bývá 5–7 světlých vajec.

Ledňáček říční je jen o něco málo větší než vrabec. Dorůstá 16–17 cm, v rozpětí křídel měří 24–26 cm a dosahuje hmotnosti mezi 40–45 g. Má zavalité tělo, krátký ocas a končetiny, široká křídla a zhruba 4 cm dlouhý rovný zašpičatělý zobák. Je výrazný svým zářivým zbarvením, které se mírně liší v závislosti na jednotlivých poddruzích (viz Taxonomie). Středoevropský poddruh, A. a. ispida, má vnější část křídel, hřbet, ocas a téměř celou hlavu modrou, hruď a končetiny jsou jasně oranžové, zobák tmavý, skvrna pod ním a po stranách krku je pak zbarvena bíle.

Obě pohlaví se přitom zbarvením nijak výrazně neliší, samice však na rozdíl od samců mají červeně zbarvený kořen spodní čelisti. Mladí ptáci jsou obecně jednotvárněji zbarveni a jejich opeření má zelenavější odstín.

Stehlík obecný (Carduelis carduelis)

Stehlík obecný má štíhlé tělo, dlouhá křídla, silný, poměrně dlouhý, hodně špičatý zobák barvy slonoviny až zarůžovělý a hnědé končetiny. Je pestře zbarvený, svrchu béžově, křídla má zčásti černá s bílými skvrnami a jasným žlutým pruhem, zespodu je bílý, hlava má charakteristickou červenou masku, zbytek hlavy je černobílý. Obě pohlaví jsou zbarvena téměř stejně a bývá obtížné je rozlišit.

Samec má však výraznější a větší červenou masku – pokrývá větší část hlavy než u samice a zasahuje až za oko; ramena křídel má samec celá černá, zatímco samice z části šedivá. Jiná je také geometrie zobáku, samec mívá zobák delší a užší, není to však pravidlem. Mladí ptáci až do podzimního pelichání nemají červenou masku. Hlava je šedohnědá a rozpitě čárkovaná, kresba černobílá; záda a spodní strana jsou světle hnědé, tmavě čárkované; křídla černá se žlutými poli.

Strakapoud velký (Dendrocopos major)

Strakapoud je široce rozšířený šplhavec z čeledi datlovitých (Picidae). Je průměrně 22,5 cm dlouhý, černobíle zbarvený s červenými spodními krovkami ocasními. U pohlaví je přitom vyvinut nápadný pohlavní dimorfismus, samci mají na rozdíl od samic totiž i červený týl.

Vyskytuje se na všech kontinentech východní polokoule s výjimkou Austrálie, na svém rozsáhlém areálu rozšíření přitom tvoří 14 poddruhů. Jeho přirozeným biotopem jsou lesy všech typů, běžně se však vyskytuje i v parcích a zahradách. V České republice je pak zdaleka nejběžnějším zástupcem řádu šplhavců.

Stavbou těla je skvěle přizpůsoben životu na stromech. Jeho čtyři prsty, z nichž dva směřují dopředu a dva dozadu, jsou opatřeny zahnutými drápy, které usnadňují šplhání, a jeho tuhá ocasní pera při něm slouží jako opora těla. K rozbíjení dřeva má velmi silný, zašpičatělý zobák s velmi dlouhým a citlivým, štíhlým, plochým jazykem, který je na konci opatřený drsnou štětičkou a který mu napomáhá k získání kořisti i ze špatně dostupných míst. Díky svým velmi silným krčním svalům je schopen do dřeva narážet velkou rychlostí, proto má i velmi silnou lebku, která chrání jeho mozek před zpětnými nárazy.

Z jara je nápadný svým charakteristickým „bubnováním“ do kůry stromů nebo na plechové části staveb. Přes léto v jeho potravě převažují malí bezobratlí živočichové, občas plení i hnízda jiných ptáků; přes zimu, kdy je živočišné stravy nedostatek, požírá zejména různé plody. Hnízdí v dutinách stromů, které si sám hloubí většinou vysoko ve ztrouchnivělých stromech. V jedné snůšce pak bývá 4-7 smetanově bílých vajec.

Sýkora koňadra (Parus major)

Sýkora koňadra má palearktické rozšíření, zahrnující celý Palearkt od Irska až po Kamčatku a také jihovýchodní AsiiMalajsii a Indonésii. V Evropě patří k nejhojnějším ptačím druhům. Od 70. let 20. století jsou její stavy ve většině evropských zemí stabilní, a proto je druh považován za zabezpečený. V ČR hnízdí početně na celém území, ale se stoupající nadmořskou výškou se početnost snižuje. V Krkonoších hnízdí běžně do 1000 m n. m., výjimečně do 1200 m n. m., v Krušných horách byla zjištěna až na Klínovci ve 1200 m n. m., na Šumavě ve Zhůří v 1140 m n. m. Během mimohnízdních potulek vystupuje ještě výše a objevuje se i v pásmu kleče; v době tahu přeletuje také horská sedla. Celková početnost byla v letech 1985–1989 odhadnuta na 3–6 milionů hnízdících párů a tento odhad zůstal nezměněn pro období 2001–2003, přestože výsledky jednotného programu sčítání ptáků z území ČR za posledních více než 20 let naznačují velmi mírný pokles. V ČR je převážně stálým, v případě mladých ptáků potulným druhem, který na našem území zimuje v počtu 2–4 milionu jedinců.

Sýkora koňadra je nejběžnější a největší sýkora, je velká asi jako vrabec domácí. Dorůstá délky 13,5–15 cm a váží 14–23 g. Hlavu má leskle černou, jen tváře a příuší jsou bílé. Černá barva pokračuje na náprsenku a zužuje se do černého pruhu, který se táhne přes břicho (u samice je pruh tenčí, často na břiše přerušený, kdežto u samce tvoří uprostřed břicha černou skvrnu). Hřbet je mechově zelený, křídla modrošedá s výraznou bílou křídelní páskou, spodina sírově žlutá a ocas modrošedý s bílými stranami; černý pruh na břiše bývá jen naznačen. Zobák je silný, kuželovitý a hnědošedý, nohy šedé a duhovka hnědá. Mladí ptáci jsou vybarveni matněji, mají žlutavé skvrny na tvářích bez úplného spodního černého okraje.

Volavka bílá (Ardea alba)

Dorůstá délky 85–100 cm, v rozpětí křídel měří 145–170 cm a váží 1–1,5 kg. Opeření má celkově bílé, končetiny tmavé a dlouhý zašpičatělý zobák žlutý. Ve svatebním šatě ji navíc na hřbetě vyrůstají prodloužená ozdobná pera, která hrají důležitou roli při námluvách. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně.

Náleží k nejrozšířenějším druhům volavek. Hnízdí v jižní Kanadě a na území Spojených států, v jižní a střední Evropě, Africe a na Středním východě. V posledních letech začala v Evropě pronikat více na sever, od roku 1992 např. pravidelně hnízdí v Nizozemsku. Jedná se o částečně tažný druh.

Živí se hmyzemobojživelníkyrybami, malými savci, převážně pak hlodavci, a občas i ptáky a plazy. Po kořisti pátrá nejčastěji v mělké vodě, někdy i na polích a loukách, a to při pomalé chůzi nebo vyčkáváním v nehybné poloze.

Je monogamní a pohlavně dospívá ve 2. roce života. Je známa zejména svými námluvami, při kterých samci předvádějí svá prodloužená ozdobná pera na hřbetě. Hnízdí obvykle v koloniích, ale i jednotlivě, ve střední Evropě jednou ročně od dubna do srpna.

Kos černý (Turdus merula)

Kos je pták žijící v celé Evropě a v jižní Asii, který byl introdukován i do Austrálie a na Nový Zéland. Díky své přizpůsobivosti se adaptoval na život v blízkosti člověka a úspěšně žije a hnízdí i v těsném sousedství lidských sídel. Samci jsou nepřehlédnutelní svým charakteristickým černým peřím a žlutým až oranžovým zobákem, upozorňují na sebe také melodickým zpěvem.

Dospělý samec je matně černý s oranžově žlutým zobákem a žlutým kroužkem okolo očíSamice je hnědavá s bělavějším hrdlem a nezřetelně skvrnitou hrudí, nohy jsou téměř černé, zobák má tmavý, jen částečně oranžový. Mláďata jsou podobná samici, jsou ale světlejší a mohou mít hnědě tečkovanou hruď a světlé podélné proužky na zádech. Samice ani mláďata nemají oční kroužek. Mladí, roční samci nemají ještě vybarvený zobák, který zůstává černavý.

Někdy se objevují i jedinci s větším či menším podílem bílého peří (leucismus). Vzácnější, ale ne neznámí, jsou pak úplně bílí ptáci s červenýma očima (albinismus).

 

Sojka obecná (Garrulus glandarius)

Sojka obecná je středně velký pták, délka jejího těla dosahuje 32–35 cm, rozpětí křídel 52–58 cm a hmotnost 150–180 g. Je to nejpestřejší evropský zástupce čeledi krkavcovitých. Je celkově oranžovohnědá s černým ocasem a zobákem, růžovooranžovými končetinami, hnědýma očima a bílým kostřecem, který je zvlášť nápadný při letu. Na černobílých křídlech má sojka známá modrá pírka s černými příčnými proužky, která sloužila jako častá ozdoba mysliveckých klobouků. Na hlavě má malou chocholku, jejíž pera zpravidla mají černé špičky. Vztyčuje ji při rozčílení. Pod okem směrem k zobáku má černou oválnou skvrnu, připomínající vous. Některé poddruhy (např. z TureckaKavkazuÍránu a severní Afriky) mají na hlavě černou čepičku, ostře kontrastující s bílými lícemi.

Sojka létá těžce, vlnovitě a třepotavě, na zemi poskakuje. Pohlaví se od sebe zbarvením neliší, mladí ptáci jsou tmavší a mají méně výrazná modrá pírka na křídlech.

České republice se sojka obecná vyskytuje v poměrně hojném počtu. V posledních desetiletích se počet volně žijících jedinců mírně zvýšil. V letech 20012003 v Česku hnízdilo 170–340 000 párů. V minulosti byla na českém území běžně lovena jako údajný škůdce drobného ptactva a někdy i pojídána, jak o tom svědčí i lidová písnička Chytil táta sojku. Z této doby pochází i zvyk zdobení mysliveckých klobouků sojčím pírkem. Nyní je celoročně hájená.

Káně lesní (Buteo buteo)

Dorůstá 50–57 cm, v rozpětí křídel měří 113–130 cm a váží 775–975 g. Má kompaktní postavu, dlouhá široká křídla s černými konci letek, v letu široce rozevřený, krátký, zakulacený ocas s tmavým pruhováním a s tmavou páskou na konci, žluté neopeřené končetiny a žlutý, na konci černě zbarvený zobák. Jinak má však káně lesní ze všech ptačích druhů jedno z nejproměnlivějších zbarvení opeření, které se může pohybovat od čistě bílé až po téměř černou. Obecně přitom platí, že svrchu je pták zbarven jednolitě, zatímco spodinu těla mívá světlejší a alespoň částečně pruhovanou. Pohlaví jsou zbarvena stejně.

Hnízdí v téměř celé Evropě s výjimkou Islandu, části Irska a Skandinávského poloostrova, východně zasahuje v podobě širokého pruhu přes střední Asii až po Japonsko. Zatímco v Evropě jsou populace především stálé (s výjimkou těch severských), asijští ptáci na zimu většinově migrují na jih a jihovýchod kontinentu (viz mapka s rozšířením).

V Evropě je káně lesní nejhojnějším dravcem vůbec, hnízdí zde téměř jeden milion párů. V České republice se zdržuje početně po celý rok, hnízdí zde v počtu 9500–13 000 párů, a to až po nadmořskou výšku 1300 m n. m., a zimuje v počtu 20 000–50 000 jedinců. V populačním trendu byl v minulých letech zaznamenán mírný vzestup.

Hnízdí v lesích, za potravou zalétává na otevřená prostranství, jakými jsou např. pole, louky nebo pastviny; často vysedává také u silnic.

Volavka popelavá (Ardea cinerea)

Volavka popelavá je velký, silně stavěný pták. Dorůstá 84–102 cm, v rozpětí křídel měří 155–175 cm a dosahuje hmotnosti mezi 1–2 kg. Jejím nejnápadnějším znakem je dlouhý štíhlý krk a dlouhé končetiny, které ji umožňují pohybovat se i ve větších hloubkách. Je naprosto nezaměnitelná, ze spodní strany špinavě bílá a svrchu šedá s růžovožlutým zobákem, tmavým pruhováním na krku, černými konci křídel a tmavými prodlouženými pery na hlavě. Ačkoli je po většinu roku zbarvena podobně, v období rozmnožování má obvykle o něco červenější zobák a končetiny. Pohlaví se mezi sebou neliší, mladí ptáci jsou v porovnání s dospělci výrazně tmavší a z velké části postrádají bílé zbarvení krku a dlouhá tmavá pera na hlavě.

Létá s pomalými údery křídel, krk má přitom esovitě prohnutý a končetiny natažené.

Volavka popelavá patří mezi rozšířené a hojné zástupce volavek, s globální populací 710 000 – 3 600 000 jedinců je v Červeném seznamu IUCN zařazena do kategorie málo dotčených druhů. Obývá prakticky celou Evropu, zcela chybí pouze na velkém území Skandinávie, velmi rozšířená je i v Asii a obývá také Afriku, konkrétně její severní a subsaharskou část. V Evropě jsou tažné zejména severní a východní populace, které táhnou směrem na jih, jedinci ve střední Evropě jsou většinou stálí (viz mapka rozšíření).

Volavka popelavá je obyvatelem prakticky všech typů vod bohatých na potravu, od pomalu tekoucích řek a mokřin, po jezera, rybníky, nádrže, kanály a umělá jezírka v parcích. Za potravou často zalétává také na pole.

České republice je nejhojnější volavkou. Vyskytuje se prakticky na celém jejím území až po nadmořskou výšku 730 m a hnízdí zde v počtu 1000–1400 párů a zimuje v počtu 3–6000 jedinců. Jelikož byla v minulosti často lovena, na území mnoha států Evropy je v současné době chráněným druhem.

Kachna divoká (Anas platyrhynchos) 

Kachna divoká se vyskytuje na celém území Eurasie a Severní Ameriky. Obývá nižší polohy, jejím biotopem jsou tekoucí i stojaté vodyústí řek i mořská pobřeží. Lze jí nalézt i v městských prostředích, na které se dokázala výborně přizpůsobit.

Nejhojněji je zastoupena v Rusku (asi 800 000 párů), NěmeckuNizozemskuPolsku i Finsku (zhruba 60 % evropské populace) a celkový počet kachen divokých v Evropě je odhadován na 5–8 milionů jedinců. V Severní Americe je počet odhadován na 17–18 milionů kusů. První kachna divoká se rozhodla v Praze vyvést mláďata roku 1915. V ČR je rozšířena na většině území do vysokých poloh a koncem 90. let byl počet hnízdících párů v ČR odhadován na 30–60 tisíc kusů.

Kachna divoká je ze všech druhů kachen, pravidelně hnízdících v Česku, největší. Dorůstá délky 50–60 cmHmotnost se pohybuje okolo 690–1300 g a rozpětí křídel činí 81–95 cm.

Tak jako u mnoha jiných druhů ptáků se i kachna divoká vyznačuje výrazným pohlavním dimorfismem, kdy samička není tak pestře zbarvena jako sameček (resp. kačer) a má hnědočerné ochranné zbarvení. Jediné nápadné místo je na zadním okraji křídel, které odpovídá samčímu. Kačer se od kachny liší hlavně výrazným zbarvením, které je nejvýraznější na hlavě a krku, které bývají tmavě zeleně lesklé, zobák je zelenožlutý. Ve skutečnosti je hlava zbarvena černě, zelený lesk je pouze subjektivní, způsobený fyzikálně lomem světla (strukturní), z různých úhlů pohledu může být i do modra, nebo jen černé. Jinak je samec sivý, s hnědou hrudí. Na zadním okraji křídel má kovovomodrobílý lemovaný pás. Takto pestře je však kačer zabarvený jen v období rozmnožování. V létě jsou obě pohlaví zbarvena stejnoměrně hnědavě s tmavší osténkovitou kresbou. V letním období poskytuje nejlepší rozpoznávací znak zbarvení zobáku: samci ho mají tmavě žlutý a naproti tomu ho má samička hnědý až oranžový, někdy až hnědočerný.

Kachny pelichají jednou do roka. Mají asi 10 000 pírek a ochranných per, která je chrání před vlhkem a chladem. Svoje peří si mastí tukem, aby nepronikla peřím žádná voda. Mazová žláza produkuje tuk. Kachna ho vytlačí zobákem a roztírá po peří. Nehnízdící ptáci se v době pelichání letek shromažďují na společných „pelichaništích“. V této době jim vypadají najednou všechna pírka z letek a ptáci jsou po dobu 20–21 dnů neschopni letu, přičemž kačeři pelichají počátkem června, kachny v době vodění mláďat.

Brhlík lesní (Sitta europaea)

Brhlík je velký přibližně jako vrabec, dorůstá délky 13–14,5 cm, v rozpětí křídel měří 23–27 cm a váží kolem 23 g. Má zavalité tělo, krátké končetiny, krátký ocas a krk, velkou hlavu a šídlovitý zobák. Vrch hlavy a těla je šedomodrý, letky jsou tmavé. Černý pruh, který se táhne od kořene zobáku přes oko až k týlu, bývá u samic poněkud užší. Líce a hrdlo jsou bělavé, spodina žlutooranžová (u severo- a východoevropských populací bílá), boky a spodní krovky ocasní narudlé, u samce velmi tmavé, oči černé a končetiny žlutooranžové.

Létá rychle a obratně v plochých vlnkách.

Vábí hlasitými hvizdy i jemnějším sýkořím „sit sit“. Zpěv je trylkovitý, v základě zní jako „kvikvikvi…“. Varovný hlas je hlasité, rychlé „ťuiťuiťui“.

Poštolka obecná (Falco tinnuculus)

Poštolka je drobný sokolovitý dravec o něco větší než hrdlička divokáHmotnost samce dosahuje v průměru cca 180 g a samice 220 g. Rozpětí křídel se pohybuje mezi 68–80 cm. Údaje se však podle různých zdrojů mohou velmi lišit, neboť poštolky mají velkou geografickou proměnlivost nejen ve velikosti, ale i v barvě. Jako všichni sokolovití mají poštolky výrazně zašpičatělá křídla a dlouhý ocas.

Výrazným znakem je červenohnědě zbarvený hřbet u samců s  tmavými skvrnami, u samic a mláďat s tmavými příčnými pruhy nebo vlnkami. Ruční letky jsou tmavé. Spodina těla je světlejší s podobnými tmavými skvrnami jako na hřbetě u mláďat je výrazné podélné skvrnění. Samci mají temeno a týl hlavy šedé a bělavé hrdlo lemuje výrazný černý vous na líci. Šedý mají i ocas většinou bez pruhů, jen na konci mají širokou tmavou pásku. Samice a mláďata mají ocas hnědý s tmavým příčným pruhováním.

Nejcharakterističtější je pro poštolky jejich třepotavý let, kdy se udržují ve vzduchu na jednom místě, vyhlížejí kořist a po jejím zahlédnutí útočí střemhlavým letem. Tento způsob lovu ji odlišuje od jinak poměrně podobného krahujce obecného, který však při lovu letí nízko nad terénem a i silueta křídel má u krahujce tupější zakončení. Poštolky za letu poměrně rychle mávají křídly a po několika úderech dělají přestávku. Při kroužení mají široce rozevřený ocas.,

Hlavní složku potravy poštolek tvoří hraboši, také větší hmyzještěrky a ptáci zdržující se na zemi. Příležitostným zpestřením potravy mohou být také netopýři a rorýsi. V letech s nízkým stavem hlodavců stoupá zastoupení drobného ptactva, které často chytá ve vzduchu; dokáže ulovit i holuba. Velmi výjimečně je u ní pozorována také mrchožravost.

Způsob lovu je mezi dravci poměrně neobvyklý a nezaměnitelný. Třepotavým letem se zastaví nad kořistí, stáhne křídla k tělu, a střemhlav se řítí k zemi. Těsně před zemí křídla opět roztáhne a dopadne na kořist, kterou uchopí do pařátů.

Sýkora modřinka (Cyanistes caeruleus)

Menší než sýkora koňadra, s malou kulatou hlavou vmáčklou mezi ramena (působí dojmem, jako by neměla krk). Nejvýraznějšími znaky, kterými se liší od všech ostatních středoevropských druhů sýkor, jsou modré temeno a černý proužek přes oko. Hlava je jinak bílá, hřbet a kostřec olivově zelený a křídla modrá s úzkou bílou páskou. Spodina je žlutá s úzkým šedočerným středovým pruhem, ocas modrý bez bílého zbarvení. Nohy jsou tmavě modrošedé, oči hnědé. Obě pohlaví jsou zbarvena podobně, samice však bývá o něco matnější. Mladý pták má matnou čepičku a žluté tváře. Je velmi aktivní, na stromech se pohybuje kodrcavými poskoky podobně jako šoupálkovití, při hledání potravy často visí hlavou dolů. Létá pomalu a vlnkovitě.

Hnízdí ve většině Evropy s výjimkou nejsevernějších oblastí, dále v severní AfriceMalé Asii a na Blízkém východě. Severní hranice v Evropě se ve Skandinávii pomalu posouvá k severu. Je převážně stálá, ovšem zvláště mladí ptáci a samice ze severních populací podnikají během některých zim delší potulky nebo tahové přesuny, které mohou občas dosáhnout až irupčního charakteru. Sýkora modřinka patří k nejpomaleji táhnoucím ptákům vůbec; průměrná denní vzdálenost uražená na tahu se pohybuje mezi 11 a 38 km. Evropská populace je odhadována na více než 20 milionů párů a druh je charakterizován jako zabezpečený. Obývá listnaté a smíšené lesy, méně jehličnaté porosty s vtroušenými listnáči a běžně také parky, zahrady a stromořadí.

Vrabec domácí (Passer domesticus)

Vrabec domácí se z dálky jeví jako poměrně nenápadný zavalitý pták, ale při bližším pohledu zjistíme, že zvláště samec je poměrně pestře zbarvený. Má krátký zobák, poměrně dlouhá křídla a krátký ocas. Mezi jednotlivými pohlavími je znatelně vyvinutý sexuální dimorfismus. Samec má špinavě šedou břišní část těla, svrchní stranu hnědou v různých odstínech s černými skvrnami a jednou větší bílou v úrovni hrdla. Od samice jej rozeznáme také díky černé skvrně na hrdle a černému proužku na hrdle. Samice jsou znatelně méně nápadné, šedohnědé, svrchu tmavší. Mladí ptáci jsou zbarveni stejně jako samice. V létě mají obě pohlaví modročerný zobák a hnědé končetiny, v zimě zobák nažloutle hnědý. V Česku si jej můžeme snadno splést s menším a štíhlejším vrabcem polním, který má na rozdíl od vrabce domácího kaštanově hnědou čepičku a černou skvrnu na lících. Samice vrabce se nazývá vrabčice a mládě vrabče.

Vrabec domácí je stálý druh. Celoročně žije v početných, mnohdy i několikasetčlenných hejnech. Dospělci se živí především rostlinnou stravou (semeny, částmi rostlin), příležitostně krmením pro hospodářská zvířata nebo odpadky z domácnosti, mláďata krmí drobným hmyzem.

Ozývá se širokou škálou švitořivých zvuků (příklad lze vidět v hlasové ukázce níže). Tokající samec např. vydává řadu dlouhých švitořivých tónů jako „čilp čef čilp“, v období hnízdění se často ozývají dlouhým „čurr“.

Ročně má 2 až 4 snůšky. Hnízdo si staví nejčastěji pod okapy, v puklinách ve zdech nebo ve skalách, v břečťanu nebo v jiných hustých popínavých rostlinách na domech, na střešních trámech, pod taškami, na keřích, občas i ve větvích stromů. Hnízda jsou většinou neúhledná a postavená z větviček a vystlaná trávou nebo peřím. Výjimku tvoří pouze hnízda na stromech a keřích, která mají úhlednější kulovitý vzhled.

Často bývá agresivní a zmocňuje se hnízd jiných druhů ptáků, zvláště pak jiřičekbřehulí nebo rorýsů. I svá hnízda si usilovně brání. Od května do srpna klade 5–6 černě skvrnitých modrobílých nebo bledě zelených vajec o rozměrech 23 × 15 mm. Na vejcích sedí oba rodiče po dobu 13–14 dní a mláďata opouštějí hnízdo po 17 dnech života.

Strnad obecný (Emberiza citrinella)

Strnad obecný je velký asi jako vrabec, ale působí štíhlejším dojmem; má dlouhý ocas (delší než vrabec) a poměrně malý kuželovitý zobák s typickým zalomením čelistí.

Hřbet a pláštík jsou olivově hnědé, výrazně černě čárkované, kostřec rudohnědý. Na ocase jsou za letu dobře patrné bílé lemy vnějších per. Samec má v létě sytě žlutou hlavu a spodinu těla, na hrudi olivově zelené a červenohnědé zbarvení, na bocích červenohnědé čárkování. Samice je zbarvena méně výrazně: šedavozeleně, s čárkovaným temenem a šedozeleným zbarvením po stranách hlavy (bez žluté). Má také světleji žlutou spodinu s šedočerným čárkováním na hrudi a bocích. Charakteristickým znakem v každém šatu je červenohnědý kostřec a bílá vnější pera jinak tmavého delšího ocasu. Mladý pták se podobá samici.

Ostražitý, ale ne vysloveně plachý. Rychlý obratný vlnovitý let působí trhaně.

České republice proběhl v letech 2011–2016 projekt občanské vědy zaměřený právě na výzkum strnadího nářečí Nářečí českých strnadů (viz např. Mapa nářečí českých strnadů obecných). Na rozdíl od předpokladu, že strnadí nářečí lze v Evropě rozdělit do dvou hlavních skupin s převážně východo- a západoevropskou distribucí a že předpokládaná hranice prochází střední Evropou, tedy naším územím, se zjistilo, že ve skutečnosti dialekty nelze přiřadit ke dvěma velkým geograficky odděleným skupinám. „Domnělé západní dialekty najdeme až na daleké Sibiři, zatímco »táhlé zpěvy východní« těší uši Britů i Španělů. „Se stejným nářečím se tak můžeme setkat v oblastech, které od sebe dělí stovky až tisíce kilometrů. Kupříkladu zpěv strnadů z Vysočiny je daleko podobnější zpěvu strnadů z dalekého Lotyšska nebo naopak východní Anglie než zpěvu krajanů od Plzně. Současně platí, že lokálně se na několika málo kilometrech čtverečních mohou setkávat i tři různá nářečí. Z hlediska zmapování strnadích dialektů se může ČR pyšnit nejlepším pokrytím. Povzbuzeni úspěchem iniciovali autoři projektu Nářečí českých strnadů vznik sesterských projektů v zahraničí (AnglieChorvatskoLotyšskoNový ZélandPolskoŠvýcarsko).