Hlavní stránka Publicistika Petr Horký: Cestování? Kdo chce, ten taky může.

Petr Horký: Cestování? Kdo chce, ten taky může.

Foto: I. Dostál

Petr Horký, cestovatel, filmař, autor knih a moderátor, pořádá už devatenáct let ve Zlíně festival Neznámá země. Při příležitosti letošního ročníku poskytl Zlínskému nočníku rozhovor, v němž se rozpovídal o cestování, o filmu Století Miroslava Zikmunda i plánech do budoucna.

Je podle vás v dnešní době ještě co objevovat a kde?

V hlavách lidí, kteří cestují. Tam je stále co objevovat. Konkrétní místa, která ještě nejsou popsaná, jsou třeba vnitřní oblasti Jihoamerických pralesů a možná nějaké oblasti v neklidných a valčících státech Afriky. Třeba Gabon už je zmapovaný velmi dobře, a to je pralesní země. A pak ještě některá místa Antarktidy, která jsou sice zmapovaná družicemi, ale nejsou prochozená.

Vkročme do dávné historie. Někteří naši čtenáři si vás určitě pamatují z televizních pořadů jako Oáza nebo Hip Hap Hop. Jak vzpomínáte na tu dobu?

Rád. Na Oázu vzpomínám moc rád. To byl první pořad, co jsem v televizi dělal a hned živé vysílání. Ikdyž spousta lidí mě zaznamenala, až když jsem moderoval Hip Hap Hop. Tehdy jsem měl takové rozdvojené vystupování. Na jednu stranu jsem moderoval v rockovém rádiu a vnímal jsem se jako rocker, na druhou stranu jsem uváděl pořad s hodnými, vychovanými, šikovnými dětmi. A musím zpětně říct, že co jako moderátor umím, to jsem se naučil na začátku, třeba zrovna v tom pořadu Hip Hap Hop. Takže když jsem pak později dělal další pořady jako Studio 6, Elixír nebo Obrazovka, vycházel z toho řemesla, co jsem se naučil v České televizi. Takže já na to vzpomínám moc rád. Moje manželka dokonce byla divačkou Hip Hap Hop, je mladší o osm let.

Takže tam si vás vaše žena vyhlédla?

Ne. To je velmi hořké. Protože ona jako aktivní hráčka basketbalu byla v té  šesté třídě zamilovaná do Jirky Nykodýma, který v Hip hap Hop pískal košandu a mě si ani nevšimla. Představte si to. (Smích.)

Co říkáte třeba na vývoj trendů právě v pořadech pro děti a mládež?

Já si myslím, že už je ten formát starý. Dnes nemůžete po někom chtít, aby ho bavilo něco takového, jako tehdy Hip Hap Hop. Mě to už tehdy rozčilovalo i jako moderátora. Chtěl jsem spoustu věcí změnit. Samozřejmě jsem to řemeslo neznal, takže moje představy byly velmi naivní na to, abych tam něco měnit mohl. A zpětně si naopak myslím, že ten pořad měl svoje opodstatnění.

Nejsem úplně apriorní kritik součastné podoby televizního vysílání. Mně připadá, že třeba televize Déčko je dělaná dobře. Mám dvě malé holčičky, takže relativně sleduji, co se děje, a ani takové děsivé věci jako je Winx a podobně mě v zásadě neurážejí. Prostě dokud tam zůstává jasně definované dobro a zlo, dokud kladní hrdinové jsou kladní lidi a nestírá se hranice mezi podrazy a mezi poctivostí, tak mi to nevadí. V tom úhlu pohledu si třeba myslím, že Spongebob v kalhotách je prostě blbej, protože tam fakt už není kladný hrdina. Všichni na sebe navzájem dělají podrazy a v takovém světě já nežiju. A nežiju v něm dvaačtyřicet let a jestli někdo tvrdí, že lidi se prostě celý život hádají a dělají podrazy a lžou si, tak je lituju, že v takovým světě žijou.

Jste také úspěšný spisovatel a autor cestopisných filmů. Spolupracoval jste i s takovými osobnostmi jako je Thor Heyerdahl, Edmund Hillary, Arthur C. Clark. Našel jste u těchto velkých dobrodruhů nějaký společný rys?

Odvaha a chuť pracovat, chuť zkusit aspoň uskutečnit to, o čem člověk sní.To jsou úplně obyčejní lidi, ikdyž co to je obyčejný člověk? Ale oni nejsou ničím jiní. Oni nemají větší ruku, větší hlavu nebo neví o světě něco výjimečně víc než vy a já nebo kdokoli. To je jenom v tom, že pracují, nebojí se pracovat a nebojí se zkusit to, co se jim honí hlavou. To je to hlavní, co jsem se od nich naučil.

Co říkáte na takové to typicky české: „Já bych taky jel, kdybych na to měl, kdybych měl čas…“?

Kecy, kecy, kecy. Kdo chce, může. Samozřejmě nemůže jet hned, nemůže jet za týden, ale může jet třeba za rok. Říkám to na přednáškách, říkám to, když za mnou chodí lidi a říkají „Vy se máte, vám to všichni platí, mně by to nikdo nezaplatil.“ Ale to vám zabere rok. Vymyslete si plán, který vás bude rok bavit, abyste na tom rok pracovali a do roka buď ty peníze vyděláte nebo ten plán vycizelujete tak, že vám na to někdo přispěje a bude mít proč, nebude to žádný hlupák, kterého by jste obelhali. Bude to někdo, komu prospěje, když vám na tu akci přispěje. Maximálně rok. Je málo věcí, které nejdou. Za rok by byl problém dostat se třeba na póly, to je logisticky hrozně náročné. Ale drtivá většina míst planety se dá bez problému dosáhnout, pokud na tom bude člověk rok pracovat.

Když jsme u těch pólů, nedávno uplynulo sedm let ode dne, kdy jste dosáhl severní točny. Co vám to dalo?

Dalo mi to strašně moc. Hlavně to, že jsem zjistil, že to jde. Někdy v půlce roku 2006, když jsem zjistil, že by se mi mohlo podařit sehnat peníze a zorganizovat výúravu na severní pól, tak jsem vážil nějakých 108 kilo a na dobu, kdy jsem aktivně sportoval, jsem jen vzpomínal. Věděl jsem, že je přede mnou dlouhá cesta. Už ne ani tak organizační a finanční, jako spíš na mě samotném. Když už se tam dostanu, tak abych došel až do cíle. Za ten rok a půl jsem se dostal zpátky do formy a tělo zase začalo nějak fungovat. A pak na tom místě, když už jsem šel, ve finále bylo nejdůležitější to, co se odehrávalo během té cesty v mé hlavě a ve mně a v duši, v srdci. To bylo důležitější než fakt, že jsem došel na pól.

Zkusil jste si Cimrmanovské: „Jdu na sever, a už jdu na jih?“

Jasně. Představte si, my jsme se tam potkali se Slováky, kteří přišli hodinu nebo dvě po nás. Neuvěřitelný. A ještě k tomu jsem dva z nich znal. Na pólu se sbíhají všechny poledníky, tedy i datové hranice, takže když člověk oběhne pól, přibude mu den anebo zpátky mu den ubude. Chytli jsme se dohromady do kola a běhali jsme jako mlýn kolem pólu a mládli jsme společně.

A je tam něco na tom pólu? Nějaká ta tyčka nebo něco?

Frištenský měl pravdu, je tam prd. Ona tam ani žádný tyčka být nemůže, protože je to led, který driftuje. Proto, když si chcete kliknout 90 stupňů na GPSce, jako důkaz, že jste byl na pólu, tak to opravdu lovíte. Protože jak se ten led hýbe, tak to neustále přeskakuje a najít těch devadesát stupňů chvilku trvá.

Vy máte taky svou filmovou společnost PiranhaFilm To je to, co vás živí?

Přesně tak. Nestěžuju si.

A dá se dnes uživit cestopisnými filmy??

Po celém světě je poptávka po lidech, kteří se nebojí pracovat. To platí. Na celém světě je těch lidí málo. A ve chvíli, kdy někdo pracuje i na sobě, zlepšuje se, učí se, umí si i přiznat, že něco zvoral,  tak si myslím, že se vždycky nějakým způsobem uživí. Sice na tom nejsem tak, že bych investoval na burze a kupoval nemovitosti po světě, ale v současné době si vůbec nestěžuji na život. Záleží na tom, co od života chcete. Mám kolem sebe spoustu kamarádů manažerů, kteří vydělávají o řád víc každý měsíc, ale oni mi závidí, jaký já vedu život. A já jim říkám: „Pánové kdybych já měl vaše peníze, tak bych je stejně utratil za to, abych mohl žít tak, jak žiju teď. Já spoustu peněz nikdy nedostanu, ale ani neutratím, protože to rovnou žiju.

Letošní ročník festivalu Neznámá země právě skončil. Příští rok to bude dvacátý ročník, jubilejní, chystá se něco velkého?

Chystá. Chceme aby to bylo velké, ale neřeknu jak.  Prozradím jednu věc, že bychom chtěli přivést do Zlína co nejvíc držitelů ceny Kantuta. Nepovede se nám to u Thora Heyerdahla, protože ten už umřel, ale hovořil jsem s paní Jacqueline Heyerdahlovou a je teoretická naděje, že by ona třeba mohla přijet. Když si člověk projde držitele cen Kantuta, jsou mezi nimi některá supervýjimečná jména. Pokud se podaří jednoho z nich dovézt, bude to krásné. Pokud nikoho a sjedou „jenom“ Češi, i tak to bude nádherné setkání.

Je z těch velkých cestovatelů a dobrodruhů někdo, s kým jste ještě nespolupracoval?

Pokecal bych si s Mikem Hornem, ten by mě docela zajímal. Ale tohle už jsou vlastně všechno věci na úrovni osobní, protože dnešní doba negeneruje hrdiny. Dnešní doba generuje celebrity. Řekněte mi někoho, kdo je dnes známý a je za ním dílo, něco vybudoval a není to sportovec. Tak fajn nějací chlapi vymysleli internet, ale jak se jmenujou? V dnešní době se nespojuje dílo a popularita, jméno a dílo, to nefunguje.

Loni jste uvedl do kin Století Miroslava Zikmunda, teď s odstupem času, jak by jste zhodnotil úspěch toho filmu?

Je to nádherné. Kdybych nadával, tak bych se musel propadnout do země. Dopadlo to mnohem líp než jsem si myslel. Na začátku se odhadovala návštěvnost pět tisíc lidí, já jsem doufal v deset a všichni mi říkali: „Petře brzdi, deset tisíc lidí, to v České republice na dokumenty nechodí.“ My jsme teďka někde u čtyřiceti tisíc a pořád to je v kinech. To je neuvěřitelné. Nominace na Českého lva, nominace na cenu Asociace českých kameramanů, teď jedeme vyzvedávat cenu na finále do Plzně, film putuje po světě.

Pozvali nás promítat to do Ruska, kde jsme měli plné sály. Jo, je to nádherné, zažívat takovýhle úspěch. Protože to je úplně jiný úspěch než z Cesty na pól. Tam se vědělo, že když se vyloženě nestane velký průšvih a já neselžu, tak budu mít úspěch. Prostě dojdu, je to na mně, mám to v rukou. Kdežto u filmu to dělá člověk nejlíp, jak dokáže, ale stejně vůbec neví, jestli se neztratil někde ve svém vnitřním světě a neudělal film, který bude nesrozumitelný. Tam je to napětí do posledního okamžiku. Tréma, kterou jsem zažil tady ve Velkém kině při premiéře, to jsem nezažil snad nikdy v životě. Mám za sebou dva nebo tři tisíce živě vysílaných pořadů v České televizi a nikdy jsem trému neměl. Ale v kinosále ve Zlíně jsem se hodinu a půl ani nepohnul a manželka mě pak poprosila, ať jí konečně pustím ruku.

Chystáte v současné době novou cestu, knihu nebo film?

Jo, já mám plán na pět životů. Plánuju film, který bych chtěl do kin. Je to mezinárodní projekt. Minimálně rok, dva si myslím, že na to budeme shánět peníze. Je to věc, kterou chceme točit ve Venezuele, takže rozpočet, jestliže Zikmund byl drahej, tak tohle bude ještě dražší. Dokonce si pohráváme smyšlenkou to točit ve 3D. Navíc teď nikdo neví, jestli ve Venezuele nebude občanská válka.

Co se vám vybaví při vpomínce na Zlín?

Samozřejmě mě první napadne, že mám manželku ze Zlína, tím je to dané a mám tady tím pádem kus rodiny. Tím se pro mě změnil status Zlína, že to město vnímám jinak. Je to najednou pro mě trochu domovina. Taky si pamatuju jak Pavel Pavel tady na náměstí rozpohyboval sochy Moai a pád jedné z nich, a potom samozřejmě první setkání s Miroslavem Zikmundem ve vile Na Nivách, když jsme k němu přišli v šestadevadesát roce s Mirkem Náplavou jako úplní rybízci.

Tento text byl publikován díky laskavé podpoře našeho partnera:

Czech Good News

Pokud se chcete stát partnerem některého příspěvku nebo rubriky, napište nám na email: redakce@zlinskynocnik.cz/web

Chcete dostávat dobré zprávy přímo do e-mailu? Zadejte svou e-mailovou adresu a nic vám neunikne: