Hlavní stránka Publicistika Petr Vabroušek: Na pólech mě hnalo nadšení z možnosti tam vůbec běžet

Petr Vabroušek: Na pólech mě hnalo nadšení z možnosti tam vůbec běžet

autor: Jan Švec

Petr Vabroušek je živoucím příkladem toho, že když má člověk vůli, dokáže podat neuvěřitelné výkony. Rodák z Prahy, který ale většinu života žije na Zlínsku, i ve svých jedenačtyřiceti letech patří do české špičky vytrvalostních běžců. Má za sebou řadu maratonů, závodů iron man, včetně toho slavného na Hawai, ale i na Antarktidě i Arktidě. Třetí říjnovou sobotu vystoupil na zlínském TEDx, kde vzniknul tento rozhovor, a hned na druhý den běžel nejnáročnější závod v kariéře. A znovu vyhrál. Na konec kariéry zatím vůbec nemyslí a říká: „Zítra si můžu zlomit kotník a mít útrum. Ale je ztráta času plánovat něco, co se nedá naplánovat.“

Jak se cítíte po své přednášce?

Je to úleva, že jsem to úplně nezkopal. Ale těším se na závod, který mám zítra, takže tohle byla taková mezizastávka, zpestření.

Už jste někdy předtím podobný výstup měl?

Popravdě řečeno, tohle bylo poprvé v životě, kdy jsem nějakým způsobem měl prezentovat sám sebe. Proto jsem byl nervózní. Absolvoval jsem celou řadu besed, které jsou z mého pohledu mnohem příjemnější, protože reaguji na dotazy z publika a je to vždycky zajímavé popovídání. Ale prezentace sebe sama mi úplně nesedí.

Byla to tedy vaše největší dosavadní rekapitulace kariéry…

Byla to, dá se říct, jediná.

Když jste svůj výstup připravoval, připomněl jste si něco zapomenutého?

Určitě. Hledal jsem nějaké fotky ve starých albech, vzpomínek na ty první závody. Takže těch vzpomínek byla spousta. I s rodinou jsme se u toho docela pobavili. V tomhle směru to bylo velice příjemné a přínosné. Člověk v tom shonu nemá čas procházet čtyřicet let stará alba.

Ve své prezentaci jste několikrát zopakoval, že se nemáme nechat odradit svými emocemi. Jaké to bylo, když jste se rozhodoval mezi byznysem a sportem? Co tam hrálo rozhodující roli?

Bylo to rozhodnutí, jestli žít naplno, nebo jít za penězi a z toho života až tolik nemít. Myslím si, že to nebylo pro mě těžké rozhodování. Ani tehdy jako pro mladého kluka, který měl nějaké představy a studoval ekonomii, to zažité „more is better“ jsem v sobě taky měl. Rozhodl jsem se pro pestrý život, pro život s rodinou a ne honbu za byznysem a za penězi.

Mají vaše děti a manželka podobné záliby jako vy?

Syn má šestnáct let a vždycky se hodně hýbal. Teď už asi rok a půl systematicky běhá, trénuje a začal i závodit. Takže se v tomhle směru potatil. Byť ten se rád hýbal už od malička (na rozdíl od Vabrouška staršího, pozn. red.). Totéž platí o čtyřleté dceři, která samozřejmě ještě není ve věku, kdy by se dalo mluvit o nějaké systematické sportovní přípravě. Ale pohyb ji baví a oba dva bez pohybu být nemůžou.

Vedl jste syna k běhání záměrně, nebo to od vás odkoukal?

Spíš si myslím, že jsem fungoval jako vzor. Oba to měli odmalička před sebou a nutilo je to taky běhat a taky chtěli umět to, co já. Teď Filip začal závodně běhat a Věruška to vidí, takže teď, spíš než jako já, chce být asi jako Filip. A proto ráda běhá a ráda plave a vlastně všechno ráda dělá, co vidí u mě a u Filipa.

Hned zítra vás čeká náročný závod v Liberci. Máte natrénováno, nebo jste spíš odpočíval, tak jak jste zvyklý?

Zítra mám asi nejnáročnější závod svého života – 8 kilometrů plavání v Labi, 180 na kole s horským převýšením a maraton na Ještěd. A to celé v mrazivých podmínkách. Moc jsem se nepřipravoval. Občas jsem si zaběhal v plavkách venku na boso na trávě, když pršelo a bylo šest stupňů, sprchuju se ledovou vodou. Ale specifická příprava na to nějaká neproběhla. Věřím tomu, že to, čím si to tělo prošlo třeba na té Antarktidě, Arktidě, tak se to nějakým způsobem nasčítá a ten závod zdárně dokončím.

Který z vašich závodů byl psychicky nejnáročnější? Byly to třeba ty polární?

Těžko říct. Každý závod je svým způsobem jinak náročný podle toho, jaké překážky člověku staví do cesty, jak silní jsou soupeři a podobně. Ale ta Antarktida a Arktidou se natolik odlišovaly od těch běžných ironmanů, že spíš převažovalo to nadšení z toho, že člověk se na ta místa vůbec podíval. A že se tam mohl postavit na startovní čáru. Fyzicky to bylo velice náročné, ale psychicky spíš člověk jel na vlně nadšení.

Připravujete se sám, nebo máte sparing-partnera?

Snažím se maximálně dostat na tréninky zlínských plavců, ale jinak trénuju výhradně sám. Respektive běhám teď s Filipem často, ale jinak většinu tréninků za ta léta dělám sám. Protože můj program se velice přizpůsobuje rodině a v podstatě bych nebyl schopný se dopředu s někým domluvit. A mé tréninky jsou možná příliš slabé pro někoho podobné výkonnosti, který je zvyklý víc trénovat. Těžko bych hledal sparing-partnera, který by akceptoval mou velmi netradiční, téměř bych řekl, ne-zátěž.

Jak je možné, že i bez soustavného tréninku se vám tolik daří?

V podstatě každý týden mám nějakého železňáka (závod ve stylu iron man, pozn. red.), maraton, něco extrémně těžkého a pro to tělo je to tak velký šok, kterému se potom šest dní přizpůsobuje a dostane další ránu a zase se šest dní přizpůsobuje. Fyzické zlepšení nikdy nenastává v období fyzického tréninku, ale vždycky v tom volnu, které potom následuje. Je to model, který zkoušela spousta mých soupeřů, a nikomu tak nefungoval. Takže asi je potřeba mít k tomu i nastavenou hlavu, nebo nějaké genetické dispozice. Těžko říct. Ale mně to funguje už spoustu let, takže na tom nehodlám nic měnit.

Jak dlouho si myslíte, že si tím ještě budete moct vydělávat?

Nemyslím, neřeším to. Až to přijde, tak to přijde. Zatím mě to baví, živí, drží mně zdraví. Já si můžu zítra zlámat kotník a můžu mít na rok útrum a už se třeba nikdy nevrátím k té výkonnosti, kterou mám teď. Je to ztráta času plánovat něco, co se nedá naplánovat.

Berete to jako Jaromír Jágr, který neustále prodlužuje svou kariéru?

Ne ne, vůbec ne! Jaromír Jágr neustále mluví o konci kariéry a pak ji prodlužuje. Já jsem zatím o konci nikdy nemluvil a ani nemluvím. Já prostě žiju tím okamžikem, a co bude, to bude. S tím se vyrovnám, co přede mě život postaví.

Účastníte se vůbec ještě závodů v tomto regionu?

Samozřejmě. Všech, co tady jsou. Ten nejdelší závod, co se tady koná, tak ten vždycky jedu.

Jak byste místní závody porovnal s ohledem na náročnost, organizaci nebo konkurenci s těm světovými?

Tak třeba Moravia man bývá pravidelně mistrovství republiky v iron manu a snese srovnání s podobnými podniky v zahraničí naplno. To samé teďka začíná být pravdou u těch běhů, které se tady pořádají. Takže myslím si, že bez problému.

Co byste poradil mladým lidem, kteří by chtěli, ale nemůžou se přemoct k běhání?

I když vám emocionální část myšlení říká, že na to třeba nemáte, je potřeba to vzít racionálně. Uznat, že na tom nic není, a prostě začít.